28 Cdo 4137/2011
Datum rozhodnutí: 13.06.2012
Dotčené předpisy: § 457 obč. zák., § 458 obč. zák.




28 Cdo 4137/2011


ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobců a) V. S. , a b) M. S., zastoupených JUDr. Lukášem Havlem advokátem se sídlem v Trutnově, Libušinka 180, proti žalovanému M. M. , zastoupenému Mgr. Václavem Čermákem, advokátem se sídlem v Trutnově, Bulharská 66, o zaplacení částky 70.402,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 5 C 45/2008, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. června 2011, č. j. 26 Co 418/2010-367, takto:

I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Okresní soud v Trutnově rozsudkem ze dne 11. 5. 2010, č. j. 5 C 45/2008-277, rozhodl o připuštění změny žaloby dle návrhu žalobců ze dne 8. 12. 2009 (výrok I.), uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobcům částku 375.114,- Kč s příslušenstvím (výrok II.), co do zbytku žalované částky žalobu zamítl (výrok III.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky IV. až VII.). Žalovanou částku v nyní posuzovaném rozsahu žalobci vymezili zčásti jako bezdůvodné obohacení vzniklé na straně žalovaného v důsledku odstoupení od smlouvy o dílo a zčásti jako smluvní pokutu, na jejíž zaplacení jim vznikl nárok poté, co žalovaný porušil své smluvní povinnosti. Na podkladě provedeného dokazování vzal soud za zjištěné, že mezi účastníky byla dne 11. 5. 2007 uzavřena smlouva o dílo dle § 631 obč. zák. ohledně stavebních úprav ve smlouvě uvedené nemovitosti a na jejím základě žalobci žalovanému zaplatili sjednanou cenu 1,300.000,- Kč. Jelikož žalovaný nedodržel sjednané podmínky týkající se především termínu dokončení díla, žalobci od smlouvy odstoupili. Při posouzení práv a povinností účastníků soud přihlédl k tomu, že v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu se při odstoupení od smlouvy o dílo pro neplnění povinností zhotovitelem neuplatní zvláštní úprava vypořádání vztahů mezi smluvními stranami obsažená v § 642 odst. 1 obč. zák., ale úprava obecná, obsažená v § 457 a § 458 obč. zák. Pro stanovení výše bezdůvodného obohacení soud přihlédl k tomu, jaká je obvyklá cena provedeného díla, tuto ponížil o částku odpovídající vadnosti díla, rozdíl mezi částkou zaplacenou žalobci žalovanému a takto stanovenou hodnotou díla pak představuje bezdůvodné obohacení na straně žalovaného. Danou částku - 268.614,- Kč soud dále navýšil o smluvní pokutu ve výši 106.500,- Kč, na niž žalobcům vznikl nárok v důsledku prodlení žalovaného, a žalobě co do částky 375.114,- Kč s příslušenstvím vyhověl.

K odvolání žalovaného přezkoumal uvedené rozhodnutí Krajský soud v Hradci Králové, jenž rozsudkem ze dne 30. 6. 2011, č. j. 26 Co 418/2010-367, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku II., jíž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobcům částku 304.712,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), v části výroku II., jíž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobcům částku 70.402,- Kč s příslušenstvím, jej změnil tak, že žalobu zamítl (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky III. až VII.). Odvolací soud po doplnění dokazování dospěl k částečně odlišným závěrům. Ač ve shodě se soudem prvního stupně shledal, že mezi účastníky byla uzavřena platná smlouva o dílo, od níž bylo posléze žalobci řádně odstoupeno, při vyčíslení výše bezdůvodného obohacení se od úvah soudu prvního stupně odchýlil. Došlo-li k odstoupení od smlouvy v dubnu 2008, pak právě k tomuto datu, a nikoliv k datu předpokládaného dokončení sjednaného díla, je třeba provedené dílo ocenit. Na základě posléze zhotoveného znaleckého posudku tak soud nově stanovil cenu díla dle obvyklých cen stavebních prací s přihlédnutím k vadám díla, a výši bezdůvodného obohacení danou rozdílem mezi žalobci zaplacenou cenou a touto částkou vyčíslil na 198.212,- Kč. Odvolací soud dále přitakal úvahám soudu prvního stupně vysloveným stran smluvní pokuty. Jelikož však součet nároků na zaplacení smluvní pokuty a na vydání bezdůvodného obohacení v nově stanovené výši byl o 70.402,- Kč nižší oproti částce, jejíž zaplacení žalobcům bylo žalovanému uloženo soudem prvního stupně, přistoupil odvolací soud v tomto rozsahu ke změně prvostupňového rozhodnutí a zamítnutí žaloby v této částce.

Proti rozsudku odvolacího soudu (jeho výroků II., III. a V.) podali žalobci dovolání, jehož přípustnost považují za danou ustanovením § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., důvodnost pak dovozují z nesprávného právního posouzení a skutečnosti, že napadené rozhodnutí vychází ze skutkových zjištění postrádajících oporu v provedeném dokazování. Dovolatelé zdůraznili, že je-li dle § 642 odst. 2 obč. zák. odstoupeno od smlouvy, pak oproti povinnosti vrátit zaplacenou cenu díla stojí povinnost poskytnout peněžitou náhradu odpovídající majetkovému prospěchu objednatelů díla. Poukázali na judikaturu Nejvyššího soudu rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 4820/2008, sp. zn. 29 Cdo 697/99 a sp. zn. 26 Odo 1790/2006 dle níž je při posouzení výše peněžité náhrady třeba vyjít z nejnižších nákladů, které by zákazník v daném místě a čase musel vynaložit na dosažení stejného plnění. Soudy obou stupňů však při zadávání znaleckých posudků vycházely z ceny obvyklé, jež však není nejnižší cenou díla. Znalcem byla stanovena obvyklá průměrná tržní cena vycházející z běžných nákladů, jež však je o 23,13 % vyšší než cena původně sjednaná mezi účastníky. Předmětné smluvní ujednání by však nemělo být ve smyslu citovaných rozhodnutí přehlédnuto. Soud přitom tyto argumenty žalobců stejně jako návrh na doplnění znaleckého posudku na určení nejnižší ceny neakceptoval. Jeho postup tedy nelze považovat za správný. Dle dovolatelů je možné vyjít při určení peněžité náhrady z ujednání účastníků o ceně díla odpovídající 77/100 znalcem určené běžné tržní ceny a zlomek vynásobit obvyklou cenou skutečně provedeného díla. Výslednou částku, po zohlednění vad díla, je možné považovat za nejnižší náklady na zhotovení díla. Tyto argumenty vedly dovolatele k návrhu, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobami k tomu oprávněnými a řádně zastoupenými podle § 241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

Jelikož dovolatelé svým podáním brojí především proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno co do částky 70.402,- Kč s příslušenstvím rozhodnutí soudu prvního stupně, je v tomto případě přípustnost dovolání dána ustanovením § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Je-li dovolání shledáno přípustným, zabývá se Nejvyšší soud z úřední povinnosti tím, zda řízení není postiženo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Dovolatelé ve svém dovolání žádné konkrétní procesní vady odvolacímu soudu nevytýkají a ze spisu se rovněž žádné vady nepodávají. Nejvyšší soud se tedy zabýval přezkumem správnosti rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska důvodů uplatněných v dovolání.

Jednou ze stěžejních otázek při posuzování vztahů z bezdůvodného obohacení je stanovení peněžitého ekvivalentu plnění, jež představuje bezdůvodně nabytý majetkový prospěch, jenž má být obohaceným vydán tomu, na jehož úkor se obohatil. Občanský zákoník sice v § 458 odst. 1 stanoví, že musí být vydáno vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením, přičemž není-li to dobře možné, zejména proto, že obohacení záleželo ve výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada, neposkytuje však současně bližší vodítko pro vyčíslení tohoto prospěchu. I v případě, že se jedná o plnění z neplatné či zrušené smlouvy a dle ustanovení § 457 obč. zák. je povinností smluvních stran vrátit vše, co podle smlouvy dostaly, představuje tedy stanovení hodnoty plnění poskytnutého v nepeněžité formě především otázku interpretační, kdy je třeba bedlivě zvažovat způsob objektivního zhodnocení majetkových hodnot nabytých stranou neplatné či zrušené smlouvy.

Domnívají-li se dovolatelé, že by se plnění poskytnuté na základě smlouvy o dílo mělo oceňovat s přihlédnutím ke sjednané ceně, přehlížejí, že okamžikem odstoupení od smlouvy pozbývají veškerá smluvní ujednání (a tedy i ujednání o ceně) účinnosti a při posouzení vzájemné restituční povinnosti stran k nim již nelze přihlížet. Smluvní závazkový vztah je v tomto případě nahrazen závazkovým vztahem z bezdůvodného obohacení a na hodnotu poskytnutého plnění je třeba nahlížet především z hlediska objektivního, stejně jako v jiných případech bezdůvodného obohacení. Za této situace není rozhodující, co podle smlouvy poskytnuto být mělo, ale co poskytnuto vskutku bylo. Nejvyšší soud se při zvažování způsobu, jenž by nejlépe postihoval hodnotu na základě neplatné smlouvy nabytého nepeněžitého prospěchu, opakovaně přiklonil ke kritériu ceny obvyklé, tedy ceny, kterou by v daném místě a čase musel obohacený na nabytí daného - srovnatelného plnění vynaložit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2008, sp. zn. 30 Cdo 1206/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2009, sp. zn. 23 Cdo 2601/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2002, sp. zn. 29 Odo 805/2001, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2009, sp. zn. 23 Odo 954/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2007, sp. zn. 32 Odo 174/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2562/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5086/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1580/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 11. 2000, sp. zn. 30 Cdo 1789/2000, publikovaný v časopise Soudní rozhledy, sešit 10/2003, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2003, sp. zn. 29 Odo 622/2002, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 1783, svazek 24/2003). Takto stanovená cena by měla prospívat zachování rovnovážného stavu mezi účastníky, neboť se neblíží ani jedné z hodnot krajních (nejvyšší či nejnižší), jež by mohly nepřiměřeně zvýhodňovat jednoho z účastníků vztahu z bezdůvodného obohacení. Třebaže Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 23. 8. 2000, sp. zn. 29 Cdo 697/99, připustil, aby při posouzení peněžité náhrady za provedené dílo bylo za daných skutkových okolností vycházeno z nejnižších nákladů, které by v daném místě a čase musely být vynaloženy na dosažení stejného plnění, na což bylo navázáno i v rozsudku ze dne 18. 2. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4820/2008 (v dovolateli zmiňovaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2008, sp. zn. 26 Odo 1790/2006, bylo přihlédnuto i k jiným názorům stran této otázky), nemění to nic na tom, že obecným kritériem, pokládaným ve většině případů za nejlépe postihující hodnotu bezdůvodného obohacení majícího nepeněžitou formu, je cena obvyklá, stanovená na základě znaleckého posudku opírajícího se o zhodnocení cen obdobných plnění. Skutečnost, že v daném případě byla cena znalecky stanovená vyšší než cena sjednaná, přitom není důvodem se od kritéria obvyklosti odchylovat, nijak totiž nepředznamenává, že by pořízení nabytého plnění za jiných, než zrušenou smlouvou sjednaných, podmínek nevyžadovalo vynaložení nákladů v hodnotě obvyklé ceny (v tomto směru by bylo možno spekulovat i o tom, zda právě nereálně stanovená příliš nízká - cena za smluvené dílo nebyla jednou z příčin toho, proč zhotovitel řádně a včas nedostál svým smluvním povinnostem, což vedlo objednatele k odstoupení od smlouvy). Vyšel-li tedy odvolací soud při posouzení důvodnosti žalovaného nároku ze znalecky stanovené obvyklé ceny díla, přičemž současně přihlédnul k vadám díla, není důvodu jeho závěrům v tomto směru cokoliv vytýkat. Z uvedeného vyplývá, že výtky dovolatelů vůči rozhodnutí odvolacího soudu nelze považovat za opodstatněné, pročež Nejvyšší soud dovolání jako nedůvodné zamítl (§ 243b odst. 2, část věty před středníkem, o. s. ř.).

Žalovanému vzniklo podle § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, žádné však nevynaložil.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.


V Brně dne 13. června 2012

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D., v. r.
předseda senátu