28 Cdo 4131/2011
Datum rozhodnutí: 13.06.2012
Dotčené předpisy: předpisu č. 72/1994Sb., § 451 obč. zák., § 454 obč. zák.




28 Cdo 4131/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyně Ing. A. S. , bytem v B., zastoupené JUDr. Kristinou Škampovou, advokátkou se sídlem v Brně, Pellicova 8a, proti žalovaným 1. R. M. , bytem v T., 2. M. C. , bytem v Č. L., a 3. Společenství vlastníků Spolková 10-12 , IČ 26932822, se sídlem v Brně, Spolková 298, o zaplacení částky 56.604,88 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 47 C 23/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. února 2011, č. j. 19 Co 10/2010-137, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 31. 7. 2009, č. j. 47 C 23/2008-92, doplněným usnesením téhož soudu ze dne 9. 9. 2009, č. j. 47 C 23/2008-95, řízení co do částky 3.003,53 Kč s příslušenstvím zastavil (výrok I.), rozhodl o vrácení soudního poplatku (výrok II.), zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala, aby žalovaným č. 1 až 3 bylo uloženo zaplatit jí společně a nerozdílně částku 56.604,88 Kč s příslušenstvím (výrok III.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky IV. až VII.). Žalovanou částku žalobkyně vymezila jako bezdůvodné obohacení vzniklé na straně žalovaných tím, že na své náklady zhodnotila společné prostory v bytovém domě v B. Žalobkyně a její zesnulý manžel byli původními vlastníky tohoto domu, jenž opravovali, dne 14. 5. 2003 učinili prohlášení vlastníka budovy o vymezení bytových jednotek dle zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů), a dle postupu oprav jednotlivé byty převáděli do vlastnictví nových vlastníků. Žalobkyně dle svých tvrzení investovala do společných prostor v období od 3. 12. 2003 do listopadu 2005 částku 4,948.220,64 Kč. Povinností 1. žalované jako vlastnice jedné z bytových jednotek a 2. žalovaného, na nějž bylo posléze převedeno vlastnické právo k bytové jednotce 1. žalované, a tím dle žalobkyně i povinnost hradit závazky vztahující se k bytové jednotce, bylo v souladu s § 13 zákona č. 72/1994 Sb. podílet se na opravách v rozsahu odpovídajícím jejich podílu na společných prostorách domu. Nárok vůči 3. žalovanému byl odůvodněn tím, že žalobkyně prováděla opravy domu v době, kdy měly být hrazeny společenstvím vlastníků. Soud se předně zabýval otázkou prokázání vzniku bezdůvodného obohacení, jež v daném případě mohlo spočívat ve zhodnocení společných částí domu provedenými pracemi. Zdůraznil, že žalobkyně i přes poučení soudu nenavrhla důkazy dokládající vznik bezdůvodného obohacení odpovídajícího zhodnocení společných prostor, ale setrvala u důkazních návrhů, jimiž hodlala prokázat výši jí proinvestované částky. Soud tedy uzavřel, že vznik bezdůvodného obohacení, jakož i jeho výše, nebyly prokázány. Uvedl dále, že 1. žalovaná by se mohla investicemi do společných prostor obohatit pouze v období, kdy byla vlastnicí či spoluvlastnicí bytové jednotky, tj. v období od 26. 7. 2004 do 7. 12. 2005. Druhému a třetímu žalovanému nemohlo bezdůvodné obohacení vůbec vzniknout, jelikož 2. žalovaný se stal vlastníkem bytové jednotky až dne 20. 7. 2006 a 3. žalovaný nikdy žádnou jednotku ani podíl na společných prostorách nevlastnil. Pokud by na 2. žalovaného měla přejít veškerá práva a povinnosti spojená s vlastnictvím bytové jednotky včetně závazku vydat bezdůvodné obohacení, musel by být dluh v kupní smlouvě konkretizován a žalobkyně by musela vyslovit souhlas s jeho převzetím, což ovšem vůbec nebylo tvrzeno. Soud tedy žalobu po zohlednění jejího částečného zpětvzetí jako nedůvodnou zamítl.
