28 Cdo 4132/2009
Datum rozhodnutí: 03.01.2011
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.




28 Cdo 4132/2009


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce: Občanské sdružení ZUBATÉHO 1 , se sídlem Praha 5, Zubatého 1/269, zastoupeno JUDr. Karolem Hrádelou, advokátem v Praze 6, Českomalínská 516/27, proti žalovaným: 1) Městská část Praha 5 , se sídlem Praha 5, nám. 14. října 4, zastoupena JUDr. Janou Kopáčkovou, advokátkou v Praze 5, Štefánkova 65/1, 2) Hlavní město Praha , se sídlem Praha 1, Mariánské nám. 2, zastoupeno JUDr. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou v Praze 2, Karlovo nám. 18 a 3) DENIKA REAL 2000, a. s. , se sídlem Ostrava, Mařátkova 1075/11, zastoupena Mgr. Barborou Kubinovou, advokátkou v Praze 3, Milešovská 6, o určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 25 C 160/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24.3.2009, č. j. 15 Co 65/2009-182, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žalobce je povinen uhradit žalované 1) náklady dovolacího řízení ve výši 6.360,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám její právní zástupkyně JUDr. Jany Kopáčkové. Současně je žalobce je povinen uhradit žalovanému 2) náklady dovolacího řízení ve výši 6.360,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho právní zástupkyně JUDr. Světlany Semrádové Zvolánkové. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 3) nemá nikdo právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Městského soudu v Praze výše označeným byl ve výroku I. potvrzen výrok I. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ve věci samé. Ohledně nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok II., III. a IV. rozsudku soudu prvního stupně) odvolací soud rovněž ve výroku I. rozsudku změnil rozsudek soudu prvního stupně a náhradu nákladů žalovaným 1., 2. a 3. nepřiznal. Ve výroku II. rozsudku odvolací soud žalovaným 1., 2. a 3. nepřiznal náhradu nákladů odvolacího řízení.


Ve věci se žalobce domáhal určení, že je vlastníkem budovy č. p. 269 nacházející se na pozemku parc. č. 2998 a vlastníkem pozemku parc.č. 2998, obojí v kat.úz. S., obec Praha. Žalobce je občanským sdružením nájemníků, jehož cílem bylo zajištění koupě předmětných nemovitostí a jako takový o ně jevil zájem. V roce 2003 rada MČ (městské části) souhlasila se záměrem jejich prodeje a oznámení o záměru vyvěsila na úřední desku Úřadu MČ. Poté, co žalobce předložil nabídku s kupní cenou, starosta MČ na základě předchozích jednání požádal žalobce o projednání zvýšení ceny ve sdružení. Žalobce zvýšil cenu na 33.300.000,- Kč s poznámkou, že se jedná o hraniční sumu, pokud jde o možnosti jejího splácení. K tomuto se ve stejné době vyjádřili nájemníci, kteří žádali o stanovení realističtější ceny a případné pozastavení přímého prodeje nemovitostí. Rada MČ však nesouhlasila s prodejem domu pod cenou 33.400.000,- Kč a oznámení tohoto záměru vyvěsila na úřední desku dne 6. 6. 2003 (sňato 23. 6. 2003). Nově tu bylo podmínkou, že zájemce složí na depozitní účet MČ jistinu ve výši 5.000.000,- Kč. Své závěry žalovaná 1) sdělila žalobci dopisem ze dne 13. 6. 2003. Nová nabídka však od žalobce nepřišla a ten zaslal pouze dopis obsahující tvrzení, že o prodej domu má stále zájem, ale žádá, aby se věcí zabýval starosta; v té době navíc nabídku učinila a jistinu složila žalovaná 3). Dne 21. 10. 2003 byla mezi žalobcem a žalovanou 3) uzavřena kupní cena na předmětné nemovitosti.

Soud prvního stupně rozhodoval ve věci poté, co mu byla vrácena soudem odvolacím k novému projednání (rozsudek byl pro jeho nepřezkoumatelnost zrušen). Soud prvního stupně se v tomto novém řízení zabýval otázkou existence věcné legitimace žalobce i existence naléhavého právního zájmu na požadovaném určení. Při řešení se opřel o judikaturu Nejvyššího soudu (konkrétně o rozhodnutí NS sp.zn. 28 Cdo 1895/2001 a 28 Cdo 865/2003 ), zhodnotil provedené důkazy a uzavřel, že aktivní legitimace žalobce není dána, protože žalobce poté, co se dozvěděl, že kupní smlouva s ním uzavřena nebude, zapojil se do řízení o novém záměru, ale již nepodal žalované 1) žádnou nabídku na koupi předmětných nemovitostí. Kupní smlouva uzavřená mezi žalobcem a žalovanou 3) podle soudu prvního stupně obsahovala všechny náležitosti a její předmět byl náležitě specifikován. Pokud šlo o podmínku složení kauce, k tomuto soud prvního stupně dodal, že sice nebyla schválena zastupitelstvem MČ, ale tato povinnost ze zákona nijak nevyplývá (srov. § 89 zákona č. 131/2000 Sb.).

Odvolací soud poté dovodil, že skutková zjištění soudu prvního stupně jsou správná, přesvědčivá, logická a zcela v kontextu s provedenými důkazy. Soud prvního stupně podle jeho názoru nepochybil ani při právním posouzení věci a v dalším se odkazuje na jeho závěry. Odvolací soud ve shodě s rozhodnutím soudu prvního stupně uzavřel, že žalobce postrádá věcnou legitimaci k podané určovací žalobě, neboť nebyl účastníkem právního vztahu, o nějž v řízení jde. Ohledně tvrzeného naléhavého právního zájmu žalobce na určení ve smyslu § 80 písm. c) o. s. ř. odvolací soud rovněž potvrdil závěry soudu prvního stupně, že žalobci naléhavý právní zájem ve věci nesvědčí; případné vyhovění žalobě by nemohlo mít příznivý dopad na jeho právní postavení.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Tvrdil v něm, že žalovaná 1) vložila do schváleného záměru minimálně jednu podmínku diskriminující povahy (pouze osoby zapsané v obchodním rejstříku). Dále v dovolání zpochybnil řádnost zveřejnění záměru, platnost smlouvy s odkazem na nesoulad s dobrými mravy a tvrdil i další skutečnosti, kterými se soudy nižších instancí již zabývaly; žádné své tvrzení však nespecifikoval s dostatečnou zákonnou a judikatorní oporou.


K dovolání se postupně vyjádřily žalované 1) a 2), obě prostřednictvím svých advokátů. Shodně tvrdily, že žalobce není věcně legitimován k podání žaloby a nesvědčí mu ani naléhavý právní zájem na určení vlastnictví k nemovitostem. Žalovaná 1) navrhla dovolání jako nedůvodné odmítnout; žalovaná 2) navrhla rovněž dovolání odmítnout jako nepřípustné (případně jej zamítnout) a požadovala přiznání nákladů dovolacího řízení.

Nejvyšší soud zjistil, že žalobce, zastoupený advokátem, podal dovolání včas (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání žalobce dovozoval z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (otázka zásadního právního významu napadeného rozhodnutí). Dovolací důvod byl uplatněn podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (tvrzené nesprávné právní posouzení věci).

Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle § 237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam.

Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.


Vzhledem k tomu, že již z rozsudku soudu prvního stupně je zřejmé, že dovolací soud dovolatelem nastolené právní otázky již opakovaně judikoval (viz rozhodnutí senátu 28 Cdo citovaná výše), není možné dovodit přípustnost dovolání s ohledem na jeho tvrzený zásadní právní význam. Odvolací soud nepochybil, jestliže dovodil v obou též níže zmíněných aspektech nedostatek aktivní věcné legitimace žalobce.

Dovolání bylo proto Nejvyšším soudem shledáno jako nepřípustné.

V podrobnostech lze jen odkázat na odůvodnění rozsudků nižších instancí. Žalobce se svou vinou nezúčastnil řízení o záměru, na jehož konci byla uzavřena kupní smlouva mezi žalovanými 1) a 3). Účast mu nebyla nikým odepřena a podle provedených důkazů byl o možnosti učinit nabídku ke koupi nemovitostí písemně vyrozuměn. Právní vztah vyplývající z kupní smlouvy se nijak nedotýká právního postavení žalobce jako občanského sdružení. Za zmínění rovněž stojí rozpor tvrzení žalobce a jednotlivých nájemníků domu, kdy někteří dokonce nejsou členy žalobce. Pokud jde o otázku naléhavého právního zájmu na určení vlastnictví k pozemkům, ten žalobci nesvědčí. I v případě, že by k uzavření smlouvy o koupi mezi žalovanými 1) a 3) nedošlo, žalobce se rozhodujícího úkonu, tj. posledního záměru zveřejněného MČ, nezúčastnil a žalovaná 1) by nebyla povinna vyhovět podmínkám žalobce, resp. mu nemovitosti prodat; uvedené je pouze v kompetenci a na uvážení obce, jak bude se svým majetkem v rámci své samostatné působnosti nakládat.

Na základě výše uvedených závěrů Nejvyšší soud dovolání žalobce odmítl (§ 243b odst. 5 věta první a § 218 písm. c/ o. s. ř.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto v souladu s § 243c odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., podle nichž mají žalované 1) a 2) právo na náhradu nákladů řízení, vzniklých podáním písemného vyjádření k dovolání. Za tento úkon náleží podle § 5 písm. b) vyhlášky č. 484/2000 Sb. v platném znění částka ve výši 20.000,- Kč, dvakrát krácená o polovinu na částku 5.000,- Kč (§14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 téže vyhlášky), dále paušální náhrada hotových výdajů advokáta 300,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.) a částka 1.060,- Kč, odpovídající 20% DPH, celkem tedy 6.360,- Kč pro žalovanou 1) a 6.360,- pro žalovanou 2).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 3. ledna 2011 JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.
předseda senátu