28 Cdo 4188/2016
Datum rozhodnutí: 25.04.2017
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013 do 31.12.2013, § 243c odst. 1,2 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013 do 31.12.2013, § 241a odst. 2 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013 do 31.12.2013, § 104 odst. 1 o. s. ř.



28 Cdo 4188/2016

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce Chmelařského institutu s. r. o. , se sídlem v Žatci, Kadaňská 2525, IČ 148 64 347, zastoupeného JUDr. Ing. Tomášem Matouškem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Dukelská 15, proti žalovanému J. K. , zastoupenému JUDr. Klárou Samkovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 2, Španělská 742/6, o zaplacení částky 5.383.398,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 13 C 34/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. února 2016, č. j. 12 Co 1224/2013-214, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 34.218,80 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení na účet JUDr. Ing. Tomáše Matouška, advokáta se sídlem v Hradci Králové, Dukelská 15.

O d ů v o d n ě n í :
Okresní soud v Lounech rozsudkem ze dne 8. 3. 2013, č. j. 13 C 34/2010-94, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 4.914.347,- Kč se specifikovaným úrokem z prodlení, to vše do 3 dnů od právní moci rozsudku, přičemž plněním žalobci z titulu náhrady škody přiznané mu rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 11. 2010, č. j. 2 T 23/2009-1079, zaniká v rozsahu tohoto plnění nárok žalobce vůči žalovanému (výrok I.), co do další částky 469.051,- Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II.) a dále rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 267.999,61 Kč k rukám JUDr. Ing. Tomáše Matouška, advokáta se sídlem v Hradci Králové, Dukelská 15 (výrok III.).

K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 3. 2. 2016, č. j. 12 Co 1224/2013-214, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III. změnil potud, že výše náhrady nákladů řízení činí částku 294.458,60 Kč, jinak jej v tomto výroku, jakož i ve výroku I., potvrdil (výrok I.), a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 72.019,- Kč k rukám JUDr. Ing. Tomáše Matouška, advokáta se sídlem v Hradci Králové, Dukelská 15 (výrok II.).

Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že v trestním řízení vedeném proti žalovanému a jeho matce J. K. u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 2 T 23/2009 byli oba odsouzeni rozsudkem tohoto soudu ze dne 18. 11. 2010, č. j. 2 T 23/2009-1079, pravomocným dne 12. 4. 2011, a to matka žalobce za spáchání zločinu podvodu podle § 209 odst. 1 a 5 písm. a) trestního zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2010, a za dva trestné činy zpronevěry podle § 248 odst. 1 a 2 trestního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2009, kterých se dopustila (mimo jiné) tím, že jako hlavní účetní žalobce podvodným způsobem ke škodě svého zaměstnavatele od něj vylákala finanční prostředky, čímž žalobci způsobila škodu nejméně ve výši 11.056.674,40 Kč, z níž si pro svoji potřebu ponechala částku 10.963.674,40 Kč, přičemž jí byla uložena povinnost zaplatit žalobci na náhradě škody částku 11.010.674,40 Kč, a žalovaný za spáchání zločinu podílnictví podle § 214 odst. 1 písm. b), odst. 4 písm. b) trestního zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2010, kterého se dopustil tím, že v úmyslu získat majetkový prospěch převzal od své matky peněžní prostředky nejméně ve výši 5.383.398,- Kč, ačkoliv věděl, že neodpovídají jejím majetkovým a výdělečným poměrům, a byl současně srozuměn s tím, že je jeho matka jako hlavní účetní žalobce (poškozeného) podvodným způsobem ke škodě svého zaměstnavatele vylákala a neoprávněně si pro vlastní potřebu ponechala, přičemž za obdržené prostředky si zakoupil automobil, pozemek a dále je použil na výstavbu rodinného domu; za toto jednání byl žalovanému uložen podmíněně odložený trest odnětí svobody a bylo mu zabráno osobní vozidlo, pozemek a rodinný dům; žalobce byl se zbytkem nároku na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.