K odvolání žalobkyně přezkoumal uvedené rozhodnutí v napadeném rozsahu (tj. mimo výroky I. a II.) Krajský soud v Brně, jenž je rozsudkem ze dne 9. 2. 2011, č. j. 19 Co 10/2010-137, ve výroku III. ve věci samé a dále ve výrocích VI. a VII. potvrdil (výrok I.), změnil je v nákladových výrocích IV. a V. (výroky II. a III.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky IV., V. a VI.). Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně a odkázal na odůvodnění jeho rozhodnutí. Odvolací soud zcela vyloučil možnost vzniku bezdůvodného obohacení na straně 3. žalovaného, neboť ten žádné jednotky ani prostory v předmětném domě nevlastnil ani nevlastní. Připomenul současně, že žalobkyní nebylo tvrzeno, že by se mělo jednat o nutné či nezbytné opravy, či že by byl odstraňován havarijní stav, přičemž tyto skutečnosti se nikterak nepodávají ani ze spisu. Okolnost, že žalobkyně požaduje vydání bezdůvodného obohacení za období od 1. 4. 2004 do listopadu 2005, vylučuje, že by se na její úkor mohl obohatit 2. žalovaný, jenž předmětnou bytovou jednotku nabyl až dne 20. 7. 2006 na základě kupní smlouvy, v níž nebyla ani zmínka o jakýchkoliv dalších platbách za opravy domu. Povinnost vydat bezdůvodné obohacení bez dalšího nepřechází na nabyvatele zhodnocené věci. Nepřevzal-li 2. žalovaný dluh 1. žalované a ani k němu nepřistoupil, nelze uvažovat o tom, že by se mohl obohatit opravami společných prostor. Tyto závěry je přitom možné vztáhnout i na 1. žalovanou, jež v době od 1. 4. 2004 do 26. 7. 2004 předmětnou bytovou jednotku nevlastnila a v období od 29. 7. 2004 do 7. 12. 2005 vlastnila jen jednu ideální polovinu, takže ani po ní by žalobkyně nemohla požadovat vydání celého bezdůvodného obohacení, došlo-li by k němu v době od 26. 7. 2004 do listopadu 2005. V otázce, co by v dané situaci mohlo představovat bezdůvodného obohacení, odvolací soud taktéž navázal na závěry soudu prvního stupně, a zdůraznil, že bezdůvodné obohacení by mohlo být spatřováno ve zhodnocení nemovitosti provedenými investicemi, nikoliv však přímo ve vynaložení nákladů na investice (jež ostatně nemusí vést vždy ke zhodnocení nemovitosti, ale mohou ji i znehodnotit). Dožadovala-li se žalobkyně dle svých tvrzení a důkazních návrhů právě vydání obohacení odpovídajícího proinvestované částce, nebylo třeba se těmito důkazy blíže zabývat. Odvolací soud dále podotknul, že po vzniku 3. žalovaného (tj. společenství vlastníků) dne 21. 4. 2004 měl o opravách a investicích v souladu s § 9, § 9a, § 11 a § 13 zákona č. 72/1994 Sb. rozhodovat právě 3. žalovaný, nestalo-li se tak, představuje tato skutečnost další důvod, pro nějž se žalobkyně nemůže dožadovat náhrady jí vynaložených investic. Žalobkyně si zavčas neuvědomila, že po vzniku společenství vlastníků již s domem nemohla nakládat jako se svým výlučným majetkem, ale měla nechat o jednotlivých opravách a úpravách domu rozhodnout shromáždění vlastníků. Odvolací soud tedy prvostupňové rozhodnutí ve věci samé potvrdil a ke změně přistoupil pouze v nákladových výrocích, neboť v tomto ohledu shledal v úvahách soudu prvního stupně dílčí nedostatky.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost považuje v souladu s § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. za danou zásadním právním významem napadeného rozhodnutí a důvodnost spatřuje v nesprávném právním posouzení věci dle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolatelka zrekapitulovala skutkové okolnosti, jež ji vedly k podání projednávané žaloby, a závěry, k nimž dospěly soudy obou stupňů. Dovolatelka dále zdůraznila, že vede u Městského soudu v Brně další soudní řízení i s jinými vlastníky bytových jednotek v domě Spolková 10-12. Rozhodování v těchto řízeních je však značně nejednotné. Za správné pokládá rozhodnutí odvolacího soudu ve věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 21 C 151/2008, jímž byl zrušen zamítavý rozsudek soudu prvního stupně a soudu bylo uloženo, aby se zabýval otázkou, k provedení jakých prací se žalobkyně smluvně zavázala. V tomto řízení (vedeném u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 47 C 23/2008) se však soudy otázkou, co bylo povinností dovolatelky a co nikoliv, nezabývaly, a následně tak dospěly k nesprávným skutkovým i právním závěrům. Za chybné označila dovolatelka i závěry učiněné Městským soudem v Brně v řízení vedeném pod sp. zn. 39 C 224/2007. Dle jejího přesvědčení došlo na straně žalovaných ke vzniku bezdůvodného obohacení v důsledku toho, že plnila jejich povinnost, aniž by jí zákonem či smluvně bylo uloženo provádět na svůj náklad opravy společných částí domu. Nepravdivým je dle dovolatelky tvrzení 2. a 3. žalovaného, dle nějž financování oprav dovolatelkou bylo sjednáno v kupních smlouvách. V těchto smlouvách bylo obsaženo ujednání, dle nějž převáděná jednotka, jakož i dům jako celek, byly předmětem celkové rekonstrukce a jejich užívání bylo povoleno příslušným kolaudačním rozhodnutím. Rekonstrukce, k jejichž provedení se žalobkyně zavázala v některých smlouvách o smlouvách budoucích, se týkaly pouze oprav prováděných dle stavebního povolení a byly završeny vydáním kolaudačního rozhodnutí. Povinností dovolatelky nebylo realizovat jakékoliv navazující opravy společných prostor. Pochybením odvolacího soudu dle dovolatelky bylo, že se nevypořádal s jejími výtkami směřujícími proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Vnitřně rozporné rozhodnutí odvolacího soudu navíc postrádá jednoznačné stanovisko, zda došlo ke vzniku bezdůvodného obohacení. Z konstatování, že bezdůvodné obohacení by mohlo spočívat v rozdílu v ceně nemovitosti před opravami a po nich, měl být vyvozen odpovídající závěr, zda tedy ke vzniku bezdůvodného obohacení došlo či nikoliv. Posouzení, zda by se mělo jednat o bezdůvodné obohacení dle § 451 odst. 2 obč. zák. či dle § 454 obč. zák., je sice ponecháno na úvaze rozhodujícího soudu, nelze však zamítnout žalobu na vydání bezdůvodného obohacení pouze proto, že dovolatelka opřela svou žalobu o ustanovení § 454 obč. zák., ovšem dle soudů mělo jít o nárok dle § 451 odst. 2 obč. zák.
Vyslovil-li pak odvolací soud úvahu, dle níž po vzniku 3. žalovaného dovolatelce již nesvědčila práva výlučného vlastníka, nezohlednil dle dovolatelky, že neměla ani povinnosti ve stejném rozsahu jako dříve. Na nabyvatele bytových jednotek přešla současně s vlastnickým právem k jednotce i povinnost participovat na opravách a údržbě společných částí budovy. K názoru odvolacího soudu, že o opravách společných částí budovy měl rozhodovat 3. žalovaný, dovolatelka uvedla, že o předmětných opravách bylo rozhodnuto ještě v době, kdy byli ona a její manžel výlučnými vlastníky celé budovy. Oprávněnost a řádnost těchto prací na společných částech domu nikdy zpochybněny nebyly. Dle dovolatelky je nesporné, že všechny opravy společných prostor financovala ona sama, aniž by jí povinnost tyto opravy provádět plynula za zákona či smlouvy. Za těchto okolností je zřejmé, že došlo k naplnění skutkové podstaty bezdůvodného obohacení ve smyslu § 454 obč. zák., neboť dovolatelka plnila za jiného to, co měl plnit on sám dle § 13 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb. a dále dle ust. písm. g) odst. 3 Prohlášení vlastníka ze dne 14. 5. 2003 a dle ust. čl. 3 Stanov ze dne 21. 4. 2004, jež nahradily dosavadní Prohlášení vlastníka.
Za zásadně právně významnou pokládá dovolatelka otázku, zda právní posouzení věci soudy nižších stupňů bylo učiněno v souladu s hmotným právem, tedy zda něčím byla založena její povinnost hradit opravy společných částí domu, a zda tím, že takto plnila, došlo ke vzniku bezdůvodného obohacení na straně některého ze žalovaných subjektů. Nejednotnost praxe obecných soudů, stejně jako absence rozhodnutí Nejvyššího soudu řešícího otázku bezdůvodného obohacení ve vztazích mezi členy společenství vlastníků jednotek a společenstvím vlastníků jednotek dokládají potřebnost řešení předestřené otázky Nejvyšším soudem. Tyto argumenty vedly dovolatelku k návrhu, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
První žalovaná ve svém (osobně podaném) vyjádření k dovolání předestřela výtky vůči postupu dovolatelky při prodeji a opravě domu a vyslovila názor, že rozsudky soudů obou stupňů by měly být ponechány v platnosti
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Přípustnost dovolání dovolatelky proti rozsudku soudu odvolacího je třeba posoudit podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle nějž je dovolání přípustné i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Dle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.
V daném případě však není možné dovodit přípustnost dovolání v intencích tohoto ustanovení. Poukazuje-li dovolatelka na více podobných sporů nejednotně řešených Městským soudem v Brně, přehlíží, že ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. hovoří o rozdílně řešených otázkách, jež přitom nelze ztotožňovat s odlišným výsledkem sporů odvíjejících se od obdobného skutkového základu, neboť výsledné rozhodnutí sporu neodráží pouze názor soudu na určitou právní otázku, ale i řadu dalších skutečností (kupříkladu procesní aktivitu stran či v jednotlivých řízeních učiněná skutková zjištění). Existence určité právní otázky, k jejímuž řešení by soudy zaujaly odlišné stanovisko, však dovolatelkou naznačena nebyla.
Na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nelze usuzovat ani z argumentace dovolatelky založené na tom, že její nárok měl být posouzen dle § 454 obč. zák. Nejvyšší soud jíž dříve ve svých rozhodnutích zdůraznil, že skutková podstata bezdůvodného obohacení podle § 454 obč. zák. je založena na současném splnění dvou podmínek: a) existence právní povinnosti ke konkrétnímu plnění na straně toho, za něhož bylo plněno (tj. povinného subjektu), a b) splnění této povinnosti subjektem, který neměl právní povinnost plnit. Bezdůvodné obohacení v tomto případě nespočívá ve zvětšení majetku povinného subjektu, nýbrž v tom, že se jeho majetkový stav nezmenší v důsledku toho, že jeho dluh byl splněn třetí osobou; tento důsledek nastává v okamžiku, kdy věřitel plnění přijme. Existence právní povinnosti, která může vyplývat ze zákona, ze smlouvy či z jiné právní skutečnosti, je proto nezbytným předpokladem nároku podle citovaného ustanovení (zákon to vyjadřuje slovním spojením po právu ), neboť bez ní by takto definovaný prospěch povinné osobě nevznikl (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2009, sp. zn. 30 Cdo 4256/2008, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2010, sp. zn. 32 Cdo 3508/2009). Dovolatelka se ve své polemice s rozhodnutími soudů nižších stupňů zaměřuje především na to, že nebyla povinna provádět opravy na svůj náklad, nikterak však nedokládá, že by tato povinnost byla smlouvou či zákonem uložena žalovaným (respektive některému z nich). Obecná zákonná úprava řešící způsob, jímž má být spravována budova rozčleněná na bytové jednotky, nemůže být považována za postačující pro dovození povinnosti hradit veškeré provedené opravy domu. Je naopak třeba zvážit, zda v daném případě existovala povinnost provést konkrétní opravu. Tak by tomu bylo kupříkladu tehdy, šlo-li by o nutné opravy společných částí domu, jejichž zajištění je úkolem společenství vlastníků jednotek (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2010, sp. zn. 22 Cdo 5330/2008). Pouhá vůle jednoho z vlastníků bytových jednotek, jež nebyla způsobem předvídaným zákonem č. 72/1994 Sb. transformována do řádného rozhodnutí společenství vlastníků, určitým způsobem opravit společné prostory, však společenství vlastníků (a potažmo tak jednotlivé vlastníky, na něž by byly následně vzniklé náklady rozúčtovány) zavazovat nemůže. Takovýto výklad by popíral zákonnou úpravu vztahů v domě rozčleněném na bytové jednotky i vlastnická práva dalších vlastníků jednotek a umožňoval by v občanském právu v zásadě nepřípustné uzavírání smluv v neprospěch třetího. K tvrzení dovolatelky, že o provedení oprav rozhodla ještě v době, kdy byla výlučným vlastníkem nemovitosti, je možno uvést, že rozhodla-li se tehdy jako výlučný vlastník nemovitosti provést opravy společných prostor, šlo o jí převzatý závazek, jenž mohl být přenesen na vlastníky jednotek na základě prohlášení vlastníka budovy dle § 4 zákona č. 72/1994 Sb. či smlouvou o převodu vlastnictví jednotky dle § 6 zákona č. 72/1994 Sb. Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů, jimiž je soud při zkoumání přípustnosti dovolání dle § 237 odst. 1 písm. c) ve spojení s odst. 3 o. s. ř. vázán, však nevyplývá, že by došlo k převzetí závazků týkajících se předmětných oprav na základě těchto právních úkonů. Jak přitom již dříve dovodil Nejvyšší soud, není na místě vykládat ustanovení zákona č. 72/1994 Sb. tak, že by na nabyvatele jednotky přecházely bez dalšího veškerá práva a závazky s vlastnictvím jednotky spojené (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2010, sp. zn. 22 Cdo 242/2009). Nebyla-li tedy v daném případě zjištěna povinnost společenství vlastníků provést dovolatelkou hrazené opravy, pak není důvodu zpochybňovat v tomto směru závěry odvolacího soudu.
Ani výtka, že se soudy po odmítnutí aplikovatelnosti § 454 obč. zák. na posuzovaný případ důsledně nezabývaly možností vzniku bezdůvodného obohacení naplněním některé ze skutkových podstat vypočtených v § 451 odst. 2 obč. zák., není v daném případě způsobilá založit zásadní právní význam napadeného rozhodnutí. Soudy obou stupňů shledaly, že dovolatelka neprokázala, že by provedenými pracemi došlo ke zhodnocení nemovitosti a tedy k možnému vzniku majetkového prospěchu na straně osob nemovitost vlastnících, třebaže k doplnění důkazních návrhů v tomto směru byla dovolatelka vyzvána na jednání před soudem prvního stupně. Nebylo-li tedy prokázáno nabytí majetkového prospěchu, tak jak si to žádá dikce § 451 obč. zák., není na místě soudům vytýkat závěr, že žalovaným není možno i z tohoto důvodu uložit povinnost dle žalobního návrhu.
Vytkla-li dovolatelka odvolacímu soudu, že se dostatečně nevypořádal s jejími námitkami proti rozhodnutí soudu prvního stupně, pak je třeba podotknout, že tímto směřuje především k naplnění dovolacího důvodu dle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. spočívajícímu ve vadě řízení potenciálně ohrožující správnost rozhodnutí ve věci. Na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu lze z tvrzené vady řízení usuzovat jen tehdy, pokud je spojena s právní otázkou týkající se sporného výkladu procesního předpisu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2005, sp. zn. 20 Cdo 1591/2004, publikované v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 3339, CD 3/2007, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3574/2006, publikované v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 5780, CD 7/2008), kterážto ovšem v projednávané věci nijak předestřena nebyla. Nad rámec toho však současně lze říci, že odvolací soud, odkazujíc na závěry soudu prvního stupně, se ve svém rozhodnutí řádně vypořádal s otázkami stěžejními pro právní posouzení věci. Nezabýval-li se detailně veškerou v odvolání uplatněnou argumentací, jen stěží by mohlo jít za této situace o skutečnost, jež by vyvolávala pochybnosti o správnosti rozhodnutí ve věci.
Z uvedeného je zřejmé, že námitky dovolatelky neposkytují dostatečný podklad pro závěr o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí, a tedy i o přípustnosti dovolání (rozhodnutí by navíc v podstatné části obstálo i s ohledem na dovolatelkou nezpochybňovaný závěr odvolacího soudu o absenci pasivní věcné legitimace srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, publikovaný v časopise Soudní judikatura, sešit 2/98, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2009, sp. zn. 30 Cdo 1293/2008, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2011, sp. zn. 26 Cdo 567/2009). Nejvyšší soud tedy dovolání jako nepřípustné podle § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítnul.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že na straně žalovaných, jež by na jejich náhradu měli v zásadě právo, žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 13. června 2012
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu