28 Cdo 4080/2010
Datum rozhodnutí: 11.11.2010
Dotčené předpisy: § 2 odst. 1 předpisu č. 172/1991Sb., § 2a odst. 1 předpisu č. 172/1991Sb.




28 Cdo 4080/2010


ROZSUDEK


Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce: Diplomatický servis, se sídlem Václavské nám. 816/49, Praha 1, IČ: 000175, zastoupen Mgr. JUDr. Ivanem Solilem, advokátem v Praze 1, Vodičkova 41, proti žalovanému: hlavní město Praha, se sídlem Mariánského nám. 2, Praha 1, v odvolacím řízení zastoupen Prof. JUDr. Miroslavem Bělinou, advokátem v Praze 1, Dlouhá 13, za vedlejšího účastenství na straně žalobce: Česká republika Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem Kodaňská 1441/46, Praha 10, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp.zn. 4 C 48/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 3. 2010, č. j. 62 Co 512/2009-76, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 3. 2010, č. j. 62 Co 512/2009-76, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í :



Rozsudkem Městského soudu v Praze výše označeným byl ve výroku I. změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 23. 4. 2009, č.j. 4 C 48/2006 42 tak, že byla zamítnuta žaloba žalobce na určení vlastnictví ČR k domu č.p. 522, parc. č. 522 a pozemků parc. č. 239 o výměře 561 m2 zastavěná plocha a nádvoří, zapsaných na LV č. 21 pro k. ú. B, obec P. Výrokem II. rozsudku odvolacího soudu byl prvostupňový nákladový výrok ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným změněn tak, že žalobce spolu s vedlejším účastníkem jsou povinni společně a nerozdílně uhradit žalovanému na náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 40.800,- Kč.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. V něm napadl právní posouzení věci odvolacím soudem, v dalším textu provedl rozbor relevantních právních předpisů a dovodil, že odvolací soud při aplikaci zákona č. 172/1991 Sb. v daném případě především nezvážil účel této právní normy sledovaný zákonodárcem. Dovolatel žádal, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolací instance a věc jí vrátil k dalšímu řízení.

K dovolání se prostřednictvím advokáta vyjádřil žalovaný. Ve velmi podrobném textu se postavil za právní názor odvolací instance a konfrontoval jej s tou judikaturou Nejvyššího soudu, kterou považoval za relevantní. Navrhl, aby bylo žalobcovo dovolání zamítnuto.

Nejvyšší soud shledal, že žalobce, zastoupený advokátem, podal dovolání včas (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání spatřoval dovolatel v naplnění podmínek § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a dovolací důvod jím vylíčený odpovídal ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř.


Dovolání je přípustné i důvodné.

Věci , v nichž jsou účastníky na jedné straně příspěvková organizace Diplomatický servis a na druhé straně hlavní město Praha a případně též Česká republika (za níž vystupuje Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových), mají velmi podobný průběh i obsah po stránce skutkové i právní. Zjištění nižších instancí a jejich právní posouzení věci se koncentrují především do těchto skutečností a jejich právních důsledků:
- na počátku relevantního právního dění spojeného s předmětnými nemovitostmi je příděl městu (obci), a to jak příděl provedený Osidlovacím úřadem a Fondem národní obnovy, tak případně příděl (správní rozhodnutí) provedený místním správním orgánem; řada těchto přídělů je kontroverzních, včetně jejich datování po 31.12.1949;
- vzhledem k účinkům zákona č. 279/1949 Sb., které spočívaly mj. v zániku obecního vlastnictví, došlo od 1. 1. 1950 k přechodu nemovitostí na stát; následoval další příděl, tentokrát do (operativní) správy organizace či instituce, která předmětné nemovitosti jménem státu spravovala; v nyní posuzovaných věcech jde o hospodaření vykonávané Správou služeb diplomatického sboru (nyní Diplomatický servis);
- k datu 24.5.1991 trval právní stav, podle něhož byly nemovitosti ve vlastnictví Československé federace (ČSFR); je to zřejmé již ze samotné funkce, k níž nemovitosti byly určeny; teprve dnem 1.1.1993, tedy zánikem ČSFR, přešly nemovitosti do vlastnictví České republiky;
- ke dni účinnosti novely zákona o obecních restitucích, vyhlášené pod č. 114/2000 Sb. (1. 7. 2000), tedy byly předmětné nemovitosti nedošlo-li v mezidobí ke změně jejich vlastníka - ve vlastnictví České republiky; nižší instance zde oprávněně dovodily, že zákon č. 114/2000 Sb. nemůže působit zpětně;
- - těžiště právního posouzení věci se tak přeneslo do oblasti výkladu zákona č. 114/2000 Sb., též za použití jeho důvodové zprávy, v návaznosti na zákon č. 172/1991 Sb.; lze rekapitulovat, že ve všech posuzovaných věcech bylo konstatováno splnění podmínky vlastnictví státu ke dni 1.7.2000, ale rozhodnutí ve prospěch obce bylo vyloučeno v důsledku vlastnictví ČSFR ke dni 24.5.1991; překážkou obecní restituce zůstalo nesplnění této podmínky a bylo rozhodnuto vždy ve prospěch Diplomatického servisu, potažmo státu.

Tyto svou podstatou nepochybně ad hoc přesvědčivé a detailně odůvodněné závěry především odvolací instance (nezřídka i nižší) je žádoucí doplnit úvahou v obecnější rovině.

