28 Cdo 4141/2008
Datum rozhodnutí: 03.06.2009
Dotčené předpisy:





28 Cdo 4141/2008


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy


JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobkyně S., spol. s r.o., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) J. S., a 2) A. T., oběma zastoupeným advokátem, o 2.321.350,50 Kč, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 12 C 417/2000, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. dubna 2007, č. j. 17 Co 39/2004-179, takto:


I. Dovolání se odmítá.


II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 13.600,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.


O d ů v o d n ě n í :


Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu ve Znojmě dne 14. 4. 2000 domáhala na žalovaných uhrazení částky 2.321.350,50 Kč, kterou investovala po uzavření neplatné nájemní smlouvy do rekonstrukce objektu ve vlastnictví žalovaných. K následnému finančnímu vyrovnání nedošlo, a tím vzniklo na straně žalovaných bezdůvodné obohacení.


Okresní soud ve Znojmě rozsudkem ze dne 23. října 2003, č. j. 12 C 417/2000-149, rozhodl o zamítnutí žaloby (výrok I.) i o náhradě nákladů řízení (výrok II.).


V odůvodnění rozhodnutí uvedl, že nájemní smlouva uzavřená mezi stranami sporu je absolutně neplatná, neboť k jejímu uzavření nebyl v té době udělen nutný souhlas národního výboru, a tudíž nájemní vztah mezi účastníky platně nevznikl. Na straně žalovaných tak vzniklo bezdůvodné obohacení. K námitce žalovaných o promlčení žalobou uplatněného práva se soud dopodrobna zabýval objektivní i subjektivní promlčecí dobou u bezdůvodného obohacení a shledal, že k promlčení práva žalobkyně došlo marným uplynutím objektivní doby v délce tří let ode dne vzniku bezdůvodného obohacení, tedy od okamžiku ukončení rekonstrukce v prosinci 1996. Je tudíž zřejmé, že v době podání žaloby dne 14. 4. 2000 již tato lhůta uběhla.


Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 2. dubna 2007, č. j. 17 Co 39/2004-179, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud se zcela ztotožnil se závěry soudu prvního stupně ohledně posouzení otázky promlčení práva žalobkyně a rovněž ohledně nemožnosti aplikovat na daný případ desetiletou promlčecí dobu ve smyslu ust. § 107 odst. 2 obč. zák. Námitky žalobkyně spadající pod ust. § 205 odst. 2 písm. c), d) a g) o.s.ř. neshledal odvolací soud jako důvodné.


Proti rozhodnutí Krajského soudu v Brně podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a odůvodňuje je nesprávným právním posouzením věci soudy obou stupňů (ust. § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), které údajně vycházely z nesprávného předpokladu, že smlouva o nájmu mezi pronajímateli a žalobkyní byla uzavřena ve smyslu ust. zák. č. 116/1990 Sb. Žalobkyně má za to, že smlouva měla být posuzována podle občanského zákoníku, neboť v předmětné nemovitosti žalovaných nebyly v době podpisu nájemní smlouvy žádné nebytové prostory, což by mělo vliv na otázku platnosti či neplatnosti nájemní smlouvy a rovněž na výpověď této smlouvy ze strany žalovaných.


Žalované se k dovolání žalobkyně vyjádřily nesouhlasně.


Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a oprávněnou osobou účastníkem řízení zastoupeným advokátem, se zabýval otázkou přípustnosti dovolání, kterou žalobkyně dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolacími důvody podle ust. § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. by se soud zabýval v případě přípustnosti dovolání.


Dovolání však přípustné není.


Přípustnost dovolání podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., která jako jediná přichází v posuzované věci v úvahu, je dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle § 237 odst. 1 písm. a) či b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.


Pro závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní právní význam, jakož i pro další dovolací přezkum v případě přípustnosti dovolání, jsou relevantní jen právní otázky vymezené v rámci dovolacích důvodů podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.


Přípustnost dovolání lze ovšem posuzovat podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu, tedy takovou, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li rozhodnutí právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s .ř). Dovolání může být přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. za splnění předpokladu, že odvolacím soudem řešená otázka, pro níž má být připuštěno dovolání, je otázkou právní, nikoli skutkovou, mající pro rozhodnutí odvolacího soudu určující


a zásadní význam. Musí jít tedy o otázku, která není podružná, okrajová či nepodstatná pro výsledek řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2001, sp. zn. 22 Cdo 604/2000). Z dikce ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. je zřejmé, že se musí jednat


o otázku, která byla předmětem zkoumání odvolacího soudu. Nelze tedy zakládat přípustnost dovolání na právní otázce, ke které neměl odvolací soud možnost se vyjádřit, neboť ji dovolatel(ka) vznesl až v podaném dovolání.


Předpokladem pro takový přezkum rozhodnutí odvolacího soudu je, že dovolatelka konkrétně vymezí právní otázku, kterou považuje za otázku zásadního právního významu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn.


21 Cdo 541/2004, publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod


C 3080, sešit 1/2005, nebo usnesení téhož soudu ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2757/2006). Dovolatelka zřejmě spatřuje zásadně právně významnou otázku v tom, že soudy obou stupňů vycházely z nesprávného předpokladu, dle něhož smlouva o nájmu mezi pronajímatelkami a žalobkyní byla uzavřena ve smyslu ustanovení zákona


č. 116/1990 Sb., zatímco měla být uzavřena podle občanského zákoníku, neboť v předmětné nemovitosti nebyly v rozhodné době žádné nebytové prostory.


V dovolání přitom žalobkyně uvádí uplatňuje nové skutečnosti ve věci samé, jež by bylo nutné podpořit dalšími důkazy a které nebyly předmětem zkoumání odvolacího soudu, neboť byly dovolatelkou uplatněna právě až v dovolacím řízení, což ustanovení § 241a odst. 4 o.s.ř. výslovně zapovídá, přičemž případné profesní selhání její bývalé zástupkyně je pro výsledek tohoto dovolací řízení bezpředmětné.





Vzhledem k tomu, že žalobkyní označená zásadně právně významná otázka nemohla být řešena v rámci rozhodnutí odvolacího soudu, neboť se jedná o novou skutečnost ve věci samé uplatněnou až v dovolacím řízení, nemohlo být ani dovolání shledáno přípustným, a proto je Nejvyšší soud dle § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.


O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá nárok na náhradu nákladů řízení a žalovaným vznikly náklady zastoupením advokátem ve smyslu § 3 odst. 1, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1, věty první, § 19a vyhl. č. 484/2000 Sb. a § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. v celkové výši 13.600,- Kč.


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 3. června 2009


JUDr. Jan Eliáš, Ph.D., v. r.


předseda senátu