28 Cdo 4260/2009
Datum rozhodnutí: 07.04.2010
Dotčené předpisy: § 563 obč. zák., § 243b odst. 2 o. s. ř.





28

Cdo 4260/2009

ROZSUDEK


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně
M. P.,
zastoupené JUDr. Zdeňkou Doležílkovou, advokátkou se sídlem v Ostravě Moravské Ostravě, Přívozská 6, proti žalovanému
O. P.,
o zaplacení příslušenství z částky 250.000,- Kč, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně - pobočka ve Valašském Meziříčí pod sp. zn. 15 C 187/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. listopadu 2008, č. j. 11 Co 284/2008-187, takto:


I. Dovolání
se zamítá
.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud ve Vsetíně pobočka ve Valašském Meziříčí rozsudkem ze dne 25. 5. 2007, č. j. 15 C 187/2003-115, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku ve výši 250.000,- Kč s příslušenstvím (8% úrok od 31. 3. 2001 do zaplacení) ve stanovené lhůtě (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok II.).


Soud prvního stupně takto rozhodl, neboť dospěl k závěru, že na straně žalovaného došlo ke vzniku bezdůvodnému obohacení, když převedl finanční prostředky ve výši 250.000,- Kč z účtu žalobkyně, ke kterému měl dispoziční právo, na svůj účet, čímž získal majetkový prospěch ve smyslu § 451 odst. 2 obč. zák., jenž je povinen vydat žalobkyni podle § 451 odst. 1 obč. zák. Finanční prostředky na účtu žalobkyně byly 5 let po zrušení bezpodílového spoluvlastnictví manželů mezi účastníky jejím výlučným vlastnictvím a žalovaný je převedl bez jejího souhlasu.


K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 4. listopadu 2008, č. j. 11 Co 284/2008-187, citovaný rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky 250.000,- Kč s úroky z prodlení ve výši 3,5% od 29. 11. 2002 do zaplacení potvrdil (výrok I.), ve zbývajícím rozsahu citovaný rozsudek ve výroku I. změnil tak, že žalobu zamítl (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky před soudy obou stupňů (výroky III. a IV.).


Odvolací soud přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně, včetně řízení jeho vydání předcházející a dospěl k závěru, že jsou dány podmínky pro potvrzení rozsudku okresního soudu v rozsahu 250.000,- Kč a úroku z prodlení z této částky ve výši 3,5% od 29. 11. 2002 do zaplacení, zatímco ve zbývajícím rozsahu příslušenství jsou dány podmínky pro změnu tohoto rozsudku a zamítnutí žaloby.


Odvolací soud se ztotožnil jak se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, tak s jeho právním posouzením věci s níže uvedenou výhradou. V řízení bylo prokázáno, že bezpodílové spoluvlastnictví účastníků bylo zrušeno rozsudkem okresního soudu v roce 1996, a poté již nikdy k jeho obnově nedošlo, neboť takto zaniklé bezpodílové spoluvlastnictví může být obnoveno jen rozhodnutím soudu. Je tedy irelevantní, zda účastníci vedli společnou domácnost v roce 2001 či nikoliv. Pokud pak došlo k výběru předmětné částky žalovaným bez vědomí a souhlasu žalobkyně, vzniklo na jeho straně bezdůvodné obohacení, jak správně uzavřel okresní soud.



V části výroku I. rozhodnutí okresního soudu ohledně příslušenství však odvolací soud dospěl k závěru, že k prodlení žalovaného došlo až 29. 11. 2002, neboť jej žalobkyně vyzvala k vrácení předmětné částky dopisem ze dne 14. 11. 2002 se lhůtou do 28. 11. 2002 a teprve po marném uplynutí této lhůty se žalovaný mohl dostat do prodlení.


Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, a to do výroku II., kterým byla žaloba zamítnuta ohledně 8% úroku z prodlení od 31. 3. 2001 do 28. 11. 2002 a 4,5% úroku z prodlení od 29. 11. 2002 do zaplacení, s tím, že rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci a řízení u odvolacího soudu trpí vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.


