28 Cdo 4120/2016
Datum rozhodnutí: 01.03.2017
Dotčené předpisy: § 11a odst. 1 a 13 předpisu č. 229/1991Sb., § 237 o. s. ř.



28 Cdo 4120/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobce J. M. , zastoupeného Mgr. Renatou Hovorkovou, advokátkou se sídlem v Kamenici, Slámová 670, proti žalované České republice Státnímu pozemkovému úřadu , IČ 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o určení výše restitučního nároku , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 4 C 152/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. března 2016, č. j. 17 Co 280/2015-129, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 13. 3. 2015, č. j. 4 C 152/2012-84, zamítl žalobu, jíž se žalobce vůči žalované domáhal určení svého nároku na převod náhradního pozemku finančně vyjádřeného částkou 2.584.340 Kč (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Mezi účastníky nebylo sporu o existenci práva žalobce na náhradu za odňatý pozemek, jejž nelze pro jeho zastavěnost vydat. Soud prvního stupně rozhodoval po kasaci předchozího rozhodnutí odvolacím soudem a vázán jeho právním názorem zabýval se charakterem pozemku v době odnětí. S poukazem na judikaturu Nejvyššího soudu dovodil, že předložené dokumenty představují územně plánovací dokumentaci ve smyslu § 11a odst. 13 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o půdě ), a pozemek bylo na základě nich možné považovat za určený k zastavění, pročež je nutné jej oceňovat jako stavební. Žádání žalobce ovšem i přesto nelze vyhovět, neboť spojuje naturální formu odškodnění s náhradou finanční. Má-li však být reparace podle zákona o půdě adekvátní odňatému pozemku, není přípustné vystavit žalobci bianco šek , zaručující mu vydání jakéhokoliv množství pozemků (i o větší výměře, než byl pozemek původní) v žádané hodnotě. Naturálně totiž nelze restituentovi poskytnout více (ve smyslu výměry a bonity), než mu bylo odňato. Za korektní a zvýhodnění žalobce zabraňující pokládal určení výše restitučního nároku v penězích, jako náhradu vydat jeden pozemek srovnatelné výměry a bonity a případnou zbývající část nároku vypořádat finanční formou. Jiný výklad by byl v rozporu se smyslem zákona o půdě, pročež obvodní soud přistoupil k zamítnutí žaloby.

K odvolání žalobce přezkoumal uvedené rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž je rozsudkem ze dne 24. 3. 2016, č. j. 17 Co 280/2015-129, změnil tak, že žalobci přiznal právo na převod náhradního pozemku finančně vyjádřené částkou 2.584.340 Kč (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.). Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, jež pokládal za správná a úplná. Souhlasil, že za odňatý pozemek náleží žalobci náhrada odpovídající hodnotě pozemku stavebního. Neztotožnil se už ovšem s jeho závěry o nemožnosti vyhovění žalobnímu petitu, jehož formulace dle městského soudu zcela vystihuje zákonnou konstrukci preferující vydání náhradního srovnatelného pozemku před finanční kompenzací. Za logické považoval řešení, dle něhož, bude-li určena výše restitučního nároku žalobce shora řečenou částkou, může tento náhradou dostat buď pozemek stavební, případně i o menší výměře, než byl původně odňatý, či pozemky zemědělské o výměře větší, v závislosti na jejich ocenění. Z důvodu, že rozhodnutí soudu prvního stupně nemá oporu v zákoně o půdě ani v judikatuře, je změnil a žalobě vyhověl.

Proti rozhodnutí městského soudu brojí žalovaná dovoláním, jež má za přípustné pro odklon odvolacího soudu od rozhodovací praxe soudu dovolacího, konkrétně od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4634/2010, přičemž jeho rozhodnutí nadto spočívá na otázkách v judikatuře dovolacího soudu doposud neřešených. Rozporný se jmenovaným rozsudkem shledává postup nalézacích soudů, při němž bez dalšího vyšly z rozhodnutí správního orgánu, jímž však v zásadě nejsou vázány. Nezabývaly se tak dále tím, zda je žalobce skutečně osobou oprávněnou podle zákona o půdě. Dovolatelka proto zpochybňuje existenci restitučního nároku žalobce, a současně upozorňuje, že nebyl jediným právním nástupcem původních majitelů pozemku. Jako doposud neřešenou pak předkládá otázku, zda je možné jako náhradu za pozemky, jež byly evidovány jako zemědělské, poskytnout více (co se bonity a výměry pozemku týče), než bylo odňato. V tomto směru přitakává zamítavému rozhodnutí soudu prvního stupně, jelikož je přesvědčena, že nelze rozhodnout o vydání blíže neurčených pozemků v konkrétní hodnotě. Vedle řečeného zpochybňuje jednak způsob ocenění odňatého pozemku nezohledňující jeho územní začlenění, dále i aplikovatelnost zákona o půdě, připadá-li v úvahu, že se na daném pozemku nacházela pozemní komunikace, jež by vylučovala charakterizovat jej jako pozemek zemědělský. Táže se rovněž, zda lze mít regulační a zastavovací plán z roku 1935 za nástroj územního plánování determinující povahu odňatého pozemku, přičemž zdůrazňuje, že v rozhodné době bylo jako stavební pozemky možné kvalifikovat toliko místa vymezená územním rozhodnutím k zastavění. Se zřetelem k uvedenému navrhuje rozsudek odvolacího soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.

Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále jen o. s. ř. ), které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.

Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a jednající podle § 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř., zabýval jeho přípustností.

Dle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání ovšem nebylo shledáno přípustným ve smyslu citovaného ustanovení.

Zprvu se jeví vhodným uvést, že judikatura dovolacího soudu ani znění zákona nevylučují možnost oprávněné osoby domáhat se u soudu ve smyslu zákona o půdě určení výše svého restitučního nároku, jež se stala mezi účastníky řízení spornou, aniž by mezi nimi byla pochybnost o samotné existenci restitučního oprávnění (srovnej zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4401/2015). Uvedené dokládá i rozhodovací praxe Nejvyššího soudu soustředící se právě na přezkum rozhodnutí o žalobách obdobného znění (srovnej kupříkladu rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3454/2013, či jeho usnesení ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3631/2013, a ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3971/2014). Nelze tudíž přitakat dovolatelčinu mínění o nutném neúspěchu žalobce v řízení z důvodu zvolené formulace žalobního žádání.

V souladu s ustálenou judikaturou dovolacího i Ústavního soudu odkazující na smysl a účel restitučních zákonů (srovnej zejména nález Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1088/12, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4792/2014, nebo již citované usnesení téhož soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3971/2014) pak má být vráceno, co bylo odňato, avšak jen v rozsahu, v jakém to stanoví zákon o půdě. Restituční řízení se nesmí podobat loterii, tedy v rámci skupiny oprávněných osob, na které restituční předpisy dopadají, je třeba se všemi nakládat stejným způsobem. Nezbytné se proto jeví nalézt univerzální kritérium, s jehož použitím lze porovnávat prakticky veškeré pozemky bez ohledu na rozlohu, kulturu, kvalitu apod.; tímto kritériem je cena pozemku (srov. Kindl, M. Restituce v soudní praxi. Praha: C. H. Beck, 1997, str. 21).

