28 Cdo 399/2010
Datum rozhodnutí: 11.05.2011
Dotčené předpisy: § 13 předpisu č. 82/1998Sb., § 442 obč. zák.




28 Cdo 399/2010
ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D. a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce M. L. , zastoupeného JUDr. Petrem Ritterem, advokátem se sídlem v Olomouci, Riegrova 12, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení 13,861.282,-- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 116/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. září 2009, č. j. 19 Co 159/2009-58, takto:¨
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 9. 2009, č. j. 19 Co 159/2009-58 , se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í:
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 9. prosince 2008, č. j. 18 C 116/2008-38, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal, aby bylo žalované uloženo zaplatit mu částku 13,861.282,-- Kč (výrok I., a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Žalovanou částku žalobce požadoval jako náhradu škody ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), jež mu vznikla v důsledku průtahů v řízení vedeném u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 4 C 376/1994, zahájeném dne 19. 12. 1994 a pravomocně skončeném dne 11. 7. 2007. V tomto řízení se žalobce (původně jeho právní předchůdkyně) domáhal, aby byla sjednána náprava toho, že Podnik bytového a tepelného hospodářství, státní podnik, jako osoba povinná podle restitučních zákonů, nevydal nemovitosti, na které měla nárok právní předchůdkyně žalobce, jí, ale třetí osobě, jež je navíc převedla na další osoby. V roce 2007 bylo žalobci vyhověno, a žalobce tak na základě pravomocného rozsudku nabyl vlastnického práva k nemovitostem (domu s pozemkem). V nyní projednávané věci se žalobce domáhal zisku, o nějž přišel tím, že po dobu, co kvůli průtahům v řízení nebyl vlastníkem nemovitostí, nemohl požívat užitky ze svého vlastnictví a vybírat nájemné od subjektů tyto nemovitosti užívající. Obvodní soud sice přitakal tvrzení žalobce, že v uvedeném řízení docházelo k nedůvodným průtahům, neshledal však naplněnou zákonnou podmínku vzniku odpovědnosti státu za škodu spočívající v příčinné souvislosti mezi postupem v soudním řízení a žalobcem tvrzenou škodou. V dané věci pochybil především Podnik bytového a tepelného hospodářství, státní podnik, jenž porušil svou povinnost tím, že nemovitost vydal neoprávněné osobě, a jako právnická osoba tudíž odpovídá za škodu takto vzniklou žalobci podle § 420 obč. zák. Odpovědnosti státu za škodu se lze dovolávat pouze tehdy, není-li možno dosáhnout náhrady škody po osobě, jež ji porušením své právní povinnosti způsobila. Obvodní soud dále zdůraznil, že není rozhodující, kdy bylo pravomocným rozhodnutím konstituováno vlastnické právo žalobce, neboť ve vztahu mezi poškozeným a osobou za škodu odpovídající se uplatní odlišná pravidla než v případě nároku na vydání bezdůvodného obohacení. Soud rovněž podotkl, že důvodnost námitky promlčení vznesené žalovanou je vyloučena tím, že promlčecí doba mohla začít běžet až pravomocným skončením předmětného řízení s ohledem na konstitutivní charakter v řízení vydaného rozhodnutí. Žalobu soud ovšem shledal předčasně podanou, jelikož žalobce se měl svého nároku na náhradu majetkové újmy domáhat nejprve po osobě povinné, jež v rozporu s právními předpisy vydala nemovitost neoprávněné osobě, pročež žalobu zamítl.
K odvolání žalobce přezkoumal uvedené rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž je rozsudkem ze dne 9. 9. 2009, č. j. 19 Co 159/2009-58, potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud konstatoval, že ač v dané věci bylo prokázáno, že v restitučním řízení vedeném s žalobcem došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v průtazích, není naplněn další předpoklad vzniku odpovědnosti státu za škodu - příčinná souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a škodou na straně žalobce. Žalobci nebyly vydány nemovitosti povinnou osobou, a i kdyby soudní řízení proběhlo rychle a účinně, pak by přesto žalobci škoda, kterou definuje jako ušlý zisk, vznikala. Délka soudního řízení tedy není bezprostřední příčinou vzniklé škody. S ohledem na uvedené shledal odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně věcně správným a jako takový jej potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost je podle něj dána zásadním právním významem napadeného rozhodnutí ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť spočívá na otázce v rozhodnutích dovolacího soudu doposud neřešené. Dovolatel po stručné rekapitulaci rozhodnutí soudů obou stupňů a svých podání uvedl, že považuje za otázku zásadního právního významu posouzení možnosti vzniku škody v příčinné souvislosti s průtahy v řízení. Závěr odvolacího soudu dle něj zcela popírá možnost vzniku škody způsobené průtahy v řízení. Domáhá-li se účastník ochrany svých práv v soudním řízení a soudy mu toto ochranu v přiměřené lhůtě poskytnou, zamezí tak dalšímu protiprávnímu jednání žalovaného i škodě, jež jeho počínáním vzniká na straně žalobce. Závěr odvolacího soudu, že i v případě včasného rozhodnutí v restitučním řízení by na straně žalobce vznikala škoda ve formě ušlého zisku, dovolatel považuje za nelogický. Je nepochybné, že pokud by