28 Cdo 4187/2007
Datum rozhodnutí: 30.04.2009
Dotčené předpisy:





28 Cdo 4187/2007


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy


JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce D. pro r. b., zastoupeného advokátem, za účasti 1. M. M., a 2. P. f. ČR, o vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Praha-západ pod sp. zn. 9 C 207/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17.4.2007, č. j. 28 Co 192/2007-81, takto:


I. Dovolání se odmítá.


II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 17.4.2007, č. j. 28 Co 192/2007-81, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Praha-západ ze dne 26.10.2006, č.j. 9 C 207/2005-57, kterým byla zamítnuta žaloba na určení, že M. M. není vlastníkem nemovitostí blíže popsaných ve výroku rozsudku soudu prvního stupně. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně vyšel ze zjištění, že původními vlastníky předmětných pozemků byli manželé D. a M. M., rodiče prvního účastníka, a to každý jednou polovinou. Dále vzal za prokázané, že na základě rozhodnutí vydaného bývalým Okresním národním výborem P.-j. ze dne 25.2.1960, č.j. Výst. 379/60 část pozemku parcely č. 296/6 o výměře 5105 m2 přešla na stát vyvlastněním za účelem vybudování obratiště na stanovišti aut s tím, že za pozemek byla určena náhrada ve výši 1.021,- Kč. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že náhrada za vyvlastněný pozemek nebyla původním vlastníkům vyplacena. Shodně se soudem prvního stupně vyslovil závěr, že prvnímu účastníku pro obnovu vlastnického práva k předmětným pozemkům svědčí restituční titul podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. n) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen ,,zákon o půdě ). Uzavřel, že vydání pozemků prvnímu účastníkovi nebrání ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, neboť předmětné pozemky nebyly ke dni 24.6.1991 zastavěny žádnými stavbami, které by tvořily překážku vydání pozemků prvnímu účastníkovi.


Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včas dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. s tím, že otázka proporcionality zájmu restituenta na vydání nemovitosti a veřejného zájmu na rozumné uspořádání poměru v daném území je řešena soudy různých stupňů rozdílně. Podle dovolatele předmětné pozemky byly vyvlastněny pro vybudování obratiště na stanovišti aut, které bude součástí příjezdové komunikace do rekreačního střediska Ž. a jako takové jsou samotné součástí této rekreační oblasti. Tvrdil, že předmětné pozemky jsou sice nezastavěné, avšak jako nedílná součást celého areálu využívány k parkování aut, průchodu, tzn. jsou součástí funkčního celku. Namítal, že vydávané pozemky jsou tedy pozemky s ostatními nemovitostmi související a nutné k jejich provozu a jako takové byly od vzniku rekreační oblasti využívány. Poukazoval na rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 6.2.2007, č.j. 28 Co 622/2006-322. Navrhl proto zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.


První a druhý účastník navrhli zamítnutí dovolání.





Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou účastníkem řízení řádně zastoupeným advokátem (§ 240 odst. 1 o.s.ř., § 241 odst. 1 o.s.ř.), že však jde o dovolání v této věci nepřípustné.


Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jimž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.


Podle § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.


S povahou přípustnosti dovolání podle citovaného ustanovení souvisí předpoklady uvedené v § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Předmětem dovolacího přezkumu takto nemohou být otázky skutkového zjištění, nýbrž pouze otázky právního posouzení.


Jak je patrno z obsahu odůvodnění odvolacího soudu v projednávané věci jde


o posouzení zastavěnosti pozemku jako důvodu pro jeho nevydání oprávněné osobě podle ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě. Je nutno přisvědčit odvolacímu soudu, pokud vyslovil závěr, že v daném případě předmětné pozemky nebyly zastavěny žádnými stavbami, které by tvořily překážku vydání pozemků prvnímu účastníkovi.


Dovolací soud považuje za vhodné podotknout, že obdobnou problematikou se zabýval dovolací soud již ve svém rozhodnutí ze dne 5.3.2009, sp.zn. 28 Cdo 2873/2007. Ve shora citovaném rozhodnutí zaujal názor, že dovolací soud, stejně jako Ústavní soud, vycházejí ve své konstantní judikatuře při výkladu druhé části zákona


o půdě z jeho specifičnosti ve vztahu k dalším právním normám. Jestliže zákon hovoří


o podmínkách nevydání části pozemku, pro niž mj. stanoví bezprostřední souvislost se stavbou a její nezbytnou nutnost pro provoz stavby, a tento pojem není výslovně naplněn jinou normou, je třeba jej vykládat podle konkrétní situace, a to protože jde o citlivé restituční vztahy nikoli extenzivním způsobem. Zejména nelze aplikovat normy veřejného práva, které stanoví podmínky pro novou výstavbu, nebo vyčleňování pozemků pro účely územního plánování.


Také v nálezu Ústavního soudu ČR z 23. 10. 2003, I ÚS 754/01, uveřejněném pod č. 123 ve svazku 31 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR byly zaujaty tyto právní závěry k výkladu ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona čl. 229/1991 Sb.: Za zastavěnou část pozemku se považuje část, na níž stojí stavba, a část pozemku s takovou stavbou bezprostředně související a nezbytně nutná k provozu stavby. Jde-li o ucelený rekreační areál, lze jej vydat, ať je jakkoli rozsáhlý a zahrnuje veškeré plochy jej tvořící, včetně volného prostranství s okrasnou zelení, porostem borovic a dětským hřištěm.


V restitučních věcech nelze zpevněnou asfaltovou plochu parkoviště považovat za stavbu bránící vydání pozemku podle zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů .


Na základě výše uvedeného závěry odvolacího soudu plynou jednak z prostého gramatického výkladu zákonných ustanovení, jednak odpovídají ustálené výkladové soudní praxi. Dovolací soud neshledal, že by právní posouzení věci odvolacím soudem trpělo jakýmkoli jiným pochybením, jež by přivodilo věcnou nesprávnost rozsudku tohoto soudu. Nedošlo tedy k řešení právní otázky v rozporu s hmotným právem. Stejně tak nelze dovodit, že by právní otázky určující pro napadené rozhodnutí protiřečily konstantní judikatuře dovolacího soudu nebo odvolacích soudů, nebo že by šlo o otázky dosud neřešené.


Pro úplnost je vhodné dodat, že námitky obsažené v dovolání a odkaz na rozhodnutí Krajského soudu v Brně dne 6.2.2007, č.j. 28 Co 622/2006-322, jsou v dané věci nepřípadné.


Dovolací soud proto podle § 243b odst. 5 o.s.ř. za použití ustanovení § 218


písm. c) o.s.ř. dovolání odmítl.


O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 o.s.ř. za použití § 224 odst. 1 o.s.ř., § 151 odst. 1 o.s.ř. a § 142 odst. 1 o.s.ř. Žalobce nebyl


v dovolacím řízení úspěšný, dalším účastníkům řízení v souvislosti s podaným dovoláním zřejmě žádné náklady řízení nevznikly.


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 30. dubna 2009





JUDr. Josef Rakovský, v. r.


předseda senátu