Problematikou oceňování pozemku, jenž byl v evidenci veden jako zemědělský, avšak již v okamžiku přechodu na stát byl určen k zastavění, se Nejvyšší soud zabýval už ve své dřívější rozhodovací praxi, přičemž se zjevně klonil k názoru, že v takovém případě je zapotřebí oprávněnému subjektu poskytnout náhradu jako za pozemky stavební (srovnej například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4237/2013, a ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 444/2014, či jeho usnesení ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1949/2016). K dovolatelčině námitce stran korektnosti postupu nalézacích soudů, jež vycházely z regulačního a zastavovacího plánu z roku 1935, pak lze připomenout, že dovolací soud již dříve v řadě kauz aproboval flexibilnější přístup k posuzování původní povahy odňatých pozemků, v rámci něhož soudy podle kontextu každého jednotlivého případu zohledňují různé relevantní okolnosti a neulpívají rigidně jen na vydání územního rozhodnutí jako na podmínce uznání pozemků za stavební (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1227/2015, a rozhodnutí v něm odkazovaná). Mezi faktory podstatnými pro úsudek, zdali se v určité situaci jednalo o stavební pozemky, má přitom zpravidla značný význam existence územně plánovací dokumentace, jež dané pozemky předurčuje ke stavebnímu využití, a tak jejich hodnotu ke dni přechodu na stát do značné míry determinuje (viz zejména rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4335/2014, a ze dne 10. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1013/2012, jakož i jeho usnesení ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1816/2013, ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1992/2015, popřípadě ze dne 5. 12. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2637/2013). Dospěly-li tedy nalézací soudy v nynější věci na základě v rozhodnutích specifikovaných dokumentů (mimo jiné i dovolatelkou akcentovaného regulačního a zastavovacího plánu z roku 1935), jež je možné ve světle dřívější judikatury Nejvyššího soudu považovat za relevantní územně plánovací dokumentaci, ke zjištění, že již v době přechodu předmětné nemovitosti na stát se jednalo o pozemek určený pro stavbu, čemuž následně přizpůsobily i své závěry stran oceňování odňatého pozemku, nelze jejich posouzení v nastíněném směru ničeho vytknout.

Rovněž z pohledu dovolatelkou namítané změny územního začlenění obce, jíž byl odňatý pozemek součástí, rozhodnutí odvolacího soudu obstojí, neboť podle judikatury dovolacího i Ústavního soudu je třeba vycházet z právního názoru, dle kterého se při určování hodnoty pozemku zmiňovaný aspekt nezohlední (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 264/2014, či již shora citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1088/12).

Přisvědčit dále nelze ani námitkám žalované kritizujícím postup nalézacích soudů, při němž vycházely mimo jiné z rozhodnutí pozemkového úřadu a nezabývaly se důsledněji existencí restitučního nároku žalobce. Skutečnost, že žalobci náleží za nevydaný blíže identifikovaný pozemek náhrada podle restitučních předpisů, nebyla v řízení mezi účastníky sporována, pročež se logicky nestala předmětem podrobnějšího zkoumání ze strany nalézacích soudů, když opačný postup by se dostal do zjevného konfliktu se zásadou projednací, jež klade odpovědnost za zjištění skutkového stavu na bedra účastníků. Argumenty dovolatelky, jimiž nyní rozporuje samotné právo žalobce na náhradu za odňatý pozemek, tudíž brojí proti otázce, na jejímž řešení napadené rozhodnutí v zásadě nespočívá. Nadto je namístě uvést, že s naznačenými námitkami (stran rozsahu nároku, či podmínek jeho trvání, a rovněž pak zpochybňujícími aplikovatelnost zákona o půdě) přichází žalovaná až v dovolacím řízení, jež proto představují nepřípustnou novotu, k níž je Nejvyššímu soudu ve smyslu § 241a odst. 6 o. s. ř. zapovězeno přihlížet (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1551/2013). Ve světle řečeného tedy ani nelze uvažovat o odklonu odvolacího soudu od dovolatelkou akcentovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4634/2010.

Ze shora vylíčeného je zřejmé, že v dovolání předestřenými tezemi se Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi již dříve zabýval, přičemž rozhodnutí odvolacího soudu se v ní vyřčeným závěrům nikterak nepříčí. Jinou otázku, pro niž by na dovolání mohlo být nahlíženo jako na přípustné ve smyslu § 237 o. s. ř., žalovaná nepředložila, pročež Nejvyššímu soudu nezbylo než je podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítnout.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že žalobci, jenž by na jejich náhradu měl v zásadě právo, žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. března 2017

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu