28 Cdo 4184/2009
Datum rozhodnutí: 11.05.2011
Dotčené předpisy: § 31 odst. 1 předpisu č. 82/1998Sb., § 31 odst. 4 předpisu č. 82/1998Sb., § 151 odst. 2 předpisu č. 141/1961Sb., § 12 odst. 1 předpisu č. 177/1996Sb.





28

Cdo 4184/2009


ROZSUDEK


Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobkyně
MUDr. A. P., CSc.,
zastoupené JUDr. Milanem Kyjovským, advokátem v Brně, Poštovská 8c, proti žalované
České republice Ministerstvu spravedlnosti České republiky,
se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 71.400,- Kč, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 21 C 8/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. 4. 2009, č. j. 44 Co 419/2006-62, takto:


Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 6. 4. 2009, č. j. 44 Co 419/2006-62, pokud jím byl ve výroku I. změněn rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 30. 8. 2006, č. j. 21 C 8/2006-41, se v části výroku o zamítnutí žaloby o náhradu škody co do částky 11.400,- Kč, představující požadovanou daň z přidané hodnoty, jakož i ve výroku o nákladech řízení,
zrušuje
a
věc se v tomto rozsahu vrací
Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení; ve zbytku se dovolání žalobkyně
zamítá.


O d ů v o d n ě n í :
Rozsudkem Krajského soudu v Brně shora označeným byl ve výroku I. částečně změněn rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 30. 8. 2006, č.j. 21 C 8/2006-41, kterým byla žalované uložena povinnost uhradit žalobkyni částku 71.400,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, a to tak, že co do uplatněné částky 40.200,- Kč byla žaloba zamítnuta. V částce 31.200,- Kč byl v tomtéž výroku rozsudek soudu prvního stupně odvolací instancí potvrzen. Odvolacím soudem bylo rovněž stanoveno, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.


Předmětem řízení byla žaloba o náhradu škody ve výši 71.400,- Kč (v podobě nákladů právního zastoupení na obhajobu žalobkyně v trestní věci), uplatňovanou z titulu nesprávného úředního postupu orgánů činných v trestním řízení. Žalobkyně, která byla v uvedeném řízení zproštěna obžaloby, spatřovala vadný úřední postup zejména v tom, že od sdělení obvinění v roce 1998 do vynesení rozsudku uplynulo 7 let, čímž byla porušena zásada rychlosti řízení.


Soud prvního stupně vyhověl podané žalobě v plném rozsahu, když shledal, že vzhledem k tomu, že náhrada škody ve smyslu ustanovení § 31 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, zahrnuje takové náklady řízení, které byly poškozeným účelně vynaloženy na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí nebo na nápravu nesprávného úředního postupu (chybně citováno současné znění tohoto zákonného ustanovení, tedy po novele č. 160/2006 Sb.), je třeba posoudit nárok žalobkyně jako opodstatněný. Současně poznamenal, že mimořádné zvýšení mimosmluvní odměny advokáta na dvojnásobek tarifní hodnoty za 1 úkon právního zastoupení bylo zcela na místě, když se jednalo o věc skutkově i časově značně náročnou.


Odvolací soud se s četnými právními závěry první instance neztotožnil. Předně konstatoval, že nárok na náhradu škody způsobené zahájením trestního stíhání ve formě sdělení obvinění se posuzuje jakožto nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím podle ustanovení § 5 písm. a), § 7 a § 8 zákona č. 82/1998 Sb., přestože se sdělení obvinění za rozhodnutí podle trestního řádu nepovažovalo. Dále bylo uzavřeno, že s odkazem na ustanovení § 31 odst. 4 zákona č. 82/1998 Sb., v němž se uvádí, že náklady právního zastoupení jsou součástí nákladů řízení a zahrnují hotové výdaje advokáta a odměnu za zastupování, nelze za součást nákladů řízení považovat i daň z přidané hodnoty, a nárok žalobkyně tedy v tomto rozsahu nebyl ze strany odvolací instance uznán jako důvodný. V otázce posouzení adekvátnosti zvýšení tarifně stanovené ceny právních služeb advokáta pak odvolací soud zaujal názor, že tyto nebyly natolik časově náročné ani jinak mimořádně obtížné, aby zde byly dány důvody pro zvýšení jeho mimosmluvní odměny.


Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Dovodila přípustnost dovolání s ohledem na skutečnost, že napadeným rozsudkem odvolací instance bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, a jako důvod dovolání označila nesprávné právní posouzení věci. V rámci vylíčení dovolacího důvodu zejména tvrdila, že z dikce ustanovení § 31 odst. 4 zákona č. 82/1998 Sb. vyplývá, že náklady řízení a náklady zastoupení jsou dva různé pojmy. Vzhledem k tomu, že náhrada škody zahrnuje náhradu nákladů řízení, což je oproti nákladům právního zastoupení pojem širší, je třeba vycházet ze znění ustanovení § 137 odst. 3 o. s. ř., podle kterého se za vymezených podmínek řadí k nákladům řízení též částka odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát, notář nebo patentový zástupce povinen z odměny za zastupování a z náhrad odvést podle zvláštního právního předpisu. Dovolatelka se rovněž neztotožnila se závěry odvolacího soudu, týkajícími se oprávnění jejího obhájce zvýšit si mimosmluvní odměnu v souladu s ustanovením § 12 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátního tarifu). Namítala, že ve smyslu ustanovení § 16 odst. 2 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, je advokát povinen důsledně využívat všechny zákonné prostředky a v jejich rámci uplatnit v zájmu klienta vše, co podle svého přesvědčení pokládá za prospěšné. Dodala rovněž, že studium všech podkladů bylo pro jejího obhájce náročné jak z hlediska časového, tak z hlediska nutnosti seznámit se s lékařskou terminologií a odbornými fakty pro posouzení věci nezbytnými. Dovolatelka proto žádala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.


Žalovaná se k dovolání písemně vyjádřila. Trvala na svých dosavadních tvrzeních, nesouhlasila s dovolacími námitkami a navrhla, aby dovolání žalobkyně bylo s ohledem na věcnou správnost napadeného rozsudku odvolacího soudu zamítnuto.


Nejvyšší soud zjistil, že žalobkyně, zastoupená advokátem, podala dovolání v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobkyně dovozovala přípustnost dovolání z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a dovolací důvod byl uplatněn podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy pro nesprávné právní posouzení věci.


Dovolání je přípustné.

Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. totiž platí, že dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé což dopadá i na posuzovaný případ.


Dovolání je zčásti důvodné.


Nejvyšší soud v prvé řadě přisvědčuje odvolací instanci, že ačkoli sdělení obvinění nebylo rozhodnutím ve smyslu § 119 trestního řádu (ve znění účinném do 31. 12. 1998), ale pouhým opatřením (takže nenabývalo právní moci), je třeba nárok žalobkyně přesto posuzovat podle ustanovení § 7 a § 8 zákona č. 82/1998 Sb., tj. jako škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, a nikoli nesprávným úředním postupem. V tomto směru dovolací soud odkazuje na právní názory vyslovené například v rozsudku ze dne 31. 8. 1999, sp. zn. 25 Cdo 1800/98 (publikovaný v časopisu Soudní judikatura pod č. 29/2000), a stejný názor zaujal i Ústavní soud v nálezu ze dne 6. 2. 2001, sp. zn. I. ÚS 367/99.


Ve vztahu k námitkám dovolatelky, týkajícím se jejího nesouhlasu s rozhodnutím odvolacího soudu v části o nepřiznání nároku na náhradu škody co do částky 40.200,- Kč (sestávající z daně z přidané hodnoty ve výši 11.400,- Kč a zvýšení tarifně stanovené ceny za úkony právního zastoupení v celkové výši 28.800,- Kč), Nejvyšší soud uvádí následující právní závěry.


Podle ustanovení § 31 odst. 1 citovaného zákona (ve znění před novelou provedenou zákonem č. 162/2006 Sb.) náhrada škody zahrnuje náhradu nákladů řízení, které poškozenému vznikly v řízení, v němž bylo vydáno nezákonné rozhodnutí nebo rozhodnutí o vazbě, trestu nebo ochranném opatření, a v řízení, v němž bylo vydáno zrušující nebo zprošťující rozhodnutí, rozhodnutí, jímž bylo trestní řízení zastaveno, nebo rozhodnutí, jímž byla věc postoupena jinému orgánu.


Podle odstavce 4 tohoto ustanovení náklady zastoupení jsou součástí nákladů řízení. Zahrnují hotové výdaje advokáta a odměnu za zastupování. Výše této odměny se určí podle ustanovení zvláštního předpisu o mimosmluvní odměně.


Zákon č. 82/1998 Sb. tedy výdaje poškozeného v trestním řízení nepovažuje za pouhý procesní nárok, který vzniká až na základě konstitutivního rozhodnutí soudu v trestním řízení, nýbrž za škodu, tedy za nárok hmotněprávní.


Co všechno náklady řízení konkrétně představují, uvedený zákon neuvádí, a je třeba vyjít z toho, jak jsou nahlíženy v jednotlivých procesních předpisech. Výčet nákladů obsahují například ustanovení § 151 a násl. zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu (dále jen tr. ř. ), jež jsou směrodatná i v této věci. Významnými položkami nákladů řízení jsou vedle odměny advokáta za právní zastoupení také jeho hotové výdaje, a náleží mezi ně i náhrada za daň z přidané hodnoty (§ 151 odst. 2 věta druhá za středníkem tr. ř.) pokud je obhájce plátcem daně z přidané hodnoty, kterou je povinen z odměny za zastupování a z náhrad hotových výdajů odvést podle zvláštního právního předpisu. Posledně zmíněná podmínka byla v projednávaném případě naplněna, a rozhodnutí odvolacího soudu o zamítnutí žaloby o zaplacení částky 11.400,- Kč, představující daň z přidané hodnoty jakožto součást žalobkyní uplatněné náhrady škody, je proto v tomto rozsahu nesprávné. Jelikož tedy žalobkyně v dané věci za účelem její obhajoby (účelně) vynaložila náklady trestního řízení, do nichž je třeba nepochybně započítat též daň z přidané hodnoty, je nutno jejímu nároku v uvedeném rozsahu vyhovět.

Pakliže jde ovšem o zvýšení tarifní hodnoty právních služeb advokáta na dvojnásobek (jak je jinak umožněno v ustanovení § 12 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu), zde se dovolací soud přiklání k závěru odvolací instance, že úkony právního zástupce žalobkyně v předmětné trestní věci nedosahovaly natolik mimořádné obtížnosti či časové náročnosti, tak, aby bylo možné žalobkyni v této části přisvědčit. Jak navíc bylo konstatováno ze strany odvolacího soudu, advokátem užitá medicínská odbornost byla pro výsledek uskutečněného trestního řízení důkazem spíše okrajovým. Nejvyšší soud tudíž zastává názor, že zde předpoklady stanovené shora citovaným ustanovením advokátního tarifu nebyly naplněny. Nutno v tomto směru poznamenat, že trvání samotného úkonu může mít při posuzování, zda jde o
časově náročný úkon
, význam jen u těch úkonů, kde časové hledisko není pro výpočet odměny a náhrady již zohledněno, tedy u jiných úkonů než těch, které jsou uvedeny v ustanovení § 11 odst. 1 písm. c), e), f), g) advokátního tarifu.
Přitom je třeba zdůraznit, že trvání celého trestního řízení není z hlediska posuzování uvedené otázky rozhodující.


Pokud jde o dovolatelkou namítanou obtížnost proti ní vedené trestní věci, pak ani v tomto případě neshledal dovolací soud ve shodě s odvolací instancí podmínky pro přiznání charakteru
mimořádné obtížnosti
úkonům jejího právního zástupce. Již z pouhé terminologie je evidentní, že se nemůže jednat o běžnou obtížnost, nýbrž o obtížnost skutečně neobvyklou, tedy mimořádnou, vymykající se běžné praxi. Podle názoru Nejvyššího soudu posuzovaná trestní věc tyto prvky nevykazovala. Řešená trestněprávní problematika, na kterou dovolatelka v průběhu řízení, jakož i v samotném dovolání poukazovala, nezahrnovala natolik složité skutkové nebo právní otázky, aby bylo možno dospět k závěru o její mimořádné obtížnosti, a přiznat tak v tomto občanskoprávním řízení žalobkyni nárok na náhradu škody (nákladů trestního řízení) v částce navýšení mimosmluvní odměny jejího obhájce.



Kromě toho Nejvyšší soud dodává, že řízení ve věcech trestních mívají často, a to v mnoha jejich aspektech, (do jisté míry) náročnou povahu, a to ať již z hlediska časového či skutkového a právního. Za takové situace by tedy advokáti mohli požadovat zvýšení odměny za úkony právního zastoupení ve většině případů. Z tohoto důvodu proto ustanovení § 12 odst. 1 advokátního tarifu otevírá tuto možnost pouze pro ty případy, jež jsou buď
mimořádně obtížné nebo časově nadlimitně náročné
, kdy je pak odůvodněna jeho aplikace a navýšení ceny právních služeb tu má své opodstatnění. Takový závěr však v dané věci nebylo možno učinit.



Vzhledem k výše zmíněným skutečnostem proto Nejvyšší soud dovolání žalobkyně proti té (měnící) části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, ve které nebylo vyhověno nároku žalobkyně na náhradu škody v částce 28.800,- Kč, představující zvýšení mimosmluvní odměny advokáta za úkony právní služby, podle § 243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř. zamítl, neboť v tomto rozsahu shledal rozsudek odvolacího soudu jako věcně správný. Pokud jde ovšem o tu část výroku I., v níž odvolací soud nepřiznal žalobkyni právo na náhradu daně z přidané hodnoty jakožto součásti požadovaných nákladů trestního řízení, nebylo možno s ohledem na shora vyslovené teze s tímto závěrem odvolací instance souhlasit. Dovoláním napadený rozsudek byl proto v tomto rozsahu zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 věta za středníkem, odst. 3 o. s. ř.).


V dalším průběhu řízení, v němž se rozhodne též o nákladech dovolacího řízení, je odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).


Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.


V Brně dne 11. května 2011

JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.

předseda senátu