28 Cdo 4158/2009
Datum rozhodnutí: 13.07.2011
Dotčené předpisy: § 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř., § 8 odst. 1 předpisu č. 82/1998Sb., § 8 odst. 2 předpisu č. 82/1998Sb.




28 Cdo 4158/2009


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce T. O., zastoupeného JUDr. Janem Skřipským, Ph.D., advokátem v Ostravě 1, Sokolská tř. 21, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti České republiky, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o návrhu na obnovu řízení o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 59 C 344/2006, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 3. 2009, č. j. 57 Co 611/2008-60, takto:

Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 3. 2009, č. j. 57 Co 611/2008-60, jakož i usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 18. 6. 2008, č. j. 59 C 344/2006-37, se v celém rozsahu zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í :

Usnesením Krajského soudu v Ostravě shora označeným bylo ve výroku II. potvrzeno usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 18. 6. 2008, č. j. 59 C 344/2006-37, kterým byl zamítnut návrh žalobce na obnovu řízení vedeného u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 59 C 244/2003, v němž se žalobce domáhal náhrady škody ve výši 115.000,- Kč s příslušenstvím, způsobené nezákonným rozhodnutím orgánu veřejné moci (konkrétně usnesením státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Ostravě ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 4 Zn 7544/2002). Odvolací instancí byl ve výroku I. rovněž zamítnut návrh žalobce na přerušení řízení, a ve výroku III. bylo dále rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu právo.

Náhradu škody žalobce požadoval z důvodu, že motorové vozidlo zn. Škoda Felicia Combi, k němuž nabyl vlastnické právo na základě kupní smlouvy uzavřené dne 14. 5. 2002 s Autobazarem Oscar (zastoupen J. Matochou) a které posléze vydal Policii České republiky v trestním řízení vedeném proti obviněnému L. U., bylo policejním orgánem vráceno podle ustanovení § 80 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, jiné osobě (Jánu Barčišovi). Žalobce tudíž od té doby nemohl vykonávat svá vlastnická oprávnění k tomuto automobilu.

Obnovy řízení o náhradu škody se žalobce domáhal proto, že měl za to, že jsou zde dány nové skutečnosti, rozhodnutí a důkazy, jež bez své viny nemohl použít v původním řízení a které pro něj mohou přivodit příznivější rozhodnutí ve věci (§ 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř.). Nezákonnost výše uvedeného rozhodnutí státní zástupkyně byla totiž deklarována v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2005, sp. zn. 4 Tz 153/2005, vydaném na základě stížnosti pro porušení zákona podané ministrem spravedlnosti ve prospěch žalobce. Ačkoli zde však nejvyšší instance vyslovila, že došlo k porušení zákona v žalobcův neprospěch, musela se omezit pouze na tento výrok, neboť v řízení o stížnosti pro porušení zákona lze zrušit pouze ta nezákonná rozhodnutí, jimiž byl porušen zákon v neprospěch osoby obviněné z trestného činu. Žalobce se následně pokusil dosáhnout zrušení nezákonného usnesení státní zástupkyně také podáním podnětu k výkonu dohledu, adresovaného nejdříve Krajskému státnímu zastupitelství v Ostravě a dále též Vrchnímu státnímu zastupitelství v Olomouci oběma zmíněnými orgány byl však tento jeho podnět odložen. Ke zrušení předmětného rozhodnutí tedy nedošlo.

Odvolací soud dospěl ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že v dané věci nebyly naplněny podmínky stanovené v § 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Shora označený rozsudek Nejvyššího soudu, na který žalobce odkazoval, neuznaly nižší instance za právně relevantní důvod pro povolení obnovy, když se především nejedná o rozhodnutí, jež by pro žalobce mohlo přivodit příznivější rozhodnutí ve věci. Odvolací instancí bylo dále zdůrazněno, že aby mohlo být nově vydané rozhodnutí způsobilým důvodem pro obnovu řízení, muselo by řešit předběžnou otázku, jejíž zodpovězení bylo rozhodné pro výsledek původního řízení takový charakter však (podle názoru odvolacího soudu) rozhodnutí Nejvyššího soudu ke stížnosti pro porušení zákona nemělo.

Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Dovodil přípustnost dovolání z ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí ve věci samé. Jako důvody dovolání označil vadu řízení s možným následkem nesprávného rozhodnutí, jakož i nesprávné právní posouzení věci. V rámci vylíčení dovolacích důvodů mimo jiné tvrdil, že v posuzovaném případě jsou splněny předpoklady vymezené v ustanovení § 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť po skončení původního řízení bylo vydáno rozhodnutí Nejvyššího soudu, které žalobce v průběhu řízení o náhradu škody nemohl bez své viny použít a které vypovídá o skutečnostech a důkazech tvořících předmět tohoto řízení. Dovolatel zdůraznil absurdnost nastalé situace, jež svědčí o nedokonalosti právní úpravy obsažené v zákoně č. 82/1998 Sb. Nedostatky spatřoval především v zákonem dané podmínce pro uplatnění nároku na náhradu škody, kterou je zrušení či změna nezákonného rozhodnutí (§ 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.). V projednávané věci však nastala situace, kdy již neexistuje orgán, který by mohl být kompetentní ke zrušení předmětného rozhodnutí, jehož nezákonnost byla výslovně deklarována v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2005, sp. zn. 4 Tz 153/2005. Dovolatel namítal, že řešení, které zaujaly nižší instance, svědčí o přepjatém formalismu při aplikaci práva. Vzhledem k těmto skutečnostem tvrdil, že došlo k porušení jeho základního práva na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím státního orgánu, jež je garantováno v čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Zároveň podotkl, že podle jeho mínění bylo řízení postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, když soud v řízení o obnově měl podle ustanovení § 109 odst. 1 písm. c) o. s. ř. toto řízení přerušit a podat současně u Ústavního soudu návrh na zrušení § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. pro jeho evidentní rozpor s ústavním pořádkem. Dovolatel proto žádal, aby dovolací soud zrušil usnesení odvolacího soudu a současně i usnesení soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná se k dovolání písemně vyjádřila. Trvala na svých dosavadních tvrzeních, nesouhlasila s dovolacími námitkami a navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobce zamítl.
Nejvyšší soud zjistil, že žalobce, zastoupený advokátem, podal dovolání v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobce dovozoval přípustnost dovolání z ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a dovolací důvody byly uplatněny podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. pro vadu, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a dále podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy z důvodu nesprávného právního posouzení věci.

Dovolání je přípustné.

Podle § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě na obnovu řízení; přitom ustanovení § 237 o. s. ř. zde platí obdobně (§ 238 odst. 2 o. s. ř.).

Jelikož dovoláním napadeným usnesením odvolacího soudu bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jemuž nepředcházelo zrušující usnesení odvolacího soudu, připadá v úvahu toliko přípustnost dovolání podle § 238 odst. 1 písm. a), odst. 2 ve spojení s § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy v případě, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam.

Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem k čemuž došlo v daném případě (jak bude vysvětleno dále). Nejvyšší soud přiznává v tomto směru judikatorní význam otázce interpretace § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. v posuzované věci.

Dovolání je rovněž důvodné.

Podle ustanovení § 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. platí, že žalobou na obnovu řízení může účastník napadnout pravomocný rozsudek nebo pravomocné usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, jsou-li tu skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy, které bez své viny nemohl použít v původním řízení před soudem prvního stupně nebo za podmínek uvedených v ustanovení § 205a a § 211a o. s. ř. též před odvolacím soudem, pokud mohou přivodit pro něho příznivější rozhodnutí ve věci.

Novost je třeba hodnotit z hlediska ustanovení § 154 odst. 1 o. s. ř., podle něhož je rozhodující stav v době vyhlášení rozsudku. To znamená, že tyto skutečnosti musely existovat ke dni vyhlášení rozsudku nebo vydání rozhodnutí, avšak účastník je nemohl bez své viny uplatnit v původním řízení. Výjimkou je ovšem nové rozhodnutí, kterým může být za určitých okolností i rozhodnutí vydané až po skončení původního řízení (viz níže), jestliže může přinést pro účastníka příznivější rozhodnutí ve věci.

Nejvyšší soud zdůrazňuje, že dovolatelem předestřený rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2005, sp. zn. 4 Tz 153/2005, deklaroval nezákonnost předmětného usnesení státní zástupkyně, a řešení, které přijal (dotýkající se skutečností, jež existovaly již v době původního rozhodnutí), splňuje první předpoklad pro způsobilost být důvodem obnovy řízení. Pro povolení obnovy řízení je ale zároveň nezbytné, aby existovala pravděpodobnost pro žalobce příznivějšího rozhodnutí. Dovolací soud shledává, že i tato podmínka je v posuzované věci naplněna.

Vyústil-li nesprávný úřední postup orgánů činných v trestním řízení ve vydání rozhodnutí, přichází v úvahu pouze odpovědnost státu za škodu z titulu nezákonného rozhodnutí (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97).

Ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. vymezuje jednu z podmínek pro uplatnění nároku na náhradu škody. Platí, že nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím může být uplatněn pouze tehdy, není-li stanoveno jinak, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem.

Ústavním soudem byl však v nálezu ze dne 9. 7. 2009, sp. zn. II. ÚS 1774/08, vysloven závěr, že při splnění podmínek odpovědnosti státu v materiálním slova smyslu je potřeba se vyvarovat takové formalistické interpretace § 8 odst. 1 citovaného zákona, jež by odpovědnost státu fakticky (a neoprávněně) vyloučila.

Trváním na formálním zrušení (změně) nezákonného rozhodnutí se v tomto případě přehlíží cíl právní úpravy odpovědnosti státu obsažené v zákoně č. 82/1998 Sb., tedy aby majetková újma, způsobená nesprávným či nezákonným zásahem státu proti občanovi, byla odčiněna. Pokud nižší instance vycházely striktně ze znění ustanovení § 8 odst. 1 tohoto zákona, aniž náležitě zohlednily skutečnost, že v řízení o stížnosti pro porušení zákona podané ministrem spravedlnosti byla Nejvyšším soudem prohlášena nezákonnost pro věc významného rozhodnutí (usnesení státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Ostravě ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 4 Zn 7544/2002, potažmo napadeného usnesení Policie ČR o vrácení věci ze dne 30. 5. 2002, č. j. MROV 299/S1-TČ-2002 ), postupovaly v rozporu se smyslem a účelem citovaného ustanovení, jakož i v rozporu s ustanovením čl. 36 odst. 3 a čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod.

Nejvyšší instancí bylo pod sp. zn. 4 Tz 153/2005 konstatováno, že státní zástupkyně měla usnesení policejního orgánu o vrácení věci jiné osobě zrušit, neboť ten postupoval v rozporu se zákonem a vrátil motorové vozidlo nikoli osobě, která mu je v trestním řízení po výzvě vydala (žalobci), ale osobě jiné (J. B.), aniž tato uplatnila k věci (nezpochybnitelné) právo. Státní zástupkyně dále měla s ohledem na nedostatečné vyřešení otázky vlastnického práva k tomuto automobilu policejnímu orgánu nařídit, aby doplnil podklady v intencích předestřených důkazů a následně vozidlo uložil do úschovy poté by bylo nutno věc řešit v rovině občanského soudního řízení. Poněvadž tak neučinila, byla tím pro žalobce vytvořena právní i faktická překážka pro další výkon jeho vlastnického práva. Z toho je nepochybně možno usuzovat na existenci příčinné souvislosti mezi nezákonným (a dosud nezhojeným) zásahem orgánu státu a vznikem nyní požadované materiální újmy.

Podle ustanovení § 8 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. (ve znění před novelou provedenou zákonem č. 160/2006 Sb., nyní odst. 3) platí, že nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze přiznat pouze tehdy, pokud poškozený využil možnosti podat proti nezákonnému rozhodnutí odvolání, rozklad, námitky, odpor, stížnost nebo opravný prostředek podle zvláštního předpisu, nejde-li o případy zvláštního zřetele hodné. V tomto směru je žádoucí uvést, že žalobce reálné prostředky obrany využil, když proti předmětnému usnesení policejního orgánu o vrácení věci podal stížnost k Okresnímu státnímu zastupitelství v Ostravě a po jejím zamítnutí dále učinil podnět ke stížnosti pro porušení zákona ministru spravedlnosti. Posléze se rovněž (marně) obrátil na Krajské státní zastupitelství v Ostravě a Vrchní státní zastupitelství v Olomouci se svými podněty k výkonu dohledu. Je třeba navíc poznamenat, že v dosavadní judikatuře, a to i přes možnou aplikaci ustanovení § 446 obch. zák. (třeba i analogickou), spíše převažoval výklad, podle něhož nabytí věci od nevlastníka (viz nabývací titul žalobce) zakládá důvod pro absolutní neplatnost takového právního úkonu. I když v současnosti dochází k oslabování této interpretace ve prospěch prokázané dobré víry (druho)nabyvatele nejnověji viz nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 165/11 -, v nyní posuzované věci se nejeví být reálné, že by se žalobce mohl domoci vrácení vozidla.

Ze shora řečeného se podává, že předpoklady vzniku odpovědnosti státu za škodu z titulu nezákonných rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení mohou být naplněny.

Je nutno znovu zdůraznit, že rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2005, sp. zn. 4 Tz 153/2005, představuje relevantní důvod pro obnovu řízení v posuzované věci; působí ex tunc. Právní závěr nižších instancí tomuto závěru odporující je proto nesprávný. Poněvadž se shodného pochybení při právním posouzení věci dopustily soudy obou nižších stupňů, Nejvyšší soud z těchto důvodů zrušil v celém rozsahu obě jejich rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 věta za středníkem, odst. 3 o. s. ř.).

V dalším průběhu řízení, v němž se rozhodne též o nákladech dovolacího řízení, je soud prvního stupně vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 13. července 2011

JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.
předseda senátu