28 Cdo 4247/2016
Datum rozhodnutí: 07.03.2017
Dotčené předpisy: § 6 odst. 1 písm. p) předpisu č. 229/1991Sb., § 11 odst. 1 písm. c) předpisu č. 229/1991Sb.



28 Cdo 4247/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobců a) M. A. , zastoupené JUDr. Martinem Purkytem, advokátem se sídlem v Praze 5, náměstí 14. října 496/13, b) Ing. K. P. , c) ak. arch. J. S. , a d) Š. K. , zastoupeného JUDr. Martinem Purkytem, advokátem se sídlem v Praze 5, náměstí 14. října 496/13, za účasti 1. hlavního města Prahy , IČ 000 64 581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2, zastoupeného JUDr. Janem Mikšem, advokátem se sídlem v Praze 2, Na Slupi 134/15, a 2. městské části Praha 8 , IČ 000 63 797, se sídlem v Praze 8, Zenklova 1/35, zastoupené Mgr. Janem Pytlem, advokátem se sídlem v Praze 2, náměstí Jiřího z Poděbrad 1382/2, o nahrazení rozhodnutí správního orgánu , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 25 C 333/2013, o dovolání žalobců a) a d) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. března 2016, č. j. 24 Co 303/2015-415, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 17. 4. 2015, č. j. 25 C 333/2013-291, určil, že žalobci nejsou spoluvlastníky blíže specifikovaných nemovitostí (dvou pozemků dle evidence katastru nemovitostí), za něž jim jako osobám oprávněným přísluší náhrada podle zákona o půdě (výrok I.), čímž nahradil rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro hlavní město Prahu ze dne 31. 7. 2013, č. j. PÚ 4872/92/4 (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok III.) i o soudním poplatku (výroky IV. VII.). Soud prvního stupně nevyhověl žádání žalobců domáhajících se v řízení podle části páté zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř. ), nahrazení jmenovaného rozhodnutí pozemkového úřadu a určení, že jsou spoluvlastníky předmětných nemovitostí bytovými domy zastavěných pozemků v obci P., v k. ú. K.. Vyšel ze zjištění, že na počátku roku 1948 bylo vydáno povolení k výstavbě dvou bytových domů na předmětných pozemcích následované dne 24. 12. 1949 kolaudačním rozhodnutím, dne 4. 1. 1950 pak bylo budovám přiděleno číslo popisné. Vše proběhlo, aniž by došlo k uzavření kupní smlouvy o převodu pozemků či bylo zřízeno právo stavby ve prospěch stavebníka, a poměry z vlastnického práva formálně řešilo až pozdější rozhodnutí o vyvlastnění. Obvodní soud, přihlížeje k jednání tehdejších státních orgánů, dovodil, že tyto s předmětem sporu nakládaly jako s vlastní věcí a považovaly jej za veřejné vlastnictví, což lze kvalifikovat jako převzetí nemovitosti bez právního důvodu, a je tudíž naplněn restituční důvod ve smyslu § 6 odst. 1 písm. p) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o půdě ). Okamžik převzetí pozemků pak spojoval s momentem, kdy došlo ke zkolaudování domů, či spíše započetí s výstavbou přes nesouhlas vlastníka pozemků, jíž byla zároveň nastolena překážka jejich naturální restituce dle § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě. Vzhledem k nemožnosti vydání předmětných nemovitostí proto nemohl žalobce označit za jejich spoluvlastníky, nýbrž uzavřel, že jim přísluší náhrada dle zákona o půdě.

K odvolání všech účastníků přezkoumal uvedené rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž je rozsudkem ze dne 24. 3. 2016, č. j. 24 Co 303/2015-415, ve výrocích I., II. a III. potvrdil s upřesněním výše jednotlivých podílů (výrok I.), konstatoval, že ve výrocích IV. a V. zůstává nedotčeno (výrok II.), ve výrocích VI. a VII. je změnil tak, že povinoval účastníky 1. a 2. k zaplacení soudního poplatku společně a nerozdílně (výrok III.), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok IV.). Městský soud, vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, ztotožnil se i s jeho právním názorem odpovídajícím ustálené soudní praxi, dle něhož je namístě aplikace § 6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě, neboť k převzetí pozemků státem za účelem výstavby bytových domů došlo bez právního důvodu. Okamžik přechodu nemovitostí na stát [ve smyslu uvozovací věty § 6 odst. 1 zákona o půdě ve spojení s písm. p) téhož ustanovení] je proto nutné spatřovat již ve faktickém zmocnění se pozemků státem, jímž byla původnímu majiteli znemožněna realizace jeho vlastnického práva. Následnou výstavbou budov pak byla založena překážka ve smyslu § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, jež nyní brání vydání pozemků. Právním nástupcům původního vlastníka z tohoto důvodu přísluší jako osobám oprávněným náhrada dle zákona o půdě. Odvolací soud nepřisvědčil názoru žalobců o naplnění restitučního důvodu dle § 6 odst. 1 písm. m), popř. n) zákona o půdě, přičemž zdůraznil, že pro existenci staveb by na pozemky nemohlo být k okamžiku vydání rozhodnutí o vyvlastnění nahlíženo jako na zemědělskou půdu, což by vylučovalo posuzovat uplatněný restituční nárok v intencích zákona o půdě.