Dovolatelka se domnívá, že odvolací soud nesprávně stanovil počátek prodlení žalovaného na den 29. 11. 2002, neboť tento okamžik nastal již dne 31. 3. 2001, když žalovaný o den dříve neoprávněně vybral částku 250.000,- Kč z jejího účtu, a dovolatelka má proto nárok na úroky z prodlení již od tohoto data. Žalovaný je povinen vydat bezdůvodné obohacení prvního dne poté, co je získal, přičemž skutečnost, že byl písemně vyzván k vrácení předmětné částky na tom nemůže nic změnit. Pokud byl přitom krajský soud jiného názoru ohledně počátku prodlení žalovaného než okresní soud, měl žalobkyni poučit ve smyslu § 118a o. s. ř. a vyzvat ji k doplnění potřebných tvrzení i k navržení důkazů, dovolatelka by pak předložila listinné důkazy i návrhy na výslech svědků k prokázání toho, že žalovaného krátce po neoprávněném výběru předmětné částky vyzývala k jejímu vrácení a výzva ze dne 14. 11. 2002 byla až poslední v řadě. Dovolatelka má za to, že rozhodnutí krajského soudu je tzv. překvapivým rozhodnutím, které je dle judikatury Ústavního soudu nepřípustným porušením zásad spravedlivého procesu. Rovněž nebyla určena správně sazba úroků z prodlení přiznaná ve výši 3,5%, neboť již několik let jsou věřitelům přiznávány úroky z prodlení ve výši okolo 10%.


Dovolatelka proto navrhla, aby Nejvyšší soud ČR rozsudek odvolacího soudu ve výroku II. zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.


Žalovaný se k dovolání žalobkyně vyjádřil tak, že odvolací soud určil počátek prodlení žalovaného správně, neboť z judikatury Nejvyššího soudu ČR (např. rozhodnutí ze dne 15. 5. 2005, sp. zn. 33 Odo 871/2005, dále pak rozhodnutí ze dne 25. 2. 2009, sp. zn. 33 Odo 1642/2006) vyplývá, že u nároku na vydání bezdůvodného obohacení, kde není splatnost stanovena, je třeba vycházet z § 563 obč. zák., podle kterého splatnost nastává dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník vyzván věřitelem k plnění. Od tohoto data se pak určuje i výše uroků z prodlení podle nařízení vlády č. 142/1994 Sb. Žalovaný dále poukazuje na skutečnost, že v řízení před odvolacím soudem žalobkyně uvedla, že žalovaný byl několikrát písemně vyzván k vydání požadovaného plnění s tím, že si však nevyzvedával poštu, přičemž jako důkaz založila žalobkyně do spisu originál obálky doporučené zásilky. Odvolací soud tak rozhodl na základě důkazu dopisu ze dne 14. 11. 2002, ve kterém žalobkyně žalovaného vyzývá k vrácení předmětné částky do 28. 11. 2002, žalovaný se tedy mohl dostat do prodlení až dnem následujícím, tj. 29. 11. 2002.


Dovolatelka rovněž nedůvodně namítá nesprávné určení výše úroků z prodlení odvolacím soudem, když pomíjí přechodná ustanovení nařízení vlády č. 163/2005 Sb., podle nichž se výše úroků z prodlení řídí nařízením vlády č. 142/1994 Sb.


Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal napadené rozhodnutí podle § 242 odst. 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není důvodné.


Nejvyšší soud se neztotožňuje s názorem dovolatelky, která namítá, že odvolací soud nesprávně určil počátek prodlení žalovaného. Jak vyplývá z judikatury Nejvyššího soudu ČR, kterou zmiňuje i žalovaný ve svém vyjádření k dovolání, naposledy např. z rozsudku ze dne 25. 2. 2009, sp. zn. 33 Odo 1642/2006, bezdůvodné obohacení představuje závazkový právní vztah, z nějž pohledávka vzniká tomu, na jehož úkor se jiný bezdůvodně obohatil, a dluh tomu, kdo obohacení získal, přičemž bezdůvodné obohacení patří mezi nároky, u nichž není zákonnou úpravou stanovena splatnost pohledávek vzniklých z tohoto právního titulu, doba plnění je u nich obvykle vázána na výzvu věřitele podle § 563 obč. zák., teprve výzvou k plnění se dluh stává splatným a dlužník je povinen splnit dluh prvního dne poté, kdy byl o plnění věřitelem požádán . Odvolací soud tedy správně uzavřel, že k prodlení žalovaného došlo až dne 29. 11. 2002, neboť žalobkyně jej vyzvala k vrácení předmětné částky dopisem ze dne 14. 11. 2002 se lhůtou do 28. 11. 2002. Teprve dnem následujícím po marném uplynutí této lhůty (dne 29. 11. 2002) se žalovaný dostal do prodlení.


