28 Cdo 4084/2010
Datum rozhodnutí: 01.02.2011
Dotčené předpisy: § 114c odst. 6 o. s. ř., § 153a odst. 3 o. s. ř.




28 Cdo 4084/2010


ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského, CSc., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně V. Ch. , zastoupené JUDr. Marií Neulsovou, advokátkou se sídlem v Přerově, Boženy Němcové 2, proti žalovanému Ing. M. H. , 1740/22, o zaplacení částky 2.800.000,- Kč s příslušenstvím , vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 7 C 271/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě pobočka v Olomouci ze dne 13. 5. 2010, č. j. 69 Co 79/2010-113, takto:

Dovolání se zamítá .

O d ů v o d n ě n í : Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 2.800.000,- Kč s přísl. z titulu bezdůvodného obohacení s tím, že se žalovaným coby prodávajícím uzavřela kupní smlouvu ohledně nemovitostí, přičemž kupní cena byla stanovena ve výši žalované částky. Na základě rozhodnutí soudu však bylo určeno, že tyto nemovitosti jsou ve výlučném vlastnictví žalovaného vzhledem k neplatnosti uvedené kupní smlouvy. Žalovaný odmítl žalobkyni kupní cenu nemovitostí vrátit.

Okresní soud v Přerově rozsudkem pro uznání ze dne 23. 9. 2009, č. j. 7 C 271/2009-33, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 2.800.000,- Kč s přísl. (výrok I.) a rozhodl též o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Soud prvního stupně nařídil přípravné jednání na den 23. 9. 2009 a účastníky k němu předvolal. Žalovaného v předvolání poučil, že nedostaví-li se k přípravnému jednání, ačkoliv byl řádně a včas předvolán nejméně 20 dnů předem a řádně mu byla doručena žaloba, aniž by se včas a z důležitého důvodu omluvil, má se, s výjimkou věcí, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§ 99 odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen o. s. ř. ), a věcí uvedených v § 120 odst. 2 o. s. ř., za to, že uznává nárok, který je proti němu uplatňován žalobou (viz ust. § 114c odst. 6 o. s. ř.). Žalovaný převzal předvolání dne 24. 8. 2009 do vlastních rukou, avšak k jednání se bez omluvy nedostavil, a soud prvního stupně tak dle ust. § 153a odst. 3 o. s. ř. rozhodl rozsudkem pro uznání.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 13. 5. 2010, č. j. 69 Co 79/2010-113, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se rozsudek pro uznání nevydává a že se žalovanému neukládá povinnost zaplatit soudní poplatek státu (tato povinnost byla žalovanému uložena usnesením Okresního soudu v Přerově ze dne 20. 10. 2009, č. j. 7 C 271/2009-36). Krajský soud shledal odvolání žalovaného důvodným, neboť bylo k jeho stížnosti zjištěno (viz úřední záznam ze dne 8. 10. 2009), že ve spise vedeném u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 7 C 103/2008 byl omylem založen stejnopis podání žalovaného ze dne 5. 9. 2009, vztahující se ke spisu sp. zn. 7 C 271/2009, obsahující omluvu z jednání a žádost o odročení s tím, že podání bylo dodatečně založeno do spisu sp. zn. 7 C 271/2009. Součástí spisu tak je citované podání žalovaného, jež kromě vyjádření k věci samé obsahuje sdělení žalovaného, že obdržel předvolání k přípravnému jednání na den 23. 9. 2009 ve věci žaloby na vydání bezdůvodného obohacení, avšak z tohoto jednání se omlouvá, neboť bude po těžkém úrazu na doporučení lékaře na plánované dovolené, konané ve dnech 13. 9. až 27. 9. 2009, a tudíž žádá o odročení jednání. Vzhledem k výše uvedenému tak odvolací soud dospěl k závěru, že nebyly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání a soud prvního stupně rozhodl v rozporu s ust. § 114c a 153a odst. 3 o. s. ř. Krajský soud uzavřel, že má-li být rozhodnuto rozsudkem pro uznání, musí být zcela jednoznačně splněny podmínky ust. § 114c odst. 6 o. s. ř. Protokol o přípravném jednání, pokud jde o konstatování, že žalovaný se včas a z důležitého důvodu neomluvil, neodpovídá skutečnosti a následnému obsahu spisu. Je nepochybné, že žalovaný se z nařízeného jednání včas omluvil, avšak administrativní chybou pracovníků soudu prvního stupně byla jeho omluva založena spolu s totožnou omluvou v jiné věci pod sp. zn. 7 C 103/2008. Takové pochybení však nemůže jít k tíži žalovaného. Jelikož okresní soud neměl omluvu žalovaného k dispozici, nemohl se vypořádat s podmínkou důvodnosti a závažnosti omluvy. Z obsahu spisu podle názoru odvolacího soudu nelze dovodit, že u přípravného jednání v této věci měl okresní soud připojený spis sp. zn. 7 C 103/2008, z něhož konstatoval omluvu žalovaného a považoval ji za nedůvodnou, jak tvrdí žalobkyně. Navíc platí procesní povinnost soudu za situace, že by omluvu považoval za nedůvodnou, poučit žadatele ve smyslu § 5 o. s. ř. o nutnosti doplnit a doložit důležitost a závažnost své omluvy. Odvolací soud neshledal důvodnou pouze argumentaci žalovaného, že soud prvního stupně nesprávně nedodržel postup podle ust. § 114a o. s. ř.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost spatřuje v ust. § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., zatímco důvodnost blíže nespecifikuje. Uvádí, že z obsahu spisu je patrné, že žalovaný byl k přípravnému jednání řádně předvolán, včas se omluvil, ale jím tvrzená překážka účasti na jednání nepředstavovala vážný důvod, jež by si vyžadoval odročení jednání, když ze spisu i z následného osobního podání žalovaného vyplývá, že se z tvrzené zahraniční dovolené vrátil několik dnů před konáním přípravného jednání. Dovolatelka konstatuje, že, i když účastník uvádí důvod, který by jinak nejspíše vedl soud k odročení jednání (dovolená v zahraničí), ale takový důvod neprokáže, není soud povinen jej akceptovat. Žalobkyně polemizuje se závěrem odvolacího soudu, podle nějž soud prvního stupně, pokud by omluvu považoval za nedůvodnou, měl žalovaného vyzvat k doložení závažnosti jeho omluvy (odkazujíc na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1962/2003). Dále uvádí, že na přípravném jednání dne 23. 9. 2009 byla okresním soudem konstatována omluva žalovaného z přiloženého spisu sp. zn. 7 C 103/2008, a to, že ze spisu není možné tuto skutečnost dovodit, jí nelze přičítat k tíži. Z logiky věci pak podle žalobkyně vyplývá, že pokud by soud takto připojený spis k dispozici neměl, nemohl by konstatovat omluvu žalovaného bez prokázání závažného důvodu, ale nezbývalo by mu než konstatovat, že se žalovaný neomluvil vůbec . Soud prvního stupně tak nepochybil, když rozhodl rozsudkem pro uznání, neboť byly splněny všechny podmínky fikce uznání, předpokládané ust. § 114c odst. 6 o. s. ř. Závěrem žalobkyně navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.

Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) zjistil, že dovolání bylo podáno řádně a včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou advokátkou (§ 241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobkyně dovozuje přípustnost dovolání z ust. § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a dovolací důvod nijak nekonkretizuje, z obsahu dovolání však plyne, že uplatňuje dovolací důvody podle ust. § 241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, kterými bylo rozhodnuto ve věci samé, jsou obsaženy v ustanovení § 237 o. s. ř.

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237 odst.1 písm. a/ o. s. ř.) nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozhodnutí proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§ 237 odst.1 písm. b/ o. s. ř.), anebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst.1 písm. c/ o. s. ř.).

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. je mimo jiné založena na nesouhlasnosti (rozdílnosti) rozhodnutí odvolacího soudu s rozhodnutím soudu prvního stupně. O nesouhlasná rozhodnutí jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a povinnosti stanovené účastníkům rozhodnutími jsou podle závěrů těchto rozhodnutí odlišné. Odlišností nelze ovšem rozumět rozdílné právní posouzení, které nemělo vliv na obsah práv a povinností účastníků, ale jen takový závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků. Okolnost, zda odvolací soud rozhodl podle ustanovení § 219 o. s. ř. nebo zda postupoval podle ustanovení §§ 219a a 221 o. s. ř., popřípadě podle ustanovení § 220 o. s. ř., a jak z tohoto pohledu formuloval výrok svého rozhodnutí, není sama o sobě významná; pro posouzení přípustnosti dovolání z hlediska ustanovení § 237 o. s. ř. je podstatné porovnání obsahu obou rozhodnutí.

