28 Cdo 4011/2007
Datum rozhodnutí: 09.04.2008
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




28 Cdo 4011/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., ve věci žalobců a) M. J., b) J. H., a c) I. K., žalobců a) a c) zastoupených advokátkou proti žalované České republice M. f., za níž před soudem vystupuje Ú. p. z. s. v. v. m., o vydání nemovitostí, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 7 C 28/2005, o dovolání žalobců a) a c) proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. března 2007, č. j. 30 Co 30/2007-300, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodnutím označeným jako usnesení (ve skutečnosti rozsudkem vyhlášeným po provedeném odvolacím jednání) ze dne 20. 3. 2007, č.j. 30 Co 30/2007-300, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 (soud prvního stupně) ze dne 23. 11. 2006, č.j. 7 C 28/2005-285 (vydaný poté, co byl předchozí zamítavý rozsudek soudu prvního stupně ze dne 16. 3. 2006, č. j. 7 C 28/2005-254, ve znění opravného usnesení ze dne 13. 4. 2006, č. j. 7 C 28/2005-262, zrušen usnesením odvolacího soudu ze dne 18. 8. 2006, č. j. 30 Co 291/2006-265), jímž soud prvního stupně zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna vydat žalobcům pozemky p. č. 771, 785/1, 785/2 a 785/3 v k.ú. B. (dále jen pozemky nebo předmětné pozemky ), a to žalobci a) v rozsahu ideální ½, žalobci b) ideální ¼ a žalobci c) ideální ¼.

V posuzované věci byla dne 27. 8. 1992 podána žaloba proti dvěma žalovaným, a to Ř., a. s., a M. p. s. n. m. a. p.. Žalobci se domáhali (po změně žaloby připuštěné při jednání dne 29. 2. 1996) vydání předmětných pozemků a spolu s nimi i pozemků dalších. Ohledně předmětných pozemků bylo řízení zastaveno rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 11. 4. 1996, č. j. 5 C 137/92-94, a věc byla postoupena Pozemkovému úřadu v P. jako příslušnému orgánu. Co se týče dalších dotčených pozemků, byla žaloba citovaným rozsudkem zamítnuta. Během následujícího odvolacího řízení požádali žalobci podáním došlým soudu dne 28. 6. 1996 o rozšíření žaloby proti dalšímu účastníkovi Ř., s. p. v l.. Podání žalobců bylo nejprve (v duchu závazného právního názoru vysloveného odvolacím soudem v rozsudku ze dne 14. 4. 1997, č. j. 20 Co 606/96-118) soudem prvního stupně posouzeno jako upřesnění označení osoby žalovaného, avšak v dalším řízení soud prvního stupně na základě odlišného právního názoru vysloveného ve zrušovacím usnesení odvolacího soudu ze dne 9. 9. 1998, č. j. 54 Co 281/98-153, rozhodl podle § 92 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ) o přistoupení Ř., s. p. v l., jako dalšího účastníka na straně žalované do řízení. Následně bylo ve věci dalších dotčených pozemků pravomocně rozhodnuto.

Usnesením zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb. ze dne 29. 3. 2005, č. j. Konf 32/2004-12, byl rozsudek soudu prvního stupně ze dne 11. 4. 1996, č. j. 5 C 137/92-94, pokud jím bylo rozhodnuto o zastavení řízení stran předmětných pozemků, zrušen s tím, že k rozhodnutí o předmětných pozemcích je příslušný soud. Ve věci poté jednal soud prvního stupně, který nejprve usnesením ze dne 13. 2. 2006, č. j. 7 C 28/2005-245, ve znění opravného usnesení ze dne 22. 2. 2006, č. j. 7 C 28/2005-248, zastavil řízení proti J. L., správkyni konkurzní podstaty úpadce Ř., a. s., pro částečné zpětvzetí žaloby. Rozsudkem ze dne 16. 3. 2006, č. j. 7 C 28/2005-254, pak zamítl žalobu proti M. M., správkyni konkurzní podstaty úpadce Ř., s. p. v l., z důvodu promlčení nároku.

Tento rozsudek byl zrušen usnesením odvolacího soudu ze dne 18. 8. 2006, č. j. 30 Co 291/2006-265, v němž odvolací soud zaujal pro další řízení závazný právní názor stran účastníků řízení. Ke dni 13. 6. 1996 byli účastníky řízení Ř., a. s., a M. p. s. n. m. a. p., řízení o předmětných pozemcích bylo od uvedeného dne do 29. 3. 2005 zastaveno. Následně bylo pravomocně zastaveno řízení proti Ř., a. s., resp. správkyni konkurzní podstaty. Jediným účastníkem řízení proto zůstává M. p. s. n. m. a j. p., resp. Česká republika M. f. ČR jako jeho právní nástupce (zákon č. 135/1996 Sb. a zákon č. 219/2000 Sb.). Úkony žalobců učiněné v době, kdy bylo řízení o předmětných pozemcích zastaveno, nemohou mít pro toto řízení relevanci.

Soud prvního stupně, vázán uvedeným právním názorem odvolacího soudu, vycházeje ze skutkových zjištění učiněných v dřívějším řízení, uzavřel, že pokud M. p. s. n. m. a j. p. nebylo osobou povinnou, tedy osobou, která předmětné pozemky držela ve smyslu ustanovení § 4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., nemůže být osobou povinnou ani jeho právní nástupce, tedy žalovaná.

Odvolací soud shledal závěr soudu prvního stupně správným. Stran účinnosti návrhu na přistoupení Ř., s. p. v l., do řízení odkázal na závěry, k nimž dopěl ve svém předchozím zrušovacím usnesení, a připomněl, že tento návrh byl učiněn výlučně ve vztahu k jiným než předmětným pozemkům, jak vyplývá nejen z doby jeho podání, ale i z celkového kontextu. Nato odvolací soud konstatoval, že ani sami žalobci nikdy netvrdili, že by právní předchůdce žalované byl osobou povinnou ve smyslu ustanovení § 4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. a nezpochybňovali ani závěr, že žalovaná není ve sporu o vydání předmětných pozemku pasivně legitimována.

Usnesení odvolacího soudu v celém rozsahu napadli žalobci a) a c) dovoláním, jehož přípustnost dovozují z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. s tím, že napadené rozhodnutí má ve věci samé zásadní právní význam, neboť vychází z nesprávného právního názoru. Dovolatelé stručně rekapitulují dosavadní průběh řízení a s odkazem na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 4. 1997, č. j. 20 Co 606/96-118, označují právní názor odvolacího soudu za nesprávný, protože podle citovaného rozsudku bylo podání žalobců ze dne 26. 6. 1996 upřesněním dosavadního žalovaného, a žaloba proti Ř., státnímu podniku v likvidaci, proto byla podána včas. Podle dovolatelů by věc měla být posouzena tak, že účastníkem řízení je Ř., s. p. v l., potažmo J. M., správkyně konkurzní podstaty. Dovolatelé dále poukazují na zdlouhavost řízení a na to, že v dané věci neměli dostatek právní jistoty. Dovolatelé navrhují, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaná se ve svém vyjádření k dovolání ztotožňuje se závěry soudů obou stupňů a připomíná, že ani ze strany žalobců nebyl závěr o nedostatku pasivní legitimace žalované nijak rozporován. Současně upozorňuje na pochybení v označení účastníka řízení, jehož se dopustil odvolací soud tím, že na straně žalované uvádí Českou republiku Ú. p. z. s. v. v. m., ačkoli dohodou ze dne 6. 10. 2006 byla ve smyslu ustanovení § 6 zákona č. 201/2002 Sb. Ú. p. z. s. v. v. m. M. f. ČR svěřena toliko procesněprávní způsobilost za zachování plné hmotněprávní odpovědnosti státu v oblasti svěřené do působnost jmenovaného ministerstva. Žalovaná navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).

Následně se Nejvyšší soud zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dána, jestliže nejsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. (jiné rozhodnutí soudu prvního stupně v důsledku vázanosti odlišným právním názorem vyjádřeným v kasačním rozhodnutí odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o.s.ř.) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud s výjimkou určitých vad řízení vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl.

Právní otázka se dá pokládat za správně nevyřešenou a současně splňující atribut možného zásadního právního významu (tj. mající judikatorní přesah) za předpokladu, že nejde o nastolení běžně řešené právní otázky spojené s posouzením jedinečného skutkového základu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1731/99, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 2, ročník 2001, pod C 203).

Pokud dovolatelé v posuzovaném případě zpochybňují rozhodnutí odvolacího soudu, namítajíce, že jejich podání učiněné v předchozím řízení (v němž bylo rozhodováno o jiných než předmětných nárocích) bylo upřesněním žaloby, nikoliv návrhem na přistoupení dalšího účastníka do řízení ve smyslu § 92 odst. 1 o.s.ř., nejsou jejich námitky způsobilé založit přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř.

Napadené rozhodnutí odvolacího soudu totiž nespočívá na vyřešení otázky posouzení obsahu podání žalobců ze dne 26. 6. 1996. Odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, vycházel v souladu s ustanovením § 154 odst. 1 o.s.ř. ze stavu existujícího v době vyhlášení jeho rozhodnutí. Skutečnost, že o přistoupení Ř., s. p. v l., do řízení bylo rozhodnuto usnesením soudu prvního stupně vyhlášeným při jednání ze dne 29. 10. 1998, tedy v době, kdy řízení ve věci předmětných pozemků bylo pravomocně zastaveno, nemohly soudy obou stupňů při rozhodování pominout. Opakované zdůrazňování včasnosti podání žaloby dovolateli je nepřiléhavé, když zamítavý rozsudek se neopírá o závěr o opožděnosti žaloby.

K vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), je dovolací soud povinen přihlédnout, i když nebyly v dovolání uplatněny, jen je-li dovolání přípustné; uvedené vady samy o sobě však, i kdyby jimi řízení bylo skutečně postiženo, přípustnost dovolání založit nemohou.

Protože dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, dovolacímu soudu nezbylo, než je odmítnout (§ 243b odst. 5 věta první, § 218 písm. c/ o.s.ř.).

Dovolací soud s přihlédnutím k námitce žalované obsažené ve vyjádření k dovolání upřesnil označení žalované v záhlaví svého usnesení tak, aby vyjadřovalo skutečnost, že za žalovanou Českou republiku vystupuje před soudem ve smyslu § 21a odst. 1 písm. a) o.s.ř. na základě dohody uzavřené dle § 6 odst. 1 zákona č. 201/2002 Sb. ve znění pozdějších předpisů Ú. p. z. s. v. v. m., M. f. však zůstává ve smyslu § 21 odst. 4 citovaného zákona organizační složkou státu příslušnou hospodařit s majetkem, kterého se řízení týká.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. za situace, kdy žalované náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti žalobcům právo, v souvislosti s tímto řízením nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 9. dubna 2008

JUDr. Robert W a l t r , v. r.

předseda senátu