28 Cdo 4129/2015
Datum rozhodnutí: 10.05.2017
Dotčené předpisy: § 16a předpisu č. 424/1991Sb.



28 Cdo 4129/2015 U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobců a) Ing. P. M. , P., b) H. Š. , Z., a c) S. B. , Ch., zastoupených Mgr. Janem Matesem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 6, Velvarská 1701/25, proti žalované Občanské demokratické straně , IČO: 16192656, se sídlem v Praze 1, Truhlářská 1106/9, zastoupené JUDr. Petrem Tomanem, advokátem se sídlem v Praze 2, Trojanova 2022/12, o určení, že rozhodnutí orgánu politické strany je v rozporu se zákonem a stanovami , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 60 C 380/2013, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. listopadu 2014, č. j. 14 Co 423/2014-119, takto:

I. Dovolání se odmítá . II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) :


Shora označeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 18. června 2014, č. j. 60 C 380/2013-78, jímž byla zamítnuta žaloba na určení, že označené rozhodnutí orgánu politické strany vnitřní usnesení výkonné rady žalované ze dne 28. února 2013 ve znění jeho přílohy z téhož dne, kterým se v bodě 4 ruší licence všem místním sdružením působícím v oblastním sdružení ODS Praha-západ, a v bodě 5 se schvaluje zánik oblastního sdružení Praha-západ a navazující rozhodnutí smírčího výboru žalované ze dne 22. března 2013, č. j. SV-011/2013 nejsou v souladu se zákonem a stanovami žalované.
Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci dovoláním, které Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první, odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř. ), neboť není přípustné; rozhodl tak proto, že dovoláním napadené rozhodnutí nepatří do okruhu usnesení vypočtených v ustanovení § 238a o. s. ř. a přípustnost dovolání proti němu nezakládá ani ustanovení § 237 o. s. ř., neboť označené právní otázky, na jejichž vyřešení napadené rozhodnutí závisí, odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a Nejvyšší soud také neshledal důvody pro jiné posouzení těchto dovolacím soudem již vyřešených otázek.
Ze své rozhodovací praxe Nejvyšší soud v prvé řadě odkazuje na usnesení ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4379/2014 (spolu s další jím rekapitulovanou judikaturou), jímž byly dovolateli nastolené otázky řešeny za obdobných skutkových okolností a ve vztahu k týmž rozhodnutím žalované a v němž Nejvyšší soud také vyložil, že předestřeným nálezem Ústavního soudu ze dne 27. 12. 2011, sp. zn. II. ÚS 1969/10, došlo k rozšíření okruhu rozhodnutí, jež podléhají soudnímu přezkumu, nikoliv však k prohloubení soudní ingerence do činnosti politických stran; v uvedeném směru odkázal rovněž na usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 10. 2013, sp. zn. III. ÚS 2683/13, v němž byl vysloven závěr obdobný.
Tyto závěry odvolací soud zohlednil i při rozhodování o žalobě v této věci (navzdory tomu, že dovolatelé jsou jiného mínění), přistoupil-li k přezkumu rozhodnutí orgánu politické strany, jež se nedotýká skutečností vyznačovaných v rejstříku stran a hnutí. Maje na zřeteli i rozhodovací praxi soudů ve věcech občanských sdružení (spolků) dovolací soud také vyložil, že i soudní ingerence do autonomie politických stran musí být omezená a není úkolem soudu v intencích § 16a zákona č. 424/1991 Sb., o sdružování v politických stranách a v politických hnutích, ve znění pozdějších předpisů, vymezovat pravidla pro zajištění řádného chodu politické strany, ale toliko posuzovat soulad rozhodnutí se zákonem či stanovami, je-li jím zasahováno významným způsobem do sféry určitého člena politické strany.
Stejně tak jako ve shora odkazované věci i nyní Nejvyšší soud znovu připomíná, že závěr soudů nižších stupňů o obsahu stanov žalované (politické strany), dovolateli takto současně kritizovaný, patří ke skutkovým zjištěním, jež nelze účinně zpochybnit dovoláním (které lze podat toliko z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci; § 241a odst. 1 o. s. ř.). Uvedené platí i ve vztahu ke zjištění, že stanovy žalované v rozhodné době nepodmiňovaly rozhodnutí výkonné rady o zrušení licence místnímu sdružení návrhem či podnětem jiného orgánu či člena strany; rovinu skutkových závěrů v zásadě neopouští ani argumentace dovolatelů o nedodržení procedury pro zrušení licencí místním sdružením.
Rozpor s výslovným zněním zákona nebyl pak dovolateli ani zde formulován. Odkazuje přiměřeně i na judikaturu ve věcech spolkových (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3781/2014), Nejvyšší soud již dříve také uvedl, že apriori jistě nelze vyloučit posouzení stanov politické strany též prizmatem obecných právních principů, kdy ve výjimečných a odůvodněných případech lze pak přistoupit ke zrušení rozhodnutí založených na takto vadných vnitřních předpisech, ovšem s tím, že k soudní ingerenci do rozhodovacích procesů politické strany z důvodu nedemokratičnosti stanov je třeba přistupovat výjimečněji než v případě spolků (občanských sdružení), podléhá-li demokratičnost stanov politické strany kontrole již při její registraci.