Zmíněné rozhodnutí napadli ve výroku I. žalobkyně a) a žalobce d) dovoláním, jehož přípustnost ve smyslu § 237 o. s. ř. spatřují v rozporu rozsudku odvolacího soudu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Dovolatelé akcentují, že k zastavění pozemků došlo ještě před jejich vyvlastněním, tedy v době, kdy byly majetkem právního předchůdce žalobců. S ohledem na zásadu superficies solo cedit se tak budovy staly součástí zemědělských pozemků, k nimž přešlo vlastnictví na stát až v padesátých letech na základě rozhodnutí o vyvlastnění. Nelze tudíž uzavřít, že by jejich vydání bránila překážka zastavěnosti, a dovolatelům jakožto osobám oprávněným tak náleží spoluvlastnický podíl k pozemkům i na nich vystavěným budovám. Odkazujíce na konkrétní rozhodnutí Nejvyššího a Ústavního soudu, považují rozsudek odvolacího soudu za příčící se ustálenému náhledu judikatury, podle něhož zemědělské pozemky, jež byly před přechodem či převodem do vlastnictví státu zastavěny, lze v režimu zákona o půdě oprávněným osobám vydat, a jejich zastavěnost přitom nenaplňuje překážku restituce ve smyslu § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě. Závěrem zdůrazňují smysl restitučního zákonodárství, především zákona o půdě, s nímž je naříkaný rozsudek v rozporu, pročež jej navrhují v napadeném rozsahu zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Účastník 1. ve svém vyjádření předně pochybuje o náležitém vymezení přípustnosti podaného dovolání. Nesdílí názor dovolatelů o odchýlení se od ustálené rozhodovací praxe, neboť v dané situaci přichází v úvahu toliko vydání pozemků náhradních, a to jedině za předpokladu, dospěje-li soud k závěru, že je dán restituční titul. Dovolání proto navrhuje odmítnout, respektive zamítnout. Nesouhlasně k dovolání se vyjádřila též účastnice 2.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.

Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobami k tomu oprávněnými a zastoupenými podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.

Dle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolatelé však ve svém podání žádnou otázku ve smyslu právě citovaného ustanovení nepředkládají.

Jedním z restitučních důvodů je ve smyslu § 6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě převzetí věci bez právního důvodu, na základě něhož má být oprávněným osobám vydána nemovitost i tehdy, přešla-li na stát nebo jinou právnickou osobu bez náležitého právního důvodu. Nejvyšší soud již ve své dřívější judikatuře přiblížil, že uvedená restituční skutková podstata postihuje případy, v nichž se stát (jiná právnická osoba) zmocnil nemovitosti ve vlastnictví fyzické osoby a nakládal s ní jako s vlastní, nemaje k tomu právního důvodu (titulu), s nímž by tehdejší právní řád spojoval přechod vlastnického práva (srovnej zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 654/2014, či rozsudek téhož soudu ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. 28 Cdo 78/2009). Rovněž vyložil, že formulací uvozovací věty § 6 odst. 1 zákona o půdě jež coby podmiňující skutková část hypotézy právní normy určuje, že budou vydány nemovitosti, které přešly na stát nebo jinou právnickou osobu ve spojení se zmiňovanou skutkovou podstatou vymezenou pod písmenem p) nemůže být a není míněn přechod vlastnictví k nemovitosti, neboť vlastnické právo nelze, a ani v rozhodném období nebylo lze, nabýt pouhou bezdůvodnou okupací věci (jejím faktickým převzetím). Majitel tímto postupem formálně nebyl zbaven vlastnického práva k věci (pozemku), nýbrž mu byla odňata možnost věc držet, užívat ji a požívat její plody i užitky (srovnej mimo jiné rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1202/96, publikovaný v časopise Soudní judikatura, číslo sešitu 7/99). Převzetí věci státem bez právního důvodu se tedy rozumí převzetí držby věci a to i v případě držby neoprávněné (blíže srovnej zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2006, sp. zn. 22 Cdo 18/2006, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 62/2008, dále též jeho usnesení ze dne 22. 1. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3908/2014).