soudní řízení skončilo řádně a včas, stal by se dovolatel v přiměřené lhůtě vlastníkem nemovitostí, a mohl tak nabývat užitky minimálně v tom rozsahu, jaký plyne z nájemních smluv a užívacích práv, s nimiž by dům převzal, a žádná škoda by mu nevznikla. Podle dovolatele, došlo-li k průtahům v řízení, pak je třeba negativní dopady protiprávního chování žalovaného přičítat k tíži soudů, jež včasným rozhodnutím nezabránily jejich vzniku. Tyto úvahy vedly dovolatele k návrhu, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudu odvolacího a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ( o. s. ř. ), ve znění účinném k datu rozhodnutí odvolacího soudu, které je podle čl. II bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl jinak ) byl odvolacím soudem zrušen § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
V daném případě lze v souladu s tvrzeními dovolatele přiznat napadenému rozhodnutí zásadní právní význam ve smyslu uvedeného ustanovení, neboť odvolacím soudem učiněné závěry je třeba považovat za odporující dosavadnímu výkladu podmínek vzniku odpovědnosti za škodu obsaženému v judikatuře Nejvyššího soudu, jenž by však měl být zohledněn i v tomto případě. Nejvyšší soud současně podotýká, že ač je zjištění existence příčinné souvislosti mezi určitou událostí a vznikem škody otázkou skutkovou, právním posouzením je otázka, mezi kterými právními skutečnostmi je vztah příčinné souvislosti třeba zjišťovat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. 25 Cdo 818/2005, nález Ústavního soudu ze dne 27. 10. 2009, sp. zn. I. ÚS 3109/08, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2008/2008), a aniž by tedy přihlížel ke správnosti v řízení učiněných skutkových zjištění, jež mu v případě dovolání přípustného dle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nepřísluší přezkoumávat (srov. § 237 odst. 3 o. s. ř.), může podrobit rozhodnutí odvolacího soudu svému přezkumu.
O vztah příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li škoda následkem určité právem reprobované události, tedy je-li doloženo, že nebýt protiprávního úkonu ke škodě by nedošlo. Nemusí jít přitom o příčinu jedinou, nýbrž i o jednu z příčin, která se podílí na nepříznivém následku, o jehož odškodnění jde, avšak musí jít o příčinu podstatnou (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1462/2003, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1455/2007). Bylo-li zjištěno, že v restitučním řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu představujícímu skutečnost, s níž zákon č. 82/1998 Sb. spojuje vznik práva na náhradu škody, pak je třeba zabývat se tím, jaké dopady, k nimž by v případě řádného postupu soudu nedošlo, měla tato událost do majetkové sféry dovolatele. Třebaže celé soudní řízení by nebylo třeba vést, neporušil-li by státní podnik svou povinnost a nevydal-li by nemovitosti neoprávněné osobě, nelze ztrácet ze zřetele ani to, že pokud by soudy poskytly ochranu právu dovolatele ve lhůtě odpovídající složitosti projednávané věci, mohlo dovolateli svědčit právo k užitkům z jím vlastněné věci již o několik let dříve. Vydání konstitutivního rozhodnutí soudem přitom bylo jedinou možností nápravy protiprávního stavu zamezujícímu dovolateli v nabývání užitků z nemovitostí, jež mu (respektive jeho právní předchůdkyni) měly být po právu vydány v rámci restituce. Nedostály-li soudy své povinnosti poskytnout v přiměřené lhůtě ochranu právu žalobce a neodstranily-li protiprávní stav vydáním konstitutivního rozhodnutí ve lhůtě odpovídající zásadě rychlosti soudního řízení (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo 743/2002, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2001, sp. zn. 25 Cdo 38/2000, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 181, svazek 2/2001), pak je třeba připustit, že majetková újma vzniklá v době, kdy již bylo možno od soudu očekávat zjednání nápravy prostřednictvím pravomocného rozhodnutí o vlastnickém právu dovolatele, byla způsobena nesprávným úředním postupem soudu. V této souvislosti lze rovněž připomenout judikaturu Nejvyššího soudu týkající se ušlého zisku (jehož náhrady se dovolatel domáhá), dle níž je ušlý zisk újmou spočívající v tom, že v důsledku škodní události nedojde u poškozeného k rozmnožení majetkových hodnot, ač se to dalo s ohledem na pravidelný běh věcí očekávat (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2008, sp. zn. 25 Cdo 870/2006). Bylo-li možné očekávat, že při řádném běhu věcí - v daném případě při rozhodnutí soudu učiněném bez zbytečných průtahů - se majetková sféra dovolatele rozroste o nájemné, jež by mu byly nemovitosti užívající osoby povinny platit, byl-li by jejím vlastníkem, pak je zřejmé, jde o škodu, jejíž příčinu lze spatřovat v nesprávném úředním postupu soudu, a nemůže tak být vyloučen vznik odpovědnosti státu podle zákona č. 82/1998 Sb.
Právní posouzení věci odvolacím soudem tedy Nejvyšší soud nepovažoval za správné, pročež podle § 243b odst. 2, části věty za středníkem, a odst. 3 o. s. ř. přistoupil ke zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci soudu druhého stupně k dalšímu řízení.
Odvolací soud je pak ve smyslu § 243d odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. května 2011
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu