28 Cdo 4035/2009
Datum rozhodnutí: 11.05.2011
Dotčené předpisy: § 5 předpisu č. 82/1998Sb., § 7 odst. 1,2 předpisu č. 82/1998Sb., § 8 odst. 1,2 předpisu č. 82/1998Sb., § 13 odst. 1 předpisu č. 82/1998Sb.




28 Cdo 4035/2009


ROZSUDEK

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobkyně: BULANA společnost s ručením omezeným (spol. s r.o.) , se sídlem Nový Jičín, K nemocnici 9, zastoupena JUDr. Janem Dobrovolným, advokátem ve Valašském Meziříčí, Náměstí 75, proti žalované: Česká republika Ministerstvo spravedlnosti , se sídlem Praha 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 5,350.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 41 C 78/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2009, č. j. 30 Co 193/2009-51, takto:

Rozsudky Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 4. 9. 2008, č. j. 41 C 78/2008-35, a Městského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2009, č. j. 30 Co 193/2009-51, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :
Rozsudkem Městského soudu v Praze shora označeným byl ve výroku I. rozsudku potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 4.9.2008, č.j. 41 C 78/2008-35, kterým byla žaloba o zaplacení částky ve výši 5,350.000,- Kč s příslušenstvím zamítnuta; současně bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů. Ve výroku II. rozsudku odvolacího soudu bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení tak, že na jejich náhradu nemá právo žádný z účastníků.

Ve věci se žalobkyně domáhala na žalované zaplacení uvedené částky jako náhrady škody, která měla být způsobena nesprávným úředním postupem soudního exekutora JUDr. Dědka, v rámci exekuce prodejem nemovitostí (specifikovaných v rozhodnutí soudu prvního stupně) pro vymožení pohledávky oprávněného UNION Trading, a.s., proti povinnému Ing. Novákovi. Exekutor měl dne 1.12.2002 vydat usnesení o příklepu č.j. EX 101/01-8 (ve prospěch žalobkyně byly nemovitosti prodány za 3,000.000,- Kč), na němž byla dne vyznačena Okresním soudem ve Vsetíně, pracoviště Valašské Meziříčí, doložka právní moci s datem 3.12.2002. Na základě této skutečnosti následně došlo i k zapsání vlastnického práva do příslušné evidence katastru nemovitostí ve prospěch žalobkyně. Dne 27.10.2004 však Krajský soud v Ostravě vydal usnesení, kterým změnil usnesení o příklepu ze dne 1.12.2002 tak, že se příklep neuděluje (učinil tak na základě řádně a včas uplatněného opravného prostředku ze strany povinného Ing. Nováka). Jako důvod pro tohoto rozhodnutí bylo uvedeno, že exekutor svým postupem před dražbou porušil procesní práva poškozeného, když mu řádně a včas nedoručil dražební vyhlášku a povinný se tak nemohl dražby účastnit; tj. nemohl podávat případné námitky apod. (současně byla žalobkyni vrácena částka, kterou za předmětné nemovitosti zaplatila). Dne 8.4.2004 bylo Krajským soudem v Ostravě vydáno usnesení o prohlášení konkurzu na majetek dlužníka Ing. Nováka. Usnesení nabylo právní moci dne 11.10.2005; dne 21.10.2005 se konala veřejná dražba za účelem zpeněžení předmětných nemovitostí. Žalobkyně se této dražby zúčastnila a předmětné nemovitosti vydražila za částku 8,350.000,- Kč. Podle tvrzení žalobkyně je právě rozdíl mezi oběma zaplaceními částkami, tj. 5,350.000,- Kč škoda, která jí vznikla v důsledku nesprávného úředního postupu příslušného exekutora. Podle tvrzení žalobkyně navíc došlo k navýšení tržní ceny nemovitostí tím, že sama žalobkyně do nich rozsáhle investovala, zajistila rovněž bonitní nájemníky a rovněž v důsledku cenového vývoje na trhu nemovitostí. Svůj nárok na náhradu škody následně uplatnila žalobkyně u žalované dne 23.3.2006; ta na to reagovala svým stanoviskem ze dne 15.11.2006, kterým žádost o odškodnění v plném rozsahu zamítla.

Soud prvního stupně dospěl ve věci k závěru, že žalobkyní požadovanou částku není možné považovat za škodu; současně dovodil absenci příčinné souvislosti mezi tvrzenou škodou a nesprávným úředním postupem či nezákonným rozhodnutím. Podle soudu nebylo možné s jistotou ani s určitou vyšší mírou pravděpodobnosti tvrdit, že pokud by exekutor postupoval v souladu se zákonem a povinnému v exekuci řádně doručil dražební vyhlášku, došlo by k dražbě nemovitostí ve stejném termínu a za stejných okolností; nebylo totiž možné pominout skutečnost, že povinný má právo podat proti dražební vyhlášce odvolání, stejně jako je oprávněn podat námitky proti udělení příklepu. Podle závěrů soudu nebylo rovněž možné souhlasit s tvrzením žalobkyně, že byla nucena účastnit se veřejné dražby vyhlášené správkyní konkurzní podstaty; účast na dražbě byla projevem její svobodné vůle. Mohla totiž zvolit jiný postup, pokud se jednalo o tvrzené zhodnocování předmětných nemovitostí, tj. požadovat vydání částky odpovídající zhodnocení budovy a investovat do nemovitosti jiné. Podle názoru soudu nebyla rovněž jednoznačná otázka vzniku škody samotné, jelikož skutečnou škodou se mj. rozumí újma spočívající ve zmenšení majetku poškozeného; v tomto případě žalobkyně za vydané peníze získala adekvátní protihodnotu nemovitosti za cenu, kterou je možné považovat ze cenu reálnou. S ohledem na zjištěné skutečnosti a po jejich právním posouzení soud prvního stupně žalobu zamítl.

Odvolací soud se ztotožnil s právními závěry soudu prvního stupně. V textu odůvodnění podrobně rozebral všechny podmínky, jejichž splnění je nutné k tomu, aby bylo možné požadovat po státu náhradu vzniklé škody tj. existenci nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu, vznik škody a příčinnou souvislost mezi škodou a nezákonným rozhodnutím. K tomu uvedl, že s ohledem na skutková tvrzení bylo nutné posuzovat zejména to, zda došlo ke zrušení nezákonného rozhodnutí ve smyslu § 8 zákona č. 82/1998 Sb. Zjištěný nesprávný postup exekutora se totiž promítl do jeho usnesení ze dne 1.11.2002; uvedená vada řízení tak měla bezprostředně za následek vydání nezákonného rozhodnutí a kvůli tomu nepřichází v úvahu odpovědnost státu za nesprávný úřední postup (viz. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp.zn. 2 Cdon 129/97). Uvedené usnesení však bylo změněno na základě podání řádného opravného prostředku. Podle závěrů soudu se nejednalo ani o případ, kdy je usnesení vykonatelné bez ohledu na právní moc a jednalo se o zrušení rozhodnutí již pravomocného. Rovněž žalobkyní požadovanou částku není možné považovat za škodu, když nedošlo k faktickému zmenšení jejího majetku a soud nedovodil ani existenci příčinné souvislosti. Účast žalobkyně na druhé dražbě posoudil jako projev její svobodné vůle; navíc podle závěrů soudu ke tvrzené škodě došlo až poté, co bylo nezákonné rozhodnutí zrušeno tj. stát neodpovídá za škodu vzniklou odstraněním nezákonného (nepravomocného) rozhodnutí. Odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně potvrdil jako věcně správný.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. V něm se postupně vyjádřila ke všem závěrům soudu prvního stupně i soudu odvolacího. V rámci textu dovolání zdůraznila skutečnost, že na usnesení exekutora ze dne 1.11.2002 byla dne 3.12.2002 vyznačena doložka právní moci a na základě tohoto usnesení bylo do příslušné evidence katastru nemovitostí zapsána změna vlastnictví k předmětným nemovitostem ve prospěch žalobkyně. Žalobkyně v dovolání uvedla názor, že se domnívá, že došlo jak k vydání nezákonného rozhodnutí, tak i k následnému pochybení na straně soudu při vyznačení doložky právní moci, tj. k pochybení při jeho úředním postupu a rovněž k nesprávnému úřednímu postupu na straně exekutora, který nestanovil úpadci povinnému - opatrovníka. Dále dovolatelka uvedla, že došlo ke zmenšení jejího majetku, když byla nucena vynaložit finanční prostředky k tomu, aby znovu nabyla předmětné nemovitosti; příčinná souvislost byla podle jejího názoru dána, jelikož v případě, kdy by exekutor nepochybil, nebyla by záležitost řešena u soudu a nedošlo by k žádné škodě. Dovolatelka navíc podle jejích tvrzení neměla jinou možnost, než se v pořadí druhé dražby zúčastnit; pokud by tak neučinila, přišla by o zařízení nemovitostí, ve kterých mnoho let podnikala a jež účelově vybavila právě pro potřeby jejího podnikání, které by tak fakticky skončilo. Podle názoru dovolatelky by měl dovolací soud na základě podaného dovolání dospět k závěru, že napadané rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, jelikož odvolací soud řešil právní otázku v rozporu s hmotným právem. Na závěr dovolání navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení, eventuálně aby zrušil i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud shledal, že žalobkyně, zastoupená advokátem, podala dovolání včas (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání spatřovala v zásadním právním významu napadeného rozhodnutí § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., dovolací důvod byl uplatněn podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.

Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam.

Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Předpokládá se navíc, že dovolací soud bude při posouzení přípustnosti dovolání reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 541/2004, Soudní judikatura č. 7/2004, č. 132, usnesení téhož soudu sp. zn. 28 Cdo 2757/2006 a řada dalších, implicite též nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 414/01, Sbírka nálezů a usnesení sv. 29, č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením § 242 o. s. ř.

Nejvyšší soud, přestože je toho názoru, že žalobkyně v podaném dovolání ne vždy dostatečně a jednoznačně vymezila ty právní aspekty případu, v nichž spatřuje zásadní význam napadeného rozhodnutí, přesto považuje za nutné věc meritorně posoudit.

Dovolání je přípustné a důvodné.

Podle § 5 zákona č. 82/1998 Sb. stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním nebo nesprávným úředním postupem.

Podle § 7 odst. 1 a 2 zákona č. 82/1998 Sb. mají právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda. Právo na náhradu škody má i ten, s nímž nebylo jednáno jako s účastníkem řízení, ačkoliv s ním jako s účastníkem řízení jednáno být mělo.

Podle § 8 odst. 1 a 2 zákona č. 82/1998 Sb. lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán. Byla-li škoda způsobena nezákonným rozhodnutím vykonatelným bez ohledu na právní moc, lze nárok uplatnit i tehdy, pokud rozhodnutí bylo zrušeno nebo změněno na základě řádného opravného prostředku.

Podle § 13 odst. 1, věta první zákona č. 82/1998 Sb. stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem.

Podle rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8.7.1997, sp. zn. 6 Co 704/97 je i vyznačení doložky právní moci na rozhodnutí, které není dosud pravomocné, nesprávným úředním postupem.

I když si je Nejvyšší soud vědom toho, že mu nenáleží posouzení skutkového stavu a je oprávněn provádět pouze právní analýzu případu, považuje za nutné vzhledem k následnému právnímu posouzení věci některé podstatné skutkové okolnosti případu zopakovat.

Nejvyšší soud je toho názoru, že z hlediska posouzení časové posloupnosti relevantních skutečností, je zapotřebí zabývat se nejprve vyznačením doložky právní moci na usnesení exekutora JUDr. Dědka, sp.zn. EX 101/01-8. Rozhodnutí bylo vydáno dne 1.12.2002 a právní moci nabylo dne 3.12.2002 (doložka právní moci byla vyznačena Okresním soudem ve Vsetíně, pracoviště Valašské Meziříčí). Současně je však prokázáno, že toto rozhodnutí bylo včas napadeno řádným opravným prostředkem ze strany povinného odvoláním. Dne 27.10.2004 Krajský soud v Ostravě vydal na základě podaného odvolání usnesení, kterým změnil usnesení o příklepu ze dne 1.12.2002 tak, že se příklep neuděluje. Důvodem pro vydání byla skutečnost, že exekutor svým postupem před dražbou porušil procesní práva poškozeného, když mu řádně a včas nedoručil dražební vyhlášku a povinný se tak nemohl dražby účastnit.

Došlo tedy ke dvojímu pochybení, jenž lze kvalifikovat jako nesprávný úřední postup jedná se jednak o nesprávné vyznačení doložky právní moci a jednak o pochybení exekutora při doručování dražební vyhlášky, kdy ji opomenul doručit současně i povinnému.

Výše uvedenými skutečnostmi se však odvolací soud ve svém rozhodnutí dostatečně nezabýval (předmětné usnesení je součástí přílohového materiálu ke spisu; podle § 213 odst. 1 o. s. ř. není odvolací soud vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně); to samé je možné říci o soudu prvního stupně, který však tuto skutečnost (na str. 2 rozsudku) uvádí. V dalším textu se však, na rozdíl od soudu odvolacího, nezabývá podmínkou odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, tj. nabytím právní moci příslušného rozhodnutí. Totéž platí o nesprávném úředním postupu exekutora při doručování dražební vyhlášky. Z citované judikatury navíc vyplývá, že postup, kdy je na usnesení vyznačena doložka právní moci, je možné kvalifikovat jako nesprávný úřední postup příslušného orgánu.

Nesprávné, resp. neoprávněné vyznačení doložky právní moci na usnesení totiž mělo za následek, že do příslušné evidence katastrálního úřadu bylo zaneseno vlastnické právo ve prospěch žalobkyně a tato po dobu dalších minimálně 2 let nemovitosti pokojně užívala z titulu oprávněného vlastníka. Následné vydání rozhodnutí o zrušení příklepu znamenalo pro žalobkyni zásah do jejího postavení domnělého vlastníka. V případě, kdy by právní moc nebyla na usnesení vyznačena, žalobkyně by se nedostala do postavení vlastníka předmětných nemovitostí a následný vývoj celé věci by mohl být odlišný.

Dovolací soud je toho názoru, že v řetězu rozhodných skutečností mají význam i ty, které představují nesprávný úřední postup a které byly příčinou možného vzniku škody na straně žalobkyně. Při posouzení příčinné souvislosti, vedoucí k odpovědnosti státu je zajisté nutné vycházet z nezákonného rozhodnutí jeho orgánu či jeho odstranění, jak to učinil odvolací soud, ale též z dalších skutečností, jestliže jsou součástí prejudice ve věci a představují nesprávný úřední postup orgánu.

Dovolací soud zdůrazňuje, že je zapotřebí se zabývat tvrzením dovolatelky, že její účast na, v pořadí druhé dražbě nemovitostí nebyla projevem její svobodné vůle, ale jednalo se o logické vyústění celé situace, do které se ne svou vinou dostala. Nemovitosti po dobu jejich užívání zhodnocovala, podnikala tu a pokud by je znovu ve druhé dražbě nenabyla, ztratila by tak fakticky, pro své potřeby, zařízenou provozovnu, resp. sídlo společnosti. Není tak možné souhlasit se závěry soudů nižších instancí o tom, že žalobkyně se dražby zúčastnila dobrovolně; zvláště poté, co do nich investovala v domnění, že je jejich vlastníkem.

Dovolání bylo Nejvyšším soudem shledáno jako přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací důvod, uplatněný podle § 214a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci) byl rovněž naplněn. Z těchto důvodů Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 věta za středníkem, odst. 3 věta první o. s. ř.). V dalším průběhu řízení, v němž bude rozhodnuto též o nákladech řízení o dovolání, bude odvolací soud vázán právním názorem dovolací instance (§ 243d odst. 1 a návazná ustanovení o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 11. května 2011

JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.
předseda senátu