28 Cdo 4229/2008
Datum rozhodnutí: 28.05.2009
Dotčené předpisy:





28 Cdo 4229/2008


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK


JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce E. K., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) ČR Ú. pro z. s. ve v. m., a 2) m. K. V., zastoupenému advokátem, uzavření dohody o vydání nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 13 C 317/95,


o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 5. 2008, č.j. 10 Co 660/2006-573, takto:


I. Dovolání do výroku I. rozsudku odvolacího soudu se zamítá.


II. Dovolání do výroku II. rozsudku odvolacího soudu se odmítá.


III. Žalobce je povinen nahradit žalovanému 2) náklady dovolacího řízení v částce 2.300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 1) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.


O d ů v o d n ě n í :


Krajský soud v Plzni svým rozsudkem výše označeným změnil rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 27. 7. 2006, č.j. 13 C 317/95-375, ve výroku I. tak, že žalobu o stanovení povinnosti žalovaného 1) uzavřít s žalobcem dohodu o vydání nemovitosti, a to pozemkové parcely č. 2954/3 o výměře 44 m2 , zapsané na LV č. 1576, pro k.ú. a obec K. V. zamítl. Výroky II. a III., kterými byly zamítnuty žaloby na uložení povinnosti žalovanému 2) uzavřít se žalobcem dohodu o vydání nemovitosti části pozemku p.č. 2952/1 v k.ú. K. V. zapsané na LV


č. 1, a to v rozsahu, ve kterém byl uvedený pozemek původně označen v pozemkové knize jako st. p.č. 697/2, a na uložení povinnosti žalovaným 1) a 2) uzavřít se žalobcem dohodu o vydání nemovitostí domu označeném v pozemkové knize pro k.ú. K. V. č.p. 833 na pozemku stavební parcele č. 697/2 a pozemek p.č. 2953 v rozsahu, ve kterém byl uvedený pozemek původně označen v pozemkové knize jako st. p.č. 697/2, byly odvolacím soudem potvrzeny. Rovněž byly odvolacím soudem potvrzeny výroky V. a VI. ohledně nákladů řízení před soudem prvního stupně. Žalobce byl výrokem III. rozsudku odvolacího soudu zavázán k zaplacení nákladů odvolacího řízení ve prospěch žalovaného 2) v částce 10.302,50 Kč. Žalobce byl též zavázán k náhradě nákladů, které vznikly České republice Krajskému soudu v Plzni.


Odvolací soud rozhodoval ve věci, v níž se žalobce domáhal žalobou ze dne


31. 10. 1995 (ve znění připuštěné změny) vydání rozhodnutí, kterým by byla žalovaným uložena povinnost uzavřít dohodu o vydání shora uvedených nemovitostí. Žalobce je právním nástupcem S. K., v jehož prospěch bylo v pozemkové knize, knihovní vložce č. 833 pro k.ú. K. V., roku 1905 zapsáno vlastnictví pozemkové parcely č. 697/2, na které se nacházela budova č.p. 833. Dne 24. 12. 1949 bylo vlastnictví k těmto nemovitostem na základě rozhodnutí Osidlovacího úřadu a Fondu národní obnovy v P. ze dne 28. 10. 1949 zapsáno pro Československý stát. Původní pozemková parcela č. 697/2 byla rozdělena na parcely č. 2952/1, jejíž vlastníkem je žalovaný 2) a pozemkové parcely č. 2953 a 2954, které se v současnosti nacházejí ve vlastnictví žalovaného 1). Podle rozhodnutí ze dne 17. 12. 1966 došlo k demolici domu č.p. 833 a na jeho místě bylo kolaudačním rozhodnutím z 11. 1. 1979 povoleno užívání stavby lázeňského domu T. v K. V.


