28 Cdo 4077/2013
Datum rozhodnutí: 07.05.2014
Dotčené předpisy: § 451 obč. zák., § 24 odst. 3 předpisu č. 26/2000Sb., § 511 odst. 1 obč. zák., § 153 odst. 2 o. s. ř.




28 Cdo 4077/2013

ROZSUDEK

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně J. M. , zastoupené JUDr. Martinou Dvořákovou, advokátkou se sídlem v Praze 8, Zenklova 230/66, proti žalovaným 1. V. Š. , 2. B. Š. , 3. D. Š. , a 4. P. Š. , všem zastoupeným JUDr. Markem Nespalou, advokátem se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 21, o zaplacení částky 150.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn. 11 C 77/2011, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. února 2013, č. j. 32 Co 341/2012-110, takto:

I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í:


Okresní soud Praha - východ rozsudkem ze dne 13. 12. 2011, č. j. 11 C 77/2011-60, ve znění opravného usnesení ze dne 21. 11. 2012, č. j. 11 C 77/2011-90, uložil žalovaným, aby zaplatili žalobkyni předmětnou částku s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Soud žalobkyni přiznal žalovanou sumu coby bezdůvodné obohacení dle § 451 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen obč. zák. ), které na straně žalovaných vzniklo užíváním nemovitostí ve vlastnictví žalobkyně bez právního důvodu. Soud vzal za zjištěné, že žalobkyně tyto nemovitosti nabyla ve veřejné dražbě, přičemž soudu nepřísluší přezkoumávat platnost dražby v jiném řízení než v řízení podle § 24 odst. 3 zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o veřejných dražbách ), a to ani jako předběžnou otázku. Žalovaní přitom platnost dražby žalobou podle zákona o veřejných dražbách nenapadli. Jelikož žalovaní zpochybňovali nabytí vlastnictví navrhovatelem dražby, uvedl soud, že v případě, že při dokládání vlastnictví navrhovatele dobrovolné veřejné dražby byla zachována běžná opatrnost, je třeba pokládat vlastnictví za doložené, i kdyby později vyšlo najevo, že vlastnictví svědčilo někomu jinému. Za splnění této podmínky může vydražitel nabýt vlastnické právo k nemovitosti bez ohledu na to, zda navrhovatel dražby vlastníkem byl. Navrhovatel dražby v dané věci své vlastnictví doložil výpisem z katastru nemovitostí, v němž nebylo vyznačeno žádné probíhající řízení o určení vlastnictví k nemovitostem, a kupní smlouvou. Na žalobkyni proto udělením příklepu přešlo vlastnictví předmětných nemovitostí a žalovaní jsou povinni vydat jí bezdůvodné obohacení v žalované výši.
K odvolání všech žalovaných rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 2. 2013, č. j. 32 Co 341/2012-110. Odvolací soud výrokem I. změnil výrok I. rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalovaným uložil plnit žalovanou částku v měsíčních splátkách po 10.000,- Kč, a ve zbývající části jej potvrdil s tím, že žalovaní jsou povinni plnit žalobkyni společně a nerozdílně. Odvolací soud rovněž výrokem I. změnil výrok rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení a výrokem II. uložil žalovaným nahradit žalobkyni náklady odvolacího řízení. Odvolací soud uvedl, že žalobkyně prokázala, že jednání dražebníka naplnilo všechny požadavky kladené na dobrovolné veřejné dražby s tím, že vlastnictví navrhovatele dražby bylo doloženo nejen výpisem z katastru nemovitostí, ale i kupní smlouvou ze dne 3. 12. 2008. Dražebníkovi nelze vytýkat, že si nevyžádal i předložení smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva, na jejímž základě nabyl vlastnictví prodávající, neboť takové zjišťování by přesahovalo rámec běžné opatrnosti. Dle soudu se proto jednalo o veřejnou dražbu, jejíž platnost nebyla zpochybněna v řízení podle § 24 odst. 3 zákona o veřejných dražbách. Žalobkyně na základě příklepu licitátora nabyla vlastnictví k předmětným nemovitostem originárně, takže ani námitky žalovaných ohledně neplatnosti smlouvy o zajišťovacím převodu práva nejsou relevantní.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř. ), mají za danou tím, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 21 Cdo 1032/2010. Dovolání zdůvodňují tím, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Odvolací soud zaujal dle dovolatelů nesprávný názor, podle nějž žalobkyně prokázala vlastnictví navrhovatele dražby k předmětným nemovitostem. Dovolatelé však tvrdí, že žalobkyně před soudy navrhovatelovo vlastnictví prokazovala pouze výpisem z katastru nemovitostí, který nesplňuje požadavky kladené citovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu na doložení vlastnictví navrhovatele dražby.
Podle dovolatelů nadto veřejná dražba, od níž žalobkyně odvozuje své vlastnické právo, vůbec nebyla dražbou, ale jen jednáním dražbu fingujícím. Dle žalovaných při veřejné dražbě nebyla splněna podmínka běžné opatrnosti, jelikož na základě pouhého předložení výpisu z katastru nemovitostí a kupní smlouvy nebylo dostatečně doloženo vlastnictví navrhovatele. Z kupní smlouvy jednoznačně vyplývalo, že prodávající nabyl vlastnické právo k předmětným nemovitostem na základě smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva uzavřené se žalovanými 1. a 2., přičemž z písemností předložených navrhovatelem dražby nebylo zřejmé, zda již nebyla splněna rozvazovací podmínka, a nedošlo tedy k obnovení vlastnického práva žalovaných 1. a 2. Navíc dovolatelé namítají, že smlouva o zajišťovacím převodu vlastnického práva byla absolutně neplatnou, jelikož nesplňovala požadavky stanovené judikaturou dovolacího soudu. Z těchto důvodů dovolatelé navrhli Nejvyššímu soudu, aby rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že se žaloba v plném rozsahu zamítá, eventuálně aby napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil, přičemž s ohledem na to, že se důvody pro zrušení rozsudku odvolacího soudu vztahují i na rozhodnutí soudu prvního stupně, navrhují zrušit rozsudky soudů obou stupňů.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobami k tomu oprávněnými a řádně zastoupenými (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval přípustností dovolání.
Podle § 237 o. s. ř. je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Námitka, kterou dovolatelé zpochybňují názor odvolacího soudu, že žalobkyně prokázala vlastnictví navrhovatele dražby k draženým nemovitostem, nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. již proto, že se v zásadě jedná o polemiku se skutkovými zjištěními odvolacího soudu, a nikoli o řešení otázky hmotného či procesního práva. Nadto z napadeného rozsudku jednoznačně plyne, že odvolací soud postavil svůj závěr o tom, že vlastnictví navrhovatele dražby k nemovitostem bylo prokázáno, nikoli pouze na výpisu z katastru nemovitostí, jak tvrdí dovolatelé, ale též na důkazu kupní smlouvou. Dovolateli rozporovaný názor, podle nějž by k průkazu vlastnictví navrhovatele dražby postačoval výpis z katastru nemovitostí, tak odvolací soud v napadeném rozsudku (ba ani soud prvního stupně) nezaujal, a daná námitka je i z tohoto důvodu zcela bezpředmětná.
Dovolání lze přesto považovat za přípustné s ohledem na druhou námitku dovolatelů, podle níž ke splnění podmínky běžné opatrnosti při veřejné dražbě bylo nutné předložit jako doklad vlastnictví navrhovatele dražby k draženým nemovitostem nejen výpis z katastru nemovitostí a kupní smlouvu, na jejímž základě navrhovatel dražby vlastnické právo k těmto nemovitostem nabyl, ale též smlouvu o zajišťovacím převodu vlastnického práva, na kterou se daná kupní smlouva odvolává. Tato otázka výkladu pojmu běžné opatrnosti při veřejné dražbě nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešena.
Veřejnou dražbou prováděnou podle zákona o veřejných dražbách je veřejné jednání, jehož účelem je přechod vlastnického nebo jiného práva k předmětu dražby, konané na základě návrhu navrhovatele, při němž se licitátor obrací na předem neurčený okruh osob přítomných na předem určeném místě (nebo v prostředí veřejné datové sítě na určené adrese) s výzvou k podávání nabídek a při němž na osobu, která za stanovených podmínek učiní nejvyšší nabídku, přejde příklepem licitátora vlastnictví nebo jiné právo k předmětu dražby, nebo totéž veřejné jednání, které bylo licitátorem ukončeno z důvodu, že nebylo učiněno ani nejnižší podání. Veřejnou dražbou dobrovolnou je dražba prováděná na návrh vlastníka, resp. též osoby, která je oprávněna s předmětem dražby hospodařit a je vlastníkem zmocněna nebo na základě zvláštního právního předpisu oprávněna předmět dražby zcizit, likvidátora a insolvenčního správce (§ 17 odst. 1 a 4 zákona o veřejných dražbách).
Na vydražitele, který zaplatil cenu dosaženou vydražením ve stanovené lhůtě, přechází vlastnictví nebo jiné právo k předmětu dražby příklepem licitátora. Z pohledu ustanovení § 132 odst. 1 obč. zák. jde při veřejné dobrovolné dražbě o nabytí vlastnictví na základě jiné skutečnosti stanovené zákonem, která má povahu originární. Přestože vydražitel cenu zaplatí ve stanovené lhůtě, vlastnictví na něj nepřechází, jde-li o neplatnou dražbu s tím, že dražba je neplatná pouze tehdy, pokud její neplatnost vyslovil soud ve zvláštním řízení podle § 24 odst. 3 zákona o veřejných dražbách. Nejvyšší soud nicméně rovněž dovodil, že ne každé jednání prováděné dražebníkem lze pokládat za veřejnou dražbu. Jde-li o veřejnou dobrovolnou dražbu, musí být řádně doloženo navrhovatelovo vlastnictví, popřípadě legitimace osob, které se ve smyslu ustanovení § 17 odst. 4 zákona o veřejných dražbách považují za vlastníka; jinak by totiž smyslem jednání prováděného dražebníkem nemohl být přechod vlastnictví k předmětu dražby na vydražitele, ale jiný cíl, který by přechod vlastnictví na základě dražby jen předstíral. Jednání, které by neodpovídalo uvedeným požadavkům, nelze považovat za veřejnou dobrovolnou dražbu; i kdyby nebylo napadeno žalobou o neplatnost veřejné dobrovolné dražby podle ustanovení § 24 odst. 3 zákona o veřejných dražbách nebo kdyby jí nebylo pravomocným soudním rozhodnutím vyhověno, nepožívá jeho výsledek žádné právní ochrany. Pokud byla při dokládání vlastnictví navrhovatele veřejné dobrovolné dražby zachována běžná opatrnost, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu případu požadovat při uzavírání smlouvy o provedení dražby, je třeba pokládat vlastnictví pro účely navrhované veřejné dobrovolné dražby vždy za řádně doložené, i kdyby se později ukázalo, že vlastnictví svědčilo někomu jinému; jen tehdy je také odůvodněn závěr, že vydražitel může nabýt vlastnické právo k nemovitosti i bez ohledu na to, zda navrhovatel dražby byl jejím vlastníkem (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 21 Cdo 1032/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2012, sp. zn. 21 Cdo 358/2011, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 21 Cdo 1770/2011).
Je nutno předeslat, že pro řešení otázky, jakou míru zkoumání požaduje běžná opatrnost v případě, v němž navrhovatel dražby vlastnictví k předmětu dražby odvozuje od zajišťovacího převodu práva, nemají relevanci dovolateli uváděné důvody tvrzené absolutní neplatnosti smlouvy o zajišťovacím převodu práva. I kdyby snad v daném případě smlouva skutečně neplatnou byla, což dovolací soud ani v nejmenším nepředjímá, nemělo by to vliv na otázku, zda si dražebník počínal s obvyklou opatrností, když předložení této smlouvy nevyžadoval, protože míru opatrnosti při zkoumání titulu nabytí vlastnictví k předmětu dražby jejím navrhovatelem nelze činit závislou na hypotetickém výsledku tohoto zkoumání.
Podle předchozí judikatury Nejvyššího soudu má být institut zajišťovacího převodu práva obsažený v § 553 obč. zák. vnímán i bez výslovného zakotvení rozvazovací podmínky ve smlouvě jako ujednání s rozvazovací podmínkou, jejímž splněním se vlastníkem věci bez dalšího stává původní majitel. Zajišťovací převod práva plní i funkci uhrazovací, slouží tedy rovněž k uspokojení věřitele, jehož pohledávka byla takto zajištěna; tato funkce však nastupuje až ve chvíli, kdy zajištěný dluh nebyl k datu splatnosti splněn. Vlastnictví převáděné v rámci zajišťovacího převodu práva je proto podmíněné , dokud nenastane splatnost zajištěné pohledávky, a stává se nepodmíněným teprve tehdy, když rozvazovací podmínka splnění zajištěné pohledávky nenastane (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2008, sp. zn. 31 Odo 495/2006).
V minulosti Nejvyšší soud dále judikoval, že věřitel, který vlastnické právo nabyl na základě zajišťovacího převodu práva, může takto nabyté vlastnické právo převést na třetí osobu s tím, že další nabyvatel přejímá spolu s vlastnictvím také rozvazovací podmínku ze zajišťovacího převodu práva; při splnění této rozvazovací podmínky se pak stává vlastníkem věci bez dalšího původní vlastník, který zajištění poskytl (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3766/2010). Nabytí vlastnického práva příklepem licitátora ve veřejné dražbě má však originární charakter.
I s vědomím výše uvedených argumentů Nejvyšší soud konstatuje, že předložení kupní smlouvy a výpisu z katastru nemovitostí při podání návrhu na provedení veřejné dražby dobrovolné představovalo za daných okolností dostatečný doklad vlastnictví navrhovatele dražby k draženým nemovitostem ve smyslu rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 21 Cdo 1032/2010. Dovolatelům nelze dát za pravdu v tom, že by při podání návrhu na provedení dražby nebylo zřejmé, zda již došlo ke splnění rozvazovací podmínky ze smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva, a tedy k obnovení vlastnictví žalovaných 1. a 2. k předmětným nemovitostem. Pokud by taková podmínka byla splněna, bylo by věcí obezřetnosti žalovaných, aby zahájili řízení vedoucí k nastolení souladu katastrálního zápisu s novým právním stavem. Předložený výpis z katastru nemovitostí, v němž žádné řízení dotýkající se dražených nemovitostí vyznačeno nebylo, proto představoval dostatečný podklad pro závěr o trvání vlastnického práva navrhovatele dražby. Naopak předložení a provedení k důkazu samotné smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva by v tomto směru ničeho prokázat nemohlo, jelikož pozdější splnění rozvazovací podmínky by z ní nebylo možno zjistit.
Dovolací soud nevylučuje, že za určitých okolností by mohl být takový požadavek coby součást běžné opatrnosti namístě. Nicméně i s ohledem na to, že ani dovolatelé sami nenamítali, že by k dražbě došlo před splatností zajištěné pohledávky, nepovažuje Nejvyšší soud v přezkoumávaném případě za splněné podmínky, pro něž by bylo možné dospět k závěru, že se vůbec nejednalo o veřejnou dobrovolnou dražbu, ale toliko o jednání, které dražbu fingovalo. Konstatoval-li tudíž odvolací soud, že dražitel postupoval s obvyklou opatrností, a byly tedy naplněny pojmové znaky dražby podle zákona o veřejných dražbách, je jeho právní posouzení správné.
Jelikož je rozsudek odvolacího soudu věcně správný a dovolání důvodnost přiznat nelze, přikročil podle § 243d písm. a) o. s. ř. Nejvyšší soud k zamítnutí dovolání.
O náhradě nákladů dovolacího řízení soud rozhodl dle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1. o. s. ř. s tím, že žalobkyni, jež by na jejich náhradu měla právo, žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. května 2014
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu