28 Cdo 4174/2010
Datum rozhodnutí: 08.06.2011
Dotčené předpisy: § 454 obč. zák.




28 Cdo 4174/2010

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce JUDr. J. B. , zastoupeného Mgr. Davidem Maryškou, advokátem se sídlem v Ostravě Martinově, Martinovská 3076/5, proti žalovanému Ing. M. O. , zastoupenému JUDr. Milanem Staňkem, advokátem se sídlem v Brně, Dlážděná 12c, o 79.817,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 7 C 845/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. července 2009, č. j. 12 Co 367/2008-227, takto:

I.Dovolání se zamítá v části, v jaké jím byl napaden výrok I. rozsudku odvolacího soudu; ve zbytku se dovolání odmítá.
II.Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


Odůvodnění:


Okresní soud v Třebíči rozsudkem ze dne 20. 11. 2007, č. j. 7 C 845/2001-183, zamítl žalobu, jíž se žalobce po žalovaném domáhal zaplacení částky 147.316,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Žalovaná částka měla podle tvrzení žalobce odpovídat bezdůvodnému obohacení vzniklému na straně žalovaného tím, že za něj byly úpadcem zaplaceny letenky do USA a do Mexika, aniž by byl žalovaný v jakémkoliv právním vztahu k úpadci. Soud dospěl k závěru, že nebylo prokázáno, že by se žalovaný vůbec účastnil cesty do USA, na cestu do Mexika byl pak žalovaný vyslán tehdejším předsedou České asociace záložen P. B. (jenž byl současně předsedou Českomoravské družstevní spořitelny, t.j. úpadce), aby zajistil vstup České asociace záložen do Světové rady peněžních družstev. Náhrada platby za letenku provedené na účet úpadce tak měla být požadována právě po České asociaci záložen, v jejímž zájmu byla cesta realizována, nestalo-li se tak, nelze ji požadovat po žalovaném, neboť ve vztahu k němu nebyla naplněna žádná ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení. Jelikož po vynesení zamítavého rozsudku byla žaloba do částky 67.499,- Kč s příslušenstvím vzata zpět, Okresní soud v Třebíči usnesením ze dne 13. 2. 2008, č. j. 7 C 845/2001-189, zrušil výše uvedený rozsudek v části, v jakém jím bylo rozhodnuto o povinnosti žalovaného zaplatit žalobci částku 67.499,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), a v této části řízení zastavil (výrok II.).
K odvolání žalobce přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v nezrušené části Krajský soud v Brně, jenž jej v záhlaví citovaným rozsudkem změnil tak, že uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 79.817,- Kč se 7,5 % úrokem z prodlení od 23. 12. 2001 do zaplacení (výrok I.), v části, v jaké byla zamítnuta žaloba ohledně 10 % úroku z prodlení z částky 79.817,- Kč od 12. 3. 2001 do 22. 12. 2001 a ohledně 2,5 % úroku z prodlení z částky 79.817,- Kč od 23. 12. 2001 do zaplacení, odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II.) a současně rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III. a IV.). Odvolací soud po zopakování dokazování svědeckými výpověďmi osob, jež cestovaly do Mexika společně s žalovaným, dospěl k částečně odlišnému skutkovému zjištění. Skutečnost, že by se žalovaný cesty do Mexika účastnil jako pověřený reprezentant České asociace záložen, nebyla podle odvolacího soudu dostatečně prokázána, zaplacením letenky tedy nabyl majetkový prospěch žalovaný a nikoliv Česká asociace záložen. Na straně žalovaného tak zaplacením letenky vzniklo bezdůvodného obohacení ve smyslu § 454 obč. zák., neboť za něj bylo plněno to, co měl po právu plnit sám. Obohacení ve výši ceny letenky je žalovaný povinen vydat současně i s úrokem z prodlení v zákonné výši ode dne 23. 12. 2001, kdy žalobci vzniklo právo na jeho úhradu poté, co byl žalovaný žalobou prokazatelně vyzván ke splnění dluhu dne 21. 12. 2001. V souladu s těmito závěry tedy odvolací soud žalobě vyhověl a zamítl ji pouze v části, v níž se žalobce domáhal úroků z prodlení v rozsahu větším, než odpovídá právní kvalifikaci skutkových zjištění odvolacího soudu.
Proti měnícímu výroku I. a nákladovým výrokům III. a IV. rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a důvodnost je dle něj naplněna veškerými důvody připuštěnými zákonem v § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř. Dovolatel zdůraznil, že na cestu do Mexika byl vyslán Českou asociací záložen, jež měla hradit jeho cestovní náklady, a v případě, že tyto byly uhrazeny z prostředků úpadce, měl se jejich náhrady úpadce domáhat po České asociaci záložen, jak dovodil i soud prvního stupně. Dovolatel v tomto ohledu připomenul personální propojenost úpadce a České asociace záložen, neboť v té době byl člen statutárního orgánu úpadce pan P. B. současně předsedou České asociace záložen. Skutečnost, z čích prostředků byla letenka hrazena, nemohl nijak ovlivnit dovolatel, jenž cestu realizoval v zájmu České asociace záložen, a náklady tedy měla nést právě tato organizace. Výpověď učiněnou svědkem N. v odvolacím řízení dovolatel zpochybnil poukazem na jeho zjevnou zmatenost danou tím, že svědek není duševně zdráv a je dlouhodobě pacientem psychiatrické léčebny v Kroměříži. Výpověď druhé svědkyně, paní B., pak jasně potvrdila, že ze strany dovolatele šlo o služební cestu, na níž byl náležitě delegován. Nelze klást dovolateli k tíži, že nebyl nalezen zápis ze zasedání představenstva asociace, a je naopak třeba přihlédnout k velkému časovému odstupu od konání zasedání. Jelikož tedy nešlo o soukromou cestu, ale o cestu služební, uskutečněnou v zájmu České asociace záložen, nemohl jejím podniknutím nabýt dovolatel žádný majetkový prospěch, a není tak možné dospět k závěru, že byla naplněna některá ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení. S ohledem na tyto argumenty dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v napadené části zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ( o. s. ř. ), ve znění účinném k datu rozhodnutí odvolacího soudu, které je podle čl. II. bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou i řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., a je přípustné dle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., se zabýval důvodností dovolání.
Je-li dovolání shledáno přípustným, zabývá se Nejvyšší soud z úřední povinnosti tím, zda řízení není postiženo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Dovolatel ve svém dovolání žádné konkrétní procesní vady odvolacímu soudu nevytýká a ze spisu se rovněž žádné vady nepodávají. Nejvyšší soud se tedy zabýval přezkumem rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska důvodů uplatněných v dovolání.
Pro přezkum prováděný dovolacím soudem přitom není rozhodné, jak byly dovolací důvody v dovolání označeny, ale je třeba vyjít z jejich obsahového vymezení. Z dovolání je zřejmé, že dovolatel svými námitkami zpochybňuje zjištění odvolacího soudu, že nebylo prokázáno, že cestu podnikl z pověření České asociace záložen, na níž spočívala povinnost nést náklady na letenku, a uplatňuje tak dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., tedy že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Jak již dříve uvedl Nejvyšší soud, tento důvod se nepojí s každou námitkou účastníka ke zjištěnému skutkovému stavu; pro dovolací řízení jsou významné jen ty námitky, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá v provedeném dokazování oporu, a které jsou způsobilé zpochybnit logiku úsudku soudu o tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuelně ty námitky, z nichž plyne, že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry. Skutková podstata vymezující dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. obsahuje dvě podmínky. První splní dovolatel tím, že namítá, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že soud naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Druhá z uvedených podmínek je splněna výhradou, že v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, nebo které vyšly jinak najevo, je - z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuelně věrohodnosti - logický rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení § 133 až § 135 o. s. ř.; vždy však musí jít o skutečnosti významné pro (následné) právní posouzení věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. 33 Odo 668/2002, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 2701, sešit 30/2004, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 821/2009). V projednávané věci odvolací soud uzavřel, že z provedených svědeckých výpovědí není možné vzít za prokázanou obranu dovolatele spočívající v tvrzení, že povinnost platit letenku stíhala třetí osobu Českou asociaci záložen. Tento závěr přitom nelze v souladu s výše uvedenými kritérii označit za odporující provedenému dokazování. V řízení dovolatel toto své tvrzení dalšími důkazními návrhy nepodpořil, svědkové, dřívější zaměstnanci úpadce, na něž se dovolatel odvolával, vypovídali pouze o tom, jak jim byla cesta dovolatele prezentována, aniž by byli blíže zapojeni do rozhodovacích struktur České asociace záložen, a mohli tak podat přesvědčivé a jednoznačné svědectví, zda došlo k náležitému zformování vůle této organizace vyslat dovolatele na cestu do Mexika jako svého zástupce. Okolnost, že úpadce byl personálně propojen s Českou asociací záložen, sice může vysvětlovat určité nejasnosti týkající se způsobu zajištění cesty do Mexika a výběru osob, jež se jí účastnily, nicméně opět z ní nijak nevyplývá jednoznačný závěr, že zaplatit letenku nebylo povinností dovolatele. Usoudil-li odvolací soud za této situace, že výpověď svědkyně B. (již jinak povazoval za důvěryhodnou) o tom, že dovolatel reprezentoval na cestě asociaci, dostatečně neprokazuje, že letenku na cestu do Mexika měla zaplatit Česká asociace záložen, a toto i náležitě odůvodnil, nejeví se takové zjištění (závěr) nijak nelogické či odporující jiným prokázaným skutečnostem. Obstojí-li tedy zjištění odvolacího soudu, že zaplatit letenku bylo povinností dovolatele, lze za správný považovat i jeho závěr, že na straně žalovaného vzniklo bezdůvodné obohacení ve smyslu § 454 obč. zák. tím, že za něj bylo plněno to, co měl po právu plnit sám. Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska námitek uplatněných v dovolání správný, a proto Nejvyšší soud dovolání směřující proti výroku I. rozsudku zamítl (§ 243b odst. 2, část věty před středníkem, o. s. ř.).
Napadl-li dovolatel současně i správnost výroku o náhradě nákladů řízení, je třeba připomenout, že ač je výrok o náhradě nákladů řízení z důvodu procesní ekonomie součástí rozsudku, jde o samostatné rozhodnutí nemeritorní povahy (viz též § 151 odst. 1 o. s. ř.), proti němuž, jak ve svých rozhodnutích opakovaně připomněl Nejvyšší soud (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 4/2003 civ., sešit 1, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 22 Cdo 231/2000, publikované v časopise Soudní rozhledy pod SR 1/2002, str. 10), není dovolání přípustné, jelikož zákon připouští dovolací přezkum nemeritorních rozhodnutích pouze v případech vyjmenovaných v 239 o. s. ř., mezi nimiž však rozhodnutí o nákladech řízení uvedeno není, přičemž u tohoto výroku logicky nepřichází v úvahu aplikace ust. §§ 237 až 238a o. s. ř. Nejvyšší soud tedy v této části dovolání podle § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Žalobci vzniklo podle § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 a § 142 odst. 1 o. s. ř. právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, žádné však nevynaložil.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 8. června 2011


JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu