28 Cdo 4077/2010
Datum rozhodnutí: 15.11.2010
Dotčené předpisy: § 16 odst. 2 předpisu č. 229/1991Sb.




28 Cdo 4077/2010

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce ENDERBURY Corporation a.s. , IČ: 27781089, se sídlem v Lučině 152, zastoupeného JUDr. Karlem Guziurem, advokátem se sídlem ve Frýdku - Místku, Politických obětí 120, proti žalovanému Povodí Odry, státnímu podniku , IČ: 70890021, se sídlem v Ostravě, Moravská Ostrava, Varenská 49, zastoupenému JUDr. Milanem Skalníkem, advokátem se sídlem v Ostravě, Moravská Ostrava, Preslova 9, o vydání věci, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 59 C 247/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. dubna 2010, č. j. 8 Co 765/2009-189, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci k rukám advokáta JUDr. Karla Guziura na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.060,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
O d ů v o d n ě n í:

Shora označeným rozsudkem Krajský soud v Ostravě (dále též odvolací soud ) potvrdil rozsudek Okresního soudu v Ostravě (dále též soud prvního stupně ) ze dne 22. července 2009, č. j. 59 C 247/2007-120, jímž bylo žalovanému uloženo převést do vlastnictví žalobce pozemek parc. č. 682/14 v katastrálním území L.; současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze zjištění, že smlouvami o postoupení pohledávek z 5. 12. 2006 a 19. 3. 2007 žalobce získal nárok na poskytnutí náhrady za zaniklé stavby v hodnotě 778.600,- Kč (§ 14 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů; dále jen zákon o půdě ), náležející původně V. a P. V. jako oprávněným osobám (§ 4 odst. 2 písm. c/ zákona o půdě), jejichž nemovitosti přešly na stát v rozhodné době způsobem uvedeným v § 6 odst. 1 písm. r) zákona o půdě. Vzal za prokázané, že přinejmenším faktickým držitelem později zaniklých staveb - zemědělské usedlosti čp. 1 v kat. území S., odstraněné v souvislosti s budováním Žermanické přehrady byl v době jejich zániku předchůdce žalovaného (§ 16 odst. 2 zákona o půdě). Nárok oprávněných osob na poskytnutí náhrady v uvedené výši byl deklarován i rozhodnutím Okresního úřadu ve Frýdku-Místku, Pozemkového úřadu ze dne 3. 9. 2001, č. j. PzÚ 567/92-B-Knv, a rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 10. 2004, č. j. 11 Co 94/2004-157, bylo konstatováno, že existující nárok oprávněných osob nelze uspokojit náhradou v penězích, nýbrž pouze věcným plněním; s tím se ztotožnil i Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 28 Cdo 2744/2005, vydaném v dříve skončené věci totožných účastníků (žalovaného a předchůdců žalobce). Ani touto formou ovšem žalovaný nárok oprávněných osob neuspokojil. K označenému pozemku parc. č. 682/14 v kat. území Lučina má právo hospodaření a hodnota tohoto pozemku odpovídá výši uplatněného restitučního nároku, který žalovaný co do důvodu i výše v minulosti uznal. Nárok u žalovaného uplatnili předchůdci žalobce jako oprávněné osoby již 4. 12. 1991 a znovu tak učinili po rozhodnutí pozemkového úřadu dne 5. 11. 2001; právo proto prekludováno není (§ 13 odst. 3 zákona o půdě). Nejde ani o právo promlčené, jelikož bylo žalobcem uznáno co do důvodu i výše, nehledě k tomu, že uplatnění námitky promlčení lze i v daném případě kvalifikovat jako výkon práva odporující dobrým mravům (§ 3 odst. 1 obč. zák.).

Odvolací soud tudíž dospěl k závěru, že žalobce smluvně vstoupil do práv oprávněné osoby (§ 33a odst. 1 zákona o půdě) a má vůči žalovanému právo na poskytnutí náhrady za zaniklé stavby věcným plněním (§ 16 odst. 4 zákona o půdě), převodem označeného pozemku do svého vlastnictví.


Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázal na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (o. s. ř.), co do důvodů má za to, že rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Namítal, že o totožném nároku těchže účastníků (za účasti předchůdců žalobce) bylo již dříve pravomocně rozhodnuto, a to v řízení vedeném u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 64 C 238/2002; dovozoval, že projednání této věci proto brání překážka věci pravomocně rozsouzené (§ 159a odst. 5 o. s. ř.). Konstatoval, že žalobce není k uplatnění práva věcně legitimován a nositelem práva se nemohl stát ani na základě smlouvy o postoupení pohledávky, jelikož pohledávka neexistuje. Současně tvrdil, že není nositelem povinnosti k poskytnutí náhrady za zaniklé stavby oprávněné osoby ve smyslu § 16 odst. 2 zákona o půdě, neboť po právní stránce nebyl držitelem nemovitostí; jiné závěry odvolacího soudu vycházející z nespornosti tvrzení účastníků o této skutečnosti označil za nesprávné. Dále namítal, že žalobcem vymáhané právo zaniklo prekluzí, jelikož nebylo uplatněno ve lhůtě stanovené § 13 odst. 3 zákona o půdě; konstatoval, že výzva k poskytnutí náhrady učiněná předchůdci žalobce dne 4. 12. 1991 byla adresována žalovanému jako nelegitimované osobě. Zopakoval i své námitky o promlčení uplatněného práva a tvrdil, že žalobou uplatněný nárok neuznal a ani námitku promlčení nepokládá za výkon práva odporující dobrým mravům. Za nepřesnou označil i formulaci výroku rozsudku o poskytnutí náhrady za nevydané nemovitosti věcným plněním. Navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobce označil napadený rozsudek za správný, se závěry odvolacího soudu se ztotožnil a navrhl, aby byl rozsudek potvrzen .

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním bylo napadeno rozhodnutí odvolacího soudu, které bylo vydáno po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., jímž se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., se zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a nejde ani o případ skryté diformity rozhodnutí ve smyslu § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen), může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.


Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, nýbrž tehdy, dospěje-li k takovému závěru sám dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. Dovolací soud přitom může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel sám označil (srov. § 242 odst. 3 o vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení).

Jestliže dovolatel tvrdí, že v téže věci bylo dříve pravomocně rozhodnuto, jde o námitku zmatečnostní vadou řízení (§ 229 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), která již od 1. ledna 2001 způsobilým dovolacím důvodem není; k posouzení její důvodnosti slouží od uvedeného data žaloba pro zmatečnost (shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2002, sp. zn. 29 Odo 523/2002, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 32/2003). K takové vadě lze přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.), rozhodnutí odvolacího soudu ovšem po právní stránce zásadně významným nečinní. Nehledě k tomu, že již v rozsudku ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 28 Cdo 2744/2005, který byl vydán ve věci těchže účastníků (žalovaného a předchůdců žalobce), Nejvyšší soud vysvětlil, že předmětem dříve skončeného řízení bylo toliko poskytnutí náhrady za zaniklé pozemky v penězích, které oprávněné osobě dle ustanovení § 16 odst. 4 zákona o půdě zásadně nepřísluší a nijak nezpochybnil nárok oprávněných osob na poskytnutí věcného plnění. I v nyní posuzované věci proto Nejvyšší soud zásadně odkazuje na důvody označeného rozhodnutí, k nimž se zřetelem k nyní uplatněným (dalším) námitkám dodává následující.

K otázce věcné legitimace k uplatnění nároku Nejvyšší soud poukazuje na ustanovení § 33a odst. 1 zákona o půdě, jež v aplikační praxi problémy nečinní. Podle něj lze veškeré nároky na poskytnutí náhrad podle zákona o půdě (a nároky na vydání podílu podle zákona č. 42/1992 Sb.), tedy i nároky na poskytnutí náhrady za zaniklé stavby podle § 14 odst. 1 zákona, smluvně převádět na jiné osoby a v takovém případě má nabyvatel postavení oprávněné osoby podle tohoto zákona. Jestliže tedy původní oprávněné osoby (Ing. Petr a Václav Vaníčkovi) své pohledávky postoupili jiné osobě, zprvu společnosti Stáj MUSTANG s. r. o., jež je posléze převedla na žalobce, je to žalobce, kdo je nositelem hmotného práva, o které v řízení jde a tedy subjektem ve věci (aktivně) legitimovaným.

Nerozporná judikatura panuje i v otázce určení povinného subjektu k poskytnutí náhrady za zaniklé stavby, jímž je právnická osoba (právní nástupce), která věc drží nebo ji držela v době zániku nemovitosti (§ 16 odst. 2 zákona o půdě). Osobou povinnou k poskytnutí náhrady může být i bývalý držitel nemovitosti, za něhož lze při nedostatku právně založeného vztahu považovat i držitele faktického (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 1999, sp. zn. 3 Cdon 85/96, nebo rozsudek ze dne 22. 10. 2002, sp. zn. 28 Cdo 1255/2002). Vycházeje ze skutkových zjištění odvolacího soudu je tímto držitelem, přinejmenším v rovině faktické, žalovaný. Skutková zjištění soudu jsou výsledkem korektně vedeného dokazování a dovolacímu přezkumu nepodléhají (dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. zde dovolateli k dispozici není). Ani tato právní otázka vyřešená v souladu s konstantní a nerozpornou judikaturou tedy rozsudek odvolacího soudu po právní stránce zásadně významným nečiní.


Stejně je tomu i v případě námitek o prekluzi uplatněného práva (§ 13 odst. 3 zákona o půdě), eventuelně jeho promlčení (§ 100 a násl. obč. zák.), jež nezbytný judikatorní přesah postrádají a které dovolatel zakládá na polemice se skutkovými závěry odvolacího soudu (tvrdí-li v rozporu s nimi, že k uznání uplatněného nároku co do důvodu a výše nedošlo), popřípadě na zpochybňování závěru o doručení výzvy povinnému subjektu. V případě hmotněprávní prekluzívní lhůty k uplatnění náhrad dle § 13 odst. 3 zákona o půdě jde přitom pouze o lhůtu pro uplatnění nároku u povinné osoby a nikoliv u soudu (shodně rozsudek Nejvyššího soudu z 16. 1. 2001, sp. zn. 28 Cdo 2022/99). Ač i nároky podle zákona o půdě, jež jsou majetkové povahy, podléhají promlčení podle obecného předpisu, je zde třeba přihlédnout ke konkrétním okolnostem případu a mít na zřeteli i nejasnosti, které provázely uplatňování nároků a způsob jejich vypořádání. Nešlo o obvyklé a ustálené právní vztahy, jaké jsou známy z klasických forem občanského práva hmotného, důraz byl kladen na dohodu účastníků a vypořádání se často realizovalo nesnadno a v dlouhých časových termínech (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 22. 10. 2002, sp. zn. 28 Cdo 1266/2002). To se týká zejména případů, kdy povinná osoba uplatněný nárok nezpochybňovala a jednala s oprávněnými osobami o formě náhrady, jak se stalo i v posuzovaném případě, v němž odvolací soud přijal správný názor, že i v tomto případě je při posuzování námitky promlčení, uplatněné oprávněnou osobu, namístě zkoumat, nejde-li o výkon práv v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 15. 1. 1997, sp. zn. II. ÚS 309/95). Jeho závěry nepokládá Nejvyšší soud za nepřiměřené.

Z ustálené judikatury odvolací soud nevybočil ani při určení formy náhrady dle § 16 odst. 4 zákona o půdě, jež spočívá zásadně ve věcech, které osoba povinná k poskytnutí náhrady vlastní nebo k nimž měla právo hospodaření (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 1996, sp. zn. 3 Cdon 1117/96, uveřejněný ve Sbírce soudního rozhodnutí a stanovisek pod R 10/98). Právě v takové formě se žalobci náhrady dostává, má-li žalovaný povinnost bezúplatně převést do jeho vlastnictví předmětný pozemek v hodnotě odpovídající výši restitučního nároku; tím je nahrazeno chybějící prohlášení vůle žalovaného k uzavření dohody o vydání této věci (§ 161 odst. 3 o. s. ř.).

Z výše řečeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je v souladu s konstantní a nerozpornou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu, od níž není důvod odchýlit se ani v nyní posuzované věci. Nejde proto o rozhodnutí ve věci samé po právní stránce zásadně významné a dovolání proti němu přípustné není (§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.). Nejvyšší soud proto aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) dovolání odmítl (§ 243b odst. 5 věta první, § 218 písm. c/ o. s. ř.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věta první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy dovolání žalovaného bylo odmítnuto a kdy k nákladům úspěšného žalobce patří odměna advokáta stanovená paušální sazbou 9.000,- Kč (§ 8 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), dvakráte krácená o 50% na částku 2.250,- Kč (§ 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 téže vyhlášky), dále paušální náhrada hotových výdajů advokáta v částce 300,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a částka 510,- Kč odpovídající 20% dani z přidané hodnoty z odměny a z náhrad (§ 137 odst. 3 o. s. ř.), celkem 3.060,- Kč.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. listopadu 2010 JUDr. Jan E l i á š, Ph.D., v. r.
předseda senátu