Jistou závažnost mohly by tak mít námitky ohledně nedemokratičnosti stanov politické strany, na nichž jsou pak založena rozhodnutí jejích orgánů. I v nyní posuzované věci nicméně dovolací soud odkazuje na již dříve vyslovený závěr, že napadená rozhodnutí objektivně nezasáhla významným způsobem do práv žalobců. Naopak je tento zásah třeba vnímat v intencích výše rozvedené zásady autonomie politické strany zahrnující také povinnost členů podrobit se rozhodnutím orgánů strany. Napadenými rozhodnutími (kdy námitky dovolatelů směřují výlučně k usnesení výkonné rady) nedošlo k vyloučení členů, kteří měli možnost přeregistrovat se do jiného místního sdružení, či opětovně založit místní sdružení (a kdy nelze ztrácet ze zřetele ani odvolacím soudem současně akcentované zjištění o důvodném podezření, že v dané oblasti (Praha-západ) docházelo při činnosti žalované ke spekulování s mrtvými dušemi , tzv. velrybaření ).
Brojí-li pak dovolatelé proti stanovené podmínce trvalého pobytu zakládajících členů při opětovném založení místního sdružení, odkazuje se i v tomto směru na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4379/2014, v němž bylo oprávnění výkonné rady ke stanovení této podmínky ve vztahu k zakládajícím členům místního sdružení shledáno souladné se stanovami, kdy šlo o diskreci příslušného orgánu žalované, jímž byly veškeré podmínky stanoveny transparentně předem.
Ani námitka dovolatelů, že došlo k faktickému vyloučení nepohodlných členů žalované jejich nepřijetím do jiného místního sdružení, nemůže vést k soudní ingerenci do napadeného rozhodovacího procesu žalované (a nemůže založit přípustnost dovolání), jestliže jak odvolací soud poznamenal i v této věci není přezkum rozhodnutí (či nečinnosti) místních sdružení předmětem tohoto řízení (a kdy v dané věci napadené rozhodnutí výkonné rady naopak umožňovalo žalobcům a jiným členům žalované, jejichž místnímu sdružení byla licence zrušena, zaregistrovat se ve stanovené lhůtě v jiném místním sdružení, či místní sdružení za předem stanovených podmínek opětovně založit).
Přípustnost dovolání nemohou založit ani námitky dovolatelů, jimiž se vymezují vůči právnímu názoru, dle nějž nelze rozhodnutí politické strany posuzovat v rovině hmotněprávní, neboť na takovém závěru (názoru) rozhodnutí odvolacího soudu založeno není (kdy se odvolací soud i v nyní posuzované věci zabýval nejenom záležitostmi procedurálními, ale akcentoval i obsah rozhodnutí žalované, v kontextu pravomocí její výkonné rady, a v neposlední řadě měl na zřeteli i to, došlo-li k zásahu do základních práv žalobců).
Konečně, přípustnost dovolání nezakládá ani dovolateli vznesená kritika postupu soudů nižších stupňů v řízení, jež zde vystihuje nanejvýše vady řízení, k nimž však dovolací soud v souladu s ustanovením § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. přihlíží jen v případě přípustného dovolání. To se týká i dovolateli kritizovaného postupu soudu, pokud neprovedl některé z navrhovaných důkazů. K této naposled uvedené námitce sluší se snad připomenout, že soud není vázán důkazním návrhem účastníků potud, že by byl povinen provést všechny nabízené důkazy; soud je oprávněn posoudit všechny důkazní návrhy a rozhodnout o tom, které z těchto důkazů provede, v závislosti na jeho hodnocení, které důkazy je nezbytné provést, zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit. Musí se přitom vypořádat s tím, proč některé navržené důkazy neprovedl (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 33 Cdo 3116/2011, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2008, sp. zn. 32 Odo 801/2006), což odvolací soud v posuzované věci s logickým a srozumitelným zdůvodněním nadbytečnosti dalších navržených důkazů ve stručnosti učinil.
Přestože pak dovolatelé uvádějí, že dovoláním napadají rozsudek odvolacího soudu v jeho celém rozsahu, jenž zahrnuje i výroky o náhradě nákladů řízení, ve vztahu k nim již žádnou dovolací argumentaci natož tu, jež by se vázala k obligatorním náležitostem dovolání podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání nevznášejí. Proti těmto výrokům, jimiž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, byla by přípustnost dovolání tak či onak vyloučena již ustanovením § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalobců bylo odmítnuto v celém rozsahu a kdy náklady žalované, spojené s podáním obsahově skromného vyjádření k dovolání, nelze v tomto případě považovat za účelně vynaložené.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z článku II. bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu vydaná po 1. lednu 2001 jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. května 2017 Mgr. Petr Kraus
předseda senátu