28 Cdo 4208/2011
Datum rozhodnutí: 15.05.2013
Dotčené předpisy: § 18 odst. 1 předpisu č. 58/1969Sb., § 4 odst. 1 předpisu č. 58/1969Sb., § 3 odst. 1 předpisu č. 265/1992Sb., § 9 odst. 1 předpisu č. 265/1992Sb. ve znění do 30.06.1996




28 Cdo 4208/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobkyně LE CYGNE SPORTIF GROUPE a. s. , se sídlem v Praze 4, Závišova 13/66, zastoupené JUDr. Miroslavem Bartoněm, advokátem v Praze 2, Záhřebská 577/33, proti žalovaným: 1) Česká republika Ministerstvo spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, 2) Česká republika Český úřad zeměměřický a katastrální , se sídlem v Praze 8, Pod sídlištěm 9, a 3) P. K. , bytem M., o zaplacení 19.000.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 305/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 5. 2011, č. j. 55 Co 580/2010-282, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
O d ů v o d n ě n í :
Rozsudkem Městského soudu v Praze shora označeným byl ve výroku I. potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 29. 6. 2010, č. j. 22 C 305/2004-244, kterým byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobkyně domáhala proti České republice zaplacení částky 19.000.000,- Kč s příslušenstvím. Odvolacím soudem bylo současně rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Ve vztahu k žalovanému ad 3) bylo odvolací řízení zastaveno (č. l. 263 spisu).
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že stát není v posuzované věci odpovědný za majetkovou škodu, jež měla žalobkyni vzniknout. Ze skutkových zjištění plyne, že právní předchůdkyně žalobkyně RIO, obchodní dům, a. s., nabyla nemovitosti (obchodní dům ELKO v H. L. s pozemkem st. parc.) na základě kupní smlouvy ze dne 2. 6. 1995 za cenu 19.000.000,- Kč od obchodní společnosti ZÓNA K s. r. o., která nebyla jejich vlastníkem (z toho důvodu byl dotčený majetek v roce 2002 zařazen do soupisu konkursní podstaty úpadce státního podniku Domácí potřeby Ústí nad Labem v likvidaci ).
Žalobkyně dovozovala odpovědnost státu pro tvrzeně nesprávný úřední postup spočívající v následujících okolnostech:
a) Dne 14. 4. 1994 vydal Krajský soud v Ústí nad Labem pod č. j. 27 Cm 121/94-24 předběžné opatření, kterým zakázal obchodní společnosti ZÓNA K s. r. o. (převodce nemovitostí na právní předchůdkyni žalobkyně) disponovat s nemovitým majetkem, avšak předmětné usnesení nedoručil příslušnému katastrálnímu úřadu. Soud prvního stupně se s touto námitkou vypořádal tak, že z žádné právní normy pro soud nevyplývala povinnost doručit usnesení o nařízení předběžného opatření katastrálnímu úřadu.
b) V řízení o vydání věci vedeném u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 27 Cm 122/94 soud nepokračoval v řízení, jak měl neodůvodněná nečinnost soudu měla způsobit, že byl do katastru nemovitostí zapsán někdo, kdo tam zapsán být neměl. První instance zde argumentovala tím, že žalobkyně jednoznačně nevymezila svá tvrzení o nečinnosti soudu, a také nepatřila mezi účastníky daného řízení, aby se jako aktivně legitimovaný subjekt mohla domáhat náhrady škody.
c) Nesprávný postup Katastrálního úřadu v Mostě, který zapsal jako vlastníka nemovitostí ZÓNU K s. r. o. na základě návrhu, který byl podán v rozporu s ustanoveními kupní smlouvy ze dne 1. 11. 1993 (uzavřené mezi touto společností jako kupujícím a státním podnikem Domácí potřeby Ústí nad Labem v likvidaci jako prodávajícím), a dále neprovedl zápis poznámkou, ačkoli se dozvěděl, že byl soudu podán návrh na určení právního vztahu. Soud konstatoval, že vklad vlastnického práva se provádí na základě pravomocného rozhodnutí katastrálního úřadu, a poněvadž toto nebylo pro nezákonnost zrušeno, nelze dovozovat existenci odpovědnostního titulu státu podle zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem. Pokud jde o zápis poznámky, ani v tomto případě první instance nedovodila, že by z právního předpisu vyplývala povinnost katastrálního úřadu učinit zápis poznámky v roce 1993 v návaznosti na doručení kopie žaloby společnosti ZÓNA K s. r. o. na určení neplatnosti odstoupení od kupní smlouvy, nebo na podkladě v roce 1995 doloženého notářského zápisu o prohlášení likvidátora státního podniku Domácí potřeby Ústí nad Labem v likvidaci o odstoupení od kupní smlouvy ze dne 1. 1. 1993.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž mu vytkla nesprávnost jeho právního posouzení. Otázku zásadního právního významu spatřovala zejména v tom, zda zařazením nemovité věci do konkursní podstaty jiné osoby, než je vlastník zapsaný v katastru nemovitostí, není současně deklarováno, že vklad vlastnického práva pro vlastníka byl nesprávný a tím i nezákonný . Jako další otázku k posouzení dovolacímu soudu položila, zda lze považovat za škodu částku, kterou vydal poškozený za nabytí věci, pokud se později ukáže, že za tyto prostředky věc ve skutečnosti právně nenabyl . Závěrem žalobkyně žádala, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou nižších stupňů a vrátil věc první instanci k dalšímu řízení.
Žalovaná ad 2) se k dovolání písemně vyjádřila. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu považovala za věcné správné a navrhovala, aby dovolání žalobkyně nebylo vyhověno.
Podle článku II. bodu 7. přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. 1. 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou § 243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze bylo vydáno dne 17. 5. 2011, rozhodl dovolací soud o dovolání žalobkyně podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012.
Nejvyšší soud zjistil, že žalobkyně, zastoupená advokátem, podala dovolání v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání opírala o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolací důvod byl uplatněn podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy pro tvrzenou nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem.
Dovolání není přípustné.
Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Kritérium zásadního právního významu napadené rozhodnutí odvolací instance nesplňuje.
Nejvyšší soud úvodem poznamenává, že stát neodpovídá za škodu způsobenou porušením povinnosti správce konkursní podstaty v konkursním řízení (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2004, sp. zn. 29 Cdo 3064/2000, R 24/2006).
K námitce dovolatelky spočívající v nezákonnosti zápisu vlastnického práva do katastru nemovitostí je nutno uvést, že podle zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, v rozhodném znění, lze vklad vlastnického práva provést pouze na základě pravomocného rozhodnutí příslušného orgánu republiky (§ 3 odst. 1 citovaného předpisu). Protože nedošlo ke zrušení správního aktu pro nezákonnost ve smyslu § 4 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb., nelze z tohoto důvodu usuzovat na vznik odpovědnosti státu za škodu z nezákonného rozhodnutí (tvrzený odpovědnostní titul ve formě nesprávného úředního postupu se tu neuplatní, neboť správní řízení vyústilo v rozhodnutí; viz rozsudek NS sp. zn. 2 Cdon 129/97, publikovaný v časopise Soudní judikatura pod č. 5/2000).
Druhá forma objektivní odpovědnosti státu se spojuje s nesprávným úředním postupem , kterým je porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu při jeho činnosti, a to i při takových úkonech, které jsou prováděny v rámci činnosti rozhodovací, avšak neodrazí se bezprostředně v obsahu vydaného rozhodnutí (z rozsudku NS ze dne 24. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 804/96, publikovaného v časopise Soudní judikatura pod č. 4/2000). K tomuto tvrzenému právnímu titulu odpovědnosti státu Nejvyšší soud uvádí, že z právní úpravy v rozhodné době nevyplývala povinnost katastrálního úřadu provést zápis poznámky o zahájení řízení o určení neplatnosti odstoupení od kupní smlouvy nebo o prohlášení o odstoupení od kupní smlouvy při doložení notářského zápisu . Podle § 9 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb., ve znění účinném do 30. 6. 1996, se na základě oznámení soudu nebo jiného státního orgánu zapisovala poznámkou pouze skutečnost zahájení řízení o výkon rozhodnutí prodejem nemovitosti, vyhlášení konkursu proti vlastníkovi nemovitosti a zahájení vyvlastňovacího řízení (vzhledem k okolnostem nebyl postupem katastrálního úřadu porušen ani § 10 zákona č. 265/1992 Sb. v tehdy platném znění). K věci lze také dodat, že z právního řádu nebyla v relevantní době patrná ani povinnost soudu doručovat usnesení o nařízení předběžného opatření katastrálnímu úřadu . Není proto nesprávným úředním postupem podle § 18 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb., pokud v řešeném případě nedošlo k provedení zmíněných opatření.
Ke druhé z dovolatelkou položených právních otázek Nejvyšší soud konstatuje, že materiální škoda žalobkyni vzniknout mohla, nicméně stát za škodu v posuzované věci neodpovídá. Pro vznik odpovědnosti za škodu je nezbytné, aby došlo k naplnění všech odpovědnostních podmínek v daném případě nebyla prokázána existence nesprávného úředního postupu či nezákonného rozhodnutí státního orgánu. Rozhodnutí odvolací instance potvrzující zamítnutí žaloby o přiznání náhrady škody je tedy v souladu s právní úpravou i s ustálenou judikaturou .
Z výše řečených důvodů Nejvyšší soud podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. dovolání žalobkyně odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 a § 146 odst. 3 o. s. ř., a to tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu právo, neboť žalobkyně nebyla řízení o dovolání úspěšná a straně žalované v tomto řízení žádné prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 15. května 2013
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc.
předseda senátu