Odvolací soud v napadeném rozsudku, kterým rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se nevydává rozsudek pro uznání, posoudil - jak vyplývá z odůvodnění tohoto rozsudku - rozdílně od soudu prvního stupně splnění předpokladů (uvedených v ustanovení § 153a odst. 3 o. s. ř.), za nichž lze o žalobě rozhodnout rozsudkem pro uznání, když - oproti názoru soudu prvního stupně - dospěl k závěru, že nedošlo k uznání nároku ve smyslu ustanovení § 114c odst. 6 o. s. ř. Tím, že odvolací soud dovodil, že v posuzované věci nebylo možné rozhodnout rozsudkem pro uznání, rozdílně vymezil práva a povinnosti účastníků v jejich právních vztazích; rozhodnutí odvolacího soudu se tu dotýká práva žalobkyně, které jí přiznává ustanovení § 153a odst. 3 o. s. ř., tj. práva, aby soud (při splnění předpokladů uvedených v ustanoveních § 114c odst. 6 a § 153a odst. 3 o. s. ř.) ve věci samé rozhodl v její prospěch rozsudkem pro uznání. Z hlediska přípustnosti dovolání proto rozsudek odvolacího soudu představuje rozhodnutí, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé změněn. Dovolání je proto v projednávané věci přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. (viz obdobně ve vztahu k ust. § 114b odst. 5 o. s. ř. srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1109/2004, usnesení téhož soudu ze dne 22. 7. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2462/2009, či ze dne 28. 1. 2009, sp. zn. 21 Cdo 658/2008, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod Rc 67/2010, sešit 7 8).

Je-li dovolání shledáno přípustným, zabývá se Nejvyšší soud z úřední povinnosti nejprve tím, zda řízení není postiženo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Ze spisu se tyto vady nepodávají, a dovolací soud se tedy zabýval věcným řešením předmětného sporu.

Nejvyšší soud napadené rozhodnutí přezkoumal ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Dle ust. § 114c odst. 1 o. s. ř. není-li možné o věci samé rozhodnout bez nařízení jednání, nebylo-li nebo nemůže-li být postupem podle § 114a odst. 2 o. s. ř. jednání připraveno tak, aby bylo možné věc rozhodnout při jediném jednání, a nepostupoval-li podle § 114b o. s. ř., předseda senátu, s výjimkou sporů a jiných právních věcí, v nichž se takový postup jeví s ohledem na okolnosti případu neúčelným, nařídí a provede přípravné jednání. Podle odst. 6, věty první, téhož ustanovení nedostaví-li se žalovaný k přípravnému jednání, ačkoliv byl řádně a včas předvolán nejméně 20 dnů předem a řádně mu byla doručena žaloba, aniž se včas a z důležitého důvodu omluvil, má se, s výjimkou věcí, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§ 99 odst. 1 a 2 o. s. ř.), a věcí uvedených v § 120 odst. 2 o. s. ř., za to, že uznává nárok, který je proti němu uplatňován žalobou; o tomto následku (§ 153a odst. 3 o. s. ř.) musí být poučen v předvolání k přípravnému jednání.

Je pravdou, že podáním datovaným dne 5. 9. 2009 se žalovaný omluvil z přípravného jednání nařízeného na 23. 9. 2009 ve věci sp. zn. 7 C 271/2009 s tím, že bude ve dnech 13. až 27. 9. 2009 na plánované dovolené (viz č. l. 19 spisu). Administrativní chybou pracovníků soudu nebylo toto podání založeno do uvedeného spisu, ale do spisu sp. zn. 7 C 103/2008 spolu s omluvou z jednání konaného ve věci vedené pod touto spisovou značkou. Ze spisu se nepodává, že by byl ke spisu sp. zn. 7 C 271/2009 připojen též spis sp. zn. 7 C 103/2008. Pokud by tomu tak bylo a soudkyně by během přípravného jednání četla omluvu žalovaného z tohoto připojeného spisu, musela by o tom být zmínka v protokolu o jednání (viz č. l. 17 spisu) nebo v odůvodnění rozsudku vydaného podle ust. § 153a odst. 3 o. s. ř. Z vyjádření soudkyně JUDr. Margity Markové k námitce podjatosti, založeného na č. l. 31 spisu, naopak vyplývá, že tato věděla , že ve věci vedené pod sp. zn. 7 C 103/2008 se žalovaný z nařízeného jednání omluvil, zvažovala, zda tato omluva je omluvou včasnou a z důležitého důvodu z přípravného jednání ve věci sp. zn. 7 C 271/2009, přičemž dospěla k závěru, že zmínka v podání učiněném v jiné věci nesplňuje požadované náležitosti, a rozhodla tedy rozsudkem pro uznání.

Vzhledem k dalekosáhlým následkům, jež s sebou přináší ust. § 114c odst. 6 o. s. ř., je třeba, aby podmínky tímto ustanovením předvídané byly beze zbytku a s naprostou jistotou splněny. V situaci, kdy se žalovaný z přípravného jednání včas omluvil (včasnost omluvy nebyla dovolatelkou nijak zpochybněna), avšak jeho podání, obsahující omluvu, bylo založeno do jiného spisu, a to nikoliv jeho zaviněním, není možné rozhodnout rozsudkem pro uznání, neboť by tím byl narušen princip rovnosti stran. Pokud by soud nepovažoval omluvu žalovaného za dostatečnou, měl by to ve svém rozhodnutí řádným způsobem odůvodnit ve smyslu ust. § 157 odst. 2 o. s. ř. Nestalo-li se tak a soud prvního stupně omluvu žalovaného z přípravného jednání zcela pominul (nebo ji soudkyně pouze zvažovala, ale opomněla to uvést do protokolu o jednání a v odůvodnění rozsudku), nebyly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání a odvolací soud postupoval správně, když rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se nevydává rozsudek pro uznání.

Jestliže pak žalobkyně ve svém dovolání uvádí, že žalovaný se z tvrzené zahraniční dovolené vrátil několik dnů před nařízeným přípravným jednáním, nelze jí dát zcela za pravdu. Žalovaný netvrdil, že se v den, na nějž je jednání nařízeno, bude nacházet na zahraniční dovolené , ale že bude na plánované dovolené . Ve své omluvě se o místě konání dovolené nezmiňuje, tato informace vyplývá až z jeho stížnosti, adresované předsedkyni Okresního soudu v Přerově, datované dnem 6. 11. 2009 (viz č. l. 26 a násl. spisu), kde žalovaný konstatuje, že na dovolené v Egyptě byl od 8. do 19. 9. 2009, přičemž od 20. do 24. 9. trávil dovolenou u svého syna. Dovolací soud pak nevidí důvod, proč by dovolená, trávená na území České republiky, nemohla být relevantním argumentem pro odročení nařízeného jednání, je-li podložena řádnou a včasnou omluvou a závažnými osobními důvody. I kdyby ji však soud prvního stupně za dostatečný argument nepovažoval, měl toto své stanovisko vysvětlit v odůvodnění rozsudku pro uznání, jak je popsáno výše.

Domnívá-li se dále dovolatelka, že pokud žalovaný uvádí jinak omluvitelný důvod, pro nějž se nemůže nařízeného jednání zúčastnit, avšak nikterak jej neprokáže, nemusí jej soud akceptovat, nelze se s jejím názorem v tomto směru ztotožnit. Otázku, kdy jde v souvislosti s § 114c o. s. ř. o důležitý důvod, který žalovaného omlouvá, je třeba vykládat tak, jak to činí judikatura k podmínkám pro vydání rozsudku pro zmeškání (viz Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, s. 805). Omluva žalovaného je přitom z hlediska § 153b odst. 1 o. s. ř. důvodná, jestliže tvrdí takové skutečnosti, které jsou způsobilé jeho neúčast u jednání soudu omluvit; není třeba, aby tvrzené důvody ještě před prvním jednáním také prokázal (viz Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. § 1 až 200 za. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, s. 1052).

K argumentaci odvolacího soudu provedené nad rámec důvodů vedoucích ke změně rozsudku pro uznání (poučení žadatele o nutnosti doplnění a doložení omluvy) dovolací soud uvádí, že pokud žalobkyně poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1962/2003, je třeba uzavřít, že toto na posuzovaný případ zcela nedopadá. Dovolací soud v něm konstatoval, že omluví-li se z nařízeného jednání pouze jeden ze žalovaných, jenž byl zastoupen řádně předvolaným advokátem, který se neomluvil a jehož účasti u jednání nic nebránilo, soud může takové jednání konat, nevztahují-li se důvody pro odročení i na právního zástupce. V takovém případě, nevyhoví-li soud žádosti účastníka o odročení jednání, neboť jeho žádost nepokládá za důvodnou, není třeba, aby účastníka o nevyhovění jeho žádosti vyrozuměl. Je tedy zřejmé, že v žalobkyní citovaném rozhodnutí byly především procesní okolnosti věci zcela odlišné, když žalovaní byli zastoupeni advokátem (zatímco JUDr. Ondřej Čech, Ph. D., převzal právní zastoupení žalovaného až v průběhu odvolacího řízení; viz plná moc ze dne 19. 1. 2010, založená na č. l. 59 spisu), který se neomluvil, jednání bylo nařízeno v rámci odvolacího řízení a nebyly s ním spojeny následky předvídané § 114c odst. 6, resp. § 153a odst. 3 o. s. ř.

Nejvyšší soud tak dospěl k závěru, že dovolací důvody nebyly naplněny, shledal právní posouzení odvolacího soudu správným a dovolání podle ust. § 243b odst. 2, části věty před středníkem, o. s. ř. zamítl.

Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím se řízení ve věci nekončí, bude i o nákladech dovolacího řízení rozhodnuto v konečném rozhodnutí soudu.

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 1. února 2011

JUDr. Jan E l i á š, Ph.D., v. r.
předseda senátu