Odvolací soud při posouzení věci vycházel zejména ze znaleckých posudků z oboru stavebnictví, z nichž plyne, že součástí stavby lázeňského domu T., nacházejícího se na p.č. 2953, byla i realizace ploch spadajících pod pozemkové parcely č. 2952/1, 2952/3, st. 2953 a 2954. Na parcele č. 2954 se nachází pozemek s parkovou úpravou a zčásti terasou. Na p.č. 2952/1 je parkoviště s tunelovým podjezdem. Odvolací soud na základě těchto zjištění dospěl k závěru, že pozemek, původně označený jako p.č. 697/2, je pozemkem zastavěným, a proto vydání tohoto pozemku, nyní vedeného jako p.č. 2953, 2954 a 2952/1 v k.ú. K. V., brání zákonná překážka zastavěnosti ve smyslu § 8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Změnu ve výroku I. rozsudku soudu prvního stupně odvolací soud odůvodnil tak, že soud svým rozhodnutím nemůže rozdělit pozemek a uložit povinnost uzavřít dohodu o vydání tohoto pozemku.





Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož důvodnost spatřoval ve skutečnosti, že napadené rozhodnutí ve výroku I. vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a napadené rozhodnutí též spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatel ve svém podání zejména zpochybňoval závěry znaleckých posudků, z nichž soudy při posouzení věci vycházely. Zejména tvrdil, že na částech sporných pozemků se nenachází stavby, které by bránily jejich vydání, ale jedná se o plochy zpevněné dlažbou z betonových dlažebních kamenů nebo plochy, na nichž se nachází parkoviště pro osobní vozy. Podle dovolatele se tedy jedná o stavby dočasného charakteru, které lze bez jejich znehodnocení přemístit. Dovolatel též nesouhlasil se závěrem odvolacího soudu ohledně nemožnosti rozdělit pozemek a k jeho části (p.č. 2954/3 o výměře 44 m2) stanovit žalovanému 1) povinnost uzavřít se žalobcem dohodu o vydání. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil jak napadený rozsudek odvolacího soudu, tak i rozsudek soudu prvního stupně a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení.


Žalovaný 2) se k dovolání vyjádřil. Souhlasil s odvolacím soudem ohledně nemožnosti vydat předmětné pozemky z důvodu jejich zastavěnosti a též s podmínkou souhlasu dosavadního vlastníka s rozdělením pozemku, jehož část by měla být vydána oprávněné osobě. Navrhl, aby dovolací soud dovolání zamítl.





Dovolání bylo podáno ve lhůtě prostřednictvím advokáta (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Dovolání do výroku I. rozsudku odvolacího soudu je přípustné, neboť nižší instance rozhodly o meritu věci ve vztahu k dovolateli odlišně (§ 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), a do výroku II. rozsudku odvolacího soudu může být přípustné jen pro otázku zásadního právního významu napadené části rozsudku (§ 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř.). Dovolací důvody byly vůči relevantním výrokům rozsudku odvolací instance uplatněny podle § 241a odst. 2 písm. b/, odst. 3 o. s. ř.


Odvolací soud při právním posouzení věci vycházel z ustanovení § 8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, podle kterého pozemek, na němž je umístěna stavba, která byla zřízena až po převzetí pozemku státem, se nevydává.


V této souvislosti lze z dosavadní judikatury za relevantní považovat část nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 78/98 (Sbírka nálezů a usnesení, svazek 18, č. 89). Ústavní soud zde mj. dovodil (k restituci tělovýchovného zařízení), že označení určitého zařízení jako areálu předpokládá vzájemnou provázanost funkcí mezi jednotlivými objekty či pozemky. Jestliže toto zařízení splňuje požadavky areálu, pak je nutno vycházet z hlediska priority vlastnického vztahu k celku a takový areál nelze dělit (tedy vydat jeho část). Nejvyšší soud k obdobným věcem vyslovil názor, že mohou existovat pozemky tvořící s objekty výstavby jeden funkční celek . Pod takovým pozemkem nutno rozumět jednak stavební pozemek, popřípadě též pozemek zastavěný stavbou, a dále též přilehlé pozemky, jež tvoří se zastavěnými pozemky souvislý celek bez přerušení (usnesení sp. zn. 28 Cdo 1042/2002, Soubor rozhodnutí NS, svazek 23, C 1668).


