28 Cdo 4113/2007
Datum rozhodnutí: 13.08.2009
Dotčené předpisy:





28 Cdo 4113/2007


ROZSUDEK


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce P. f. Č. r., proti žalovanému J. Č., zastoupenému advokátem, o určení vlastnictví a vyklizení pozemků, vedené u Okresního soudu Plzeň - jih pod sp. zn. 4 C 217/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 6. 2007, č. j. 12 Co 186/2007-107, takto:


Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 6. 2007, č. j. 12 Co 186/2007-107, se ve výrocích I., III. zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Plzni k dalšímu řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Okresní soud v Plzni (dále jen soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 19. února 2007, č. j. 4 C 217/2006-96, pod bodem I. výroku zamítl žalobu, aby bylo určeno, že pozemky ve zjednodušené evidenci p. č. 421/13, 469, 653, 657, a 1192, zapsané na listu vlastnictví č. 1184 pro obec K. a katastrální území Ř., jsou ve vlastnictví České republiky a ve správě P. f. Č. r. a dále, aby bylo žalovanému uloženo uvedené pozemky vyklidit oproti vrácení zaplacené části kupní ceny ve výši 5 454 Kč. Pod bodem II. výroku rozhodl o nákladech řízení.


Soud prvního stupně zjistil, že žalobce prodal žalovanému kupní smlouvou z 16. 10. 2002, uzavřenou podle § 8 zák. č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby (dále zákon o převodu pozemků ), pozemky ve zjednodušené evidenci parc. č. 421/13, 469, 653, 657, a 1192, zapsané na listu vlastnictví č. 1184 pro obec K., katastrální území Ř. a žalovaný je v katastru nemovitostí zapsán jako jejich vlastník. Před uzavřením kupní smlouvy předložil žalovaný potvrzení vystavené F. n. m. z 11. 6. 2002, kterým v souladu s § 11 odst. 1 písm. b) zákona o převodu pozemků prokazoval, že není vůči České republice F. n. m.(dále jen FNM ) v prodlení s plněním svého dluhu. Z kontextu jiného potvrzení, rovněž vystaveného FNM 6. 5. 2003, soud prvního stupně zjistil, že žalovaný byl v prodlení s plněním svého dluhu vůči FNM již od 1. 8. 2002. Vycházel přitom z dříve uzavřené smlouvy o prodeji privatizovaného majetku mezi žalovaným a FNM z 1. 2. 1998, na jejímž základě měl FNM předat žalovanému jiný privatizovaný majetek a žalovaný za něj měl, po opakovaném prodlužování lhůty splatnosti, naposledy dodatkem č. 4, zaplatit kupní cenu do 31. 7. 2002. Smlouva byla následně zrušena. Soud prvního stupně poté, co zjistil, že je dán naléhavý právní zájem žalobce na určení vlastnického práva k nemovitostem, se zabýval otázkou, zda byl žalovaný v době uzavření kupní smlouvy z 16. 10. 2002 v prodlení s plněním svého dluhu vůči FNM za privatizovaný majetek či nikoli. Konstatoval, že v prodlení nebyl žalovaný, ale FNM, který měl jak ze zákona, tak podle smlouvy z 1. 2. 1998, plnit dříve než žalovaný. Prodlení žalovaného tak mohlo nastat teprve poté, co by FNM splnil svou povinnost předat privatizovaný majetek. Jestliže tak neučinil, nemohl se na žalovaném domáhat zaplacení kupní ceny, což znamená, že žalovaný nebyl v době uzavření kupní smlouvy z 16. 10. 2002 v prodlení s plněním peněžitého závazku vůči FNM a nebyl dán důvod neplatnosti kupní smlouvy pro rozpor se zákonem. Proto soud prvního stupně žalobu zamítl.


K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne 6. června 2007, č. j. 12 Co 186/2007-107, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I. změnil tak, že určil, že předmětné pozemky jsou ve vlastnictví České republiky a ve správě P. f. Č.r.; pokud byla zamítnuta žaloba na vyklizení předmětných pozemků oproti vrácení zaplacené části kupní ceny, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení tak, že ji žádnému z účastníků nepřiznal.


