28 Cdo 4092/2010
Datum rozhodnutí: 08.06.2011
Dotčené předpisy: § 451 obč. zák., § 60 předpisu č. 219/2000Sb., § 60a předpisu č. 219/2000Sb.




28 Cdo 4092/2010
ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D. a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobkyně České republiky Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových , IČ 69797111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, proti žalovanému Bytovému družstvu Švestková, družstvu , IČ 64053237, se sídlem v Ústí nad Labem, Švestková 2830/11, zastoupenému JUDr. Josefem Vondráčkem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Špitálské náměstí 3, o zaplacení částky 96.750,- Kč s příslušenstvím , vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 15 C 316/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 4. 2010, č. j. 14 Co 389/2009-271, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 4. 2010, č. j. 14 Co 389/2009-271, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í : Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 96.750,- Kč s přísl. z titulu bezdůvodného obohacení, které odpovídá výši nájemného, jež by žalovaný musel platit, pokud by měl s žalobkyní uzavřenou platnou nájemní smlouvu ohledně pozemků
v jejím vlastnictví, a to za období od 1. 1. 2002 do 30. 6. 2004.
Poté, co bylo jeho původní vyhovující rozhodnutí ve věci pro nepřezkoumatelnost zrušeno usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 9. 2008, č. j. 10 Co 172/2007-84, uložil Okresní soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 27. 3. 2009, č. j. 15 C 316/2004-120, žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 96.750,- Kč s přísl. (výrok I.), rozhodl též o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok II.) a o povinnosti žalovaného zaplatit státu soudní poplatek (výrok III.). V době podání žaloby, tedy 19. 8. 2004, byla žalobkyně vlastnicí nemovitostí pozemků p. č. 4949/405, 4949/406, 4949/407, 4949/408, 4949/409 a 4949/647 v k. ú. Ú. a Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových příslušelo od 1. 1. 2003 s těmito nemovitostmi hospodařit. Na uvedených pozemcích stojí domy, jejichž vlastníkem je žalovaný. Dne 9. 1. 1997 byla mezi účastníky uzavřena smlouva o výpůjčce ke všem citovaným pozemkům (tedy před nabytím účinnosti zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů; žádost o uzavření smlouvy o výpůjčce byla datována dnem 7. 1. 1997, viz č. l. 19 spisu). Protože se žalobkyně s žalovaným nedohodla jinak, užívací vztah zanikl ke dni 1. 1. 2002 (vzhledem
k ust. § 60 zákona č. 219/2000 Sb.) a od tohoto data do 30. 6. 2004 nebyl mezi účastníky upraven vztah k pozemkům, ačkoliv je žalobkyně chtěla bezúplatně převést do vlastnictví žalovaného. Ust. § 60a zákona č. 219/2000 Sb. žalobkyni ukládá převést bezúplatně
do vlastnictví bytového družstva pozemek tvořící jeden funkční celek s bytovým domem
ve vlastnictví tohoto družstva. Žalovaný však nechtěl část pozemků převést
do svého vlastnictví, neboť ji podle svých tvrzení neužíval. Okresní soud se nezabýval
tím, zda nakonec k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu došlo pod příslibem žalobkyně, že po žalovaném nebude vymáháno případné bezdůvodné obohacení, neboť takovým postupem by žalobkyně porušila svou povinnost, již jí ukládá ust. § 14 zákona č. 219/2000 Sb. Soud prvního stupně uzavřel, že chování žalovaného před podáním žaloby bylo účelové s úmyslem oddálit vyřešení věci. V důsledku jednání žalovaného tak došlo na jeho straně
ke vzniku bezdůvodného obohacení, jelikož v období od 1. 1. 2002 do 30. 6. 2004 užíval pozemky žalobkyně bez právního důvodu. Pozemky v této době užíval celé (nikoli jen plochu zastavěnou bytovými domy), neboť z listin od správců sítí, které jsou na pozemcích uloženy, plyne, že jsou jimi vedeny sítě, k nimž jsou připojeny stavby žalovaného. Proto i části pozemků nezastavěné bytovými domy žalovaného tvoří funkční celek ve smyslu § 60a zákona č. 219/2000 Sb. Majetek žalovaného se nezmenšil, i když se zmenšit měl, neboť odmítal uzavření nájemní smlouvy a neplatil ani nájemné, což by se jinak za běžných okolností dělo. Bezdůvodné obohacení tak představuje nájemné, vypočtené podle výměrů ministerstva financí, platných v rozhodném období, když regulované nájemné z pozemků nesloužících k podnikání činilo 15,- Kč/m/rok a celkov á výměra pozemků představovala 2.580 m.
