28 Cdo 4110/2016
Datum rozhodnutí: 14.02.2017
Dotčené předpisy: § 243f odst. 3 o. s. ř. ve znění od 01.01.2014, § 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2014, § 243c odst. 1 o. s. ř. ve znění od 01.01.2014, § 241a odst. 2 o. s. ř. ve znění od 01.01.2014, § 18 odst. 4,5 předpisu č. 428/2012Sb.



28 Cdo 4110/2016 U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Olgou Puškinovou v právní věci žalobce Rytířského řádu Křížovníků s červenou hvězdou , se sídlem v Praze 1, Platnéřská 191/4, IČ 004 08 026, zastoupeného JUDr. Ronaldem Němcem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Platnéřská 191/4, proti žalovaným 1) městu Cheb , se sídlem v Chebu, nám. Krále Jiřího z Poděbrad 1/14, IČ 002 53 979, zastoupenému JUDr. Janou Wenigovou, advokátkou se sídlem v Karlových Varech, Jateční 2121/6, a 2) České republice - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových , se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, Územní pracoviště Plzeň, Radobyčická 1313/14, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 11 C 398/2014, o dovolání prvního žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 8. června 2016, č. j. 64 Co 181/2016-148, takto:

I. Dovolání se o d m í t á .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) :

Žalobce se žalobou ze dne 8. 10. 2014, doručenou soudu prvního stupně dne 15. 10. 2014, domáhal, aby soud podle ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), určil, že Česká republika je vlastníkem a) pozemku parc. č. 626, lesní pozemek (původně parc. č. dle PK 626), b) pozemku parc. č. 621, trvalý travní porost (původně parc. č. dle PK 661), c) pozemku parc. č. 662, trvalý travní porost (původně parc. č. dle PK 662), d) pozemku parc. č. 999, ostatní plocha (původně parc. č. dle PK 999), e) pozemku parc. č. 1005, ostatní plocha (původně parc. č. dle PK 1005 a st. 39/1), f) pozemku parc. č. 1075, ostatní plocha (původně parc. č. dle PK 39/2), g) pozemku parc. č. 1357/2, lesní pozemek (původně parc. č. dle PK 628), h) pozemku parc. č. 1358/4, lesní pozemek (původně parc. č. dle PK 635, PK 629, PK 636, PK 638) a i) pozemku parc. č. 1359/1, lesní pozemek (původně parc. č. dle PK 634, PK 630, PK 637, PK 663), vedených na listu vlastnictví č. 1 v katastrálním území H. u Ch., zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Karlovarský kraj, Katastrální pracoviště Cheb. V podání ze dne 8. 9. 2015 žalobce navrhl úpravu petitu žaloby tak, aby bylo určeno, že Česká republika je vlastníkem a) pozemku parc. č. 626, lesní pozemek (v rozsahu PK 626), b) pozemku parc. č. 621, trvalý travní porost (v rozsahu PK 661), c) pozemku parc. č. 662, trvalý travní porost (v rozsahu PK 662), d) pozemku parc. č. 999, ostatní plocha (v rozsahu PK 999), e) pozemku parc. č. 1005, ostatní plocha (v rozsahu PK 1005 a st. 39/1), f) pozemku parc. č. 1075, ostatní plocha (v rozsahu PK 39/2), g) pozemku parc. č. 1357/2, lesní pozemek (v rozsahu PK 628), h) pozemku parc. č. 1358/4, lesní pozemek (v rozsahu PK 635, PK 629, PK 636, PK 638) a i) pozemku parc. č. 1359/1, lesní pozemek (v rozsahu PK 634, PK 630, PK 637, PK 663), vedených na listu vlastnictví č. 1 v katastrálním území H. u Ch., zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Karlovarský kraj, Katastrální pracoviště Cheb, a současně s tímto podáním předložil 3 mapy pozemkového katastru a srovnávací sestavení parcel pozemkového katastru a parcel katastru nemovitostí zpracované dne 28. 8. 2012.
Okresní soud v Chebu usnesením ze dne 20. 4. 2016, č. j. 11 C 398/2014-126, žalobu ze dne 8. 10. 2014 (podle § 43 odst. 2 o. s. ř.) v celém rozsahu odmítl (výrok I.), žalobci uložil povinnost zaplatit prvnímu žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 6.534,- Kč k rukám jeho zástupkyně (výrok II.) a dále povinnost zaplatit druhé žalované náhradu nákladů řízení ve výši 600,- Kč (výrok III.).
K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 8. 6. 2016, č. j. 64 Co 181/2016-148, změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že žaloba se neodmítá a o nákladech řízení se nerozhoduje.
Proti tomuto usnesení podal první žalovaný dovolání, jehož přípustnost spatřuje jednak v tom, že odvolací soud se odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu ve věcech projednatelnosti žaloby, podmínek materiální vykonatelnosti rozhodnutí, zásady rovnosti a zásady projednací včetně otázek břemene tvrzení a důkazu , a dále v tom, že dovolacím soudem zatím nebyla řešena otázka, jestli žalobní nároky na určení vlastnictví podle § 18 odst. 1 zákona o církevních restitucích č. 428/2012 Sb. zakládají odchylky od občanského soudního řádu ve věcech projednatelnosti žaloby a podmínek materiální vykonatelnosti rozhodnutí, zásady rovnosti a zásady projednací včetně otázek břemene tvrzení a důkazu . Odvolacímu soudu taktéž vytkl, že řízení zatížil zmatečnostní vadou uvedenou v ustanovení § 229 odst. 3 o. s. ř., spočívající v tom, že mu nesprávným postupem soudu byla odňata možnost jednat před odvolacím soudem, neboť řádně a včas neobdržel odvolání žalobce a nemohl tak proti němu argumentovat . Tuto vadu nenapravil ani odvolací soud, když odvolání žalobce mu rovněž nezaslal k vyjádření, což je postup ústavně neakceptovatelný, jak vyslovil Ústavní soud v nálezu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. II. ÚS 151/06. Navrhl, aby dovolací soud změnil usnesení odvolacího soudu tak, že se potvrzuje usnesení soudu prvního stupně a žalovaný má právo na náhradu nákladů dovolacího řízení .
Nejvyšší soud České republiky dovolání prvního žalovaného odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále jen o. s. ř. ), neboť částečně neobsahuje vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, a částečně není přípustné.
Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu , musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Jiný výklad by vedl k absurdnímu (textu občanského soudního řádu odporujícímu) závěru, že dovolání je ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné vždy, když v něm dovolatel vymezí dovolací důvod (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013).
V dané věci první žalovaný v dovolání uvedl, že odvolací soud se odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu ve věcech projednatelnosti žaloby, podmínek materiální vykonatelnosti rozhodnutí, zásady rovnosti a zásady projednací včetně otázek břemene tvrzení a důkazu . Z obsahu dovolání však není patrno, od které ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se podle mínění dovolatele odvolací soud v řešení otázek projednatelnosti žaloby, materiální vykonatelnosti rozhodnutí, otázky výkladu zásady rovnosti a zásady projednací odchýlil.
Na otázce břemene tvrzení a břemene důkazního , ani na otázce, jestli žalobní nároky na určení vlastnictví podle § 18 odst. 1 zákona o církevních restitucích č. 428/2012 Sb. zakládají odchylky od občanského soudního řádu ve věcech projednatelnosti žaloby a podmínek materiální vykonatelnosti rozhodnutí, zásady rovnosti a zásady projednací včetně otázek břemene tvrzení a důkazu , usnesení odvolacího soudu v napadené části výroku, jímž změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že žaloba se neodmítá, nezávisí, neboť je odvolací soud neřešil. Tyto otázky tedy přípustnost dovolání (taktéž) založit nemohou, neboť nesplňují kritéria stanovená v ustanovení § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud vysvětlil již v usnesení ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. 29 NSČR 53/2013, že dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí.
Bez ohledu na již shora uvedené je možno dodat, že rozhodnutí odvolacího soudu v uvedené části výroku je v souladu s ustálenou praxí dovolacího soudu (k tomu srov. již odvolacím soudem citovaná usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 909/2003, ze dne 18. 2. 2009, sp. zn. 23 Odo 1612/2006, ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1513/2014, a dále srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2008, sp. zn. 22 Cdo 112/2007, ze dne 29. 11. 2005, sp. zn. 29 Odo 525/2003, a ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 26 Cdo 758/2014).
Poukázat lze dále na ustanovení § 18 odst. 4 zákona č. 428/2012 Sb., podle kterého při aplikaci tohoto zákona musí být šetřen jeho účel, kterým je zmírnění majetkových křivd způsobených registrovaným církvím a náboženským společnostem v rozhodném období, a že orgány veřejné moci poskytnou oprávněným osobám součinnost zejména tím, že jim bez zbytečného odkladu bezplatně poskytnou výpisy a opisy z evidence a jiné podklady, které mohou přispět k objasnění jejich nároků, jakož i na odstavec 5 tohoto ustanovení, jenž stanoví, že je-li to třeba k prověření nároku oprávněné osoby, poskytne příslušný katastrální úřad oprávněné osobě, povinné osobě nebo nepříslušné osobě bezplatně příslušné údaje z katastru nemovitostí a v případě potřeby vyhotoví identifikaci parcel nebo jiný dokument, z něhož bude vyplývat, do které z dnešních parcel nemovitá věc, která je předmětem nároku, nebo její část zasahuje.
K vadám řízení uvedeným v ustanoveních § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne, jen je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 14. února 2017

JUDr. Olga Puškinová předsedkyně senátu