28 Cdo 4175/2013
Datum rozhodnutí: 04.02.2015
Dotčené předpisy: § 451 obč. zák., § 17 předpisu č. 131/2000Sb.



28 Cdo 4175/2013


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla v právní věci žalobkyně A. T. , zastoupené JUDr. Petrem Medunou, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 1044/23, proti žalovanému hlavnímu městu Praze se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2, zastoupenému JUDr. Janem Mikšem, advokátem se sídlem v Praze 2, Na Slupi 15, o zaplacení částky 293.363,30 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 119 EC 136/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. srpna 2013, č. j. 64 Co 129/2013-115, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 29. 11. 2012, č. j. 119 EC 136/2011-86, a usnesením ze dne 2. 1. 2013, č. j. 119 EC 136/2011-91, uložil žalovanému, aby žalobkyni zaplatil v záhlaví uvedenou částku, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud přitakal žalobkyni, jež se uvedené částky domáhala z titulu bezdůvodného obohacení vzniklého na straně žalovaného užíváním pozemku, jehož je žalobkyně podílovou spoluvlastnicí, v období od 1. 1. 2010 do 31. 12. 2010 jako veřejnou zeleň. Soud zjistil, že žalobkyni byl rozhodnutím pozemkového úřadu vydán ideální podíl na pozemku p. č. 2014/278 v k. ú. Ch., jenž je užíván veřejností jako Centrální park Jižní město (dále též jen Centrální park ). Žalobkyně nedala souhlas s takovýmto užíváním a užívací vztahy mezi žalovaným a žalobkyní nebyly žádným způsobem upraveny, pročež žalobkyni vzniklo právo na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého na straně žalovaného plněním bez právního důvodu dle § 451 obč. zák. Soud dále pokládal za vhodné připomenout, že v daném sporu je v souladu s § 7 o. s. ř. dána pravomoc civilních soudů, jakož i to, že není důvodu mít pochybnosti o vlastnickém právu žalobkyně, o němž bylo již dříve rozhodnuto pozemkovým úřadem, přičemž z tohoto rozhodnutí je třeba v souladu s § 135 odst. 2 o. s. ř. nadále vycházet. Opodstatněnou není ani námitka stran nedostatku pasivní věcné legitimaci žalovaného, neboť ze zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, vyplývá, že městské části pouze spravují majetek žalovaného. Vlastní-li park na předmětném pozemku žalobkyně žalovaný, nikoliv městská část, nelze u něj uvažovat o nedostatku pasivní věcné legitimace. Bezdůvodné obohacení pak soud vyčíslil s přihlédnutím k výši spoluvlastnického podílu žalobkyně dle cenového předpisu, jelikož v rozhodném období byla cena nájemného za pozemky užívané k nekomerčním účelům regulovaná cenovým výměrem ministerstva financí č. 01/2010. Vzhledem k tomu, že takto stanovená částka odpovídala požadavku žalobkyně, bylo žalobě jako důvodné vyhověno.

K odvolání žalovaného přezkoumal uvedené rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž je rozsudkem ze dne 8. 8. 2013, č. j. 64 Co 129/2013-115, změnil tak, že žalobu na zaplacení požadovaného peněžitého plnění zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud, byť rozhodnutí soudu prvního stupně v převážné části přitakal, dospěl k odlišnému závěru stran určení subjektu, jenž se užíváním pozemku bezdůvodně obohacuje na úkor žalobkyně. V projednávané věci bylo nesporné a žalobkyní nezpochybňované, že předmětný pozemek svým charakterem a umístěním plní funkci veřejného prostranství - veřejné zeleně a slouží k relaxaci i dalšímu využití veřejností, přičemž jeho správu a údržbu vykonává městská část Praha 11. Odvolací soud připomněl názory vyslovené v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1127/2009 i usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2496/11 a zdůraznil, že obhospodařuje-li pozemek užívaný jako veřejná zeleň městská část Praha 11, plní tento subjekt svou veřejnou funkci a zákonnou povinnost související s uspokojováním potřeb svých občanů. Osobou pasivně věcně legitimovanou by tedy měla být městská část Praha 11, a nikoliv žalovaný, aniž by bylo rozhodující, mezi jakými subjekty byly uzavřeny nájemní smlouvy na ostatní pozemky. S ohledem na uvedené tedy odvolací soud projednávanou žalobu zamítl.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalobkyně, jež spatřuje přípustnost dovolání v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na otázce ve smyslu § 237 o. s. ř., a důvodnost pak v nesprávném právním posouzení věci odvolacím soudem dle § 241a odst. 1 o. s. ř. Dovolatelka odmítla tezi odvolacího soudu, dle níž z dokazování vyplynulo či bylo nesporným, že správu a údržbu předmětného pozemku vykonává městská část Praha 11. V řízení před soudem prvního stupně bylo prokázáno, že výstavbu Centrálního parku zajišťuje hlavní město Praha a že v rámci delimitace stavby Centrálního parku byla všechna práva a závazky z uzavřených nájemních smluv k parkem dotčených pozemků převzata žalovaným. Odvolací soud opomněl, že ostatní spoluvlastnice řešeného pozemku mají uzavřené nájemní smlouvy v souladu se zmiňovaným převzetím závazků právě se žalovaným. Využití pozemku jako veřejného prostranství a současně součásti budovaného Centrálního parku předurčuje pasivní věcnou legitimaci žalovaného, neboť z judikatury Nejvyššího soudu se podává, že povinnou k vydání bezdůvodného obohacení nabytého užíváním pozemku jako veřejného prostranství je obec, jelikož především její občané takovýto pozemek užívají, je oprávněna vybírat poplatek za zvláštní užívání veřejného prostranství a prostřednictvím územního plánování může též ovlivnit, zda ten který pozemek bude i nadále splňovat zákonné znaky veřejného prostranství. Dle dovolatelky tak neobstojí názor odvolacího soudu, dle nějž by povinnost vydat bezdůvodné obohacení měla stíhat městkou část Praha 11 kvůli neprokázané a domnělé správě a údržbě pozemku tímto subjektem. Svou polemiku s rozhodnutím odvolacího soudu dovolatelka završila návrhem, aby Nejvyšší soud změnil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a žalobě vyhověl, případně aby je zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný ve svém vyjádření zpochybnil vznik bezdůvodného obohacení užíváním daného pozemku, současně vyslovil názor, že při akceptaci závěru o vzniku bezdůvodného obohacení je správné posouzení odvolacího soudu vylučující jeho pasivní věcnou legitimaci, a navrhl odmítnutí dovolání.

Dovolatelka se následně opětovně vyjádřila a poukázala na obsah smluvních ujednání mezi žalovaným a městskou částí Praha 11 týkajících se péče o pozemek a převzetí smluvních závazků z nájemní smlouvy se spoluvlastnicemi předmětného pozemku a dokládajících, že na žalovaného by mělo být pohlíženo jako na pasivně věcně legitimovaného.

Žalovaný pak taktéž zaslal další podání, v němž opětovně zpochybnil nárok žalobkyně a navrhl odmítnutí dovolání.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ( o. s. ř. ), ve znění účinném od 1. 1. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.

Dle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Argumentace dovolatelky ovšem neumožňuje na podané dovolání pohlížet jako na přípustné a důvodné ve smyslu citovaných ustanovení.

Rozhodnutí odvolacího soudu přiléhavě reflektuje judikaturou opakovaně dovozené závěry, dle nichž není-li v občanskoprávní rovině (např. smlouvou) upraveno obecné užívání veřejného prostranství, zahrnující i jen zčásti pozemky vlastnicky náležící třetí osobě, má to za následek vznik bezdůvodného obohacení na straně obce plněním bez právního důvodu (§ 451 odst. 2 obč. zák.), neboť i když existuje právní důvod užívání veřejného prostranství, nejde o titul, podle kterého by obci vzniklo oprávnění, aby takové plnění ze strany třetí osoby (strpění užívání jejího majetku) bylo poskytováno bezplatně (k tomu srovnej více např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 33 Odo 1253/2005, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2509/2012, a judikaturu v něm odkazovanou). Současně však nelze přehlédnout specifika samosprávného uspořádání hlavního města Prahy vyjádřená v zákoně č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, jež byla Nejvyšším soudem zohledněna již v rozsudku ze dne 2. 12. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1127/2009, v němž bylo shledáno, že péče o pozemky veřejné zeleně a umožnění jejich užívání je v podstatě plnění veřejné funkce městské části, jež takto dostává své zákonné povinnosti dbát potřeb svých občanů (podobně též např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2030/2013, či rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3684/2013).

Posouzení odvolacího soudu, dle nějž byl předestřený náhled shledán přiléhavým i v projednávaném sporu, přitom dovolatelka žádnými relevantními argumenty nezpochybňuje (a to i kdyby Nejvyšší soud přihlédl k obsahu podání dovolatelky doručenému až po uplynutí zákonné lhůty pro uplatnění dovolacích námitek srov. § 240 a § 241b odst. 3 o. s. ř.). Akcentací dílčích skutkových okolností řešené situace opomíjí, že Nejvyššímu soudu není umožněno přezkoumávat správnost skutkových závěrů nalézacích soudů, a nadto i směřování těchto námitek postrádá potenciál zvrátit správnost právního názoru zaujatého odvolacím soudem. Skutečnosti rozhodné pro posouzení věci přitom mohla dovolatelka náležitě uplatnit v nalézacím řízení před soudy nižších stupňů. Z odkazované judikatury je každopádně zřejmé, že stěžejní pro stanovení subjektu, jenž se obohacuje užíváním pozemku jako veřejného prostranství, je určení toho územně samosprávného celku, jehož občanům bezprostředně jsou takto saturovány jejich potřeby. Okolnost, jaký subjekt zajišťuje výstavbu určitého areálu, nemusí být sama o sobě determinující okruh osob, k zajištění jejichž potřeb byl tento areál vybudován. Taktéž převzetí závazků z nájemních smluv jednoznačně nedokládá, že by nešlo předně o potřeby občanů městské části, ale hlavního města Prahy jako celku. Byť zmíněné ilustruje zájem žalovaného podílet se na zajištění existence parku, není tím vyvráceno, že to bylo především úkolem městské části Praha 11 v rámci péče o potřeby jejích občanů, jíž je takto ze strany žalovaného pouze poskytována podpora (což by ostatně bylo možno s ohledem na personální, funkční i územní provázanost obou celků mít za v zásadě opodstatněné). Je na místě připomenout, že hovoří-li dovolatelka o převzetí závazků žalovaným, činí tak pouze ve vztahu k nájemním smlouvám, a nikoliv k veškerým právním vztahům vzniklým v souvislosti s užíváním pozemků, tudíž ani k případnému vztahu z bezdůvodného obohacení.

K dalším připomínkám dovolatelky, jimiž je poukazováno na některé veřejnoprávní instituty provázející existenci veřejného prostranství, lze podotknout, že v souladu s vyhláškou č. 55/2000 Sb. hl. m. Prahy, kterou se vydává Statut hlavního města Prahy (dále též jen Statut ), vydanou v souladu se zmocněním obsaženým v § 17 odst. 3 zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, je poplatek za zvláštní užívání veřejného prostranství příjmem městské části, jíž je také administrován (srov. § 9 písm. f/, přílohu č. 3, bod 8 a přílohu č. 6 Statutu). Rovněž v rámci územního plánování není městská část hlavního města Prahy bez možnosti ovlivnit způsob využití území v jejím obvodu (srovnej § 25 a násl. Statutu a dále např. rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 6. 2013, č. j. 3 Ao 9/2011 219). Ani tyto dovolatelkou zmíněné aspekty existence veřejného prostranství tedy jednoznačně nepoukazují na nepřiléhavost úvahy, dle níž se v projednávaném sporu užívání řešeného pozemku jako veřejného prostranství Centrálního parku děje předně v zájmu a ku prospěchu městské část hlavního města Prahy 11, respektive jejích obyvatel.

Z uvedeného je zřejmé, že na podané dovolání není možno pohlížet jako na přípustné, pročež je Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá na náhradu těchto nákladů právo. V dovolacím řízení sice vznikly procesně úspěšnému žalovanému v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, s přihlédnutím k povaze sporu i úkonů žalovaného je však nelze v souladu s judikaturou Ústavního a Nejvyššího soudu pokládat za účelné, neboť u statutárních měst lze zpravidla presumovat existenci dostatečného materiálního i personálního vybavení k tomu, aby byla schopna kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí, práva i zájmy bez toho, aniž by musela využívat právní pomoci advokátů, není-li prokázána existence zvláštních okolností vyžadujících zastoupení advokátem (k tomu srovnej více např. nález Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. III. ÚS 2984/09, nález Ústavního soudu ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. II. ÚS 376/12, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. I. ÚS 2510/13, usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. III. ÚS 1510/13, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 25 Cdo 3381/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 26 Cdo 366/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3895/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2014, sp. zn. 25 Cdo 561/2014 ).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 4. února 2015 JUDr. Jan Eliáš, Ph.D. předseda senátu