28 Cdo 4236/2010
Datum rozhodnutí: 22.02.2012
Dotčené předpisy: § 451 předpisu č. 40/1964Sb.




28 Cdo 4236/2010
ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a Mgr. Petra Krause, v právní věci žalobců a) Ing. P. H. , bytem P., b) V. D. H. , bytem V., obou zastoupených Mgr. Stanislavem Němcem, advokátem se sídlem Vinohradská 32, Praha 2, proti žalovaným 1) M. F., 2) H. R., oběma bytem P., oběma zastoupeným JUDr. Markem Nespalou, advokátem se sídlem Vyšehradská 21, Praha 2, o 450.202,- Kč a 247.158,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 17 C 210/98, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2010, č. j. 19 Co 204, 205/2010 510, takto:

I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 19. 5. 2010, č. j. 19 Co 204, 205/2010 510 ve věci odvolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10. 12. 2009, č. j. 17 C 210/98 476 ve znění doplňujícího usnesení ze dne 8. 2. 2010, č. j. 17 C 210/98 481 odmítl odvolání žalobců proti vyhovujícím výrokům o věci samé (výrok I. a II.), potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavých výrocích o věci samé a o nákladech řízení (výrok III., IV. a V.). O nákladech řízení rozhodl tak, že žalobci jsou povinni zaplatit prvnímu žalovanému společně a nerozdílně náklady odvolacího řízení ve výši 51.840,- Kč a druhému žalovanému společně a nerozdílně náklady odvolacího řízení ve výši 34.392,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jejich právního zástupce.
Odvolací soud tak učinil za situace, kdy po provedeném dokazování rozhodl soud prvního stupně nejdříve mezitímním rozsudkem ze dne 9. 9. 2004, č. j. 17 C 210/98 184, který byl potvrzen Městským soudem v Praze jako soudem odvolacím, a to rozsudkem ze dne 16. 2. 2005, č. j. Co 19/2005 203. Tímto rozsudkem bylo rozhodnuto o tom, že základ nároku je po právu. Soud zjistil, že oba žalobci jsou spoluvlastníci předmětného domu na základě restituce. Dne 18. 1. 1978 byly v domě zkolaudovány dvě bytové jednotky vystavěné v družstevní bytové výstavbě podle předpisů o finanční úvěrové a jiné pomoci družstevní bytové výstavbě, a to bez předmětných půdních prostor. Obě bytové jednotky byly do katastru nemovitostí zapsány jako věcné břemeno užívání pro SBD podle § 28d odst. 1 zákona č. 42/1992 Sb. a jejich nájemci se stali žalovaní.
Ti spolu s nimi užívají pod uzavřením i půdní prostory, nacházející se nad jejich byty. Jedná se o nepovolenou výstavbu. Obvodní úřad pro Prahu 2 zahájil řízení o odstranění stavby, v němž bylo dne 11. 10. 1999 rozhodnuto o jejím odstranění. Nárok žalobců byl posouzen podle § 451 a § 458 obč. zák.
Dovolání proti uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze bylo Nejvyšším soudem odmítnuto usnesením ze dne 31. 5. 2006, č. j. 33 Odo 901/2005 223. Ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud konstatoval, že půdní prostory jsou společnými prostorami domu a o jejich charakteru rozhoduje kolaudační rozhodnutí. Jestliže půdní prostory, které žalovaní přestavěli a fakticky je užívali spolu s bytem, netvoří soubor místností, který byl jako byt kolaudován, nemohou být v právním slova smyslu součástí bytu.
Následující zamítavý rozsudek soudu prvního stupně o věci samé ze dne 12. 10. 2007, č. j. 17 C 210/98 290, byl Městským soudem v Praze jako usnesením ze dne 5. 5. 2008, č. j. 19 Co 157/2008 320 zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud přitom kromě jiného vyslovil závazný právní názor, že pro stanovení výše bezdůvodného obohacení není rozhodující, k jakému účelu jsou půdní prostory určeny rozhodnutím stavebního úřadu, ale jakým způsobem byly půdní prostory užívány. Za situace, kdy jsou půdní prostory užívány spolu s bytem, je třeba při určení výše bezdůvodného obohacení vyjít z výše regulovaného nájemného v daném místě a čase s přihlédnutím k charakteru užívaných prostor a jejich světlé výšce.
Vyšel přitom z toho, že soud prvního stupně se v řízení následujícím po zrušení věci odvolacím soudem zabýval již jen výší nároku, kterou stanovil na základě znaleckého posudku Ing. S. B. Ta nejdříve za pomoci autorizovaného technika pro pozemní stavby oba prostory znovu zaměřila a zjistila, že prostor nad bytem prvního žalovaného má 66,8 m a nad bytem druhé žalované 4 3,1 m. Potom vypočetla podle pokynu soudu regulovan ý tržní nájem z uvedených prostor (tj. jako prostor bytových) s přihlédnutím k jejich charakteru a světlé výšce a dospěla k výsledku, že za období od 1. 12. 1996 do 31. 12. 2006 by činil regulovaný nájem z prostor nad bytem prvního žalovaného 185.700,- Kč (tržní 460.162,50 Kč) a nad bytem druhé žalované 125.075,- Kč (tržní 327.811,- Kč). Žalobci polemizovali se způsobem tohoto výpočtu a navrhli 8 způsobů vlastních výpočtů, které vyústily v poslední návrh na změnu žaloby ze dne 25. 9. 2009, v němž požadovali, aby byl výpočet proveden podle tržního nájemného pro nebytové prostory. Požadovali tedy po prvním žalovaném 902.206,- Kč a po druhém žalované 608.781,- Kč. Tuto změnu žaloby již soud prvního stupně s přihlédnutím k závaznému právnímu názoru odvolacího soudu z jeho zrušovacího usnesení nepřipustil. Ve svém rozsudku vyšel plně ze znaleckého posudku a žalobě vyhověl co do částek 185.700,- Kč ve vztahu k prvnímu žalovanému a 125.075,- Kč ve vztahu k druhé žalované s odkazem na § 451 odst. 2 obč. zák. V rozsahu částek 264.502,- Kč a 122.083,- Kč potom žalobu zamítl. Pokud jde o příslušenství pohledávky, přiznal úrok z prodlení až od 22. 5. 2007 s tím, že teprve dne 21. 5. 2007 bylo žalovaným doručeno poslední podání žalobců s výzvou k zaplacení, když teprve v této fázi řízení se požadavky žalobců ustálily. O nákladech řízení rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř., a to i ve vztahu k vedlejšímu účastníku na straně žalovaných.
Podle odvolacího soudu v projednávané věci byl základ nároku vyřešen. Soud prvního stupně se zabýval již jen výší nároku žalobců, a to poté, co odvolací soud vyslovil právní závěr. Soud prvního stupně se tímto závěrem řídil, postupoval podle znaleckého posudku, který stanovil výši tzv. regulovaného nájmu z předmětných, bez právního důvodu užívaných, bytových prostor, a ve zbytku žalobu zamítl.
Odvolací soud dále vyslovil závěr, podle něhož v případě užívání prostor bez platné nájemní smlouvy spočívá bezdůvodné obohacení nájemce v tom, že pronajatou věc (prostory) užíval a je tudíž povinen poskytnout za to peněžitou náhradu. Pokud tato náhrada není stanovena právním předpisem, určí ji soud na základě znaleckého dokazování nebo podle své úvahy. Tato úvaha se musí opírat o finanční ocenění prospěchu, který nájemci užíváním věci vznikl. Majetkovým vyjádřením tohoto prospěchu je peněžitá částka, která odpovídá částkám, vynakládaným obvykle v daném místě a čase za užívání věci, zpravidla formou nájmu, kterou by nájemce byl povinen plnit podle platné nájemní smlouvy. Odkázal v tomto směru na právní větu z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2003/2008.
Ztotožnil se se závěry soudu prvního stupně, který vyšel ze znaleckého posudku, ale i z vlastní úvahy. Přihlédl k tomu, že bezdůvodným obohacením není to, co uniklo žalobcům, ale to, co získali žalovaní užíváním uvedených prostor. Jedná se o to, co by museli jako dlouholetí nájemci zaplatit, kdyby sporné půdní prostory byly součástí jejich bytů. S ohledem na datum vzniku nájmu bytu, pokud by se nejednalo o byt z družstevní výstavby, by na ně nepochybně dopadala právní úprava regulovaného nájemného.
Pokud jde o úroky z prodlení, i v tomto směru odvolací soud souhlasil s argumentací soudu prvního stupně. Odkázal na ustanovení § 563 obč. zák., podle něhož není-li doba splnění dohodnuta, stanovena právním předpisem nebo určena v rozhodnutí, je dlužník povinen splnit dluh první den poté, kdy byl o plnění věřitelem požádán.
Jiná výzva k plnění než doručení žaloby, nebyla v průběhu řízení ze strany žalobců tvrzena. V průběhu celého řízení došlo celkem 14krát ke změně a rozšíření žaloby. Jak již bylo uvedeno shora, poslední změna ze dne 25. 9. 2009 již nebyla soudem s přihlédnutím k závaznému právnímu názoru odvolacího soudu připuštěna. Předposlední změna žaloby ze dne 14. 5. 2007 byla soudem připuštěna a obsahovala celkem 8 variant výpočtů s různými výsledky, s tím, že závěrem žalobci v žalobním petitu zvolili jeden z nich a specifikovali žalované částky na 450.202,- Kč ve vztahu k prvním u žalovanému a 247.158,- Kč ve vztahu k druhé žalované. Soud prvního stupně tedy postupoval správně, pokud příslušenství pohledávky přiznal až od data, kdy byla uvedená změna žaloby, jíž se ustálily požadavky žalobců, doručena žalovaným.
Žalobci podali dovolání proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu,
a to proti výroku, kterým soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích III., IV. a V . ve spojení s usnesením ze dne 8.2.210, č. j. 17 C 210/98-481 (výroku VI. a VII.), a dále proti akcesorickému výroku, kterým rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Jeho přípustnost opírali o ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., podle něhož je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, obstojí však podle jejich názoru také přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., tedy, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně.
Tvrdili dále, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a jednak v tom, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř.). V tomto směru namítali nesprávnost poučení o možnosti podat dovolání uvedenou v rozsudku odvolacího soudu a dále nesplnění procesní povinnosti soudu prvního stupně v posouzení povahy opakovaných měnících návrhů na vydání rozhodnutí, které nakonec soud prvního stupně i soud odvolací, kvalifikoval jako nesrozumitelná. Dovolatelé ve svém obsáhlém dovolání otázku zásadního právního významu nevymezili, zrekapitulovali pouze průběh řízení před soudy obou stupňů a vyjádřili nesouhlas s tím, že bezdůvodné obohacení bylo v souladu se závazným právním názorem vysloveným odvolacím soudem určeno ve výši regulovaného nájemného, stanoveného pro byty s regulovaným nájemným v daném místě a čase. Podle jejich názoru měla být výše bezdůvodného obohacení odvozena od výše tržního nájemného za období let 1996 až 2006 a do bezdůvodného obohacení se měly promítnout změny výše nájemného, kterými nájemné za uvedené období prošlo. Dovolatelé se rovněž neztotožnili se závěry soudů obou nižších instancí, že příslušenství lze přiznat až od 22. 5. 2007 a namítali, že soudy nepřihlédly k jimi předloženým důkazům, že žalovaní byli prokazatelně vyzýváni k zaplacení bezdůvodného obohacení již v roce 1998. Závěrem dovolatelé navrhli, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaní navrhli odmítnutí dovolání jako nepřípustného a ztotožnili se s právním posouzením věci soudy obou stupňů, které odpovídá dosavadní judikatuře dovolacího soudu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb. ve znění účinném po 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami účastníky řízení, řádně zastoupenými advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., se zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.), nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým tento soud rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§ 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.), anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.).
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací soud předně konstatuje, že podmínky přípustnosti dovolání uplatněné dovolateli ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. neshledává. Za odvolateli vytýkanou vadu řízení nelze považovat znění poučení o možnosti dovolání, ježto jde o poučení v rozhodnutí, jímž se odvolací řízení končí, přičemž odvolací soud důvodně vycházel z povahy svého potvrzujícího rozhodnutí. Stejně tak nelze přiznat přípustnost dovolání na základě tvrzení odvolatelů o údajné absenci poučení, kterou měl účastníkům dát. Je věcí pečlivosti a předvídavosti účastníků, zda a nakolik přiléhavě formulují své procesní úkony tak, aby odpovídaly náležité ochraně jejich subjektivních nároků. Není povinností soudu zasahovat v tomto směru do oprávnění účastníků korekcí jejich úvah, jak by si měli počínat v souladu se zásadou vigilantibus iura.
Při zásadní přípustnosti dovolání žalobců v této věci, směřujícího proti potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jež bylo předtím zrušeno a následně byl soud prvního stupně vázán právním názorem odvolacího soudu (§ 237 odst 1/ písm. b/ o. s. ř.), zbývá posoudit, zda rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2/ písm. b/ o. s. ř.).
Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil. V této věci se podmínky pro tento závěry nenabízejí.
Jak plyne z obsahu odůvodnění odvolacího soudu, tento podrobně a srozumitelně vyložil, z jakých skutkových zjištění (převzatých ze zjištění soudu prvního stupně) vycházel a o jaká zákonná ustanovení své rozhodnutí opřel. Dovolací soud nemá důvodu k zaujetí odlišného právního posouzení této věci, než učinil odvolací soud. Jeho odkaz na právní závěry obsažené ve shora citovaném rozsudku dovolacího soudu (sp. zn. 28 Cdo 2003/2008) je zcela případný a odpovídá skutkovému stavu, jak byl v této věci zjištěn. Ani ve světle dovolacích námitek uplatněných odvolateli nemá dovolací soud na tomto hodnocení co měnit. Na podrobné odůvodnění odvolacího soudu proto dovolací soud plně odkazuje.
Totéž platí ve vztahu k námitkám odvolatelů ohledně data, od něhož odvolací soud stanovil povinnost žalovaných k úhradě bezdůvodného obohacení. Jde o závěr konstantně zastávaný k aplikaci ustanovení § 563 o. z., jehož použití ostatně ani odvolatelé nezpochybňují. V souvislosti s posouzením kvalifikované výzvy oprávněného vůči dlužníkovi pak skutečně platí závěr, že za den upomínky lze považovat až den doručení žaloby, která s konečnou platností specifikovala výši částky, jež si žalobci nárokovali.
Pro úplnost je třeba poznamenat, že pokud jde o dovolání do výroku o náhradě nákladů řízení, dovolání přípustné není a to bez zřetele k povaze takového výroku (bez ohledu na to, zda jde o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení) - srov. usnesení Nejvyššího soudu z 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2002, pod pořadovým číslem 88, a publikované pod R 4/2003 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek.
Dovolatelům se tedy prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů (a jejich obsahového vymezení) správnost rozsudku odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo. A jelikož Nejvyšší soud neshledal ani jiné vady řízení, k nimiž v případě přípustného dovolání přihlíží z povinnosti úřední (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), pak aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.) dovolání zamítl (§ 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 1 o. s. ř. za použití § 224 odst. 1 o. s. ř., § 151 odst. 1 o. s. ř. a § 142 odst. 1 o. s. ř. Dovolatelé sice neměli se svým dovoláním úspěch, vyjádření žalovaných k podanému dovolání však nebylo možno zohlednit jako úkon právní služby ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1 až 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 22. února 2012
JUDr. Josef Rakovský
předseda senátu