28 Cdo 416/2005
Datum rozhodnutí: 21.07.2005
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 237 odst. 3 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




28 Cdo 416/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání dovolatelů 1. J. V. a 2. Z. V., zastoupených advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze 7. 9. 2004, sp. zn. 13 Co 678/2003, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 3 C 32/2000 (žalobkyně M. L., zastoupené advokátkou, proti žalovaným J. V. a Z. V., zastoupeným advokátem, o uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání věci), takto:

I. Dovolání dovolatelů se odmítají.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :

Žaloba v této právní věci byla podána u soudu 1. 4. 1992 a žalobkyně se jí domáhala, aby žalovaným bylo uloženo uzavřít s ní dohodu o vydání domu čp. 350 ve S., s pozemky parc. č. 358/I a parc. č. 358/II. V žalobě bylo uvedeno, že původním vlastníkem těchto nemovitostí byl F. K., otec žalobkyně. Uvedené nemovitosti byly zahrnuty do znárodnění firmy K. K., obchod smíšeným zbožím, zvláště uhlím a stavebninami podle dílčího výměru Ministerstva stavebnictví z 2. 6. 1954, č.j. 732-k-práv. 2 Mgl., poukazujícího na ustanovení § 8 odst. 2 a 4 zákona č. 118/1948 Sb. V roce 1975, když byly objekty znárodněné firmy ve správě národního podniku S. P., krajský závod P., byl dům čp. 350 ve S. prodán žalovaným J. a Z. V. za kupní cenu 53.875,- Kč a pozemky parc. č. 358/I a parc. č. 358/II přešly do osobního užívání žalovaných. Podle názoru žalobkyně byly uvedené nemovitosti prodány žalovaným za cenu neodpovídající skutečné hodnotě domu a i jinak byli žalovaní při získání uvedených nemovitostí protiprávně zvýhodněni. Žalovaní byli řádně a včas vyzvání k vydání nemovitostí, ale bezvýsledně.

Žalovaní navrhovali zamítnutí žaloby. Měli za to, že žaloba žalobkyně byla podána po uplynutí lhůty uvedené v § 5 zákona č. 87/1991 Sb., že kupní cena domu čp. 350 ve S. byla sjednána ve smlouvě ze 17. 4. 1975 ve výši odpovídající cenám stanoveným vyhláškou č. 43/1969 Sb. a při získání nemovitostí, uváděných žalobkyní, nedošlo k žádnému protiprávní zvýhodnění žalovaných jako nabyvatelů nemovitostí.

Rozsudkem Okresního soudu v Domažlicích ze 16. 5. 1996, č.j. 3 151/92-163, bylo žalovaným uloženo uzavřít se žalobkyní dohodu o vydání domu č.p. 350 ve S. s pozemky parc. č. 358/I a parc. č. 358/II. Žalovaným bylo uloženo zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení 4.950,- Kč a na účet Okresního soudu v Domažlicích 10.599,- Kč na úhradu vyplaceného znalečného.

K odvolání žalovaných Krajský soudu v Plzni usnesením z 24. 10. 1996, sp. zn. 11 Co 420/96, zrušil uvedený rozsudek soudu prvního stupně ze 16. 5. 1996 a věc byla vrácena k dalšímu řízení. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně neshledal důvodnou námitku prekluze nároku žalobkyně, ale vytýkal sodu prvního stupně, že nebylo náležitě objasněno, zda žalobkyní uváděné nemovitosti přešly na stát znárodněním provedeným v rozporu s tehdy platnými předpisy (zejména o správě národního majetku), anebo zda tu nedošlo k protiprávnímu zvýhodnění nabyvatelů J. a Z. V.

Okresní soud v Domažlicích pak rozhodl rozsudkem z 25. 2. 1997, č.j. 3 C 151/92-193, a žalobu žalobkyně zamítl; uložil také žalobkyni zaplatit žalovaným na náhradu nákladů řízení 15.480,- Kč; bylo však rozhodnuto, že tu stát nemá právo na náhradu zálohovaných nákladů řízení.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Plzni usnesením ze 14. 10. 1997, sp. zn. 11 Co 260/97, zrušil rozsudek Okresního soudu v Domažlicích z 25. 2. 1997, č.j. 3 C 151/92-93, a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud byl na rozdíl od soudu prvního stupně toho názoru, že tu došlo k přechodu nemovitostí, uváděných žalobkyní, na stát způsobem, který má na zřeteli ustanovení § 6 odst. 1 písm. k/ zákona č. 87/1991 Sb. Pro další řízení ukládal odvolací soud soudu prvního stupně zabývat se zevrubněji tím, zda tu byly splněny zákonné předpoklady nabytí nemovitostí ve smyslu ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.

V dalším průběhu řízení rozhodl Okresní soud v Domažlicích rozsudkem z 19. 3. 1998, č.j. 3 C 151/92-259. Uložil žalovaným uzavřít se žalobkyní dohodu o vydání domu čp. 350 ve S., s pozemky parc. č. 358/I a parc. č. 358/II. Žalovaným bylo uloženo zaplatit státu na účet Okresního sodu v Domažlicích 10.599,10 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Vůči žalobkyni bylo žalovaným uloženo zaplatit jí na náhradu nákladů řízení 10.702,- Kč.

O odvolání žalovaných proti rozsudku Okresního soudu v Domažlicích z 19. 3. 1998, č.j. 3 C 151/92-259, bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze 16. 3. 1999, sp. zn. 13 Co 370/98. Rozsudek soudu prvního stupně byl rozsudkem odvolacího soudu změněn tak, že žaloba žalobkyně byla zamítnuta a žalobkyni bylo uloženo zaplatit žalovaným na náhradu nákladů řízení před soudu obou stupňů částku 28.040,- Kč; žalobkyni bylo také uloženo nahradit státu náklady řízení částkou 10.599,10 Kč na účet Okresního sodu v Domažlicích.

K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud rozsudkem z 15. 2. 2000, 28 Cdo 2484/99, zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni ze 16. 3. 1999, sp. zn. 13 Co 370/98, i rozsudek Okresního soudu v Domažlicích z 19. 3. 1998 č.j. 3 C 151/92-259. Věc byla vrácena Okresnímu soudu v Domažlicích k dalšímu řízení.

Dovolací soud byl toho názoru, že zatím nebylo možné přisvědčit tomu, že tu bylo správně aplikováno a vyloženo ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Pro další řízení dovolací soud ukládal sodu prvního stupně objasnit zejména otázku, zda ke smlouvě o prodeji domu čp. 350 ve S. bylo zapotřebí souhlasu orgánu, který byl nadřízen prodávajícímu národnímu podniku S. P., a zda takový souhlas byl dán, pokud ho bylo zapotřebí.

V dalším průběhu řízení po zrušovacím rozsudku dovolacího soudu vynesl Okresní soud v Domažlicích rozsudek ze 6. 6 2000, č.j. 3 C 32/2000-341, jímž uložil J. a Z. V. uzavřít se žalobkyní dohodu o vydání domu čp. 350 ve S. a pozemků parc. č. 358/I a parc. č. 358/II v katastrálním území S. Žalovaným bylo uloženo nahradit žalobkyni náklady řízení 40.847,- Kč a na účet Okresního soudu v Domažlicích 10.599,10 Kč.

K odvolání žalovaných Krajský soud v Plzni usnesením z 28. 6. 2002, sp. zn. 13 Co 699/2000, zrušil rozsudek Okresního soudu v Domažlicích ze 6. 6. 2000, č.j. 3 C 32/2000-241, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud ve svém usnesení vyslovoval právní názor, že tu k převodu nemovitostí, uváděných žalobkyní, smlouvou ze 17. 4. 1975 bylo zapotřebí souhlasu Ministerstva stavebnictví ČR, takže je nutno ověřit, zda tento souhlas byl dán. Podle názoru odvolacího soudu je dále nutno se zabývat námitkou vydržení, vznesenou žalovanými, a také další námitkou žalovaných, že dům čp. 350 ve S. zásadní přestavbou ztratil ve smyslu ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. svůj původní stavebně technický charakter.

Rozsudkem Okresního sodu v Domažlicích z 8. 4. 2003, č.j. 3 C 32/2000-466, bylo žalovaným J. a Z. V. uloženo uzavřít do 15-ti dnů od právní moci rozsudku se žalobkyní M. L. dohodu o vydání domu čp. 350 a pozemků parc. č. 358/I a parc. č. 358/II v katastrálním území S.

Žalovaným bylo uloženo nahradit žalobkyni náklady řízení částkou 48.192,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Bylo také rozhodnuto, že stát nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku uváděl, že dokazování v řízení doplnil ve smyslu závěrů zrušovacího usnesení odvolacího soudu, jimiž byl vázán.

V řízení nebylo zjištěno, že by ke smlouvě ze 17. 4. 1975, uzavřené mezi žalovanými a národním podnikem S. P., byl dán souhlas Ministerstva stavebnictví ČR ve smyslu ustanovení tehdy platných předpisů o prodeji nemovitostí z národního majetku občanům.

Soud prvního stupně dále z výsledků dokazování dovozoval, že tu nárok žalobkyně není promlčen, jak namítali žalovaní. Také byl soud prvního stupně toho názoru, že tu nepřichází v úvahu vydržení, když je nárok žalobkyně posuzován podle ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. .

Soud prvního stupně se zabýval také námitkou žalovaných ohledně změny stavebně technického charakteru domu čp. 350 ve S. v důsledku přestavby tohoto domu a poukazoval v tomto smyslu na odborné závěry posudku, který si vyžádal od znaleckého ústavu K. P., s.r.o.; tento posudek se zabýval zejména posouzením toho, zda tu při přestavbě domu došlo k zásahům takového druhu jako je zásadní adaptace domu, jeho nástavba, přístavba nebo vestavba a zda tu došlo ke změnám prvků dlouhodobé životnosti stavby, kterými jsou zejména základy stavby, svislé nosné konstrukce, vodorovné nosné konstrukce, schodiště, krovy a komunikační šachty. Znalec při prohlídce uvedeného domu shledal přistavění nové verandy domu, provedení podsklepení pod kuchyní (s novým skladem paliva a s osazením nového kotle); v nadzemním prostoru byla vybourána část zdi, tvořící chodbu a vytvořen prostor kuchyně; provedena byla i rekonstrukce podlah; z části dřívější dílny byla zřízena ložnice; zřízen byl v prostoru bývalé dílny nový výminek; zbývající prostor dílny byl rozdělen na garáž a zbytek dílny; k štítové zdi byla přistavěna garáž; na dvorku byl postavěn zděný chlívek; ve střešním prostoru bylo vyměněno 5 krokví. Podle znaleckého posudku tedy podíl nových konstrukcí prvků dlouhodobé životnosti stavby nepřevýšil 30 % změn a obměn, takže stavba svůj stavebně technický charakter neztratila.

Soud prvního stupně proto vyhověl žalobě žalobkyně, která je oprávněnou osobou (ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 písm. a/ zákona č. 87/1991 Sb.) ohledně nemovitostí, jež přešly na stát ve smyslu ustanovení § 6 odst. 1 písm. k/ zákona č. 87/1991 Sb., a to vůči žalovaným, kteří nemovitosti nabyli v rozporu s tehdy platnými právními předpisy. O nákladech řízení rozhodl soud prvního stupně podle ustanovení § 142 odst. 1, § 148 odst. 1 a § 138 občanského soudního řádu.

O odvolání žalovaných proti rozsudku Okresního soudu v Domažlicích z 8. 4. 2003, č.j. 3 C 32/2000-466, rozhodl Krajský soud v Plzni rozsudkem ze 7. 9. 2004, sp. zn. 13 Co 678/2003. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve věci samé v takto formulovaném novém znění: Žalovaným se ukládá uzavřít se žalobkyní dohodu o vydání věcí, a to pozemku stavební parcely č. 358/1 a parcely č. 258/2 a budovy čp. 350, postavené na pozemku parc. č. 358/2, a jiné stavby bez čísla popisného, postavené na pozemku parc. č. 358/1, zapsaných na listu vlastnictví č. 501 pro katastrální území S. ves (obec S.) u Katastrálního úřadu v D. Změněn byl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně. Také ohledně náhrady nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto, že na jejich náhradu nemá žádný z účastníků řízení právo.

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud neshledal odvolání žalovaných důvodným. Odvolací soud tu poukazoval na předchozí rozhodnutí odvolacího soudu i dovolacího soudu a na právní závěry v nich uvedené, z nichž soud prvního stupně vycházel.

Podle závěrů odvolacího soudu je žalobkyně oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 písm. a/ zákona č. 87/1991 Sb. jako právní nástupkyně původního vlastníka F. K., jehož majetek (včetně nemovitostí, o něž v tomto řízení jde) byl znárodněn podle zákona č. 118/1948 Sb. Postup při tomto znárodnění však byl v rozporu s ustanoveními § 3 odst. 1 zákona č. 118/1948 Sb. a § 8 odst. 7 téhož zákona, zejména když rozhodnutí o rozsahu znárodnění nebylo podepsáno příslušným ministrem, ale pouze pracovníkem ministerstva.

Žalované posuzoval odvolací soud jako povinné osoby ve smyslu ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. U žalovaných nebylo sice shledáno protiprávní zvýhodnění, ale převod nemovitostí na ně na základě smlouvy ze 17. 4. 1975 se neuskutečnil v souladu s tehdy platnými právními předpisy o správě národního majetku (zejména s vyhláškou č. 104/1996 Sb.). V daném případě bylo k převodu souhlasu orgánu, který byl nadřízen převádějícímu národnímu podniku S. P. (jímž bylo Ministerstvo stavebnictví ČR); tento souhlas nebyl v řízení u soudu doložen.

Z uvedených důvodů odvolací soud ve věci samé potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu, pouze s formulační úpravou výroku rozsudku. Ohledně výroku o nákladech řízení použil odvolací soud ustanovení § 150 občanského soudního řádu s přihlédnutím k okolnostem řešení této právní věci i s přihlédnutím k osobním poměrům žalovaných, kteří jsou oba důchodci (invalidní a starobní).

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalované v řízení zatupoval, dne 15. 11. 2004 a dovolání ze strany žalovaných bylo předáno na poště v pondělí dne 17. 1. 2005 k doručení Okresnímu soudu v Domažlicích, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu (s přihlédnutím i k ustanovení § 57 odst. 2 občanského soudního řádu).

Ve svém dovolání dovolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu, popřípadě i rozhodnutí soudu prvního stupně, a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Co do přípustnosti dovolání poukazovali dovolatelé, podle svého názoru opodstatněně, na ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ občanského soudního řádu a také na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu. Jako dovolací důvody dovolatelé uplatňovali, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 občanského soudního řádu), a dále že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).

Podle názoru dovolatelů řešil odvolací soud ve svém rozhodnutí ze 7. 9. 2004, proti němuž směřuje jejich dovolání, závažnou otázku zásadního právního významu, zda totiž absence formálně právní náležitosti kupní smlouvy, tedy absence souhlasu nadřízeného orgánu převádějícího národního podniku s převodem věci z národního majetku do vlastnictví fyzických osob, upraveného podzákonnou normou vyhláškou č. 104/1966 Sb. odůvodňuje závěr, že fyzické osoby nabyly věc v rozporu s tehdy platnými předpisy ve smyslu ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.

Dovolatelé vytýkali rozhodnutí odvolacího soudu, že se v něm tento soud nezabýval již tím, zda tu výzvu k vydání nemovitostí (§ 5 zákona č. 87/1991 Sb.) byla řádně a včas doručena oběma žalovaným. Podle názoru dovolatelů se tak nestal nárok žalobkyně včas uplatněným a v důsledku toho zanikl.

Dovolatelé nepokládají za správný ani závěr soudů obou stupňů o tom, že znárodnění formy K. K., patřící otci žalobkyně, proběhlo v rozporu s tehdy platnými právními předpisy a že tedy nemovitosti, o něž v tomto řízení jde, přešly na stát ve smyslu ustanovení § 6 odst. 1 písm. k/ zákona č. 87/1991 Sb. Podle názoru dovolatelů rozhodl o znárodnění zestátněním firmy K. K. již ministr vnitřního obchodu svou vyhláškou z 29. 10. 1948 (vyhlášenou v Úředním listu I, v částce 2, str. 20 ročníku 1949), a to v souladu s ustanovením § 6 odst. 1 zákona č. 118/1948 Sb.; dílčím výměrem Ministerstva stavebnictví z 2. 6. 1954, č.j. 723-K-Páv.2-Mgl., byl pak již stanoven pouze rozsah znárodnění podle vyhlášky Ministerstva vnitřního obchodu z 29. 12. 1948. Proto dovolatelé trvají na tom, že znárodnění podniku K. K. (obchod se smíšeným zbožím, zvláště uhlím a stavebninami) bylo provedeno v souladu s ustanovením § 8 odst. 2 až 4 zákona č. 118/1948 Sb., protože i sporné nemovitosti, uváděné v žalobě žalobkyně, sloužily provozu uvedené firmy.

Dovolatelé mají pak zejména za to, že v daném případě soudy obou stupňů nesprávně aplikovaly a vyložily si ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., když byly toho názoru, že žalovaní nabyli nemovitosti v rozporu s ustanovením § 16 odst. 2 a 3 vyhlášky č. 104/1996 Sb. Tato vyhláška byla podzákonnou normou vydanou k provedení zákona č. 109/1964 Sb. (hospodářského zákoníku), který sám žádné omezení převodu věci neobsahoval a odkazoval v ustanovení § 69 odst. 3, věta druhá, na ustanovení občanského zákoníku, která také žádné omezení převodu věci neobsahovala. Dovolatelé v této souvislosti konstatují, že v daném případě statutární orgán prodávajícího národního podniku potvrdil svým podpisem kupní smlouvy ze 17. 4. 1975, že tato smlouva nepodléhá schválení nadřízených státních orgánů ; podle názoru dovolatelů tu jde o nepřímý důkaz toho, že uvedená smlouva (jež byla registrována i bývalým státním notářstvím) žádnému schválení nepodléhala.

Pokud soudy obou stupňů kladou důraz na to, že se tu nepodařilo doložit exestenci schvalovací doložky nadřízeného orgánu ke smlouvě ze 17. 4. 1975, žalobkyně tedy argumentuje neplatností kupní smlouvy ohledně domu čp. 350 ve S. i dohody o zřízení práva osobního užívání pozemků parc. č. 358/I a parc. č. 358/II v katastrálním území S. Dovolatelé ovšem namítají, že neplatnost smlouvy tu mohla namítat jen smluvní strana, tj. stát, který však takovou námitku nikdy nevznesl a dobrá víra žalovaných nebyla zpochybněna ze strany státu. Dovolatelé tedy mají za to, že vlastnictví k uvedeným nemovitostem nabyli vydržením ve smyslu ustanovení § 134 občanského zákoníku a nemovitosti proto nenabyli od státu ve smyslu ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Žalovaní tu drželi nemovitosti, o něž v tomto řízení jde, v dobré víře (a to i po 1. 1. 1992, tj. po účinnosti zákona č. 509/1991 Sb., jímž byl změněn a doplněn občanský zákoník) a teprve na základě žaloby žalobkyně z 1. 4. 1992 by mohlo u nich dojít ke ztrátě dobré víry, že jsou vlastníky předmětných nemovitostí.

Ohledně pozemků, které dovolatelé získali do dříve upraveného osobního užívání pozemků, šlo o pozemky, k nimž podle dřívější právní úpravy zůstával vlastníkem stát, a vlastnictví k nim získali žalovaní až podle ustanovení § 872 odst. 4 občanského zákoníku (ve znění zákona č. 509/1991 Sb.) s účinností k 1. 1. 1992. Získali tedy žalovaní tyto pozemky ze zákona a nikoli převodem od státu.

Dovolatelé z opatrnosti namítají i skutečnost, že dům čp. 350 ve S. zásadní přestavbou ve smyslu ustanovení § 8 zákona č. 87/1991 Sb. ztratil svůj původní stavebně technický charakter. Tato stavba měla původně charakter provozní budovy s provizorním jednoduchým bydlením (přičemž v době koupě žalovanými v roce 1975 byl celý objekt ve značně zanedbaném stavu), zatím co nyní má charakter obytného domu. Přestavba domu žalovanými spočívala zejména ve zřízení bytové jednotky, v oddělení obytné části od provozní části, v podsklepení domu, v odbourání venkovních schodů a ve zřízení přístavby vstupu do domu (verandy) a ve vybudování garáže.

Dovolatelé jsou v průběhu celého tohoto soudního řízení toho názoru, že vyhověním žalobě žalobkyně tu dochází vůči žalovaným k majetkové křivdě na jejich straně, což nebylo v souladu s ustanoveními přijatého zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích.

Žalobkyně ve svém vyjádření k dovolání dovolatelů upozorňovala na nutnost přezkoumání včasnosti dovolání dovolatelů ze 17. 1. 2005. Pokud šlo o dovolání podané včas, navrhovala jeho zamítnutí pro nedůvodnost, neboť opodstatněnost žaloby žalobkyně bylo v tomto řízení vícekráte přezkoumávána soudem prvního stupně, odvolacím soudem i dovolacím soudem.

Při posuzování dovolání dovolatelů vycházel dovolací soud z přechodných ustanovení zákona č. 30/2000 Sb. (tj. z deváté části hlavy první, bodu 1 ve znění uvedeném v tomto zákoně), podle nichž ustanovení tohoto zákona, jímž byl změněn a doplněn občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.) platí i na řízení, která byla zahájena před nabytím účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. (tj. před 1. 1. 2001).

Přípustnost dovolání, směřujícího proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen výrok rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé (jen s formulační úpravou znění potvrzujícího výroku), bylo možné posoudit pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu.

Posouzení přípustnosti dovolání dovolatelů podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ občanského soudního řádu tu nebylo možné, když potvrzeným rozsudkem soudu prvního stupně tu byl žalobě vyhovující rozsudek Okresního soudu v Domažlicích z 8. 4. 2003, č.j. 3 C 32/2000-466, jímž bylo rozhodnuto shodně s předcházejícím rozsudkem Okresního soudu v Domažlicích ze 6. 6. 2000, čj. 3 32/2000-341, který byl sice zrušen usnesením Krajského soudu v Plzni z 28. 6. 2000, sp. zn. 13 Co 699/2000, ale toto zrušení rozsudku soudu prvního stupně nevedlo k tomu, že by soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku.

Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí má věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu, ani z obsahu dovolání dovolatelů a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by odvolací soud svým rozhodnutím ze 7. 9. 2004, proti němuž směřuje dovolání dovolatelů, řešil právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda tu rozhodnutím odvolacího soudu byla řešena některá právní otázka v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázka, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.

Z hmotněprávních ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, aplikoval odvolací soud (shodně i se soudem prvního stupně) na projednávanou právní věc zejména ustanovení § 4 odst. 2, § 5 odst. 1 a 2 a § 6 odst. 1 písm. k/ uvedeného zákona.

Podle ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. jsou povinnými osobami podle tohoto zákona též fyzické osoby, jež nabyly věc od státu, který získal oprávnění s ní nakládat za okolností uvedených v § 6 zákona č. 87/1991 Sb., a to v případech, kdy tyto osoby nabyly věc buď v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění nabyvatelů.

K interpretaci a aplikaci uvedeného ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. uvedl Ústavní soud ČR ve svém nálezu z 2. 6. 1999, I ÚS 118/98, uveřejněném pod č. 84 ve svazku 14 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR: Při interpretaci tohoto ustanovení je třeba mít neustále na zřeteli samotný smysl restitučních předpisů, jenž spočívá ve snaze státu o zmírnění následků některých majetkových a jiných křivd z období 25. 2. 1948 až 1. 1. 1990. V tomto duchu je nutno restituční předpisy vykládat; to znamená, že způsob interpretace by měl být orientován na snahu o navrácení věci původním vlastníkům (oprávněným osobám). Nepochybně nebylo úmyslem zákonodárce chránit práva těch fyzických osob, jež nabyly věc v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění podle § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Pozemek, k němuž bylo zřízeno právo osobního užívání pozemku, se oprávněné osobě vydá také tehdy,jestliže jej má v držení fyzická osoba, která právo osobního užívání k němu získala právě v souvislosti s nabytím vlastnického práva ke stavbě, na pozemku stojící, za podmínek uvedených v § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.

Rozpor s tehdy platnými předpisy je třeba chápat ve smyslu ustanovení § 39 občanského zákoníku; týká se i předpisů vydaných formou vyhlášek, např. vyhlášek o cenách staveb (srov. stanovisko uveřejněné pod č. 16/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, str. 50 /128/). Není tu tedy rozhodné, zda povinná osoba si byla vědoma rozporu nabytí věci s tehdy platnými předpisy.

Podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. k/ zákona č. 87/1991 Sb. se povinnost vydat věc podle tohoto zákona vztahuje i na ten případ, kdy v rozhodném období (25. 2. 1948 1. 1. 1990) věc přešla na stát znárodněním vykonaným v rozporu s tehdy platnými zákonnými předpisy.

