28 Cdo 4056/2010
Datum rozhodnutí: 15.02.2011
Dotčené předpisy: § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř., § 228 odst. 1 o. s. ř.




28 Cdo 4056/2010


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Josefa Rakovského, v právní věci žalobkyně Z. S., zastoupené JUDr. Ivem Hamou, advokátem se sídlem v Krnově, nám. Minoritů 13, proti žalovanému Městu Krnov , IČ 00296139, se sídlem v Krnově, Hlavní náměstí 96/1, zastoupenému Mgr. Josefem Tobiáškem, advokátem se sídlem v Krnově, Hlavní náměstí 1a, o návrhu na obnovu řízení, vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 19 C 8/2008, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 6. 2009, č. j. 51 Co 483/2008-91, takto:


I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :
(§243c odst. 2 o.s.ř.) Žalobkyně se domáhala obnovy řízení, které bylo vedeno u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 15 C 325/2001, s odůvodněním, že existují nové skutečnosti, které nemohla bez své viny použít v původním řízení, a tyto pro ni mohou přivodit příznivější rozhodnutí ve věci. Za novou skutečnost žalobkyně označila usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 30 Cdo 671/2007, z něhož mělo vyplynout, že v původním řízení vedeném pod sp. zn. 15 C 325/2001 nedošlo k aplikaci ustanovení § 107 odst. 3 obč. zák., (tak, že právo žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení nemohlo být promlčeno), neboť soud měl vycházet ze špatně zjištěného skutkového stavu. Uvedla, že v původním řízení nebylo postaveno najisto, zda žalovaný byl vlastníkem objektu, který žalobkyně užívala, což mělo vliv na nesprávné vypořádání bezdůvodného obohacení jako synallagmatického závazku ve smyslu § 457 obč. zák. Žalobkyně závěrem uvedla, že v obnoveném řízení může důkazně doložit, že žalovaný nebyl v rozhodném období vlastníkem objektu.


Okresní soud v Bruntále usnesením ze dne 6. 5. 2008, č.j. 19 C 8/2008-59, zamítl návrh na obnovu řízení (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že žalobkyně nedoložila nové skutečnosti, které by ve smyslu § 228 odst. 1 písm. a) o.s.ř. mohly pro žalobkyni přivodit příznivější rozhodnutí ve věci.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 24. 6. 2009, č. j. 51 Co 483/2008-91, usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně o tom, že žalobkyně nedoložila nové skutečnosti, které by ve smyslu § 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. mohly pro žalobkyni přivodit příznivější rozhodnutí ve věci.

Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost spatřovala v ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) ve spojení s § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Žalobkyně namítá, že pokud by se v původním řízení prokázalo, že žalovaný nebyl vlastníkem objektu, za jehož užívání žalovanému žalobkyně poskytovala nájemné, měla žalobkyně právo takový objekt užívat z řádného právního titulu držby. Žalobkyně dále tvrdila, že pokud soudy nižších stupňů v původním řízení rozhodly o námitce promlčení, aniž bylo rozhodnuto o vlastnictví objektu, nemohlo dojít k posouzení závazku z neplatné nájemní smlouvy jako synallagmatického ve smyslu § 457 obč. zák. a rovněž se tak nemohlo přihlížet k námitce započtení vznesené žalovaným. Žalobkyně následně uvedla, že za situace, kdy objekt užívala jako oprávněná držitelka, a nikoliv jako nájemkyně, nebyla povinna žalovanému plnit žádnou finanční kompenzaci. Dále uvedla, že vychází-li držba z vlastnického práva, jednalo o právo nepromlčitelné, což mělo mít vliv na aplikaci ustanovení § 107 odst. 3 obč. zák.

Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.


Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), se nejdříve zabýval otázkou, zda je dovolání v dané věci přípustné.

Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) ve spojení s § 238 odst. 1 písm. a) a odst. 2 o. s. ř. je dovolání přípustné proti usnesení, jímž odvolací soud potvrdil usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl o žalobě na obnovu řízení, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Ten je podle § 237 odst. 3 o.s.ř. (ve znění do 30. 6. 2009 srov. čl. II bod 12. zákona č. 7/2009 Sb.) dán zejména tehdy, jestliže napadené rozhodnutí řeší právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu ještě nebyla řešena, která je odvolacími nebo dovolacím soudem řešena rozdílně, nebo také řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.) popřípadě řeší-li odvolací soud určitou právní otázku jinak, než je posuzováno v konstantní judikatuře dovolacího a Ústavního soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. 20 Cdo 2296/2000).

Dovolání však není přípustné.

Jestliže žalobkyně předesílá dovolacímu soudu souvislost mezi otázkou vlastnictví objektu, za jehož užívání platila žalovanému nájemné, které v původním řízení vedeném u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 15 C 325/2001 požadovala ve formě bezdůvodného obohacení nazpět, a otázkou aplikace ustanovení § 107 odst. 3 obč. zák., nemá tato zásadní právní význam, neboť výklad ustanovení § 107 odst. 3 obč. zák. je v daném ohledu zcela jednoznačný a v judikatuře Nejvyššího soudu konstantně řešený. Podle § 107 odst. 3 obč. zák. [j]sou-li účastníci neplatné nebo zrušené smlouvy povinni vzájemně si vrátit vše, co podle ní dostali, přihlédne soud k námitce promlčení jen tehdy, jestliže by i druhý účastník mohl promlčení namítat. Nejvyšší soud přitom již v rozsudku ze dne 22. 1. 2003, sp. zn. 33 Odo 773/2002, dospěl k závěru, že nelze aplikovat § 107 odst. 3 obč. zák., stojí-li proti sobě promlčitelná práva . Uvedený závěr přitom vychází z názoru, že ustanovení § 107 odst. 3 obč. zák. míří pouze na případy synalagmatických závazků, kdy na jedné straně stojí právo, které se promlčuje, a na druhé straně právo nepromlčitelné, tedy především na případy, kdy oproti sobě stojí právo na vydání peněžitého plnění vůči vlastnickému právu (srov. též rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2007, sp. zn. 33 Odo 791/2005). Tyto závěry ostatně vyplývají i z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 30 Cdo 671/2007, kterým se dovolatelka zaštiťuje. Z uvedených důvodů je dovolací soud nucen konstatovat, že samotný poukaz žalobkyně na v řízení nevyřešenou otázku vlastnictví objektu nemůže změnit nic na závěru soudu v původním řízení, podle kterého se právo žalobkyně na vrácení finančního plnění poskytnutého bez právního důvodu promlčelo, a to lhostejno zda takové plnění poskytovala žalobkyně jako oprávněná držitelka objektu či nikoliv. Jinými slovy není pravdou, jak dovolatelka v podaném dovolání dovozuje, že po právní stránce by žaloba na vydání bezdůvodného obohacení mohla být (za jakýchkoliv skutkových okolností) ztotožňována s žalobou vlastnickou. Uplatněné námitky tak zjevně nemohou zvrátit výsledek původního řízení ve vztahu k závěru o promlčení (části) nárokovaného práva žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení, a nemůže být naplněn ani účel sledovaný ustanovením § 228 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobkyně na základě předložené argumentace nemůže svým podáním docílit příznivějšího rozhodnutí ve věci.

Z výše uvedeného vyplývá, že napadenému usnesení nelze přiznat zásadní právní význam a dovolání přípustnost ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) a § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243b odst. 5, věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je dán tím, že žalovanému prokazatelné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 15. února 2011
JUDr. Iva B r o ž o v á, v. r.
předsedkyně senátu