28 Cdo 4187/2014
Datum rozhodnutí: 13.01.2016
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013 do 31.12.2013, § 219a o. s. ř., § 219a odst. 1 písm. b) o. s. ř., § 205 odst. 2 o. s. ř., § 243e odst. 1,2 o. s. ř.



28 Cdo 4187/2014 U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce XAVEROV, a. s. se sídlem v Praze 4, Lopatecká 223/13, IČ 27242731, proti žalovanému Hlavnímu městu Praha se sídlem magistrátu v Praze 1 - Starém Městě, Mariánské náměstí č. 2/2, IČ 00064581, zastoupenému prof. Dr.h.c. JUDr. Janem Křížem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 1, Dlouhá 741/13, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 15 C 120/2010, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. června 2014, č. j. 69 Co 108/2014-283, takto:

Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. června 2014, č. j. 69 Co 108/2014-283, se z r u š u j e a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Žalobce se po změně žaloby (soudem prvního stupně připuštěné) domáhal určení, že je vlastníkem pozemků parc. č. 1430/1 (o výměře 273.036 m 2 ), parc. č. 1430/6 (o výměře 48.590 m 2 ), parc. č. 1430/16 (o výměře 110.953 m 2 ) a parc. č. 1430/17 (o výměře 33.702 m 2 ) v obci P. a katastrálním území B. Žalobu odůvodnil zejména tím, že vlastnické právo k těmto pozemkům odvozuje od právního nástupnictví (původně) práva správy k těmto pozemkům, které od 4. 9. 1959 svědčilo Státnímu plemenářskému statku Xaverov, n. p., posléze práva hospodaření jeho právních nástupců (řady organizací a právnických osob) a následně práva vlastnického, které na něj v rámci jednotlivých sukcesí přešlo z jeho právního předchůdce XAVEROV, a.s., IČ 16193326. Protože však v katastru nemovitostí je jako vlastník těchto pozemků zapsán žalovaný, a to na základě ohlášení nabytí vlastnického práva ze dne 10. 5. 2010 podle ustanovení § 2 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů, ačkoli pozemky ke dni účinnosti tohoto zákona nebyly ve vlastnictví České republiky, nýbrž ve vlastnictví právního předchůdce žalobce, je na jeho straně dána aktivní věcná legitimace, jakož i naléhavý právní zájem na požadovaném určení ve smyslu ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř.
Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 10. 10. 2013, č. j. 15 C 120/2010-177, žalobě vyhověl a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 3.000,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Po provedeném řízení dospěl k závěru, že žalobce je právním nástupcem Státního plemenářského statku Xaverov, n. p., a že na něj přešlo vlastnické právo k předmětným pozemkům, jež jsou vymezeny dostatečně určitým způsobem vylučujícím jakoukoli záměnu s jinými pozemky. Námitce žalovaného, že pozemky nabyl vydržením, soud prvního stupně nepřisvědčil, neboť nebylo zjištěno, že by s nimi nakládal v dobré víře po zákonnou dobu deseti let.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze usnesením ze dne 16. 6. 2014, č. j. 69 Co 108/2014-283, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení [§ 219a odst. 1 písm. b), § 221 odst. 1 písm. a) o. s. ř.]. Odvolací soud soudu prvního stupně vytkl, že ve třech dílčích závěrech týkajících se právního nástupnictví, jež žalovaný v odvolání zpochybnil, je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Za prvé (bod I.) jde konkrétně o to, že soud prvního stupně svůj závěr týkající se převodu správy pozemků na podkladě administrativní dohody ze dne 4. 9. 1959 o převodu správy národního majetku (předmětných pozemků) z Ústředního národního výboru hlavního města Prahy na Státní plemenářský statek Xaverov, n. p., učinil, aniž by jej zdůvodnil relevantní právní úpravou (zejména § 15 vládního nařízení č. 81/1958 Sb., o správě národního majetku, čl. 20-23 vyhl. č. 205/1958 Ú.l., to vše s přihlédnutím k žalovaným namítané neplatnosti takového úkonu podle § 6 a 7 zák. č. 69/1958 Sb., o hospodářských vztazích mezi socialistickými organizacemi). Za druhé (bod II.): pokud jde o právní nástupnictví stran práva hospodaření k pozemkům z hospodářské organizace Drůbežářský průmysl, koncern, Praha (dále jen Koncern ) na organizaci Drůbežářský průmysl, státní podnik biologických, technických a obchodních služeb (dále jen PBTOS ), se soud prvního stupně nevypořádal s námitkou žalovaného, že PBTOS nebyl obecně z hlediska práva hospodaření k majetku univerzálním nástupcem uvedeného koncernu, neboť jeho majetek byl rozdělen mezi více subjektů (např. pokud šlo o Drůbežářské závody Vodňany); v návaznosti na to nelze identifikovat, jaký majetek přešel podle rozhodnutí Ministerstva zemědělství a výživy ČSR ze dne 15. 