V nálezu Ústavního soudu ČR z 28. 4. 1994, III. ÚS 114/93, uveřejněném pod č. 23 ve svazku 1 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, byl zaujat právní názor, že nelze u výměrů, jimiž byl vymezen rozsah znárodnění připustit, aby tento akt, který měl být vydán ministrem, byl vydán někým, kdo byl k jeho vydání jen zmocněn (pověřen); nelze totiž osobu ministra a jeho ústavní a politickou zodpovědnost zaměňovat za jeho úřad, tedy za ministerstvo, případně za ministrem podřízeného úředníka bez ústavní odpovědnosti.

Podle ustanovení § 5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. povinná osoba vydá věc na písemnou výzvu oprávněné osoby; k vydání věci vyzve oprávněná osoba povinnou osobu do šesti měsíců, jinak její nárok zanikne.

V rozhodnutí uveřejněném pod č. 14/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek byl zaujat právní názor: Jestliže oprávněná osoba vyzve k vydání věci toho, o němž se na základě objektivně zjistitelných údajů domnívá, že věc v rozhodné době drží, má takové podání účinky řádné výzvy k vydání věci (§ 5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.).

Podle ustanovení § 5 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. nevyhoví-li povinná osoba výzvě podle § 5 odst. 2 téhož zákona, může oprávněná osoba uplatnit své nároky u soudu ve lhůtě jednoho roku. (V daném případě byla žaloba žalobkyně podána již 1. 4. 1992).

Podle ustanovení § 8 odst. 1zákona č. 87/1991 Sb. se nevydávají stavby, které zásadní přestavbou ztratily svůj původní stavebně technický charakter.

Ve stanovisku uveřejněném pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek bylo vyloženo (na str. 121 /255/), že o zásadní přestavbě stavby (§ 8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.) lze uvažovat tehdy, jestliže při této přestavbě došlo ke změně podstaty nemovité věci, a to z hlediska druhu, obsahu nebo rozsahu nemovitosti.

Zásadní přestavbou dochází ke ztrátě původního stavebně technického charakteru stavby zpravidla tehdy, jestliže při této přestavbě došlo k obměně reprezentující nadpoloviční objemový podíl všech konstrukcí prvku dlouhodobé životnosti stavby (tento právní závěr došel svého vyjádření např. v rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, 3 Cdo 199/95, nebo i v rozhodnutí Nejvyššího soudu, 2 Cdon 1770/96, jak jsou zaznamenány v evidenci judikatury vedené u Nejvyššího soudu).

Z uvedených právních závěrů z uveřejněné judikatury obecných soudů (ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem) i z nálezů Ústavního soudu ČR, které pokládá dovolací soud za použitelné i v daném případě, vycházel v podstatě i odvolací soud ve svém rozhodnutí, proti němuž směřuje dovolání dovolatelů. Proto nemohl dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že by v tomto rozhodnutí odvolacího soudu byla řešena právní otázka v rozporu s hmotným právem, jmenovitě s ustanoveními zákona č. 87/1991 Sb, o mimosoudních rehabilitacích, popřípadě právní otázka, která by nebyla dosud vyřešena v rozhodování odvolacího soudu. Neshledal proto dovolací soud u dovolání dovolatelů zákonné předpoklady přípustnosti dovolání dovolatelů zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ a § 237 odst. 3 občanského soudního řádu, ale ani podle jiného ustanovení občanského soudního řádu, upravujících přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacího soudu.

Nezbylo proto dovolacímu soudu než přikročit k odmítnutí dovolání dovolatelů podle ustanovení § 243 odst. 5 a § 218 občanského soudního řádu jako dovolání nepřípustného.

Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a ohledně nákladů vynaložených žalobkyní na vyjádření k dovolání žalovaných použil dovolací soud ve smyslu ustanovení § 243 odst. 5 a § 224 občanského soudního řádu ustanovení § 150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení; dovolací soud tu přihlížel k povaze projednávané právní věci i k obsahu zmíněného vyjádření k dovolání žalovaných i k návrhům v něm obsažených, týkajícím se rozhodování o dovolání dovolatelů.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Praze dne 21. července 2005

JUDr. Oldřich J e h l i č k a , CSc., v. r.

předseda senátu