V rámci dohody povinné osoby s oprávněnou osobou podle ustanovení § 5 odst. 2 zákona č.87/1991 Sb. by bylo možné, aby se tyto osoby dohodly na oddělení části pozemku na základě geometrického oddělovacího plánu, čímž by se vydělená část stala samostatnou věci v právním smyslu způsobilou být předmětem občanskoprávního vztahu; pak by bylo možné uzavřít dohodu o vydání takto vzniklého nového pozemku, který byl dříve části pozemku většího (srov. k tomu č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, str. 112/246). V občanském soudním řízení o návrhu, jemuž nebylo vyhověno mimosoudně, jak má na zřeteli ustanovení § 5 odst.4 zákona


č. 87/1991 Sb., nemůže soud svým rozhodnutím přikročit nejprve k rozdělení pozemku na dvě či více části, a pak přikročit k rozhodnutí o vydání nově vzniklého pozemku, popřípadě k uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání takového pozemku (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1517/99, 28 Cdo 1519/99).





Dovolací námitky zpochybňující správnost znaleckých posudků ohledně rozsahu a způsobu zastavěnosti sporných pozemků vedou ke zpochybňování skutkových zjištění. Jinými slovy řečeno, otázka správnosti takových závěrů není otázkou právní, ale skutkovou. Ostatně jak je známo, znalci nepřísluší, aby řešil otázky právní; může řešit jen otázky skutkové srov. ustanovení § 13 odst. 1 vyhlášky č. 37/1967 Sb., k provedení zákona o znalcích a tlumočnících, podle kterého se znalec na požádání příslušného orgánu může zabývat jen takovými skutečnostmi, k jejichž posouzení je třeba jeho odborných znalostí. Jestliže pak soud např. při stanovení obvyklé ceny akceptuje odborné posouzení znalce jako správné, ač tomu tak není, jde o pochybení při zjišťování skutkového stavu věci, resp. při hodnocení provedených důkazů ve smyslu § 132 o. s. ř. Takovéto pochybení pak podle okolností může být dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci), nebo podle § 241a odst. 3 o. s. ř. (tj. že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Opodstatněním těchto dovolacích důvodů se dovolací soud může zabývat jen v případě, kdy je dovolání přípustné.





Odvolací soud při posouzení věci vycházel z judikatury Nejvyššího soudu


a správně aplikoval relevantní právní úpravu na zjištěný skutkový stav. Uplatněné dovolací důvody, vztahující se ke změně výroku I. rozsudku odvolacího soudu soudem odvolacím, nebyly naplněn a odvolací soud rozhodl ve věci správně. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce v této části zamítá (§ 243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř.).


Posouzení pro věc určující otázky odvolacím soudem, formulované odvolatelem a vztahující se k potvrzující části (II.) napadeného rozsudku, nelze přiznat judikatorní přesah, neboť se jedná o posouzení otázky skutkové a nikoli právní. Podmínky přípustnosti dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku tedy nejsou splněny a Nejvyšší soud dovolání žalovaného odmítá (§ 243b odst. 5 věta první, § 218 písm. c/ o. s. ř.).


Žalovaný 2) má podle § 243b odst. 5, § 243c odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. právo na náhradu nákladů řízení, vzniklých podáním písemného vyjádření k dovolání. Za tento úkon náleží podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. sazba ve výši 8.000,- Kč (§ 7 písm. e/), krácená však dvakrát o 50% podle § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 téhož předpisu (za jediný úkon v dovolacím řízení, vůči tomuto žalovanému došlo k odmítnutí dovolání) na 2.000,- Kč. Poté bylo nutno přičíst režijní paušál ve výši 300,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.). Úspěšnému žalovanému 1) nevznikly žádné náklady v tomto řízení.


Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.


V Brně dne 28. května 2009


JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.


předseda senátu