Odvolací soud se ztotožnil s právními závěry soudu prvního stupně, že uplatněný nárok žalobce proti žalovanému je třeba posoudit jako nárok z bezdůvodného obohacení [viz Zhodnocení praxe soudů při uplatňování ustanovení trestního řádu o právech a postavení poškozeného v trestním řízení a o náhradě škody způsobené trestným činem (adhezní řízení) projednané v plénu Nejvyššího soudu dne 22. 2. 1967 pod sp. zn. Pls 3/6, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. III/1967, sešit 4, ročník 1967, rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 1976, sp. zn. 6 To 39/76, § 451, § 456 věta první a § 458 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 - dále jen obč. zák. , § 3028 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník] a že tento nárok není promlčen. K odvolací námitce žalovaného, že projednání dané věci bránila překážka věci zahájené (§ 83 o. s. ř.), odvolací soud uvedl, že ačkoli se žalobce jako poškozený přihlásil se svým nárokem na náhradu škody v trestním řízení, bylo možno o něm rozhodnout jen v občanskoprávním řízení, nikoliv v řízení trestním podle ustanovení § 43 odst. 2 trestního řádu, jak ostatně konstatoval soud v trestním rozsudku, že případná námitka překážky věci zahájené v průběhu řízení odpadla poté, co rozsudek v trestní věci nabyl právní moci dne 12. 4. 2011, a že pro posouzení, zda v řízení brání překážka věci zahájené, je rozhodující stav v době rozhodnutí soudu v později zahájeném řízení (§ 154 odst. 1 o. s. ř.); jestliže v dané věci byl rozsudek soudu prvního stupně vydán až dne 8. 3. 2013, přičemž o nároku žalobce na vydání bezdůvodného obohacení nebylo v trestním řízení rozhodnuto, nebránila projednání dané věci překážka jiného, dříve zahájeného řízení o témže nároku žalobce. Odvolací soud nepřisvědčil ani námitce žalovaného, že v dané věci je vzhledem k trestnímu řízení dána překážka věci pravomocně rozhodnuté (§ 159a odst. 4 o. s. ř.), neboť nejde o totožnost skutku, nároku ani účastníků; matka žalovaného odpovídá žalobci z titulu náhrady škody způsobené zločinem podvodu a trestným činem zpronevěry, tj. jednáním, ohledně nějž byla v trestním řízení dovozena příčinná souvislost mezi vznikem škody a jednáním jeho matky jako škůdce. Naproti tomu je nárok žalobce proti žalovanému (osobě odlišné od osoby odpovídající za škodu) nárokem na vydání bezdůvodného obohacení, které se žalovanému dostalo na úkor žalobce jeho protiprávním jednáním spočívajícím v jiném skutku (zločinu podílnictví) než protiprávní jednání matky žalovaného, neboť v době, kdy na sebe převedla finanční prostředky, již žalobci vznikla škoda způsobená původním trestným činem , a žalovaný jako podílník získal bezdůvodné obohacení na úkor žalobce až následně. Argumentaci žalovaného, že ke dni 8. 3. 2013 na jeho straně žádný majetkový prospěch neexistoval v důsledku vyslovení trestu propadnutí majetku státu v trestním řízení, nepovažoval odvolací soud za právně rozhodnou skutečnost, neboť se jednalo o část trestu, a nikoliv o zánik nároku žalobce na vydání bezdůvodného obohacení, přičemž uplatněný nárok žalobce není výkonem práva v rozporu s dobrými mravy, jak žalovaný taktéž namítal. Za správnou označil odvolací soud jen námitku žalovaného, že soudním výrokem nelze uložit povinnost škůdce k náhradě škody společně a nerozdílně (solidárně) s tím, komu byla uložena platební povinnost z titulu bezdůvodného obohacení, poukázal však na to, že soud prvního stupně solidární platební povinnost nezaložil; oba povinní (žalovaný i jeho matka) jsou sice povinni plnit žalobci peněžité plnění, každý však z jiného právního důvodu.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 - dále jen o. s. ř. (srov. čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb., a čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.), neboť zčásti není podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, a ve zbývajícím rozsahu trpí nedostatkem, pro který nelze v dovolacím řízení pokračovat.