Na otázku, zda není výkon práva žalobkyně v rozporu s dobrými mravy, pak okresní soud odpověděl záporně, protože žalobkyně postupovala v souladu s ust. § 14 zákona č. 219/2000 Sb. a žalovaný se dostal do problémů sám svým jednáním, což je zřejmé z korespondence účastníků.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 8. 4. 2010, č. j. 14 Co 389/2009-271, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se žaloba zamítá (výrok I.), a současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky II.
a III.). Odvolací soud zdůraznil, že žalovaný řádně požádal dne 30. 11. 2000 o převod pozemků do svého vlastnictví, ovšem pouze ve výměře 1270 m, šlo tedy jen o zastavěnou plochu. Následně však byl informován, že předmětem převodu mohou být pouze pozemky tak, jak jsou evidovány katastrálním úřadem, vykazovány snímkem pozemkové mapy
a uvedeny ve smlouvě o výpůjčce. V obdobném duchu se nesla i následná korespondence mezi účastníky. Krajský soud konstatoval, že podstatu sporu tvoří výklad pojmu pozemek tvořící jeden funkční celek s bytovým objektem . S ohledem na posouzení nároku žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení nepovažoval odvolací soud za podstatné a významné vyřešení tohoto rozporu mezi účastníky jako otázky předběžné. Krajský soud se v odůvodnění svého rozsudku pozastavil nad smyslem ust. § 60a zákona č. 219/2000 Sb. a rozvedl úvahu, podle níž uvedený zákon zcela postrádá ustanovení, které by vlastníku budov
v této souvislosti ukládalo nějaké povinnosti k vypořádání právních vztahů k pozemku, a to proto, že se předpokládalo, že družstva se budou při řešení převodů chovat zodpovědně a poskytnou veškerou potřebnou součinnost. S ohledem na absenci právní povinnosti vlastníků budov pak zákon rovněž postrádá důsledky, které by z jejich nečinnosti plynuly. Povinnostmi byla naopak zatížena žalobkyně. Roční lhůta stanovená v § 60 zákona č. 219/2000 Sb. pro trvání výpůjčky předpokládala, že dojde k definitivnímu vypořádání, což bylo primárně povinností státu. Pokud nebyl daný bezúplatný převod dořešen, bylo povinností státu, byť byl důvod na straně vypůjčitele, situaci prošetřit, vyjasnit a dořešit. Jelikož žalobkyní byl žalovanému dne 3. 12. 2003 předložen závazný návrh smlouvy o bezúplatném převodu pozemků, vzhledem k dikci ust. § 60 odst. 1 a § 60a odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb. by se za normálního běhu událostí žalovaný stal vlastníkem pozemků ve lhůtě 1 roku od účinnosti zákona. Odvolací soud svůj názor, že k bezdůvodnému obohacení na straně žalovaného nedošlo, podepřel rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 845/99, podle něhož není možno považovat za bezdůvodné obohacení jakýkoliv prospěch, jehož mohl teoreticky dosáhnout vlastník věcí, nýbrž pouze ten prospěch, o nějž na jeho úkor obohacený buď zvýšil svůj majetkový stav anebo o nějž se jeho majetkový stav nezmenšil, ač by se tak za běžných okolností stalo. Do dne 31. 12. 2001 bylo povinností Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových bezplatně převést na bytové družstvo předmětné pozemky. Žalovaný převedení pozemků do svého vlastnictví neodmítal, naopak písemně o bezplatné vydání pozemků požádal. Skutečnost, že mezi účastníky do určité doby nedošlo ke shodě o rozsahu vydávaných pozemků, nemůže mít za následek vznik bezdůvodného obohacení žalovaného užíváním těchto pozemků po zániku smlouvy o výpůjčce, a sice proto, že za normálních okolností, tedy za splnění zákonem stanovených podmínek, by došlo k bezúplatnému převodu pozemků na žalovaného, tudíž za normálních okolností by žalobkyně nezískala žádný majetkový prospěch z užívání těchto pozemků a žalovaný by jako vlastník těchto pozemků neposkytoval žalobkyni žádné plnění za jejich užívání.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jež je přípustné podle ust. § 237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř. ), a jeho důvodnost je spatřována v ust. § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolatelka zdůraznila, že žádný ze soudů nezpochybnil, že v rozhodném období od 1. 1. 2001 (zřejmě je míněno 1. 1. 2002) do 30. 6. 