28 Cdo 4182/2007
Datum rozhodnutí: 29.01.2008
Dotčené předpisy:





28 Cdo 4182/2007


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy


JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., ve věci žalobce Z. B. s.p. v l., zastoupeného advokátem, proti žalovanému R., a.s., zastoupenému advokátem, o určení vlastnického práva a vyklizení, vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 4 C 28/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. května 2007, č.j. 13 Co 88/2006-66, takto:


I. Dovolání se odmítá.


II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6.307,- Kč k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.


O d ů v o d n ě n í :


Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 3. 5. 2007, č.j. 13 Co 88/2006-66, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Jihlavě (soud prvního stupně) ze dne 4. 11. 2005, č.j. 4 C 28/2004-44, kterým soud prvního stupně zamítl návrh na určení, že žalobce má právo hospodaření s majetkem ČR, a to stavbou č. p. 1683 na pozemku p. č. 3440, pozemkem p. č. 3440 a pozemkem p. č. 3446, vše zapsáno na LV č. 5245 pro obec a k. ú. J. u Katastrálního úřadu pro kraj V. (dále jen nemovitosti , popř. předmětné nemovitosti ), a návrh na uložení povinnosti žalovanému vyklidit tyto nemovitosti do 15 dnů od právní moci rozsudku, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.


Odvolací soud vycházel ze skutkového stavu, jak byl zjištěn soudem prvního stupně, tedy že žalovaný je vlastníkem předmětných nemovitostí, které nabyl vkladem společníka, společnosti F., s.r.o., podle § 59 obchodního zákoníku. Nabývacím titulem je prohlášení vkladatele ze dne 14. 6. 1995. Společnost F., s.r.o., získala vlastnické právo k nemovitostem na základě kupní smlouvy uzavřené se žalobcem dne 25. 5. 1993. Likvidátorovi žalobce byl dne 21. 5. 1993 Ministerstvem pro správu národního majetku a jeho privatizaci (dále jen Ministerstvo ) udělen písemný souhlas k uzavření kupní smlouvy, jenž byl dne 7. 7. 1993 Ministerstvem revokován.


Odvolací soud se ztotožnil rovněž s právním závěrem soudu prvního stupně, který nejprve shledal naléhavý právní zájem na požadovaném určení ve smyslu ustanovení § 80 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ). Následně s odkazem na ustanovení § 47b zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, a § 44 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ) dovodil, že kupní smlouva uzavřená mezi žalobcem a společností F., s.r.o. (dále jen kupní smlouva nebo předmětná kupní smlouva ) nabyla platnosti a účinnosti ke dni 25. 5. 1993. V duchu zásady pacta sunt servanda lze závazkový vztah měnit pouze se souhlasem jeho účastníků (§ 493 obč. zák.). Souhlas Ministerstva je nutno posuzovat jako jednání vlastníka, který udělil likvidátorovi pokyn (nezbytný k platnému uzavření kupní smlouvy), jak zpeněžit jeho majetek, a jeho odvolání posléze nemohlo retroaktivně působit na již platně uzavřenou smlouvu, neboť by se jednalo o nepřípustný zásah do právního postavení třetích osob, zejména žalovaného.


K tomu odvolací soud dodal, že souhlas k uzavření kupní smlouvy udělený Ministerstvem je projevem vůle státu coby vlastníka dotčeného majetku. Na rozhodování státu v intencích ustanovení § 47b zákona č. 92/1991 Sb. se nevztahují předpisy o správním řízení a učiněná rozhodnutí nepodléhají přezkoumání soudem. Při zkoumání platnosti kupní smlouvy bylo možné zabývat se platností právního úkonu učiněného státem pouze ve vztahu k této kupní smlouvě, nikoliv ve vztahu ke skutečnostem tomuto právnímu úkonu předcházejícím.


Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť se jedná o právní otázku, která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena, a co do dovolacího důvodu výslovně odkazuje na ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Dovolatel poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu (správně má být uvedeno Krajského soudu v Českých Budějovicích) Rc 72/95 10 Ca 114/93 , vyjadřuje názor, že k revokaci souhlasu Ministerstva měl přihlédnout jednak katastrální úřad rozhodující o vkladu vlastnického práva k předmětným nemovitostem, jednak soud, který rozhodnutí příslušného katastrálního úřadu posléze přezkoumával (Krajský soud v Brně v řízení pod sp. zn. 30 Ca 279/93). Dodává, že zákonná podmínka pro platnost kupní smlouvy nebyla splněna ani v den podání návrhu na vklad u příslušného katastrálního úřadu, neboť souhlas Ministerstva byl ve smyslu ustanovení § 49a obč. zák. pro omyl neplatný. Dovolatel dále zpochybňuje názor soudů obou stupňů, že pozdější odvolání souhlasu Ministerstva s prodejem majetku státu nemělo na platnost a účinnost kupní smlouvy vliv. Pochybení v postupu soudů obou stupňů shledává také v tom, že se nezabývaly tím, zda byly splněny podmínky pro prodej předmětných nemovitostí stanovené v rozhodnutí, jímž Ministerstvo vyjádřilo souhlas s jejich prodejem, v němž se mj. uvádí, že ministerstvo souhlasí s přímým prodejem za cenu stanovenou znaleckým posudkem . Kupní cena však byla zaplacena na účet prodávajícího až ke dni 30. 7. 1993, tedy nikoliv v den podpisu kupní smlouvy, a v důsledku časového posunu při rozhodování o vkladu do katastru nemovitostí byla později žalobcem žalovanému vrácena, čímž dle dovolatele nebyla splněna podmínka pro přímý prodej nemovitostí stanovená Ministerstvem, v důsledku čehož je kupní smlouva absolutně neplatná. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu


a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.


Žalovaný ve svém vyjádření k dovolání uvádí, že vztah mezi žalobcem


a žalovaným je ryze soukromoprávní a souhlas Ministerstva s přímým prodejem předmětných nemovitostí je toliko zákonnou podmínkou pro uzavření kupní smlouvy. Uzavřením kupní smlouvy dochází ke konsumpci předmětného souhlasu a jeho pozdější odvolání není dle názoru žalovaného ani právně možné. Žalovaný dále polemizuje s námitkami dovolatele stran postupu katastrálního úřadu. Podle ustanovení § 49a obč. zák. je neplatnost právního úkonu učiněného v omylu neplatností relativní, jíž je třeba se dovolat. Z přípisu Ministerstva, jímž byl souhlas s přímým prodejem nemovitostí revokován, se však nepodává, že by byla uplatněna námitka relativní neplatnosti právního úkonu a ani ze strany dovolatele tato námitka vznesena nebyla. Žalovaný navrhuje, aby Nejvyšší soud ČR dovolání jako nedůvodné odmítl.


Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).


Následně se Nejvyšší soud zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.


Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dána, jestliže nejsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. (vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným názorem vyjádřeným v kasačním rozhodnutí odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam.


Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o.s.ř.) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.


Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle


§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud s výjimkou určitých vad řízení vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl.


Právní otázka se dá pokládat za správně nevyřešenou a současně splňující atribut možného zásadního právního významu (tj. mající judikatorní přesah) za předpokladu, že nejde o nastolení běžně řešené právní otázky spojené s posouzením jedinečného skutkového základu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1731/99, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 2, ročník 2001, pod C 203). Právní otázka postrádá judikatorní přesah, jestliže je příslušná zákonná úprava naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné aplikační ani výkladové obtíže (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99 a ze dne 30. 1. 2001, sp. zn. 22 Cdo 604/2000, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 2, ročník 2001, pod C 103 a C 111).


Popsané atributy zásadního právního významu nebyly v posuzovaném případě shledány.


Závěr odvolacího soudu, stejně jako závěr soudu prvního stupně, že odvolání souhlasu s přímým prodejem předmětných nemovitostí poté, co smlouva nabyla platnosti a účinnosti, nemohlo bez dalšího způsobit její neplatnost, neboť závazkový vztah, jenž mezi smluvními stranami v daném případě nesporně vznikl, lze ve smyslu ustanovení § 493 obč. zák. měnit toliko se souhlasem jeho stran, nestanoví-li zákon jinak, považuje dovolací soud za zcela správný a odpovídající platné právní úpravě


a v podrobnostech odkazuje na přiléhavé odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu, resp. rozsudku soudu prvního stupně. Dle ustálené soudní praxe platnost právního úkonu (smlouvy) je třeba posuzovat k okamžiku a podle okolností existujících v době, kdy byl právní úkon učiněn (smlouva uzavřena) srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 1998, sp. zn. 2 Cdon 753/97, nebo ze dne 16. 5. 2006, sp. zn. 32 Odo 694/2005.


Dovolací soud pouze dodává, že z obsahu zákona č. 92/1991 Sb. se nepodává, že by stát, potažmo příslušné ministerstvo, byl oprávněn zasahovat do již vzniklých právních vztahů týkajících se majetku, jehož privatizace byla řádně schválena. Takovýto postup by byl nepřípustným zásahem do práv a právem chráněných zájmů třetích osob


a byl by v naprostém rozporu s požadavkem právní jistoty v závazkových vztazích.


Odkaz dovolatele na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 6. 1993, sp. zn. 10 Ca 114/93, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí


a stanovisek pod č. 72/1995, je nepřípadný, neboť předmětem tohoto řízení nebylo přezkoumávání postupu příslušného katastrálního úřadu. Navíc v otázce přezkumu rozhodnutí katastrálního úřadu ohledně předmětných nemovitostí bylo již dříve pravomocně rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 21. 4. 1994, č.j.


30 Ca 279/93-21, jejž v tomto řízení nelze přezkoumávat.


Co se týče dovolatelem namítané neplatnosti rozhodnutí Ministerstva, jímž byl vysloven souhlas s přímým prodejem předmětných nemovitostí, pro omyl ve smyslu


§ 49a obč. zák., je nutno odkázat na ustanovení § 49a ve spojení s § 40a obč. zák., podle něhož je neplatnost právního úkonu z důvodu omylu neplatností relativní, jíž se musí dovolat oprávněný subjekt, tedy osoba tímto právním úkonem dotčená.


Dovolací soud v této souvislosti připomíná, že podle ustanovení § 10 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb. se na rozhodování o privatizaci nevztahují obecná ustanovení


o správním řízení a rozhodnutí nepodléhá přezkoumání soudem, jak ostatně správně konstatoval již odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku.


Pokud dovolatel shledává pochybení odvolacího soudu, stejně jako soudu prvního stupně, v tom, že se nezabýval otázkou zaplacení kupní ceny za předmětné nemovitosti, popřípadě tím, zda souhlas Ministerstva s přímým prodejem předmětných nemovitostí byl vázán na splnění podmínek, napadá tím (nepřípustně) skutkový stav. Přitom však přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže změnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu § 238 odst. 2 a § 238a odst. 2 o. s. ř.) přípustné (§ 241a odst. 3 o. s. ř.). Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.), nemohou být v dovolání uplatněné námitky směřující proti zjištěnému skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.


Vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přípustnost dovolání nezakládají, i kdyby jimi bylo řízení skutečně postiženo, a lze k nim přihlédnout (i z úřední povinnosti) pouze v případě přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).


Vycházeje z uvedených závěrů, Nejvyšší soud podle § 243b odst. 5 věty první


a § 218 písm. c) o. s. ř. dovolání pro jeho nepřípustnost odmítl, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.).


O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle ustanovení


§ 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které vznikly žalovanému v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 5.000,- Kč (§ 2 odst. 1, § 5 písm. b) ve spojení s § 10 odst. 3, § 15 ve spojení s § 14 odst. 1 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§ 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů) a částky 1.007,- Kč odpovídající 19 % DPH.


Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.


Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.


V Brně dne 29. ledna 2008


JUDr. Robert Waltr, v. r.


předseda senátu