Pokud jde o dovolatelkou namítanou vadu řízení, kterou shledává v tom, že odvolací soud neučinil směrem k žalobkyni žádné poučení a výzvu k doplnění rozhodných skutečností, jak mu to ukládá § 118a odst. 2 o. s. ř., resp. že žalobkyně nebyla upozorněna na změnu právního názoru soudu, pak Nejvyšší soud konstatuje, že ani v tomto směru nedošlo k žádnému pochybení. Podle § 118a odst. 2 o. s. ř. má-li předseda senátu za to, že věc je možné po právní stránce posoudit jinak než podle účastníkova právního názoru, vyzve účastníka, aby v potřebném rozsahu doplnil vylíčení rozhodných skutečností, přičemž postupuje obdobně podle odstavce 1. Soud takto zpřístupňuje účastníkům svůj jiný právní názor v rovině povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní, a to konkrétním poučením. Soudce je povinen vysvětlit účastníku, že jej poučuje pro případ možné jiné právní kvalifikace, uvést právně významnou skutečnost, jejíž tvrzení předpokládá soudcem uvažovaná (zamýšlená) skutková podstata, a vyzvat účastníka, aby sdělil svou skutkovou verzi této právně významné skutečnosti a označil důkaz (jestliže se tak už nestalo) k jejímu prokázání (Bureš, Drápal, Krčmář a kol. Občanský soudní řád komentář I. díl, 7. vyd. C.H. Beck v Praze r. 2006, str. 548). Z uvedeného tedy vyplývá, že soud výzvu k doplnění vylíčení rozhodných skutečností učiní pouze v případě, že takové doplnění považuje za potřebné pro svoji zamýšlenou jinou právní kvalifikaci, a proto citované ustanovení nelze interpretovat ve smyslu, že soud je povinen informovat účastníky o každém svém zamýšleném jiném právním názoru, neboť takový postup by byl v rozporu s § 5 o. s. ř, z něhož se podává, že soudům není umožněno poskytovat účastníkům poučení o hmotném právu. V tomto případě vyšel odvolací soud ze zjištěného skutkového stavu (především z dopisu ze dne 14. 11. 2002) s tím, že výzvy k doplnění rozhodných skutečností již nebylo třeba, neboť skutečnost, že žalobkyně vyzývala žalovaného k vrácení předmětné částky několikrát, především dopisem ze dne 14. 11. 2002, již žalobkyně uváděla (viz např. protokol o jednání před odvolacím soudem na str. 183), nic bližšího k této otázce však žalobkyně netvrdila ani nenavrhovala, a podle odvolacího soudu došlo v souladu se žalobkyní navrženým důkazem k řádné výzvě až shora citovaným dopisem, jak lze seznat z odůvodnění napadeného rozhodnutí.


Námitku vztahující se k přiznané výši úroků z prodlení neshledal Nejvyšší soud rovněž opodstatněnou, neboť výše úroků z prodlení se určuje dle právní úpravy účinné v době, kdy k prodlení došlo. Až do 27. dubna 2005 se úrok z prodlení odvíjel od diskontní sazby a v době prodlení (dne 29. 11. 2002) činil 3,5% ročně.


Nejvyšší soud přihlédl z úřední povinnosti i k případným vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), žádné však neshledal.


Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska námitek uplatněných v dovolání správný, a proto Nejvyšší soud dovolání zamítl (§ 243b odst. 2, část věty před středníkem, o. s. ř.).


Žalovanému vzniklo podle § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, žádné však nevynaložil.


Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.



V Brně dne 7. dubna 2010

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D., v. r.

předseda senátu