V nyní projednávané věci soudy nižších stupňů na základě podrobně zjištěného skutkového stavu, jejž dovolacímu soudu nepřísluší přezkoumávat (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. 32 Cdo 1966/2016), dospěly k závěru, že se stát předmětných pozemků zmocnil bez právního důvodu faktickou činností prováděním stavebních prací, a to aniž by (navzdory předchozím snahám) mezi ním a původním vlastníkem byla uzavřena kupní smlouva. Stalo-li se tak realizací stavby, muselo k zastavění pozemků bytovými domy dojít nutně až po převzetí (ve smyslu shora vylíčeném) nemovitostí státem, pročež jako korektní obstojí i úvahy soudů nižších stupňů stran existence překážky jejich vydání ve smyslu § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě. Je tedy zjevné, že došlo k naplnění restitučního důvodu ve smyslu § 6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě (jak přiléhavě shledaly soudy obou stupňů), jenž je důvodem rovnocenným s ostatními skutkovými podstatami zakotvenými v ustanovení § 6 odst. 1 (nenastupuje tedy subsidiárně, pokud nebyly splněny předpoklady jiných důvodů), přičemž je nutné zdůraznit, že stát svůj záměr s využitím pozemků časem nezměnil ani od něj neodstoupil, což by při splnění dalších okolností mohlo vést k úvaze o pominutí tohoto restitučního důvodu a jeho nahrazení skutkovou podstatou, na jejímž základě by se restituent mohl domáhat svého nároku podle dalších písmen zmiňovaného ustanovení. Následné rozhodnutí o vyvlastnění je proto nutné považovat za toliko formální akt, jenž na uvedeném nemohl již ničeho změnit. Spojování momentu odnětí pozemků s jejich úředním vyvlastněním by nadto vylučovalo aplikaci zákona o půdě, neboť se vzhledem k prokázaným skutkovým zjištěním a navzdory mínění dovolatelů v této době již nemohlo jednat o půdu zemědělskou. Zahrnutí pozemku do zemědělského půdního fondu ve smyslu § 1 odst. 1 zákona o půdě totiž vyžaduje kromě naplnění formálního znaku (evidence pozemku v katastru nemovitostí v některé z kategorií zemědělské půdy) i předpoklad faktický trvající zemědělské využití pozemku (srovnej zejména rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1081/2009, či ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1390/2011).

S ohledem na shora řečené rovněž nelze přisvědčit ani námitkám dovolatelů ohledně odchýlení se od dosavadní judikatury dovolacího a Ústavního soudu, neboť jimi uváděná rozhodnutí vycházela z odlišných skutkových zjištění, dle nichž v dotčených sporech došlo k zastavění pozemků ještě před jejich přechodem na stát (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2003, sp. zn. 28 Cdo 1787/2002, či nález Ústavního soudu ze dne 24. 10. 2000, sp. zn. II. ÚS 325/2000), případně se na pozemcích nacházely jednoduché drobné stavby nebránící jejich vydání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 5253/2009, a usnesení soudu Ústavního ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. III. ÚS 1709/11), nebo posuzovala možnost vydání volných (ve smyslu nezastavěných) ploch s pozemkem, na němž se nachází stavba, souvisejících (viz nález Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2003, sp. zn. I. ÚS 754/01). Jmenované judikáty současně připomínají, že nemovitosti zastavěné po jejich odnětí vlastníku státem není právě z tohoto důvodu možné vydat, pročež nelze kvitovat mínění dovolatelů o rozporu napadeného rozsudku s citovanou judikaturou.

Z vylíčeného je zřejmý soulad napadeného rozhodnutí s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, přičemž jiná otázka, pro niž by na dovolání mohlo být nahlíženo jako na přípustné ve smyslu § 237 o. s. ř., dovolateli předložena nebyla, Nejvyššímu soudu proto nezbylo než jejich podání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítnout.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 243c odst. 3, věty první, § 224 odst. l, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. Dovolací soud učinil východiskem svých úvah tezi, že u účastníka, jímž je hlavní město Praha nebo jeho městská část, lze presumovat existenci dostatečného materiálního i personálního vybavení a zabezpečení k tomu, aby byl schopen kvalifikovaně hájit svá práva, aniž by musel využívat pomoci advokátů. Není-li v příslušném řízení prokázán opak, nelze náklady vynaložené jím na zastoupení advokátem pokládat za účelně vynaložené (srovnej zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 749/2016, a další rozhodnutí v něm odkazovaná). Jelikož v tomto dovolacím řízení byly řešeny toliko právní otázky, jejichž výklad je v judikatuře dlouhodobě stabilizován, neshledal zde Nejvyšší soud přítomnost zvláštních okolností, jež by svědčily ve prospěch závěru o účelnosti advokátního zastoupení účastníků 1. a 2.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. března 2017
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu