28 Cdo 4239/2010
Datum rozhodnutí: 05.01.2011
Dotčené předpisy: § 6 odst. 2 předpisu č. 87/1991Sb., § 1 předpisu č. 55/1954 nařízení vládySb.




28 Cdo 4239/2010


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause o dovolání odvolatelů: a) V. T. , b) N. T. , c) J. Š. , zastoupených Mgr. Ludmilou Pražákovou, advokátkou, 150 00 Praha 5, Kořenského 15/1107, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 11. 3. 2010, sp. zn. 20 Co 22/2010, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1, pod sp. zn. 12 C 199/2005 (žalobců Václava Třmínka, Nely Třmínkové a Julie Šedivé, zastoupených Mgr. Ludmilou Pražákovou, advokátkou, proti žalované České republice Kanceláři presidenta republiky , za něž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, 120 00 Praha 2, Rabínovo nábřeží č. 42, o vydání nemovitostí podle zákona č. 87/1991 Sb., za účasti vedlejšího účastníka řízení /na straně žalované/ Správy Pražského hradu, Praha 1 Hrad, zastoupené Mgr. Michalem Pokorným, advokátem, 120 00 Praha 2, Kateřinská 522/21), takto:


I. Dovolání se odmítají.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í: O žalobě žalobců, podané u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 12 C 199/2005, bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 z 23. 9. 2009, č. j. 12 C 199/2005-275. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobců, domáhajících se, aby žalované České republice Kanceláři presidenta republiky bylo uloženo uzavřít se žalobci dohodu o vydání domu č. p. 193 s pozemkem parc. č. 374 (o výměře 275 m2) v katastrálním území H. Bylo také rozhodnuto, že ve vztahu mezi žalobci a žalovanou Českou republikou Kanceláří presidenta republiky nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů řízení. Žalobcům bylo však uloženo, aby zaplatili společně a nerozdílně vedlejšímu účastníku řízení Správě Pražského Hradu na náhradu nákladů řízení 49.772,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Žalobcům bylo také uloženo zaplatit společně a nerozdílně na účet Obvodního soudu pro Prahu 1 na úhradu placených nákladů tohoto řízení 12.817,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

O odvolání žalobců proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze z 11. 3. 2010, sp. zn. 20 Co 22/2010. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Obvodního soudu z 23. 9. 2009, č. j. 12 C 199/2005-275, ve věci samé potvrzen. Ve výroku o nákladech řízení mezi účastníky tohoto řízení byl uveden rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žalovanému a vedlejšímu účastníku řízení se náhrada nákladů řízení nepřiznává . Také ve výroku o náhradě nákladů řízení vůči státu byl výrok rozsudku soudu prvního stupně změněn tak, že tato náhrada placených nákladů řízení se státu nepřiznává. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto, že se jejich náhrada žalované ČR Kanceláři presidenta republiky, ani vedlejšímu účastníku řízení (Správě Pražského hradu) nepřiznává.

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvoláním napadeným rozsudek i řízení, které jeho vydání předcházelo, byl přezkoumán podle ustanovení § 212 a § 212a občanského soudního řádu, ale odvolání odvolatelů nebyla shledána důvodnými.

Odvolací soud poukazoval na to, že v této právní věci bylo rozhodováno již i rozsudkem Nejvyššího soudu (28 Cdo 832/2009), i tímto rozsudkem dovolacího soudu byl zrušen předchozí rozsudek Městského soudu v Praze z 25.90.2008, sp. zn. 20 Co 283/2008, i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 z 22. 10. 2007, č. j. 12 C 199/2005-180. Z právních závěrů tohoto zrušujícího rozhodnutí dovolacího soudu soudy obou stupňů v dalším průběhu řízení vycházely.

Odvolací soud dále konstatoval, že v tomto soudním řízení jde o nemovitosti, jejichž původní vlastnicí byla Julie Javorová (babička žalobkyně J. Š. a původního žalobce V. M., který v průběhu tohoto řízení zemřel a na jeho místo v řízení tu nastoupili žalobci V. T. a N. T.) a jež přešly na základě výměru odboru pro výstavbu rady bývalého Ústředního národního výboru hlavního města Prahy z 21. 2. 1956, č. j. Výst/13-27878/55, do vlastnictví čs. státu, a to podle vládního nařízení č. 55/1954 Sb. Náhrada za tyto nemovitosti tu byla určena rozhodnutím rady ÚNV hl. m. Prahy ze 7. 2. 1956 částkou 26.445,- Kč a zvýšena pak byla usnesením vlády z 19. 12. 1956 na 29.932,87 Kč (při úmrtí J. J. byla pak součástí dědictví po ní i částka této náhrady, uložená na vázaném účtu Státní spořitelny v Praze 1).

Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku poukazoval na to, že soud prvního stupně správně posoudil, že při přechodu nemovitostí na stát podle vládního nařízení č. 55/1954 Sb., o chráněné oblasti Pražského hradu, byla původní majitelce nemovitostí uvedených v žalobě žalobců přiznána peněžitá náhrada, která jí také byla vyplacena (byť i na vázaný účet podle § 5 odst. 1, 2, 3 a § 6 odst. 3 vyhlášky č. 82/1954 Úředního listu), takže na daný případ nelze aplikovat ustanovení § 6 odst. 1 písm. k) ani ustanovení § 6 odst. 1 písm. j) zákona č. 87/1991 Sb.; není tu naplněn restituční důvod podle ustanovení § 6 odst. 2, věta první, zákona č. 87/1991 Sb. Účel odnětí vlastnického práva tu byl legitimní; výše peněžité náhrady odpovídala tehdy platným předpisům a také omezení v nakládání s takovou náhradou bylo shodné s jinými soukromými subjekty . Odvolací soud rovněž dovozoval, že aplikace ustanovení § 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. je tu vyloučena a způsob převzetí nemovitosti státem nelze tu podřadit pod žádnou ze skutkových podstat uvedených v § 6 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. K převzetí nemovitostí tu došlo na podkladě právního předpisu sui genesis a nešlo tu o vyvlastnění či znárodnění. Odvolací soud pak dospěl k výslednému závěru, že přechod nemovitostí z majetku právní předchůdkyně žalobců na stát, ač byl vnímán subjektivně jako křivda na majetku bývalé vlastnice, není restitučním předpisem (zákona č. 87/1991 Sb.) reparovatelný podle tohoto právního předpisu.

Odvolací soud proto potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu jako věčně správný. Ve výrocích o náhradě nákladů řízení byl rozsudek soudu prvního stupně změněn podle ustanovení § 220 odst. 3 občanského soudního řádu s použitím i ustanovením § 150 občanského soudního řádu.

O nákladech odvolacího řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto (s použitím i ustanovení § 150 občanského soudního řádu) podle ustanovení § 224 odst. 1 občanského soudního řádu.

Rozhodnutí odvolacího soudu bylo doručeno advokátce, která žalobce v řízení zastupovala, dne 26. 3. 2010 a dovolání ze strany žalobců bylo dne 13. 5. 2010 předáno na poště k doručení Obvodnímu soudu pro Prahu 1, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu.

Odvolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Odvolatelé měli za to, že je jejich dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) i písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu a jako dovolací důvody uplatňovali, že řízení v této právní věci je stiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 214a odst. 2 písm. a/ občanského soudního řádu) a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b), občanského soudního řádu).

Dovolatelé mají za to, že by rozhodnutím dovolacího soudu měla být vyřešena zásadní právní otázka výkladu ustanovení § 1 vládního nařízení č. 55/1954 Sb., a to z toho hlediska, zda toto ustanovení (znějící: K zabezpečení jeho řádné správy a ochrany se vytváří chráněná oblast Pražského hradu ) lze považovat za dostatečně konkrétní znárodňovací, respektive zestátňovací akt, způsobující bez dalšího přechod vlastnictví na stát k věcem tímto předpisem nespecifikovaným, přičemž nemovitosti byly určeny až rok po účinnosti vládního nařízení č. 55/L954 Sb. vyhláškou bývalého Ústředního národního výboru hlavního města Prahy č. 27/1956 Sb., o vymezení chráněné oblasti Pražského hradu. Ustanovení § 1 vládního nařízení č. 55/1954 Sb. nevyjadřovalo, podle názoru odvolatelů, vůli vlády zestátnit všechny nemovitosti v katastrálním území H. (obec P.); jediným zákonem specifikovaným předmětem zestátnění tu byl Pražský hrad, jako významná historická památka a sídlo presidenta republiky . Nemovitosti uváděné v žalobě žalobců nebyly součástí Pražského hradu.

S poukazem na obsah usnesení Ústavního soudu ČR z 22. 4. 1999, P1.ÚS 5/98, mají dovolatelé za to, že nařízení vlády č. 55/1954 Sb. náleží ke skupině právních norem, k jejichž naplnění dochází v jednom okamžiku , tedy s dopadem této normy na nemovitosti v ní uvedené, nikoli na nemovitosti začleněné následně s odstupem 1 roku do oblasti Pražského hradu . Podle názoru odvolatelů při odnětí nemovitostí, uváděných v žalobě žalobců tedy došlo k rozporu s ustanoveními § 6 odst. 1 písm. j) a k) zákona č. 87/1991 Sb. v návaznosti na ustanovení § 2 odst. 1 písm. c) a dost. 3, věta první, zákona č. 87/1991 Sb.

Dovolatelé jsou přesvědčeni o tom, že nařízení vlády č. 55/1954 Sb. není právním titulem k přechodu vlastnictví na stát k objektům v katastrální území H. Neodpovídá to ani tehdy platnému ustanovení § 9 Ústavy (zákona č. 150/1948 Sb.) a ani ustanovením tehdy platného občanského zákoníku (zákona č. 141/1950 Sb.). Nebyl tu ohledně nemovitostí, uvedených v žalobě žalobců, vydán také žádný vyvlastňovací výměr podle vládního nařízení č. 93/1950 Sb. Lze tedy dospět, podle názoru dovolatelů, k závěru, že tu odnětí těchto nemovitostí bylo v rozporu s právními předpisy, čímž současně byla porušena jejich obecně uznávaná lidská práva a svobody .

