28 Cdo 427/2003
Datum rozhodnutí: 15.01.2004
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




28 Cdo 427/2003

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobce P. f. České republiky, proti žalované Obci K., zast. advokátkou, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 22 C 110/2001, k dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2002, č. j. 27 Co 377/2002-76, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Praze rozsudkem z 31. 10. 2002, č. j. 27 Co 377/2002-76 změnil rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 19. 7. 2002, č. j. 22 C 110/2001-58 ve výroku I. tak, že žalobu na určení, že žalovaný je vlastníkem pozemku č. parcely 217/4 v kat. území K., zapsaného na LV č. 10001 u Katastrálního úřadu v K. zamítl a ve výroku II. tak, že vlastníkem pozemku č. parcely 217/4 v kat. území K., zapsaného na LV č. 10001 u Katastrálního úřadu v K. je Česká republika a pozemek je ve správě P. f. České republiky. Dále odvolací soud rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního stupně a soudem odvolacím.

V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že žalobce je aktivně legitimován a má naléhavý právní zájem na určení, že je vlastníkem pozemku parc. č. 217/4 v kat. území K., neboť pouze takto by mohl dosáhnout souladu zápisu vlastnického práva s jím tvrzenou skutečností. Vlastnický vztah mezi účastníky řízení bude vyřešen na základě určovací žaloby žalobce, vzájemná žaloba je proto nadbytečná, a proto odvolací soud ve výroku I. určovací žalobu žalované (vzájemný návrh) zamítl.

Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku dále uvedl, že pozemek parc. č. 217/4 v katastrálním území K. byl k 24. 5. 1991 ve vlastnictví státu. Právo hospodaření k němu měla ke dni účinnosti zák. č. 172/1991 Sb. žalovaná a k 23. 11. 1990 právo hospodaření svědčilo tehdejšímu MNV K. Právo hospodaření vzniklo na základě hospodářské smlouvy uzavřené dne 1. 4. 1980 podle § 347 hospodářského zákoníku. Od roku 1952 až do dne účinnosti zák. č. 172/1991 Sb. (do 24. 5. 1991) pozemek fakticky užívali manželé K., když MNV K. respektoval toto faktické užívání započaté za předchozího správce, Státního statku U.

Podle odvolacího soudu je hospodařením se státním majetkem podle § 1 odst. 1 zák. č. 172/1991 Sb. i péče o jeho využívání, a to i tím, že majetek je přenechán občanům k dočasnému užívání. V daném případě však nebyl vznik práva dočasného užívání předmětného pozemku manžely K. prokázán; potvrzení MNV K. ze dne 10. 12. 1952 o vzniku práva dočasného užívání též nesvědčí. Ke vzniku práva dočasného užívání pozemku bylo třeba písemné smlouvy (§ 9 odst. 3 vyhl. č. 156/1975 Sb., § 13 odst. 6 zák. č. 90/1984 Sb. a § 9 odst. 3 vyhl. č. 119/1988 Sb.) a takovouto smlouvu žalovaný nepředložil.

Odvolací soud proto dospěl k závěru, že žalovaná s předmětným pozemkem ke dni účinnosti zák. č. 172/1991 Sb. (k 24. 5. 1991) nehospodařila. Vlastnické právo k tomuto pozemku proto na ni nepřešlo a proto je vlastníkem i nadále český stát. Vzhledem k tomu, že jde o zemědělský pozemek zahradu, spravuje ho žalobce (§ 1 a § 17 zák. č. 229/1991 Sb.).

Dovoláním ze dne 16. 1. 2003 napadla žalovaná výše uvedený rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu s tím, že dovolání je přípustné podle ust. § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. a bylo podáno z důvodu dle ust. § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., neboť podle dovolatelky rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, resp. vychází z nesprávného právního názoru

V odůvodnění dovolání žalovaná zejména uvedla, že právo hospodaření k předmětnému pozemku příslušelo právnímu předchůdci žalované MNV K. a K., resp. dále Ch. užívali pozemky na základě uživatelské výměny pozemků se Státním statkem U. Neuzavření smlouvy o dočasném užívání neznamená, že žalovaná s pozemkem nehospodařila a nesplnila tak ustanovení § 1 zák. č. 172/1991 Sb.

Podle dovolatelky rozsudek odvolacího soudu v této otázce spočívá na nesprávném právním posouzení, a proto navrhuje, aby dovolací soud podle § 243 odst. 3 o. s. ř. uvedený rozsudek zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobce se k dovolání žalované, jak vyplývá ze spisu, nevyjádřil

Nejvyšší soud posoudil dovolání nejprve podle ust. § 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 a 2 o. s. ř. a konstatoval, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatelka je zastoupena advokátkou a jí bylo dovolání též sepsáno.

Dovolání je přípustné podle ust. § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., neboť odvolací soud svým rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.

V dovolání uplatněným dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Podle dovolatelky bylo nesprávné právně posouzeno to, zda žalovaná s předmětným pozemkem hospodařila a tím naplnila ust. § 1 zák. č. 172/1991 Sb. a tak se stala vlastnicí tohoto pozemku.

Ze skutkových zjištění uvedených v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, které dovolatelka nezpochybňuje, vyplývá, že na žalovanou, resp. jejího právního předchůdce (MNV K.) přešlo ze Státního statku U. ke dni 1. 4. 1980 na základě hospodářské smlouvy ze dne 6. 3. 1980 uzavřené podle § 347 hospodářského zákoníku, právo správy národního majetku (poté právo hospodaření) k pozemku parc. č. 217/4 v kat. území K. Tento pozemek byl k 23. 11. 1990 ve vlastnictví státu a k tomuto datu též svědčilo žalované, resp. jejímu právnímu předchůdci (MNV K.) právo hospodaření. Předmětný pozemek byl po účinnosti zák. č. 172/1991 Sb. zapsán podle § 1 odst. 1 uvedeného zákona v katastru nemovitostí do vlastnictví žalované. Od roku 1952 do dne účinnosti zák. č. 172/1991 Sb. pozemek fakticky užívali manželé K., o čemž svědčí potvrzení MNV K. ze dne 10. 12. 1952. Vznik práva dočasného užívání sporného pozemku manželi K., popř. poté Chaloupkovými nebyl prokázán. Manželé K. začali předmětný pozemek užívat (viz potvrzení ze dne 10. 12. 1952) na základě výměny užívání pozemků a to za pozemky, které byly v jejich vlastnictví (p. č. 170, 171, 172 v kat. území K.) a které užíval poté Státní statek U. a oni užívali pozemek p. č. 217/4. Pozemky č. 170, 171 a 172 byly manželům K. v roce 1993 navráceny k užívání.

Podle § 1 odst. 1 zák. č. 172/1991 Sb. přecházejí do vlastnictví obcí dnem účinnosti tohoto zákona (tj. dnem 24. 5. 1991) věci z vlastnictví České republiky, k nimž ke dni 23. 11. 1990 příslušelo právo hospodaření národním výborům, jejichž práva a závazky přešly na obce, pokud obce s těmito věcmi ke dni účinnosti tohoto zákona hospodařily.

V nálezu Ústavního soudu České republiky sp. zn. IV. ÚS 185/96,v němž je podáván výklad ust. § 1 odst. 1 zák. č. 172/1991 Sb. se mj. uvádí, že pro přechod některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí musí být kumulativně splněny tři podmínky zde stanovené, a to, že musí jít o majetek, který ve stanovené době náležel České republice, ke kterému měl ke stanovenému dni právo hospodaření právní předchůdce obce a s nímž obec též hospodařila, tj. že právo hospodaření realizovala, a to ke dni účinnosti zák. č. 172/1991 Sb.

Ze skutkových zjištění je zřejmé, že pozemek prac. č. 217/4 v kat. území K. byl ve vlastnictví státu a k tomuto pozemku měl MNV K. k 23. 11. 1990 právo hospodaření. Zbývá tedy posoudit, zda Obec K. s tímto pozemkem ke dni 24. 5. 1991 hospodařila a zda lze aplikovat ust. § 1 odst. 1 zák. č. 172/1991 Sb.

