28 Cdo 4220/2016
Datum rozhodnutí: 07.03.2017
Dotčené předpisy: § 2991 odst. 2 o. z., § 2 odst. 1 předpisu č. 122/2009Sb.



28 Cdo 4220/2016 U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně České republiky Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy se sídlem v Praze 1, Karmelitská 529/5, proti žalovanému JUDr. L. M. , P., zastoupenému Mgr. Ladislavem Rychtářem, advokátem se sídlem v Praze 6, U Hadovky 564/3, o zaplacení částky 100 000 Kč s příslušenstvím , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 53 C 281/2014, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. března 2016, č. j. 25 Co 468/2015-103, takto:

I. Dovolání se odmítá . II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í :


Shora označeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 24. září 2015, č. j. 53 C 281/2014-56, jímž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni částku 100 000 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř. ), neboť není přípustné, proto, že dovoláním napadené rozhodnutí nepatří do okruhu rozhodnutí vypočtených v § 238a o. s. ř. a přípustnost dovolání proti němu nezakládá ani ustanovení § 237 o. s. ř. (rozhodnutí odvolacího soudu poměřováno uplatněným dovolacím důvodem, včetně jeho obsahové konkretizace nezávisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, a nejedná se ani o případ, kdy má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak).
Argumentace dovolatele uvedená v článcích II. a III. dovolání (byla-li by důvodná) vztahuje se k postupu soudu v řízení a vystihuje vady řízení, jež nezakládají přípustnost dovolání (ke zmatečnostem a jiným vadám řízení přihlíží dovolací soud tehdy, je-li dovolání přípustné; srov. § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř.).
K uplatněné námitce nedostatku doložení plné moci osoby zastupující stát sluší se snad přes řečené uvést i tolik, že v tomto řízení nejde o zastupování žalobkyně na základě plné moci, nýbrž o jednání za stát, za nějž zde před soudem vystupuje příslušná organizační složka státu (§ 21a odst. 1 písm. b/ o. s. ř.) a kdy před soudem jedná jménem státu vedoucí organizační složky státu či jím pověřený zaměstnanec (§ 21a odst. 3 o. s. ř.). Pověření příslušné zaměstnankyně k podání žaloby zde bylo korektním způsobem doloženo (pověřením ministra coby vedoucího příslušné organizační složky státu); k otázce jednání pověřeného zaměstnance jménem státu v řízení před soudem, jakož i k doložení pověření v dalším srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4845/2009.
Zjevně bezdůvodná je pak i námitka nesprávného označení žalobce, vyplývá-li z podané žaloby, že jako žalobce je zde označen stát Česká republika, s uvedením příslušné organizační složky vystupující za stát (Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy), nehledě na to, že i v případě označení toliko státního orgánu jako účastníka řízení, šlo by zde nikoliv o označení nonsubjetku, nýbrž o vadu žaloby odstranitelnou postupem podle § 43 o. s. ř. (k tomu srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2012, sp. zn. 31 Cdo 2847/2011, uveřejněný pod č. 72/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Při formulování této námitky dovolatel patrně vychází z nepřesného označení žalobkyně, jehož se bez přičinění žalobkyně dopustil soud prvního stupně v jím vydaném platebním rozkazu (jenž nebylo třeba opravovat již proto, že platební rozkaz byl odporem žalovaného zrušen).
Námitky dovolatele obsažené v čl. IV. dovolání, vztahující se k závěru odvolacího soudu o prokázání okolností o doručení zásilky obsahující rozhodnutí resortního ministra ze 7. 3. 2014 o opravném prostředku (rozkladu) žalovaného proti rozhodnutí příslušeného ministerstva (jímž bylo odklizeno dříve vydané, nesprávné rozhodnutí o přiznání jednorázové náhrady podle nařízení vlády č. 122/2009 Sb., o odškodnění studentů vysokých škol, kterým bylo v období komunistického režimu z politických důvodů znemožněno dokončit studium na vysoké škole), nesou se pak v rovině kritiky skutkových zjištění odvolacího soudu (jenž uzavírá, že zásilku obsahující právě toto rozhodnutí žalovaný převzal a toto převzetí stvrdil doručujícímu orgánu vlastnoručním podpisem). Přitom platí, že ani vadná skutková zjištění nejsou uplatněním dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř., kdy samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Pro rozhodnutí relevantní závěr, že zrušením správního rozhodnutí, jež mělo konstitutivní charakter a bylo titulem poskytnutého peněžitého plnění, vzniklo žalovanému na úkor žalobkyně bezdůvodné obohacení (majetkový prospěch získaný plněním z právního důvodu, který odpadl; § 2991 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník) dovoláním zpochybňován není.
Na otázku položenou v rovině ústavněprávní, formulovanou v článku V. dovolání, tedy zda i v souzené věci, obdobně jako ve věcech řešených Ústavním soudem pod sp. zn. I. ÚS 819/15 či I. ÚS 723/15, vzniklo žalovanému na základě původně vydaného rozhodnutí legitimní očekávání v poskytnutí náhrady ze strany státu (zde podle nařízení vlády č. 122/2009 Sb.), v zásadě dříve odpověděl již sám Ústavní soud usnesením ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. II. ÚS 3911/13, jímž jako zjevně bezdůvodnou odmítl ústavní stížnost žalovaného coby stěžovatele, směřující proti vydaným rozhodnutím správních soudů, s argumentací, že závěry stěžovatelem citované nálezové judikatury Ústavního soudu (vztahující se k aplikaci ustanovení čl. 5 odst. 5 Úmluvy) na posuzovanou věc vztáhnout nelze, neboť zde nejde o odškodnění za nezákonné věznění, zatčení či zadržení a nebyly zjištěny ani obdobné sociální důvody, jež by mohly vést k analogické aplikaci závěrů přijatých v odkazovaných nálezech (a nebyly zde tvrzeny a prokázány ani skutečnosti o tom, že poskytnuté odškodnění bylo příjemcem již spotřebováno). K tomu pak i Nejvyšší soud dodává, že žalovanému byla náhrada přiznána zjevně v rozporu s podmínkami stanovenými právním předpisem (jehož znění jde-li o vymezení rozhodného období je jasné), na základě excesívního rozhodnutí, jež bylo později odklizeno (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 11. 2012, č. j. 6 Ads 76/2012-63) a kdy na rozdíl od situací řešených Ústavním soudem v dovolatelem odkazovaných nálezech do rozhodnutí v dané věci nevstupuje ani řešení otázky intertemporálních účinků judikatorního odklonu (dovolatel nemohl mít legitimní očekávání v přiznání náhrady podložené ustálenou rozhodovací praxí soudů vyšších instancí, jež by se později změnila).
Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení (bylo-li dovolání odmítnuto či zastaveno dovolací řízení) není třeba odůvodňovat (srov. § 243f odst. 3 věty druhé o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. března 2017 Mgr. Petr Kraus
předseda senátu