2004 byla vlastnicí předmětných pozemků a že tyto pozemky byly užívány, a to tím, že na nich stojí domy ve vlastnictví žalovaného. Rovněž bylo nesporné, že žalovaný pozemky užíval od 7. 1. 1997. Žalobkyně nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, podle nějž s ohledem na absenci právní povinnosti podle § 60 zákona č. 219/2000 Sb., která by stíhala vlastníky budov, zákon též postrádá důsledky, jež by z jejich nečinnosti plynuly. Neztotožňuje se s výkladem uvedeného ustanovení odvolacím soudem a dovozuje, že tento je ve vztahu k ust. § 451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen obč. zák. ), vadný a v konečném důsledku i protiústavní, když zakládá nerovnost v přístupu k různým subjektům užívajícím státní majetek, stejně jako nemožnost státu brát užitky ze svého majetku, a tak jej omezuje v jeho vlastnickém právu. Podle názoru dovolatelky je třeba vykládat ust. § 60 zákona č. 219/2000 Sb. tak, že je v něm pouze v obecné rovině řečeno, že organizační složka státu a uživatel mají roční lhůtu, v níž by měli vzájemně uspořádat své vztahy k pozemku, a pokud se v dané lhůtě nedohodnou, možnost užívání majetku státu ve formě výpůjčky pro uživatele končí a nastupuje standardní způsob řešení užívacího vztahu, tj. buď možnost sjednat užívání bezúplatné (výpůjčky) nebo úplatné (nájem) v mezích daných § 27 zákona č. 219/2000 Sb. Pokud ani k takové dohodě nedojde, je povinností dovolatelky požadovat vydání bezdůvodného obohacení, jak jí to ukládá § 14 zákona č. 219/2000 Sb. Zákonodárce dal skupině uživatelů státního majetku na základě smluv o výpůjčce jednoroční lhůtu od účinnosti zákona č. 219/2000 Sb., v níž mohou ještě bezplatně a tedy pro sebe výhodněji majetek státu užívat, a zároveň tuto skupinu uživatelů upozornil, že po uplynutí dané lhůty budou uplatněna standardní pravidla pro užívací vztahy s korektivem daným § 27 zákona č. 219/2000 Sb. Odvolací soud pak nesprávně vyložil též ust. § 60a zákona č. 219/2000 Sb., neboť toto se týká otázky převodu pozemků a nijak nesouvisí s otázkou užívání pozemků. V tomto ustanovení není uvedena žádná lhůta, v níž by mělo k převodu na specifikované subjekty dojít, a převod ani nepodmiňuje užívacím vztahem k pozemku. Odvolací soud se zmýlil, pokud považoval lhůtu uvedenou v § 60 zákona č. 219/2000 Sb. za lhůtu, v níž musí dojít k převodu podle § 60a téhož zákona, neboť žádná spojitost mezi těmito ustanoveními není, a to už proto, že § 60a byl do zákona č. 219/2000 Sb. zaveden až s účinností od 30. 6. 2001. Závěrem dovolatelka navrhla, aby bylo napadené rozhodnutí zrušeno a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání vyjádřil v tom smyslu, že napadený rozsudek považuje po skutkové i právní stránce za správný. Jelikož včas požádal o převod pozemků, měl právo na to, aby mu žalobkyně tyto pozemky do jeho vlastnictví převedla. Jednání se protáhlo jen proto, že žalovaný nechtěl převzít pozemky celé, ale pouze tu jejich část, která je zastavěna jeho domy (zastavěná plocha zvětšená o 60 cm od obvodu budovy). Převodem větších pozemků by na sebe žalovaný převzal plnění dalších právních povinností (např. údržbu chodníku, zeleně, odpovědnost za případné úrazy apod.), které bezprostředně s naplňováním předmětu činnosti žalovaného nesouvisí. Skutečnost, že žalovaný s žalobkyní vyjednával o rozsahu, v němž chce převzít pozemky do svého vlastnictví, nelze nijak vykládat k tíži žalovaného. Při normálním průběhu jednání by se tak žalovaný stal včas majitelem pozemků, a bezdůvodné obohacení na jeho straně tudíž nevzniklo. Žalovaný tedy navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) zjistil, že dovolání bylo podáno řádně a včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř. Přípustnost dovolání je dána ust. § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., důvodnost je pak tvrzena podle ust. § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Je-li dovolání shledáno přípustným, zabývá se Nejvyšší soud z úřední povinnosti nejprve tím, zda řízení není postiženo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Ze spisu se však žádné zmatečnostní či jiné závažné procesní vady potencionálně ovlivňující výsledek sporu nepodávají.
