28 Cdo 4073/2008
Datum rozhodnutí: 10.12.2009
Dotčené předpisy:



28 Cdo 4073/2008
U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobců a) M. H., b) M. R., zastoupených JUDr. Radkem Jonášem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 3, W.Churchilla 2, proti žalovanému Pozemkovému fondu České republiky, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČ 45797072, o nahrazení projevu vůle, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 23 C 481/2005, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 1. 2008, č. j. 62 Co 450/2007-62, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 16.1.2008, č. j. 62 Co 450/2007-62, byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ze dne 22.5.2007, 23 C 481/2005-38, kterým byla zamítnuta žaloba na nahrazení projevu vůle žalovaného s převodem pozemku blíže specifikovaného ve výroku rozsudku soudu prvního stupně. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, podle nichž žalobci jsou na základě rozhodnutí příslušných pozemkových úřadů a na základě smluv o postoupení pohledávek nositeli nároku na vydání náhradních pozemků za pozemky, které nebyly oprávněným osobám v rámci restituce vydány. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že v případě žalobců se nejedná o původní restituenty ani o jejich dědice a nadále pro ně platí tzv. restituční tečka podle § 13 odst. 6,7 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen ,,zákon o půdě) a podle článku VI. zákona č. 253/2003 Sb., neboť jejich nárok vznikl ze smlouvy o postoupení pohledávky a právo na převod pozemků měli žalobci uplatnit do dvou let od právní moci rozhodnutí Pozemkového úřadu, přičemž po uplynutí této doby právo na převod pozemků ve vlastnictví státu zaniká. Podle odvolacího soudu lhůta stanovená v § 13 odst. 6 zákona o půdě je lhůtou propadnou a právo na vydání náhradního pozemku zanikne bez ohledu na to, zda bylo uplatněno u soudu ve stanovené lhůtě či nikoli. V této souvislosti odkazoval na nález Ústavního soudu ČR sp.zn. Pl. ÚS 6/05. Zaujal názor, že předmětný nález Ústavního soudu ČR dopadá pouze na část z celkového okruhu osob, kterých se týkají ustanovení § 13 odst. 6,7 zákona o půdě, přičemž touto částí jsou oprávněné osoby podle § 11 odst. 2 zákona o půdě, t.j. původní restituenti a jejich dědicové, nikoli postupníci. Dospěl k závěru, že žalobě nelze vyhovět ani z důvodu, že oprávněným osobám vzniká při aplikaci § 11 odst. 2 zákona o půdě právo na poskytnutí obecným způsobem specifikovaného náhradního pozemku, avšak nemají vůči Pozemkovému fondu ČR nárok na výběr pozemku.

Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podali žalobci včas dovolání, jehož přípustnost dovozovali z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve spojení s § 237 odst. 3 o. s. ř. Tvrdili existenci dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Podle dovolatelů rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní právní význam, který spatřovali v otázce, zda je možné žalobou na nahrazení projevu vůle úspěšně požadovat převod spoluvlastnického podílu státu k pozemku k uspokojení nároku, který byl dotčen § 13 odst. 6,7a článku VI. zákona č. 253/2003 Sb. za situace, kdy právní předchůdce v rozhodné době byl spoluvlastníkem předmětného pozemku, postupoval v souladu se zákonem a vnitřními předpisy a pokyny žalovaného a žalovaný ve vztahu k právnímu předchůdci žalobců učinil návrh na uzavření smlouvy. V dovolání poukazovali na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 28 Cdo 2259/2006 a sp. zn. 28 Cdo 436/2007 s tím, že v dané věci jde o převod spoluvlastnického podílu k pozemku, jehož přímý převod zákon i vnitřní právní předpis v rozhodné době připouštěl. Namítali, že zásadní otázkou pro posouzení předmětného návrhu je vymezení právního režimu převodu jiného pozemku ve vlastnictví státu k uspokojení nároku, který vznikl nevydáním pozemků. Podle dovolatelů zákon umožňuje i převod náhradního pozemku v obci jiné, pokud s převodem takového pozemku osoba disponující s nárokem na převod souhlasí a nebyl vyloučen ani převod spoluvlastnického podílu. Odkazovali též na rozhodnutí Ústavního soudu ČR sp.zn. III.ÚS 495/02 a na zákon č. 131/2006 Sb., který zavedl institut veřejné nabídky. Tvrdili, že žalovaný mohl v rozhodné době učinit návrh na uzavření smlouvy, který učinil a je tímto návrhem i vázán. Namítali, že převodem ideálních 5/6 pozemku parcely č. 1817/19 - orná půda o výměře 6.021 m2 v katastrálním území D. na žalobce nedošlo k porušení předpisu, který zakládá právo třetí osoby na nárokový převod, vylučuje pozemky z převodu nebo stanovuje cenový režim převodu. Konstatovali, že legitimní očekávání vycházelo i z toho, že sám žalovaný navrhl tento způsob vypořádání spoluvlastnictví převodem spoluvlastnického podílu státu a předložil mu návrh smlouvy, kterým k vypořádání mělo dojít. Navrhli proto zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.

Vyjádření k dovolání nebylo podáno.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými - účastníky řízení řádně zastoupenými advokátem (§ 240 odst. 1 o. s. ř., § 241 odst. 1 o. s. ř.), že však jde o dovolání v této věci nepřípustné.

Podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jimž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Shora uvedenou problematikou se dovolací soud zabýval již ve svém rozhodnutí ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. 28 Cdo 2259/2006, v němž vyslovil závěr, že zánik nároku na náhradní pozemek podle § 11 zákona o půdě, osob, jež jej získaly postoupením od jiných subjektů, vyplývá ze zákona, kterým byl změněn zákon o půdě. Jednalo se o zásah do práva dříve se vztahujícího i na postupníky, a týká se případů, kdy nárok nebyl ve stanovené lhůtě Pozemkovým fondem uspokojen, a to i za situace, že byly uplatněny u soudu před 31. 12. 2005. Z výše uvedených závěrů vycházel dovolací soud též ve svém rozhodnutí ze dne 22. 2. 2007, sp. zn. 28 Cdo 167/2007, ze dne 22. 2. 2007, sp. zn. 28 Cdo 209/2007, ze dne 19. 4. 2007, sp. zn. 28 Cdo 604/2007, ze dne 7. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1904/2007 a ze dne 10. 8. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2908/2007.

Odvolací soud ve svém rozhodnutí správně zdůraznil, že nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/05, publikovaným pod č. 531/2005 Sb. byla zrušena ustanovení § 13 odst. 6, 7 zákona o půdě a článek IV. 253/2003 Sb., avšak pouze ve vztahu k oprávněným osobám a jejich dědicům a nikoli ve vztahu k postupníkům.

Odvolací soud ve svém odůvodnění též správně konstatoval, že posouzením charakteru lhůty stanovené v § 13 odst. 6, 7 zákona č. 229/1991 Sb. ve znění zákona č. 253/2003 Sb. se zabýval již Ústavní soud ČR ve svém rozhodnutí Pl. ÚS 6/05 se závěrem, že se jedná o lhůtu propadnou (prekluzívní). Dovolací soud dodává, že pro tuto lhůtu je charakteristické, že jejím marným uplynutím nastává zánik samotného subjektivního práva a že k těmto důsledkům se přihlíží bez ohledu na to, zda to některý účastník namítá či nikoliv. Propadná lhůta způsobuje zánik práva sama o sobě již svým uplynutím, kterému nelze zabránit. Skutečnost, že lhůta k uplatnění nároku na vydání je lhůtou prekluzívní, ve svých důsledcích znamená, že oprávněná osoba se po jejím marném uplynutí nemůže domáhat práva na převod nemovitostí.

Dovolací soud dále připomíná, že neshledává důvod pro odklon od právních závěrů obsažených v ve svém rozsudku sp. zn. 28 Cdo 452/2000 ze dne 14. 8. 2001, jímž se soudní praxe řídí, a podle něhož nárok oprávněné osoby na náhradní pozemek nezahrnuje právo na převod konkrétního pozemku, což je třeba chápat tak, že oprávněná osoba nemá přímé právo na převod pozemku dle vlastního výběru. Oprávněnost tohoto závěru je dána tím, že právo oprávněných osob je obecné povahy, práva jednotlivých oprávněných osob si vzájemně konkurují, a je věcí posouzení priorit s ohledem na všechny okolnosti případu, které oprávněné osobě bude pozemek převeden.

Na základě výše uvedeného odvolací soud neřešil právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (s přihlížením i k právním závěrům Ústavního soudu ČR, jimiž jsou obecné soudy vázány). Rozhodnutí odvolacího soudu je tedy v souladu s ustálenou judikaturou.

V projednávané věci je tak patrno, že schází podmínka úspěšnosti dovolání zakládajícího se na tvrzení o tom, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na otázce zásadního právního významu. Námitky dovolatelů obsažené v dovolání, rovněž i odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.11.2007, sp.zn. 28 Cdo 436/2007, je tedy třeba považovat za nepřípadné

Dále je třeba poznamenat, že pokud jde o dovolání do výroku o náhradě nákladů řízení, dovolání přípustné není, a to bez zřetele k povaze takového výroku (bez ohledu na to, zda jde o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení) - srov. usnesení Nejvyššího soudu z 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2002, pod pořadovým číslem 88, a ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 4/2003.

Dovolací soud proto podle § 243b odst. 5 o. s. ř. za použití ustanovení § 218 písm. c) o. s. ř. dovolání odmítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první o. s. ř. za použití § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 o. s. ř. a § 146 odst. 3 o. s. ř. Dovolání žalobců bylo odmítnuto a žalovanému v souvislosti s podaným dovoláním zřejmě žádné náklady řízení nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. prosince 2009

JUDr. Josef R a k o v s k ý, v. r. předseda senátu