28 Cdo 3995/2010
Datum rozhodnutí: 06.12.2010
Dotčené předpisy: § 451 obč. zák., § 159 odst. 2 o. s. ř.




28 Cdo 3995/2010


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobkyně B. K. , zastoupené JUDr. Pavlem Sedláčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Dlouhá 16, proti žalovanému M. P. , o zaplacení částky 990.625,60 Kč s příslušenstvím , vedené u Okresního soudu Plzeň město pod sp. zn. 24 C 314/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 2. 2009, č. j. 61 Co 120/2008-140, takto:


I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :
Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 1.717.574,- Kč s přísl. s tím, že je vdovou po zemřelém V. K., s nímž ještě za jeho života vedl žalovaný spor o zaplacení částky 1.399.858,- Kč s přísl. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 10. 1999, č. j. 37 Cm 5/1999-82, byla V. K. uložena povinnost zaplatit žalobci (v tomto řízení žalovanému) částku 850.517,- Kč s přísl., co do částky 549.341,- Kč s přísl. byla žaloba zamítnuta. Proti tomuto rozhodnutí podali oba účastníci odvolání, avšak dne 12. 5. 2000 V. K. zemřel, takže řízení bylo nadále vedeno s B. K. coby dědičkou zůstavitele. Vrchní soud v Praze pak rozsudkem ze dne 11. 2. 2004, č. j. 3 Cmo 180/2003-142, rozsudek soudu prvního stupně v napadené vyhovující části, pokud jde o příslušenství přísudečné části výroku, potvrdil, a zamítavý výrok změnil tak, že je B. K. povinna zaplatit žalovanému částku 549.341,- Kč. V rámci dědického řízení po zůstaviteli V. K. byla určena obecná cena majetku zůstavitele částkou 57.916.706,- Kč, výše dluhů pak částkou 54.003.356,33 Kč. Čistá hodnota dědictví tedy činila 3.913.350,- Kč. Existovaly však pohledávky, které nebyly v dědickém řízení uznány, mezi něž patřila i pohledávka žalovaného, či pohledávka J. M. (původně Komerční banky, a. s.) ve výši 26.815.815,79 Kč, s nímž však žalobkyně uzavřela dohodu o narovnání. S ohledem na ust. § 470 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen obč. zák. ), a hodnotu zděděného majetku se žalobkyně domnívala, že nebyla povinna žalovanému uhradit celou přisouzenou částku, ale pouze její poměrnou část. Jistina pohledávky představovala částku 1.399.858,- Kč, příslušenství činilo ke dni 1. 6. 2004 částku 1.176.529,- Kč, náklady řízení pak částku 76.013,- Kč, celkem tedy jde o pohledávku ve výši 2.652.400,- Kč. Vzhledem k uspokojení pohledávky Jaroslava Míky pak žalobkyně podle svých propočtů měla žalovanému zaplatit pouze částku 1.356.406,- Kč. Žalovaný však v rámci exekučního řízení vymohl na žalobkyni zaplacení částky 2.830.992,- Kč (bez nákladů exekučního řízení), na úkor žalobkyně se tak bezdůvodně obohatil a toto obohacení nevydal ani na základě její písemné výzvy.

Okresní soud Plzeň město rozsudkem ze dne 22. 11. 2007, č. j. 24 C 314/2006-106, řízení co do částky 726.948,40 Kč s přísl. zastavil, ve zbytku žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Žalobkyně vzala v průběhu řízení žalobu zpět, pokud jde o částku 726.948,40 Kč s přísl., proto soud prvního stupně řízení v tomto rozsahu zastavil. Soud vzal za prokázané, že žalobkyni byla rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 10. 1999, č. j. 37 Cm 5/99-82, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 2. 2004, č. j. 3 Cmo 180/2003-142, uložena povinnost zaplatit žalovanému částku 1.399.858 Kč s přísl. Žalobkyně uvedenou částku uhradila poté, co byla k jejímu vymožení nařízena exekuce. V rámci exekučního řízení byl zamítnut návrh žalobkyně (v daném řízení povinné) na zastavení výkonu rozhodnutí a jeho odklad, bylo rovněž odmítnuto její odvolání proti usnesení o nařízení exekuce. Soud prvního stupně uvedl, že námitkami, jež žalobkyně uplatnila v tomto řízení o vydání bezdůvodného obohacení, se již zabýval soud v rámci předchozího nalézacího i exekučního řízení. Povinnost plnit výše uvedenou částku žalovanému byla soudem uložena přímo žalobkyni jakožto jediné dědičce po zůstaviteli V. K.. Soud prvního stupně tak nepovažoval za možné zabývat se touto argumentací znovu v jiném řízení.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 11. 2. 2009, č. j. 61 Co 120/2008-140, rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadené části, tedy pokud jde o zamítnutí žaloby co do částky 990.625,60 Kč s přísl., stejně jako v nákladovém výroku potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud se se soudem prvního stupně shodl v názoru, že žalobkyni nesvědčí žádný právní titul pro vydání požadovaného peněžitého plnění. Žalovaným přijaté plnění z provedené exekuce na vymožení pohledávky, již měl za zemřelým V. K., nelze považovat za bezdůvodné obohacení, neboť bylo v celém svém rozsahu podloženo existujícím právním důvodem, když pohledávka, na niž bylo žalobkyní plněno, byla žalovanému přiznána soudním rozhodnutím, které bylo v rámci exekučního řízení exekučním titulem pro vymožení této pohledávky. Došlo tak ke splnění dluhu podle § 559 obč. zák. Žalobkyně obranu ve smyslu § 470 obč. zák. použila v exekučním řízení, a jestliže s ní nebyla úspěšná, nelze se nápravy domoci v nyní souzené věci. Pro toho, kdo byl účasten exekučního řízení, přičemž měl a mohl svá práva uplatnit v tomto řízení, jsou rozhodnutí v něm vydaná závazná a nemůže se svého nároku domoci jiným způsobem.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost spatřuje v zásadním právním významu napadeného rozhodnutí, důvodnost pak v nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelka se neztotožňuje se závěrem soudů obou stupňů ohledně neexistence právního titulu pro vydání peněžitého plnění žalovaným. Otázkou zásadního právního významu má být to, zda je možné založit právní titul k plnění soudním rozhodnutím, při jehož vydání nebylo soudem respektováno hmotné právo, resp. kterým byla povinnost k plnění uložena nad rámec stanovený hmotným právem. Soudy v předchozích řízeních podle názoru žalobkyně nezohlednily ust. § 470 obč. zák. a uložily jí povinnost k plnění ve větší míře, než jak to předpokládá toto ustanovení, a nezabývaly se ani jejími námitkami v tomto směru. Dovolatelka obsáhle rekapituluje průběh nalézacího a následně i exekučního řízení, přičemž trvá na tom, že žalovanému na její úkor vzniklo bezdůvodné obohacení, protože na jeho straně neexistoval právní důvod pro přijetí plnění. Závěrem tak dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), ve znění platném přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č. 7/2009 Sb., kterým byla provedena novela tohoto předpisu (viz článek II bod 12 přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb.).

Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) zjistil, že dovolání bylo podáno řádně a včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobkyně dovozuje přípustnost dovolání z ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací důvod, který by Nejvyšší soud přezkoumal v případě, že by dovolání shledal přípustným, byl uplatněn podle ust. § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.

Dovolání však přípustné není.

Přípustnost dovolání podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle ust. § 237 odst. 1 písm. a) nebo b) o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Dle ust. § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

O takový případ se zde však nejedná.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam vskutku má. Dovolací soud přitom může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (viz ust. § 242 odst. 3, věty první, o. s. ř. o vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody).

Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může tedy soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 3078, sešit 1/2005), a jen na takto zřetelně formulované otázky tak může dovolací soud i reagovat. Otázkou, kterou dovolatelka považuje za otázku zásadního právního významu, a sice zda může v souvislosti s plněním poskytnutým v souladu s povinností uloženou v pravomocném rozhodnutí vzniknout bezdůvodné obohacení, se již dovolací soud ve své rozhodovací činnosti zabýval a ani v posuzovaném případě nemá důvodu se od své ustálené judikatury v tomto směru odchylovat.

Podle § 451 odst. 1 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Podle odstavce 2 téhož ustanovení bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.

Bezdůvodným obohacením se může stát též plnění přijaté na základě vykonatelného rozhodnutí, jež bylo následně zrušeno. Domáhá-li se vrácení plnění ten, kdo plnil povinnost uloženou mu soudem (případně i jiným orgánem), závisí důvodnost jeho požadavku na tom, zda podle hmotného práva tedy i bez rozhodnutí, jež bylo následně zrušeno plnil povinnost, kterou skutečně měl, či nikoliv. Zrušením rozhodnutí, podle nějž bylo plněno, dochází k bezdůvodnému obohacení jen v případě, že právní důvod tohoto plnění nespočíval v hmotném právu, tedy že podle hmotného práva zde povinnost neexistovala. Zrušením rozhodnutí tak odpadá právní důvod a poskytnuté plnění se stává bezdůvodným obohacením (viz Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. § 1 459. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, str. 1331, dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3113/2007, či rozsudek téhož soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3033/2009).

Z uvedeného vyplývá, že spočíval-li právní důvod plnění v hmotném právu, pak trvá i v případě zrušení pravomocného a vykonatelného rozsudku, který ho deklaroval, a poskytnuté plnění bylo od počátku i nadále podloženo právním důvodem; nemůže proto být posuzováno jako bezdůvodné obohacení vzniklé plněním z právního důvodu, který odpadl. Jestliže však právní důvod pro plnění dán nebyl, a původní rozsudek tak byl nesprávný, spočívá právní důvod plnění jen ve vykonatelném soudním rozsudku; jeho zrušením do té doby existující právní důvod odpadá a dříve zaplacené plnění se stává bezdůvodným obohacením (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2009, sp. zn. 30 Cdo 3810/2007).

Z naposledy citovaného rozhodnutí výkladem a contrario nepochybně vyplývá závěr, že plnění poskytnuté v souladu s povinností uloženou v pravomocném rozhodnutí příslušného státního orgánu (v daném případě soudu) není plněním bez právního důvodu nebo plněním z důvodu, jenž následně odpadl, a to až do chvíle, kdy bude toto pravomocné soudní rozhodnutí případně zrušeno pro to, že nárok jednoho z účastníků (v daném případě žalovaného) vůči dalšímu účastníkovi (žalobkyni) neměl oporu v hmotném právu.

V těchto souvislostech se navíc jeví jako nezbytné připomenout, že soudy jsou obecně vázány předchozím (soudním) rozhodnutím o tom, že účastníku řízení vznikla platební povinnost vůči jinému účastníku řízení. Tuto otázku si soud v dalším řízení nemůže odlišně posoudit ani jako otázku předběžnou. Nejvyšší soud již v minulosti konstatoval, že ten, kdo byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno pravomocné rozhodnutí ukládající mu platební povinnost, je tímto výrokem vázán (§ 159 odst. 2 o. s. ř.), a nemůže proto v jiném řízení úspěšně uplatňovat nárok na vrácení částky zaplacené podle tohoto rozhodnutí s tvrzením, že ve skutečnosti žádnou platební povinnost neměl. Ani soud nemůže vycházet z jiného závěru o existenci či neexistenci nároku mezi týmiž účastníky, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, a tuto otázku nemůže sám v jiném řízení znovu posuzovat ani jako otázku předběžnou (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2000, sp. zn. 25 Cdo 5/2000, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 48/2001, číslo sešitu 7).

Z uvedeného je zřejmé, že bezdůvodné obohacení v dané situaci a především ve světle dovolacích námitek žalobkyně, jimiž podpořila v dovolání formulovanou otázku zásadního právního významu, nemůže vzniknout, neboť rozhodnutí, na jehož základě bylo plnění poskytnuto, nebylo zrušeno a současně nárok účastníka, v jehož prospěch bylo plnění poskytnuto, měl oporu v hmotném právu, přičemž odvolací soud (navíc) své rozhodnutí na vyřešení otázky, již žalobkyně považuje za zásadně právně významnou, vůbec nezaložil, jak bylo popsáno výše, a proto její posouzení nemůže mít na správnost napadeného rozhodnutí žádný vliv (obdobně viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 8. 2010, sp. zn. 32 Cdo 221/2009, či usnesení téhož soudu ze dne 22. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 1125/2008).

Napadenému rozsudku tak nelze přiznat zásadní právní významnost a dovolání přípustnost ve smyslu ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a Nejvyšší soud proto dovolání podle ust. § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.

Žalobkyně ve svém dovolání napadla též výrok o nákladech řízení, a Nejvyšší soud se proto zabýval tím, zda je dovolání proti takovému výroku přípustné. Rozhodnutí o nákladech řízení má vždy povahu usnesení, a to i v případě, že je začleněno do rozsudku, a stává se tak formálně jeho součástí (§ 167 odst. 1 o. s. ř.). Proto je třeba přípustnost dovolání proti němu zvažovat z hlediska úpravy přípustnosti dovolání proti usnesení. Ta je obsažena v ustanoveních § 237 až § 239 o. s. ř. Přípustnost podle § 237 o. s. ř. dána být nemůže, neboť usnesení o nákladech řízení není rozhodnutím ve věci samé (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2003). Přípustnost dovolání proti nákladovým výrokům pak není založena ani ustanoveními § 238, § 238a a § 239 o. s. ř., jelikož tyto výroky nelze podřadit žádnému z tam taxativně vyjmenovaných případů, a Nejvyšší soud proto dovolání proti výroku II. napadeného rozsudku odmítl podle § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. c) o. s. ř.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty první, a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalovanému žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. prosince 2010 JUDr. Jan E l i á š, Ph.D., v. r.
předseda senátu