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., se zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Přípustnost dovolání tu nebylo možné posoudit podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (jak měli za to dovolatelé), když tu nedošlo ke zrušení dřívějšího rozhodnutí soudu prvního stupně (z 22. 10. 2007, č. j. 12 C 199/2005-180 Obvodního soudu pro Prahu 1) rozhodnutím odvolacího soudu (z 25. 9. 2008, sp. zn. 20 Co 283/2008 Městského soudu v Praze), nýbrž až rozhodnutím dovolacího soudu (z 8. 4. 2009, 28 Cdo 832/2009 Nejvyššího soudu).

Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. může být dovolání přípustné jen tehdy, má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).


V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 12 C 199/2005 Obvodního soudu pro Prahu 1), ani z dovolání dovolatelů a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by odvolací soud svým rozsudkem z 11. 3. 2010 (sp. zn. 20 Co 22/2010 Městského soudu v Praze) řešil některou právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně soudy. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda tu odvolací soud svým rozsudkem z 11. 3. 2010, proti němuž směřuje dovolání dovolatelů, řešil některou právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu

Protože v této právní věci předcházelo již i rozhodování dovolacího soudu před rozhodováním soudů obou stupňů, byl odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) vázán ve smyslu ustanovení § 243d a § 226 občanského soudního řádu právním názorem dovolacího soudu. Proto také bylo v rozsudku odvolacího soudu (stejně jako v rozsudku soudu prvního stupně) poukazováno na právní závěry z předcházejícího rozsudku dovolacího soudu z 8. 4. 2009 (28 Cdo 832/2009 Nejvyššího soudu). Podle závěrů zaujatých v tomto rozhodnutí dovolacího soudu přešlo vlastnické právo i v daném případě k nemovitostem, o něž jde v tomto řízení, na stát dnem účinnosti vládního nařízení č. 55/1954 Sb., o chráněné oblasti Pražského hradu, tedy dnem 16. 12. 1954; přitom podle názoru dovolacího soudu, zaujatém v uváděném rozsudku, nelze na tento případ aplikovat ustanovení § 6 odst. 2 věta druhá, ani ustanovení § 6 odst. 1 písm. k) zákona č. 87/1991 Sb., tedy tu nešlo o znárodnění vykonané v rozporu s tehdy platnými zákonnými předpisy, ani o převzetí věci bez právního důvodu; dovolací soud dovozoval v uváděném rozsudku i to, že tu není naplněn ani restituční důvod podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. j) zákona č. 87/1991 Sb., neboť původní vlastnici J. J. byla za odňaté nemovitosti přiznána peněžitá náhrada, která jí byly vyplacena (složením na účet u Státní spořitelny) a která odpovídala tehdy platným předpisům.

V průběhu dalšího řízení po uvedeném zrušovacím rozhodnutí dovolacího soudu nedošlo k jiným zjištěním skutečností či okolností, které by přesvědčivě vedly k odlišným právním závěrům, než ke kterým dospěl dovolací soud v již uvedeném rozsudku z 8. 4. 2009 (28 Cdo 832/2009 Nejvyššího soudu). Je také nutno mít za to, že dovolací soud v tomto uvedeném předchozím rozhodnutí měl na zřeteli všechna v úvahu přicházející hlediska v rámci možného posouzení soudem odůvodněnosti další existence státního vlastnictví k nemovitostem, jež tu bylo založeno nařízením vlády č. 55/1954 Sb., o chráněné oblasti Pražského hradu (srov. k tomu usnesení Ústavního soudu ČR z 22. 4. 1999, P1.ÚS 5/98, uveřejněné pod č. 32 /usnesení/ ve svazku 14 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, zejména viz str. 313 tohoto uveřejněného usnesení). Proto ani v tomto dalším dovolacím řízení neshledal dovolací soud důvody k zaujetí odchylných právních závěrů, než které byly zaujaty v uvedeném předchozím rozhodnutí dovolacího soudu.

Neshledal proto dovolací soud u dovolání dovolatelů zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu (tj. řešení odvolacím soudem právní otázky rozhodované rozdílně), ale ani zákonné předpoklady podle jiného ustanovení občanského soudního řádu, upravujícího přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacích soudů).

Přikročil tedy dovolací soud podle ustanovení § 243 odst. 5 a § 218 písm. c) občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatelů, a to jako dovolání nepřípustného.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první o. s. ř. za použití § 224 odst. 1 o. s. ř., § 151 odst. 1 o. s. ř. a § 146 odst. 3 o. s. ř. Odvolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a žalované, ani vedlejšímu účastníku tohoto řízení náklady v dovolacím řízení nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 5. ledna 2011
JUDr. Josef R a k o v s k ý, v. r.
předseda senátu