12. 1988, č.j. 2113/88/323, z toho kterého koncernového podniku Koncern na ten či který založený státní podnik (mezi nimiž byl i PBTOS). Za třetí (bod III.): pokud pak jde o nástupnictví Xaverov, a.s., IČ 16193326, po PBTOS, vyšel soud prvního stupně z rozhodnutí Ministerstva zemědělství České republiky ze dne 29. 3. 1991, č. j. 2097/91-550 (dále jen privatizační rozhodnutí ), podle kterého došlo ke zrušení PBTOS bez likvidace, přičemž majetek byl ke dni 31. 3. 1991 převeden do akciové společnosti Xaverov (IČ 16193126) s tím, že do vlastnictví této společnosti byly vloženy pozemky, k nimž měl zrušený PBTOS právo hospodaření. V tomto ohledu sice soud prvního stupně odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2008, sp. zn. 28 Cdo 5017/2007, a na rozsudek téhož soudu ze dne 15. listopadu 2000, sp. zn. 30 Cdo 2351/2000 (v nichž bylo konstatováno, že ani Nejvyšší soud nemá pochybnost o tom, že uvedeným rozhodnutím byl v souladu se zákonem zrušen bez likvidace státní podnik PBTOS a jeho pozemky byly převedeny do akciové společnosti XAVEROV, a.s.), avšak pominul závěry žalovaným citovaného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. února 2011, sp. zn. 28 Cdo 4365/2010, z nějž vyplývá, že projev vůle státu v privatizačním rozhodnutí stran rozsahu převáděného majetku je třeba vykládat optikou fakticity hospodaření, nikoliv právního titulu k němu . Soud prvního stupně ovšem otázku kdo, v jakém období a rozsahu před vydáním privatizačního rozhodnutí na předmětných pozemcích hospodařil, neřešil, byť k této otázce se podrobně vyjádřil svědek J. B.
Odvolací soud soudu prvního stupně uložil, aby v dalším řízení zaměřil pozornost na uvedené skutkové a právní otázky právního nástupnictví na straně žalobce (ve vztahu k předmětným pozemkům), které zůstaly v jeho rozhodnutí opomenuty, byť se týkají aktivní věcné legitimace žalobce ve sporu, a aby účastníkům poskytl příslušné výzvy a poučení ve smyslu ustanovení § 118a o. s. ř. (přičemž ohledně bodu 1 a 2 má povinnost tvrzení a povinnost důkazní žalobce a ohledně bodu 3 žalovaný). Dále uvedl, že dospěje-li soud prvního stupně k pozitivním závěrům o kontinuitě právního nástupnictví (ohledně předmětných pozemků) podle žalobních tvrzení, vypořádá se i s řešením dalších otázek nastolených účastníky řízení v průběhu dosavadního řízení, tj. s identifikací předmětných pozemků s pozemky podle PK, dále s otázkou tvrzeného převodu správy pozemků na státní statek v Dolních Počernicích, n. p., jakož i s otázkou případného vydržení předmětných pozemků žalovaným.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodu uvedeného v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., jež má za přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dovolacím soudem má být vyřešená právní otázka posouzena jinak. Namítá, že administrativní dohodou ze dne 4. 9. 1959 bylo prokázáno, že došlo k převodu správy národního majetku (předmětných pozemků) z Ústředního národního výboru hlavního města Prahy na Státní plemenářský statek Xaverov, n. p., že tato dohoda je platná, že její účastníci nepřekročili meze svého oprávnění, že uzavření této dohody nebylo v rozporu s právními předpisy, se zásadami hospodářské politiky ani s plněním úkolů zúčastněných orgánů, přičemž k tomuto závěru dospěl i Nejvyšší soud v usneseních ze dne 9. října 2008, sp. zn. 28 Cdo 5017/2007, ze dne 15. října 2009, sp. zn. 28 Cdo 4050/2008, a ze dne 25. srpna 2010, sp. zn. 28 Cdo 645/2010, jakož i Ústavní soud v rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 2951/10. Okolnost, že soud prvního stupně necitoval právní předpisy, podle nichž byla uvedená dohoda uzavřena, nepředstavuje pochybení, neboť její platnost žalovaný v řízení nezpochybnil (učinil tak až v odvolání). Právní názor odvolacího soudu, že rozhodnutí soudu prvního stupně není v tomto ohledu řádně odůvodněno, což má za následek jeho nepřezkoumatelnost a nutnost jeho zrušení, je tudíž nesprávný. Stejně tak je tomu i v otázce právního nástupnictví PBTOS po předchozím koncernu (Drůbežářském průmyslu, koncernu), jak to vyplývá z již citovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, a dále z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. listopadu 2009, sp. zn. 28 Cdo 5419/2008. Nesprávnost tohoto právního posouzení spočívá též v tom, že s ohledem na uvedenou předchozí judikaturu byl tento přechod práva hospodaření provedenými důkazy prokázán rozhodnutím Ministerstva zemědělství a výživy ČSR ze dne 15. 12. 1988, č. j. 2113/88/323, na jehož základě přešel do výkonu práva hospodaření PBTOS veškerý nemovitý majetek, tj. i předmětné pozemky, které byly ve výkonu práva hospodaření koncernového podniku Drůbežnictví XAVEROV [viz bod i) tohoto rozhodnutí]. V uvedených otázkách se tak odvolací soud podle dovolatele odchýlil od předchozí judikatury soudů, což představuje porušení zásady právní jistoty, stability práv a předvídatelnosti soudních rozhodnutí. Pokud pak odvolací soud uvedl, že projev vůle státu v privatizačním rozhodnutí je nutno vykládat optikou fakticity hospodaření , pak dovolatel poukazuje na rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 690/2000 (v němž bylo vysloveno, že není možné nabýt právo hospodaření pouhým faktickým výkonem správy majetku, nýbrž vždy se tak stane na základě právního aktu, kterým je buď hospodářská smlouva nebo opatření řídícího orgánu), a dále na rozhodnutí Ministerstva zemědělství ČR ze dne 29. 3. 1991, č. j. 2097/91-550, které nelze mít za privatizační rozhodnutí vydané podle právních předpisů upravujících privatizaci státního majetku, nýbrž jde o rozhodnutí vydané podle zákona č. 111/1990 Sb., o státním podniku, a zákona č. 104/1990 Sb., o akciových společnostech, přičemž Česká republika byla jediným akcionářem společnosti XAVEROV, a. s., IČ 16193326, tj. jednalo o státní akciovou společnost; tato společnost byla následně privatizována (státní účast v ní), jak bylo v řízení před soudem prvního stupně prokázáno. Navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu změnil tak, že se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje, popřípadě, aby usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto, neboť neobsahuje žádný dovolací důvod, a není z něj zřejmé, při řešení které otázky se odvolací soud měl odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, ani která konkrétní otázka hmotného práva má být dovolacím soudem posouzena jinak; pokud by dovolací soud shledal dovolání přípustným, pak navrhl, aby bylo zamítnuto.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. část první, čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a část první, čl. II, bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.) - dále jen o. s. ř. . Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupeným zaměstnancem s právnickým vzděláním, ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). Současně platí, že přípustnost dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. § 239 o. s. ř.).
Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání žalobce je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., jelikož napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to, za jakých podmínek může odvolací soud zrušit rozhodnutí soudu prvního stupně podle ustanovení § 219a odst. 1 písm. b) o. s. ř.; jinak dovolání není přípustné.
Po přezkoumání napadeného usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dospěl dovolací soud k závěru, že dovolání žalobce je opodstatněné.
Řízení o odvolání proti rozhodnutí odvolacího soudu je v občanském soudním řádu vybudováno na apelačním principu. Pro apelační systém je příznačné, že dává přednost takovému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzuje nebo mění, neboť ke zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně smí odvolací soud přistoupit, jen jestliže je nepochybné, že rozhodnutí soudu prvního stupně není správné (a nemůže být proto podle ustanovení § 219 o. s. ř. potvrzeno), nebo jestliže rozhodnutí soudu prvního stupně nebo řízení mu předcházející jsou natolik vadné, že rozhodnutí soudu prvního stupně nemůže být podle ustanovení § 220 o. s. ř. změněno. Důvody, pro které odvolací soud zruší rozhodnutí soudu prvního stupně (a které tedy neumožňují ani potvrzení, ani změnu rozhodnutí soudu prvního stupně), jsou taxativně vyjmenovány v ustanovení § 219a o. s. ř. (srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. října 2014, sp. zn. 21 Cdo 3466/2013).
Odvolací soud zruší (mimo jiné) rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže není přezkoumatelné pro nesrozumitelnost nebo nedostatek důvodů [§ 219a odst. 1 písm. b) o. s. ř.].
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vysvětlil, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody; i když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu odvolání - na újmu práv odvolatele (srov. z odborné literatury např. Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád II. § 201 až 376. Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck, 2009, str. 1769). Dále v tomto rozhodnutí s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2000, sp. zn. 20 Cdo 1045/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročníku 2001, pod číslem 14, uvedl, že je-li rozhodnutí soudu prvního stupně nepřezkoumatelné, protože tento soud nerespektoval zásady uvedené v ustanoveních § 157 a § 132 o. s. ř., musí odvolací soud takové rozhodnutí zrušit; jestliže tak neučiní a přijme rozhodnutí ve věci samé, pak zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci . (srov. též právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. července 2001, sp. zn. 20 Cdo 2492/99, uveřejněném pod číslem 40/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
K otázce, za jakých okolností je možno považovat rozhodnutí za nepřezkoumatelné, dále Nejvyšší soud v usnesení ze dne 17. října 2014, sp. zn. 21 Cdo 3466/2013, dovodil, že v případě, že rozhodnutí soudu prvního stupně nelze přezkoumat, nemůže vůči němu účastník, který s rozhodnutím nesouhlasí, náležitě formulovat odvolací důvody, a ani odvolací soud proto nemá náležité podmínky pro zaujetí názoru na věc. Pro závěr, zda je rozhodnutí soudu prvního stupně nepřezkoumatelné, současně není určující názor odvolacího soudu; zákon v tomto směru vychází z premisy, že odvolací soud (stejně jako každý jiný vyšší soud) je způsobilý rozpoznat (podle obsahu spisu), zda bylo ve věci rozhodnuto správně, i kdyby rozhodnutí nebylo vůbec zdůvodněno. Přezkoumatelnost rozhodnutí soudu prvního stupně je tedy předpokladem především pro to, aby se účastník mohl domáhat svých práv u odvolacího soudu; není-li takový předpoklad splněn, nemůže již z tohoto důvodu rozhodnutí soudu prvního stupně obstát, a, na druhé straně, nelze pokládat za nepřezkoumatelné takové rozhodnutí soudu prvního stupně, u něhož je všem účastníkům nepochybné, jak a proč bylo rozhodnuto .
V projednávané věci je z obsahu odvolání žalovaného proti rozsudku soudu prvního stupně jednoznačné, že odvolatel nepochybně věděl, jak soud prvního stupně rozhodl a proč vyhověl určovací žalobě žalobce. Odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně tudíž vytvářelo dostatečnou oporu k tomu, aby žalovaný mohl v odvolání proti němu uplatnit odvolací důvody uvedené v ustanovení § 205 odst. 2 o. s. ř., a proto tento rozsudek nelze ani v jedné ze tří námitek (uvedených v bodech I. až III. - viz shora) uplatněných žalovaným v odvolání pokládat za nepřezkoumatelný, a že by z tohoto důvodu měl být zrušen, jak odvolací soud nesprávně dovodil.
Důvodná je i námitka dovolatele, že necitoval-li soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí právní předpisy , podle nichž byla uzavřena administrativní dohoda ze dne 4. 9. 1959 o převodu správy národního majetku (předmětných pozemků) z Ústředního národního výboru hlavního města Prahy na Státní plemenářský statek Xaverov, n. p., nedošlo z jeho strany k pochybení, neboť platnost této dohody žalovaný v řízení před soudem prvního stupně nezpochybnil (učinil tak až v odvolání proti jeho rozhodnutí, jak z obsahu spisu vyplývá).
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu není správné. Vzhledem k tomu, že nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu usnesení odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky toto usnesení zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu (Městskému soudu v Praze) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.), aniž se mohl zabývat dalšími námitkami v dovolání, neboť se netýkají řešení otázky procesního práva, pro niž je dovolání přípustné, nýbrž práva hmotného. Taktéž nemohl dovolací soud přihlédnout k doplnění dovolání, které mu bylo doručeno dne 9. 10. 2015, neboť bylo podáno po uplynutí lhůty k podání dovolání (srov. § 240 odst. 1 o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 13. ledna 2016

JUDr. Olga P u š k i n o v á
předsedkyně senátu