28 Cdo 4029/2011
Datum rozhodnutí: 13.06.2012
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 o. s. ř., § 237 odst. 2 o. s. ř., § 236 o. s. ř.




NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY 28 Cdo 4029/2011-115


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce Ing. K. R. B. , zastoupeného JUDr. Josefem Skácelem, advokátem se sídlem v Praze 2, Londýnská 55/674, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 68.414,84 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 41 C 224/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. května 2011, č. j. 17 Co 87/2011-88, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í:

Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 14. 10. 2010, č. j. 41 C 224/2009-75, zamítl žalobu, jíž se žalobce po žalované domáhal zaplacení částky 68.414,84 Kč s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).

K odvolání žalobce přezkoumal uvedené rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž je rozsudkem ze dne 10. 5. 2011, č. j. 17 Co 87/2011-88, co do částky 26.144,52 Kč s příslušenstvím potvrdil, ve zbytku je zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje ze zásadního právního významu napadeného rozhodnutí ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a důvodnost z nesprávného právního posouzení věci dle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolatel uvedl, že třebaže doposud nebylo rozhodnuto o celé věci, podal dovolání z obavy o zachování lhůty k podání dovolání dle § 240 odst. 1 o. s. ř. Zdůraznil, že se v řízení domáhá částky převyšující 50.000,- Kč, rozhodnutí odvolacího soudu však rozdělilo požadované peněžité plnění tak, že by s ohledem na ustanovení § 237 odst. 2 o. s. ř. proti kterékoliv části nebylo dovolání přípustné. Dovolatel připomněl, že odvolací soud zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně v podstatě z důvodu v odvolacím řízení neuplatněného, a předestřel obsáhlou polemiku s právním posouzením věci provedeným odvolacím soudem. Dovolání pak zakončil návrhem, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ( o. s. ř. ), ve znění účinném k datu rozhodnutí odvolacího soudu, které je podle čl. II. bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, rozhodující pro dovolací přezkum.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

V souladu s § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým tento soud rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§ 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.). Do výčtu rozhodnutí, jež je Nejvyšší soud oprávněn přezkoumávat, tedy zákonodárce nezahrnul rozhodnutí odvolacího soudu o zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně a o vrácení věci tomuto soudu. Dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, v části, v jaké jím bylo rozhodnuto o částečném zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení, tedy nelze považovat za přípustné.

Ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. vylučuje dále přípustnost dovolání dle odst. 1 tohoto ustanovení v případech, v nichž bylo dovoláním dotčeným výrokem rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč a v obchodních věcech 100.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky. Toto ustanovení tedy vylučuje, aby bylo za přípustné považováno dovolání směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo co do částky 26.144,52 Kč s příslušenstvím potvrzeno zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně.

Nadto je možné podotknout, že úvaha dovolatele o uplynutí lhůty pro podání dovolání ve smyslu § 240 o. s. ř. je zcela mylná, neboť počátek jejího běhu se odvíjí od doručení rozhodnutí odvolacího soudu. Bude-li tedy rozhodnutí soudu prvního stupně o žalovaném nároku v části, v jaké o něm má být znovu rozhodováno tímto soudem, následně opět podrobeno odvolacímu přezkumu, pak až od okamžiku doručení rozhodnutí odvolacího soudu poběží lhůta k podání dovolání proti tomuto rozhodnutí. Postupu odvolacího soudu, který přistoupil k částečnému potvrzení rozhodnutí soudu prvního stupně i k jeho částečnému zrušení, pak taktéž není důvodu cokoliv vytýkat. Zatímco odvolací soud shledal správným rozhodnutí soudu prvního stupně v části, dle níž některé ze žalobcem zpochybňovaných kroků exekutora nepředstavují nesprávný úřední postup, a proto tomu odpovídajícímu nároku na náhradu škody nelze přiznat důvodnost, ohledně jiných, dle dovolatele nesprávných kroků exekutora majících za následek vznik další škody, neshledal závěr soudu prvního stupně dostatečně skutkově podloženým. Za těchto okolností se tedy jeví částečné potvrzení a částečné zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně jako zcela procesně korektní postup. Skutečnost, že žalovaná částka může představovat více dílčích nároků se samostatným skutkovým základem, a tuto okolnost je třeba zohlednit i v rámci přezkumu rozhodnutí, jímž bylo rozhodováno o celé částce, ostatně opakovaně ve své judikatuře připomněl i Nejvyšší soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, publikované v časopise Soudní judikatura č. 1/2000, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2005, sp. zn. 29 Odo 1373/2004).

Z uvedeného je tedy patrné, že dovolání nelze považovat za přípustné, pročež Nejvyššímu soudu nezbylo než je podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítnout.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že žalované, jež by na jejich náhradu měla v zásadě právo, žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 13. června 2012 JUDr. Jan Eliáš, Ph.D., v. r.
předseda senátu