Konstatování, že novela zákona č. 172/1991 Sb., vyhlášená pod č. 114/2000 Sb., nepůsobí zpětně, je vlastně triviální a samozřejmé. Každá změna či doplnění zákona může vyvolat předpokládané právní následky až ode dne své účinnosti. Tyto následky však nemohou nastat izolovaně, bez ohledu na již dříve platný zákonný text. Obsah změn a doplňků by měl zapadnout do mozaiky dosavadního textu zákona; měl by být aplikován a interpretován v organickém souladu s tímto textem.

Postulátem tedy zůstává, že zákon by měl svým obsahem a účelem tvořit koherentní celek. Tím nemá být popřeno, že by změněná nebo doplněná ustanovení nemohla být samostatnými skutkovými podstatami .

V posuzovaných věcech jsou soudům stranami nabízeny dva výklady. Ani jeden z nich nelze a priori odmítnout. První byl ve věcech Diplomatického servisu nižšími instancemi většinou přijat. Vychází z původního záměru zákonodárce restituovat obcím ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. (24.5.1991) jen ty nemovitosti, jež byly k tomuto dni v majetku České republiky, nikoliv však v majetku ČSFR. Má-li tato premisa zákona zůstat platná i po vydání novely č. 114/2000 Sb. (což odvolací soud podpírá důvodovou zprávou k ní ta však nemusí vyjadřovat vůli zákonodárce v konečných fázích legislativního procesu), pak obec (hlavní město) nemůže s tvrzením o svém vlastnickém právu uspět. To přesto, že předmětné nemovitosti byly ke dni účinnosti zákona č. 114/2000 Sb. (1.7.2000) ve vlastnictví České republiky.

Druhá interpretační varianta, předložená městem, považuje ustanovení § 2a, vložené do zákona č. 172/1991 Sb. zákonem č. 114/2000 Sb., za samostatnou skutkovou podstatu nejen tedy za legalizaci sporných přídělů, uskutečněných po 31. 12. 1949. Tuto variantu lze, vedle jiných argumentů tvrzených touto procesní stranou, podepřít zejména tou prostou skutečností, že se od vydání zákona č. 172/1991 Sb. zásadně změnily státoprávní a společenské poměry. Zánik federace a vznik suverénní České republiky dnem 1. 1. 1993 vyvolal mj. přechod nemovitostí (včetně sporných) do vlastnictví tohoto státu . Nabízí se otázka, zda má tato sukcese jít k tíži obce, hovoří-li jinak právní stav k datu 1. 7. 2000 v její prospěch.

Nejvyšší soud dává v nyní posuzovaných věcech, ve shodě s odvolacím soudem, přednost první z obou variant. Ta podle jeho názoru minimalizuje nebezpečí rušivých zásahů do kvantitou nikoli nepodstatného dílu majetku České republiky, který byl již jako součást majetku federace používán ke specifickým a nezastupitelným účelům. Akcent na plynutí času, na nepřerušené dlouhodobé užívání nemovitostí určitým způsobem, a tedy na zachování právní jistoty dosavadního vlastníka (jakož i správce, nájemce apod.), je významným kritériem pro rozhodnutí v těchto případech. Je však nutné dodat, že podle konkrétních okolností případu může v jiných věcech přicházet v úvahu (v rozhodovací praxi dovolacího soudu dokonce potenciálně většinově, srov. rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 1743/2006 a řadu dalších, zatímco ve prospěch opačné varianty lze citovat sp. zn. 28 Cdo 2850/2004) také druhá z uvedených variant.

Proces majetkových restitucí se ani po dvou desetiletích od jeho zahájení nebo spíše právě pro tuto skutečnost - neobejde bez výjimek. Zasáhl do něj totiž velmi intenzivním způsobem časový faktor. Chvályhodný záměr porevolučních zákonodárců uskutečnit rychlou vlastnickou transformaci (cestou preference dohod v příslušných zákonech, stanovením krátkých lhůt apod.) se tu podařilo naplnit jen zčásti. Následují desetiletí zbylých početných restitučních sporů, na jejichž průběh a rozhodování neblaze působí čas přinášející podstatné změny okolností často v neprospěch dokonce obou (všech) sporných stran. Tím spíše je třeba dát v konkrétních případech průchod individuální spravedlnosti a nelpět na rigidních aplikačních a interpretačních šablonách.

V nyní posuzované věci je její právní posouzení v rozporu se shora popsanými aplikačními a interpretačními závěry Nejvyššího soudu. Lze jen dodat, že (ač to není podrobně popsáno v rozhodnutích nižších instancí) se z hlediska činností Diplomatického servisu dá předpokládat, že provádí pro stát správu nemovitostí, vedoucí tím či oním způsobem k jejich využívání zahraničními zastupitelskými misemi. Je-li tomu tak, pak je zajisté přirozenější, aby byly konkrétní právní formy užívání nemovitostí realizovány v rámci vztahu stát (organizace pověřená správou) diplomatická mise, než město diplomatická mise .

Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud ruší napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrací k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 věta za středníkem, odst. 3 o. s. ř.).

V dalším průběhu řízení, v němž bude odvolací soud vázán právním názorem Nejvyššího soudu, bude rozhodnuto též o nákladech dovolacího řízení (§ 243d odst.1 o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 11. listopadu 2010
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.
předseda senátu