Podle § 66 zák. č. 109/1964 Sb., hospodářský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen h. z. ) organizace, která vykonává právo hospodaření s národním majetkem, je oprávněna a povinna užívat tohoto majetku ke splnění svých úkolů a nakládat s ním v souladu s těmito úkoly; vykonává-li právo hospodaření k majetku, který pro plnění svých úkolů nepotřebuje nebo je pro ni neupotřebitelný, musí se postarat, aby majetek byl využit jinde, popřípadě, aby s ním bylo naloženo co nejúčelněji. Organizace je povinna vést tento majetek v evidenci, udržovat jej v řádném stavu, provádět soustavně a důsledně všechna opatření potřebná k jeho ochraně a dbát zejména, aby se předešlo jeho poškození, ztrátě, zneužití a rozkrádání.

Obsahem práva hospodaření je tedy zejména oprávnění a povinnost mít svěřený majetek u sebe, užívat ho a nakládat s ním v souladu s úkoly, jimiž byla příslušná organizace pověřena a ochraňovat tento majetek (viz též § 6 vyhl. č. 119/1988 Sb., o hospodaření s majetkem státu).

Pro úplnost je nutné uvést, že podle § 4 odst. 2 vyhl. č. 119/1988 Sb. měly národní výbory, popř. organizace jimi řízené či spravované právo hospodaření s nemovitým národním majetkem, který nesloužil k plnění jejich úkolů, u něhož však společenský zájem vyžadoval, aby zůstal v celospolečenském vlastnictví pro budoucí úkoly.

Organizace mohla majetek, k němuž měla právo hospodaření a který dočasně nepotřebovala k plnění svých úkolů, přenechat mj. též občanům k dočasnému užívání, a to na základě písemné smlouvy o přenechání národního majetku k dočasnému užívání (§ 71 h. z., § 9 odst. 1, 3 vyhl. č. 119/1988 Sb.).

Z uvedené tehdy platné právní úpravy je nutné vycházet při posuzování toho, zda žalovaná ke dni 24. 5. 1991 s předmětným pozemkem hospodařila či nikoliv.

Hospodařením s národním (státním) majetkem je třeba rozumět takovou činnost organizace, kterou byla realizována práva a povinnosti vyplývající pro příslušný subjekt z práva hospodaření s přihlédnutím ke konkrétní situaci. Jedná se zejména o využívání svěřeného majetku, a to nejen subjektem, jemuž svědčí právo hospodaření, ale i o to, aby tento subjekt zajistil využití majetku stanoveným způsobem jinými subjekty, např. i občany.

Z výše popsaného skutkového stavu vyplývá, že žalovaná, poté co dnem 1. 4. 1980 nabyla práva správy (poté práva hospodaření) k pozemku p. č. 217/4 v k. ú. K., pouze tolerovala pokračující užívání tohoto pozemku K., započaté v roce 1952 (potvrzení MNV K. z 10. 12. 1952).

Žalovaná poté, co ji dnem 1. 4. 1980 vzniklo právo hospodaření, bez dalšího vycházela z faktického užívání pozemku, p. č. 217/4 v k. ú. K. K., jehož užívání započalo v roce 1952, aniž by plnila povinnosti, které pro ni vyplývaly z práva hospodaření. Zejména nedbala o to, aby uvedený pozemek byl užíván způsobem vyplývajícím z tehdy platné právní úpravy (např. aby manželům K. byl pozemek přenechán smlouvou do dočasného užívání apod.).

Vzhledem k uvedenému nelze dospět k závěru, že by žalovaná s pozemkem p. č. 217/4 v k. ú. K. hospodařila ve smyslu ust. § 1 odst. 1 zák. č. 172/1991 Sb., a proto na ni nepřešlo vlastnické právo k tomuto pozemku.

Dovolací soud proto dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je věcně správné.

Nejvyšší soud podle § 1 odst. 1 zák. č. 172/1991 Sb. a § 243 odst. 2 o. s. ř. rozhodl tak, že dovolání žalované zamítl, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je správné.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 o. s. ř. ve vztahu k ust. § 224 dost. 1 a § 142 dost. 1 o. s. ř. a s ohledem na to, že žalobci podle spisu žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 15. ledna 2004

JUDr. Ing. Jan Hušek, v. r.

předseda senátu