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). Současně platí, že přípustnost dovolání (§ 237 až 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 239 o. s. ř.).

Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a), a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Dovolací soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že v dovolání, které může být přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř., či jeho části. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je tedy (podle § 241a odst. 2 o. s. ř.) obligatorní náležitostí dovolání [srov. usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále např. usnesení ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 10, ročníku 2014, pod číslem 116, usnesení ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013 (ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13), a usnesení ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014]. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo proto, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z jeho obsahu patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, popř. od kterých rozhodnutí dovolacího soudu se řešení takové otázky odchyluje (srovnej též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva podle mínění dovolatele jde. Stejně tak spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka má být posouzena jinak , musí současně uvést, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má dovolací soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013).

Žalovaný v dovolání uvedl výslovně jen tolik, že jeho přípustnost podle ustanovení § 237 o. s. ř. dovozuje z toho, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, která má být dovolacím soudem posouzena jinak , že závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, která dovolacím soudem dosud nebyla řešena , dále rovněž v části právní problematiky je rozhodování dovolacího soudu rozdílné od rozhodnutí napadaného .

Jakkoliv dovolatel nedostál požadavku, aby v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť neoznačil žádnou otázku procesního nebo hmotného práva, která by splňovala kritéria uvedená v tomto ustanovení, lze z obsahu dovolání dovodit, že zpochybnil závěr odvolacího soudu v řešení otázky litispendence, kterou odvolací soud podle jeho názoru vyřešil v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. 33 Odo 1345/2005 (v němž byl vysloven závěr, že tato překážka je dána i tehdy, domáhá-li se poškozený na základě téhož skutku nejdříve náhrady škody způsobené mu trestným činem v rámci trestního řízení a následně podá na základě stejného skutku žalobu na plnění v civilním řízení).

Překážka litispendence patří mezi podmínky řízení (tzv. negativní), a to mezi ty, které nelze odstranit; zjistí-li soud, že o téže věci probíhá jiné řízení, je povinen později zahájené řízení podle ustanovení § 104 odst. 1 věty první o. s. ř. zastavit. Tento závěr však neplatí, jestliže v průběhu řízení překážka litispendence odpadla - k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2003, sp. zn. 29 Odo 353/2002, v němž dovolací soud dospěl k závěru, podle kterého, jestliže v průběhu řízení odpadne překážka litispendence dříve, než bylo řízení zastaveno či pravomocně rozhodnuto ve věci samé, nebrání odpadnuvší překážka pokračování v řízení, neboť v době rozhodování soudu ve věci samé tato překážka již neexistuje. To platí jak pro rozhodnutí soudu prvního stupně, tak pro rozhodnutí soudu odvolacího . V usnesení ze dne 16. 4. 2003, sp. zn. 29 Odo 788/2002, dospěl Nejvyšší soud dále k závěru, že pro posouzení, zda je zde překážka věci zahájené (§ 83 odst. 1 o. s. ř.), je rozhodující stav v době rozhodnutí soudu v později zahájeném řízení (§ 154 odst. 1 o. s. ř.).

Právě o takový případ, který dovolací soud řešil v usnesení ze dne 25. 2. 2003, sp. zn. 29 Odo 353/2002, se jedná v dané věci, když rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 11. 2010, č. j. 2 T 23/2009-1079, jímž o nároku žalobce na vydání bezdůvodného obohacení vůči žalovanému nebylo rozhodnuto, nabyl právní moci dne 12. 4. 2011, takže v době rozhodování soudu prvního stupně v dané věci dne 8. 3. 2013 již tato překážka neexistovala. Kromě toho právo poškozeného požadovat po pachateli trestného činu vydání bezdůvodného obohacení, bylo do trestního řádu zavedeno až zákonem č. 181/2011 Sb., kterým se mění zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, s účinností od 1. 7. 2011, avšak citovaný rozsudek byl vydán již dne 18. 11. 2010, z čehož vyplývá, že soud rozhodující v trestním řízení, vedeném proti žalovanému (a jeho matce), nemohl o nároku žalobce na vydání bezdůvodného obohacení získaného žalovaným na úkor žalobce zločinem podílnictví rozhodovat, jak v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl. Z toho vyplývá, že v řešení otázky litispendence je rozhodnutí odvolacího soudu v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, a není důvod, aby tato otázka byla posouzena jinak.

Dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není přípustné, ani pokud dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že je nesprávný a v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2464/2000, jeho názor, že z důvodu rozdílných důvodů plnění u žalovaného a jeho matky mezi nimi nevznikla pasivní solidarita , přičemž však soud prvního stupně takto, tj. jako solidární závazek, závazek k zaplacení částky 4.914.347,- Kč konstituuje (viz dovětek soudu prvního stupně ve výroku I. o tom, že nárok žalobce zaniká v rozsahu plnění žalobci z titulu náhrady škody přiznané mu rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem , který je podle dovolatele vadný, neurčitý, nezákonný, protiústavní a nevykonatelný ), a pokud dále dovozuje, že přiznal-li trestní soud žalobci nárok v plné výši vůči matce žalovaného, nemůže se žalobce jaksi pro jistotu domáhat plnění i na dalších případných odvozených osobách, které ale odpovídají z podstaty věci subsidiárně a pouze tehdy, nelze-li z nějakého objektivního důvodu žalobci nárok přiznat vůči přímému pachateli , a že soudy přiznaly žalobci celkem částku 15.925.021,40 Kč . V tomto ohledu je právní názor odvolacího soudu rovněž v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu - k tomu srov. jednak právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2464/2000, že v ustanoveních občanského zákoníku o bezdůvodném obohacení není upravena možnost založit solidární povinnost soudním výrokem, a ustanovení § 438 odst. 1 obč. zák. pak obsahuje úpravu společné odpovědnosti více škůdců za škodu, a nelze proto na jeho základě stanovit ve výroku rozhodnutí povinnost škůdce plnit solidárně s bezdůvodně obohaceným, a dále právní názor vyslovený v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 860/2002, a ze dne 29. 1. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1702/2011, že jsou-li dva subjekty povinny ke stejnému plnění a nejde-li o solidaritu (§ 438 obč. zák.), kdy jeden subjekt plní z titulu bezdůvodného obohacení a druhý z jiného právního důvodu, jedná se o tzv. falešnou solidaritu dlužníků. V takové situaci, kdy jednomu věřiteli plní dva dlužníci stejný dluh z odlišného právního důvodu, platí, že v rozsahu, v jakém splnil věřiteli jeden z nich, zaniká dluh a tím i povinnost druhého. [Dále srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 31 Cdo 2307/2013, v němž dovodil, že jsou-li splněny předpoklady vzniku nároků a nejde-li o solidaritu (§ 438 obč. zák.), je poškozený oprávněn vyžadovat plnění od kteréhokoliv subjektu, případně i od obou, samozřejmě s tím, že se mu celkově může dostat pouze té částky, o kterou přišel; v rozsahu plnění jednoho povinného subjektu zaniká nárok oprávněného (věřitele) i vůči druhému povinnému (tzv. falešná solidarita)]. K totožnému právnímu závěru dospěl rovněž Vrchní soud v Praze v rozsudku ze dne 5. 9. 2013, sp. zn. 4 To 42/2013, uveřejněném pod č. 29/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; v něm uvedl, že bezdůvodné obohacení (a povinnost k jeho vydání) je odlišným právním institutem, upraveným v ustanovení § 451 obč. zák., tedy i systematicky mimo úpravu náhrady škody. Jde tu proto o tzv. falešnou solidaritu dlužníků, tedy případ, kdy dva subjekty jsou povinny ke stejnému plnění, přičemž nejde o solidaritu, například když jeden subjekt má plnit z titulu bezdůvodného obohacení a druhý z titulu náhrady škody. V situaci, kdy jednomu věřiteli plní dva dlužníci stejný dluh z odlišného právního důvodu, platí, že v rozsahu, v jakém splnil věřiteli jeden z nich, zaniká dluh a tím i povinnost druhého (viz též rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 1. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1702/2011). Proto i v souzeném případě bylo třeba rozhodnout, že v rozsahu plnění jedním z těchto obžalovaných zaniká povinnost druhého z těchto obžalovaných k tomuto plnění. Smyslem tohoto výroku je vyloučit možnost zaplacení téhož poškozenému dvakrát (srovnej též rozhodnutí Nejvyššího soudu SR ze dne 31. 10. 1979, sp. zn. 1 Cz 82/79) .

Pokud pak dovolatel (stejně jako v odvolání) namítá, že byla-li žalobci pravomocným a vykonatelným rozsudkem soudu vydaným v trestním řízení přiznána v plném rozsahu náhrada škody vůči matce žalovaného ve výši 11.010.674,40 Kč, tedy ve skutkově totožné věci, vznikla v tomto okamžiku navíc překážka věci rozhodnuté, v důsledku níž měl soud prvního stupně řízení zastavit , když trestní řád výslovně vylučuje duplicitu (§ 44 odst. 3 trestního řádu), pak v tomto ohledu dovolatel nevymezil žádné z kritérií přípustnosti dovolání uvedených v ustanovení § 237 o. s. ř., a dovolání tak trpí nedostatkem, pro který nelze v dovolacím řízení pokračovat. Stejně tak je tomu i ohledně dovolatelových námitek, že v dané věci ke dni 8. 3. 2013 na straně žalovaného prokazatelně žádný majetkový prospěch neexistoval, neboť mu byl uložen trest propadnutí majetku, který byl vykonán , že žalobce neprokázal výši nároku, ani to, že rozsudkem přiznanou částkou kdy disponoval, že tato částka pocházela z trestné činnosti matky žalovaného, že výkon práva žalobce byl v rozporu s dobrými mravy, že na pořízení věcí vynaložil i své vlastní prostředky a že přišel o dům a o auto .

Uvedl-li dovolatel, že dovolání podává proti všem výrokům, v celém rozsahu , tedy i proti závislým výrokům o náhradě nákladů řízení, pak dovolání i v této části trpí vadou, neboť dovolatel v něm oproti požadavkům vymezeným pro obsah dovolání v ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. § 237 o. s. ř.), a nesprávnost rozhodnutí; pro tuto vadu dovolání nelze v dovolacím řízení pokračovat.

K vadám uvedeným v ustanoveních § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne, jen je-li dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.).

Podle ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř. má žalobce vůči žalovanému, jehož dovolání bylo odmítnuto, právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, sestávajících z odměny za 1 úkon právní služby [vyjádření k dovolání - § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., dále jen - advokátní tarif ], počítané (poté, co vyhláška č. 484/2000 Sb. byla z důvodu protiústavnosti s účinností od 7. 5. 2013 zrušena nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12) z tarifní hodnoty 4.914.347,- Kč (§ 8 odst. 1 advokátního tarifu), tj. ve výši 27.980,- Kč (§ 7 bod 6 advokátního tarifu), a paušální náhrady hotových výdajů advokáta v částce 300,- Kč (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu). Vzhledem k tomu, že zástupce žalobce, advokát JUDr. Ing. Tomáš Matoušek, osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům, které žalobci v dovolacím řízení vznikly, rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 5.938,80 Kč (§ 137 odst. 3 o. s. ř.). Žalovaný je povinen náhradu nákladů dovolacího řízení v celkové výši 34.218,80 Kč žalobci zaplatit k rukám advokáta, který jej v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o. s. ř.), do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. dubna 2017
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu