28 Cdo 3981/2015
Datum rozhodnutí: 20.10.2015
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř.



28 Cdo 3981/2015 U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Petra Krause a soudců Mgr. Miloše Póla a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobců a) J. Š. , N., b) M. Š. , S.-P., c) MUDr. F. Š. , B., všech zastoupených JUDr. Jindřichem Budilem, advokátem se sídlem ve Voticích, Pražská 146, proti žalované České republice Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 14 C 39/2015, o určení vlastnického práva , o dovolání žalobců proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 22. června 2015, č. j. 29 Co 265/2015-35, t a k t o:

I. Dovolání žalobců se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Krajský soud v Praze usnesením ze dne 22. června 2015, č. j. 29 Co 265/2015-35, potvrdil usnesení Okresního soudu v Benešově ze dne 12. května 2015, č. j. 14 C 39/2015-26, kterým soud prvního stupně zamítl žádost žalobců o osvobození od soudních poplatků.
Proti usnesení krajského soudu podali žalobci společné dovolání, v němž uvedli, že krajský soud věc nesprávně posoudil, neboť se podrobněji nezabýval důvody zmeškání restituční lhůty z jejich strany. Dovolatelé uvedli, že nepromeškali restituční lhůty z nedbalosti či opomenutím, ale z důvodu, že nemohli předložit listiny k prokázání svých nároků. Domnívají se proto, že stanovisko soudu o zjevné bezúspěšnosti uplatnění práva je předčasné.
Nejvyšší soud ve věci postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 (viz článek II bod 2 zákona č. 293/2012 Sb. a článek II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterými se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony) dále jen o. s. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobami k tomu oprávněnými (účastníky řízení) a řádně zastoupenými podle § 241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval jeho přípustností a shledal, že dovolání žalobců trpí vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Nezbytnou podmínkou projednatelnosti dovolání je vymezení důvodu dovolání s uvedením toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti, přičemž podat jej lze pouze z důvodu nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Dovolání současně musí být formulováno tak, aby z něj bylo patrné, které z hledisek vyjmenovaných v § 237 o. s. ř. má dovolatel za naplněné. Musí tedy uvést, ve vztahu k projednávané věci, právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné a současně zcela konkrétně vyložit, v čem má spočívat nesprávnost právního posouzení odvolacím soudem (§ 241a odst. 3 o. s. ř.). Bez vymezení důvodu dovolání a bez uvedení konkrétních skutečností, z nichž dovozuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. nelze dovolání projednat, neboť jde o jeho obligatorní náležitosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.). Pouhá citace ustanovení § 237 o. s. ř. není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. a k projednání dovolání nepostačuje (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
Dovolatelé však v dovolání vůbec nevymezují, jaké předpoklady přípustnosti podle § 237 o. s. ř. byly podle nich naplněny; neuvádí žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, ani neformulují otázku, která by dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena či je rozhodována rozdílně, stejně jako nesdělují žádnou právní otázku, jež by měla být posouzena jinak, tedy neuvádějí to, v čem konkrétně spatřují splnění předpokladů dovolání podle § 237 o. s. ř. Pokud žalobci v dovolání pouze tvrdí, že stanovisko soudu o zjevné bezúspěšnosti uplatnění práva je předčasné a že odvolací soud se podrobněji nezabýval důvody zmeškání restituční lhůty ze strany dovolatelů, nezbývá než uzavřít, že tato tvrzení neobsahují údaje o tom, v čem dovolatelé spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Vzhledem k tomu, že dovolání trpí vadami, které nebyly odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2013, sp. zn. 29 ICdo 43/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013 jež jsou veřejnosti dostupná na www.nsoud.cz ; anebo např. důvody usnesení Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, jímž odmítl ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, přitakávaje pod bodem 14 odůvodnění závěru Nejvyššího soudu o důvodech odmítnutí dovolání), nemohl je Nejvyšší soud projednat věcně, nýbrž je musel odmítnout (§ 243c odst. 1, věty první, o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, věty první, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 a § 151 odst. 1, části věty před středníkem, o. s. ř. Žalobci, jejichž dovolání bylo odmítnuto, nemají na náhradu nákladů řízení právo a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady podle obsahu spisu nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. října 2015
Mgr. Petr Kraus předseda senátu