Dovolání je důvodné.
Závěr odvolacího soudu o tom, že na straně žalovaného nemohlo vzniknout bezdůvodné obohacení proto, že za normálních okolností by došlo k bezúplatnému převedu pozemků na žalovaného, totiž není správný. Vyjdeme-li z dikce ust. § 451 odst. 1 obč. zák., podle nějž každý, kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat, stejně jako z jeho následujícího odstavce, v němž se praví, že bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů, musíme konstatovat, že na straně žalovaného došlo ke vzniku bezdůvodného obohacení tím, že užíval pozemky ve vlastnictví žalobkyně bez právního důvodu. Nesporným faktem je, že užívací vztah k předmětným pozemkům, vzniklý na základě smlouvy o výpůjčce, zanikl ke dni 1. 1. 2002 (viz ust. § 60 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb.), takže od tohoto dne neexistoval právní důvod pro to, aby žalovaný pozemky užíval. Nelze dát odvolacímu soudu zapravdu, pokud dovozuje, že jestliže předmětné pozemky nebyly v roční lhůtě, s níž operuje § 60 zákona č. 219/2000 Sb., převedeny do vlastnictví žalovaného, jak to předpokládá ust. § 60a téhož zákona, jedná se o pochybení státu, resp. Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, z něhož by vyplývala nemožnost domoci se vydání bezdůvodného obohacení, vzniklého užíváním pozemků po 1. 1. 2002 bez právního důvodu. Ona roční lhůta se totiž týká pouze ukončení právního vztahu ze smlouvy o výpůjčce a nelze ji současně vztáhnout i k povinnosti státu, založené ust. § 60a zákona č. 219/2000 Sb. V opačném případě by se jednalo o nepřípustně extenzivní výklad § 60 citovaného zákona. Uvedená ustanovení je přitom třeba vykládat tak, že § 60 zákona č. 219/2000 Sb. specifikuje okamžik, s nímž je spjato skončení dosavadního právního vztahu založeného smlouvou o výpůjčce, zatímco § 60a tohoto zákona ukládá státu povinnost převést pozemek tvořící jeden funkční celek s bytovým domem ve vlastnictví bytového družstva bezúplatně do vlastnictví tohoto bytového družstva, z čehož nelze dovozovat, že by se na povinnost založenou § 60a vztahovala lhůta předpokládaná § 60 citovaného zákona. Jestliže je tedy, jako je tomu v posuzovaném případě, mezi okamžiky, kdy je ex lege ukončena smlouva o výpůjčce a kdy jsou pozemky bezúplatně převedeny do vlastnictví družstva (což se v daném případě stalo až během soudního řízení), určité časové rozpětí, je povinností státu vymáhat bezdůvodné obohacení, jež družstvu vzniklo užíváním pozemků bez právního důvodu během tohoto časového období, a to v návaznosti na ust. § 14 odst. 4, větu první, zákona č. 219/2000 Sb., stejně jako povinností družstva je toto obohacení vydat (viz § 451 odst. 1 obč. zák.).
Argumentoval-li odvolací soud rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 845/99, nelze jej na podporu jeho závěrů použít, neboť v dané věci se nejedná o jakýkoliv prospěch, jehož mohl vlastník věci (v tomto případě stát) teoreticky dosáhnout, ale o přesně vyčíslitelný prospěch, o nějž se na úkor žalobkyně nezmenšil majetkový stav žalovaného tím, že užíval pozemky žalobkyně bez právního důvodu.
Protože právní posouzení věci provedené odvolacím soudem nepovažoval Nejvyšší soud za správné, shledal dovolání důvodným, napadený rozsudek podle § 243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř. zrušil a podle § 243b odst. 3, věty první, o. s. ř. věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odvolací soud je pak ve smyslu § 243d odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právním názorem dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vysloveným. V dalším řízení se bude zabývat rovněž otázkou, zda výkon práva žalobkyně nemůže být v daném případě v rozporu s dobrými mravy i s ohledem na žalovaným tvrzený slib žalobkyně, že bude-li smlouva o bezúplatném převodu pozemků uzavřena, nebude žalobkyně požadovat vydání bezdůvodného obohacení za dobu, kdy žalovaný pozemky užíval bez právního důvodu, stejně jako tím, zda žalovaný skutečně užíval předmětné pozemky celé, a nikoliv pouze jejich část.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. června 2011
JUDr. Jan E l i á š, Ph. D.
předseda senátu