Odvolací soud shodně konstatoval, že je dán žalobcův naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva k nemovitostem a že je pro rozhodnutí v dané věci určující, zda byl žalovaný v době uzavření kupní smlouvy z 16. 10. 2002 v prodlení s plněním svého dluhu vůči České republice, či nikoli. Na rozdíl od soudu prvního stupně však dospěl k závěru, že žalovaný musel nade vší pochybnost vědět, že v době, kdy uzavíral se žalobcem kupní smlouvu na prodej předmětných pozemků, nezaplatil vůči FNM kupní cenu z již dříve uzavřené kupní smlouvy, a to ani po opakovaném prodlužování lhůty splatnosti, naposledy do 31. 7. 2002, a že má tudíž od 1. 8. 2002 dluh vůči České republice - FNM, s jehož plněním je v prodlení; přičemž pro daný případ není určující, za jakých okolností byl předchozí smluvní vztah ukončen. Kupní smlouva tedy byla uzavřena v rozporu se zákonem a je absolutně neplatná.


Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., a odůvodnil tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Konstatoval, že rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné, neboť v odůvodnění rozsudku není uvedeno, které skutečnosti má soud za prokázané a které nikoliv, o jaké důkazy opřel svá skutková tvrzení, či jaké učinil závěry o skutkovém stavu, a také že se nezabýval otázkou právního posouzení a neuvedl odkaz na aplikované právní normy. Za stěžejní považuje i nadále vyřešení otázky, zda byl či nebyl v době uzavření kupní smlouvy z 16. 10. 2002 v prodlení s plněním svého dluhu vůči FNM za privatizovaný majetek. Uvedl, že kupní smlouva byla uzavřena v souladu se zákonem a v prodlení nebyl on, nýbrž FNM, který měl jak podle smlouvy o koupi privatizovaného majetku z 1. 2. 1998, tak ze zákona plnit jako první. Dodal, že je v právním státě jen obtížně akceptovatelné, aby byl občan státem sankcionován za údajné nesplnění zákonných podmínek, když jedinou příčinou nesplnění bylo předcházející porušení povinnosti ze strany samotného státu. Navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu, pokud jím byl změněn rozsudek soudu prvního stupně, byl zrušen a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.


Žalobce považoval rozhodnutí odvolacího soudu za správné. Poukázal na to, že žalovaný musel vědět, že předložené potvrzení z 11. 6. 2002 bylo v době uzavření sporné kupní smlouvy nepravdivé, neboť se již dnem 1.8. 2002 stal dlužníkem FNM a že lze tedy pokládat kupní smlouvu z 11. 6. 2002 za uzavřenou v rozporu se zákonem


Nejvyšší soud zjistil, že žalovaný podal dovolání v zákonné lhůtě prostřednictvím osoby s právnickým vzděláním (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Dovolání je přípustné, neboť nižší instance rozhodly o meritu věci ve vztahu k dovolateli odlišně (§ 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.). Dovolací důvod je uplatněn podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.


Dovolání je důvodné.


Nejvyšší soud již v rozsudcích sp. zn. 28 Cdo 936/2008, 28 Cdo 189/2008, 28 Cdo 4410/2008 a řadě dalších (týkající se obdobných sporů mezi týmiž účastníky) judikoval, že ke dni 1. 8. 2002, kdy se žalovaný měl dostat do prodlení s platbou kupní ceny ze smlouvy s FNM ze dne 1. 2. 1998, vznikla specifická skutková a právní situace. FNM totiž nebyl schopen dostát své povinnosti předat žalovanému plnění z posledně zmíněné smlouvy, jímž byl objekt lékárny v Ch. Za této situace, která přetrvala až do rozhodného dne 16. 10. 2002 (den sjednání smlouvy mezi stranami), nelze dospět k právnímu závěru, že se žalovaný skutečně dostal do prodlení s plněním dluhu vůči F. v intencích § 11 odst. 1 písm. b/ zákona č. 95/1999 Sb. Tento závěr by zcela opomenul skutečnost, že při žádoucí ekvivalenci práv a povinností smluvních stran - FNM, jako účastník smlouvy ze dne 1. 2. 1998, neposkytl sjednané plnění.


Dovolací soud vycházel též z ustanovení § 325 obchodního zákoníku, podle něhož se při závazkovém vztahu se vzájemným plněním nemůže domáhat splnění závazku druhou stanou ta strana smlouvy, která nejen že svůj závazek nesplnila, ale ani nebyla v rozhodné době jej schopna splnit, resp. připravena jej splnit současně s protistranou. Proto nelze dovodit ani takto existenci dluhu žalovaného, který by byl překážkou pozdějšího převodu pozemků.


Odvolací soud neposoudil věc správně po právní stránce, dovolací důvod byl naplněn a Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 2 věty za středníkem a odst. 3 věty první o. s. ř. zrušil v příslušné meritorní výrokové části i ve výroku o nákladech řízení rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.


V tomto řízení, v němž bude odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu, se rozhodne též o nákladech řízení o dovolání.


Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.


V Brně dne 13. srpna 2009


JUDr. Ludvík D a v i d , CSc., v. r.


předseda senátu