28 Cdo 4200/2016
Datum rozhodnutí: 26.10.2016
Dotčené předpisy: § 243f odst. 3 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013 do 31.12.2013, § 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013 do 31.12.2013, § 243c odst. 1 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013 do 31.12.2013



28 Cdo 4200/2016


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce O. Ž. , zastoupeného JUDr. Petrem Medunou, advokátem se sídlem v Praze 1 - Starém Městě, Revoluční 1044/23, proti žalované České republice - Státnímu pozemkovému úřadu se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČ 013 12 774, o uložení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu pozemků, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 31 C 82/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. března 2016, č. j. 53 Co 385/2015-252, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.388,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Petra Meduny, advokáta se sídlem v Praze 1 - Starém Městě, Revoluční 1044/23.

Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) :

Dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. března 2016, č. j. 53 Co 385/2015-252, kterým byl ve výroku I. [jímž byl nahrazen projev vůle žalované k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu pozemku parc. č. 211/1, zapsaného v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro hl. m. Prahu, Katastrální pracoviště Praha, na LV č. 10002 pro k. ú. H., obec P., pozemku parc. č. 1394/2, zapsaného v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro hl. m. Prahu, Katastrální pracoviště Praha, na LV č. 10002 pro k. ú. J., obec P., pozemků parc. č. 715 a parc. č. 755, obou zapsaných v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro hl. m. Prahu, Katastrální pracoviště Praha, na LV č. 10002 pro k. ú. L., obec P. a pozemku parc. č. 1479/1 zapsaného v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro hl. m. Prahu, Katastrální pracoviště Praha, na LV č. 10002 pro k. ú. R., obec P. do vlastnictví žalobce k uspokojení jeho nároku jako oprávněné osoby na převod náhradních pozemků za pozemky, které mu nelze vydat (§ 11 odst. 1, § 11a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů - dále jen zákon o půdě )], ve výroku II. (jímž bylo rozhodnuto, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 484.193,60 Kč) a ve výroku IV. (jímž bylo rozhodnuto, že žalovaná je povinna zaplatit České republice na účet zdejšího soudu do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku na náhradě nákladů řízení částku, jejíž výše bude stanovena v samostatném usnesení) potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 25. června 2015, č. j. 31 C 82/2013-201 (výrok I.), a kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 152.944,- Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta JUDr. Petra Meduny (výrok II.), dovolací soud odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. část první, čl. II, bod 2. zákona č. 293/2013 Sb. - dále jen o. s. ř. ), neboť není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., jelikož rozsudek odvolacího soudu je v relevantních otázkách hmotného práva, vymezených dovoláním v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (jakož i Ústavního soudu), přičemž není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.

V otázce ocenění pozemků, jež nebylo možno pro zákonnou překážku vydat oprávněné osobě a za něž je třeba poskytnout náhradu (§ 11 odst. 2 a § 11a zákona o půdě), rozhodnutí odvolacího soudu nevybočuje z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, na niž poukazuje i dovolatelka (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2003, sp. zn. 28 Cdo 101/2003, ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1518/2007, ze dne 18. 1. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2930/2011, ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2699/2008, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3631/2013), podle níž ve prospěch oprávněné osoby nelze počítat s navýšením hodnoty pozemku, k němuž došlo v důsledku jeho zastavění po přechodu na stát bez přičinění původního vlastníka.

Dovolací soud však ve své rozhodovací praxi též vyslovil právní názor, že v situaci, kdy pozemky byly v době přechodu na stát sice vedeny v evidenci jako pozemky zemědělské, nicméně byly určeny k výstavbě (v době prodeje existující územně plánovací dokumentace, vykoupení za účelem výstavby, bezprostřední realizace výstavby), je třeba pozemky ocenit jako pozemky určené pro stavbu ve smyslu ustanovení § 14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2956/2014, ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 444/2014, ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4678/2014, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3971/2014, a ze dne 2. 9. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1025/2015).

Rozhodnutí odvolacího soudu v nyní projednávané věci je přitom založeno na závěru, že ačkoliv byly pozemky, jež nebylo možné oprávněným osobám vydat pro zákonnou překážku, vedeny v době přechodu na stát v evidenci jako zemědělské, žalobce prokázal, že předmětné pozemky, byly v době prodeje dle existující územně plánovací dokumentace vykoupeny za účelem bezprostřední realizace výstavby sídliště (viz též závěry uvedené ve znaleckém posudku YBN CONSULT Znaleckého ústavu s. r. o., č. 219/2920/2015), a proto je namístě - v souladu s judikaturou shora citovanou - ocenit pozemky jako stavební.

K samotné problematice poskytování náhradních pozemků oprávněným osobám se Nejvyšší soud vyslovil zejména v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněném pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž formuloval a odůvodnil závěr, že důvodnost žaloby na uložení povinnosti Pozemkovému fondu ČR [jehož nástupkyní je od 1. 1. 2013 žalovaná, jejíž práva a povinnosti vykonává Státní pozemkový úřad (srov. § 22 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb.)] uzavřít smlouvu o bezúplatném převodu konkrétních náhradních pozemků není třeba - při liknavém postupu Pozemkového fondu - vázat na podmínku předchozího zahrnutí těchto pozemků do veřejné nabídky žalovaného . V citovaném rozhodnutí Nejvyšší soud reagoval i na změnu právní úpravy při převodu náhradních pozemků oprávněným osobám, ke které došlo s účinností od 14. 4. 2006, zákonem č. 131/2006 Sb., uzavíraje, že ani postup podle nového ustanovení § 11a zákona o půdě (jež zásadně předpokládá převod pozemků oprávněným osobám na základě veřejných nabídek Pozemkového fondu) nemusí být vždy zárukou řádného plnění povinností Pozemkového fondu k převodu náhradních pozemků. Odkazuje též na rozhodovací praxi Ústavního soudu - v prvé řadě na nález ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, a nález ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05 - Nejvyšší soud připomněl, že poskytování náhradních pozemků oprávněným osobám patří k základním povinnostem Pozemkového fondu, přičemž struktura jeho nabídky musí mít takové kvalitativní a kvantitativní parametry, aby náhrada byla poskytnuta v co možná nejkratší době co možná nejširšímu okruhu oprávněných osob. Dodal, že takové rozhodnutí soudu, v němž bude Pozemkovému fondu ČR (předchůdci žalované) uložena povinnost uzavřít s osobou oprávněnou smlouvu o bezúplatném převodu vlastnického práva ke konkrétním pozemkům, i když tyto nebyly uveřejněny ve veřejné nabídce, nelze ve vztahu k ostatním osobám oprávněným pokládat za diskriminující, a že takové rozhodnutí je v souladu s principem ovládajícím soukromé právo, totiž že každý si má střežit svá práva ( vigilantibus iura scripta sunt).

Podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu (srov. dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015) je uspokojení nároku oprávněné osoby způsobem, jenž se vymyká zákonem stanovenému postupu (srov. § 11a zákona o půdě), považováno za výjimečné, uplatnitelné v situaci, jsou-li prokázány okolnosti, na jejichž podkladě lze postup Pozemkového fondu ČR (resp. žalované) kvalifikovat jako liknavý, svévolný či diskriminační, a kdy se oprávněná osoba přes svůj aktivní přístup nemůže dlouhodobě domoci svých práv.

Dovolací soud současně připomíná jím zaujatý právní závěr, že zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu Pozemkového fondu ČR (resp. žalované), je především otázkou skutkových zjištění a že je vyhrazeno zejména soudům nižších stupňů. Z hlediska právního posouzení pak Nejvyšší soud toliko přezkoumává, zda úvaha, jež soudy nižších stupňů vedla k úsudku, že žalované liknavost při uspokojování restitučních nároků za okolností daných v určitém případě vytknout lze, či naopak nelze, netrpí zjevnou nepřiměřeností a zdali bylo přihlédnuto ke všem relevantním hlediskům, jak byly zformulovány již citovanou judikaturou (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1117/2015). Nazíráno ve světle právě uvedeného však Nejvyšší soud žádný deficit právních úvah zachycených v napadeném rozhodnutí neshledává.

Odkaz dovolatelky na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2143/2014, je nepřípadný, neboť toto rozhodnutí bylo vydáno za zcela jiných skutkových okolností, kdy liknavost a svévole na straně Pozemkového fondu nebyla doložena .

Zpochybňuje-li dovolatelka též skutkové okolnosti věci (a z nich dovozované závěry o jejím svévolném postupu, resp. postupu ze strany Pozemkového fondu ČR), jde již o námitky v rovině kritiky skutkových zjištění odvolacího soudu, jíž nelze přípustnost dovolání založit (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalované bylo odmítnuto a kdy k nákladům (oprávněného) žalobce patří odměna advokáta ve výši 2.500,- Kč [srov. § 6 odst. 1, § 7 bod 5, § 9 odst. 3 písm. b) a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300,- Kč na jeden úkon právní služby (§ 13 odst. 3 téže vyhlášky) a náhradou za daň z přidané hodnoty [§ 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř.] ve výši 588,- Kč.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. října 2016

JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu