28 Cdo 4140/2009
Datum rozhodnutí: 23.02.2010
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění do 30.06.2009




28 Cdo 4140/2009


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobce A. H. , zastoupené JUDr. Aloisem Deutschem, advokátem se sídlem v Brně, Smetanova 17, proti žalované M. H., o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu ve Frýdku - Místku, pod sp. zn. 17 C 174/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. února 2009, č. j. 11 Co 463/2008-112, takto: I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž tento soud zamítl žalobu na určení, že žalobkyně je spoluvlastnicí nemovitostí se spoluvlastnickým podílem ve výši 1 celku uvedených v odstavci I. výroku rozsudku prvního stupně a rozhodl též o náhradě nákladů řízení. Žalobkyně v odvolání uváděla, že byla účastna soudní rehabilitace podle § 2 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb. o soudní rehabilitaci, a z toho důvodu mělo dojít k obnovení jejího spoluvlastnického podílu k předmětným nemovitostem. Pokud soud zastává názor, že nedošlo k obnovení vlastnického práva, jedná se dle jejího názoru o popření nepromlčitelnosti institutu vlastnického práva. Dále citovala ustanovení o obsahu a ochraně osobního vlastnictví občanského zákoníku ve znění zákona č. 58/1969 Sb. a rovněž odkazovala na zákon č. 198/1993 Sb. o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu, (dále jen zákon č. 198/1993 Sb. ). Odvolací soud dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. Žalobkyně původně podala u soudu prvního stupně žalobu označenou o vypořádání dědictví . Tato žaloba byla doplněna ustanoveným právním zástupcem podáním ze dne 14. května 2008. Soud prvního stupně toto podání vyhodnotil jako změnu žaloby a tuto změnu připustil při jednání dne 1. července 2008. Žalobkyně tvrdila, že na základě rozhodnutí Státního notářství ve Frýdku-Místku, č.j. D 1556/75-50 ze dne 10. října 1977, které nabylo právní moci dne 7. listopadu 1977, a na základě rozhodnutí Státního notářství ve Frýdku Místku, č.j. D 2312/87-112, ze dne 18. října 1988, které nabylo právní moci dne 17. listopadu 1988, nabyla spoluvlastnicky podíl ve výši 1 k předmětným nemovitostem. Soud druhého stupně po provedeném dokazování a zhodnocení provedených důkazů podanou žalobu v celém rozsahu zamítl, vycházel přitom ze zjištěného skutkového stavu a v tomto rozsahu odkázal na přehledné odůvodnění napadeného rozsudku.

Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání, v němž uvádí, že si je vědoma, že jde o aplikaci již konstantních závěrů judikatury soudů vyšších stupňů, který se ustálil na názoru, že jedinou cestou pro obnovení vlastnictví v případě žalobkyně je, resp. bylo uplatňování nároků prostřednictvím restitučních zákonů, v tomto případě zákona č. 87/1991 Sb. o mimosoudních rehabilitacích (dále jen zákon č. 87/1991 Sb. ). Dále dovolatelka uvádí, že takovýto stav konzervuje pošlapání lidských práv, k nimž došlo za minulého režimu, a činí zcela relevantní otázku, na co je zákon č. 198/1993 Sb.. O jaké právo v tomto případě jde, když mu není poskytována ochrana státní mocí, konkrétně moci soudní a není vlastně vynutitelné. Je v rozporu s principem elementární spravedlnosti, když k propadnutí majetku stačilo odsouzení v nepřítomnosti a k nabytí majetku pak je nucen postižený občan podstupovat v některých případech velmi složitou a několikaletou cestu podle speciálních restitučních zákonů. Dovolatelka má zato, že s ohledem na výše uvedené má napadené rozhodnutí ve věci samé po právní stránce zásadní význam, a proto je dovolání přípustné, proto navrhuje, aby dovolací soud rozsudek druhého stupně zrušil a vrátil věc zpět k projednání.

Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

Napadený rozsudek odvolacího soudu byl vyhlášen před 1. červencem 2009, kdy nabyla účinnost novela občanského soudního řádu provedená zákonem č. 7/2009 Sb., Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) proto vzhledem k bodu 12 přechodných ustanovení v článku II uvedeného zákona dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009 (dále opět jen o.s.ř. ).

Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů dále jen o. s. ř. ) vychází z toho, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle § 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř. Lze se proto zabývat jeho přípustností.

V daném případě by bylo možno dovodit přípustnost dovolání jen pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, a to ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. ve spojení s § 237 odst. 3 o.s.ř.

Dovolání není přípustné.

Dovolatelka je si této skutečnosti zřejmě vědoma, když v dovolání uznává, že dnes jde o aplikaci již konstantních závěrů judikatury soudů vyšších stupňů srov. str. 2 jejího dovolání. Okolnost, zda a za jaké situace došlo k odnětí věci, kterou lze napravit pouze v režimu zákona č. 87/1991 Sb., je skutečně v souladu s tím, jak věc posoudily soudy obou stupňů - možná jen v rámci zmírnění následků některých majetkových a jiných křivd vzniklých občanskoprávními a pracovněprávními úkony a správními akty, učiněnými v době od 25. února 1948 do 1. ledna 1990 (dále jen rozhodné období ), v rozporu se zásadami demokratické společnosti. Odkaz dovolatelky na zákon č. 198/1993 Sb., je v dané věci nepřiléhavý právnímu vztahu uváděných norem, ježto jde o vztah obecného a speciálního předpisu. Československý, resp. český právní řád byl relativně vstřícný vůči uplatňování nároků osob, jimž byla v rozhodném období (to je v době od 25. února 1948 do 1. ledna 1990) způsobena majetková či imateriální újma. jeho výklad dospěl k závěru, že není možno cestou určovací žaloby podle § 80 písm. c) o.s.ř. dostát nápravy křivd, k nimž byly dány instrumenty v zákoně - v této věci zákonu č. 87/1991 Sb.), v časově, personálně a obsahově vymezeném rozsahu.

Absence naléhavého právního zájmu na určení vlastnického práva v případě konkurence restitučních a obecných právních předpisů se ostatně týká rozsáhlá judikatura Nejvyššího i Ústavního soudu (např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. září 2003, sp.zn. 31 Cdo 1222/2001 veřejnosti dostupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz , v němž bylo jasně deklarováno, že nelze cestou určovací žaloby obcházet smysl a účel restitučních předpisů, či stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. listopadu 2005, sp.zn. Pl. ÚS 21/05, uveřejněné ve Sbírce zákonů pod č. 477/2005, veřejnosti též dostupné na stránkách Ústavního soudu, http://nalus.usoud.cz , kde uzavřel, že určovací žaloba není jako prostředek sloužící k uplatnění restitučního nároku přípustná, resp. oprávněná, neboť na straně žalobců absentuje jejich naléhavý právní zájem. Žalobci měli podle Ústavního soudu uplatnit restituční nárok a na tom nyní nic nemění ani specifické okolnosti na straně žalobkyně ve vztahu k odnětí majetku či dědickému řízení, jak tito nyní v dovolání vyvozují. Lze též poukázat na stanovisko pléna Ústavního soudu, sp.zn. Pl. ÚS st. 22/05, z něhož vyplývá, že pokud stát sám nepřikročil k aktu, kterým by dobrovolně obnovil vlastnické právo tam, kde bylo v minulosti totalitním státem násilně odňato, nelze se cestou žalob podle obecných občanskoprávních předpisů domáhat ochrany vlastnického práva ani proti třetím subjektům, které vlastnické právo nabyly od státu, a dokonce ani proti státu samotnému. Výše uvedené závěry se vztahují i na případy, kdy dle tvrzení původního vlastníka či jeho právního nástupce vlastnické právo na stát nikdy nepřešlo.

Tyto závěry se plně vztahují i na souzený spor, neboť žalobkyně se v něm domáhala určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem, o němž tvrdí, že na stát z hlediska právního nikdy nepřešlo, přičemž zpochybňuje platnost vyvlastňovacího rozhodnutí vydaného v roce 1960. Nejvyšší soud poukazuje na to, že právě v takovém případě jsou naplněny předpoklady pro zamítnutí žaloby o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není ve smyslu § 80 písm. c) o.s.ř., neboť se jedná o uplatnění restitučního nároku cestou vlastnické žaloby podle obecných předpisů.

Dovolací soud proto postupoval podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) a § 243c odst. 2 o. s. ř. a dovolání jako nepřípustné odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalobkyně, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. února 2010
JUDr. František I š t v á n e k, v. r. předseda senátu