28 Cdo 3977/2007
Datum rozhodnutí: 18.03.2008
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




28 Cdo 3977/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., ve věci žalobce R. B., zastoupeného advokátem proti žalovanému H., a. s., zastoupenému advokátem, o 171.254,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 9 C 128/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. prosince 2006, č. j. 30 Co 179/2006-108, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 11.192,- Kč k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 8 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 6. 8. 2004, č. j. 9 C 128/2001-52, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 14. 2. 2006, č. j. 9 C 128/2001-94, (vydaným poté, co byl jeho předchozí zamítavý rozsudek ve věci ze dne 17. 9. 2002, č.j. 9 C 128/2001-24, zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2003, č.j. 23 Co 206/2003-35) zamítl návrh, aby byl žalovaný uznán povinným zaplatit žalobci částku 171.254,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 154.794,- Kč od 1. 2. 2001 do zaplacení a ve výši 2 % ročně z částky 12.500,- Kč od 6. 8. 2001 do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení.

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že smlouvou o sdružení ze dne 6. 5. 1996 bylo založeno Bytové sdružení H. (dále jen sdružení ), jehož účelem bylo formou pravidelných měsíčních příspěvků získávat finanční prostředky k nákupu nemovitostí pro jednotlivé účastníky sdružení. Mezi sdružením jako komitentem a žalovaným (resp. společností H., s.r.o., později transformovanou na H., a. s.) jako komisionářem byla dne 7. 6. 1996 (správně 7. 5. 1996) uzavřena komisionářská smlouva, jejímž předmětem bylo mimo jiné spravování majetku komitenta a zajišťování veškerých činností souvisejících s touto správou (dále jen smlouva nebo předmětná smlouva ). Na základě takto zjištěného skutkového stavu soud prvního stupně s odkazem na ustanovení § 829 odst. 1, 2 obč. zák. dovodil, že samo sdružení nemůže být účastníkem právních vztahů, neboť nemá právní subjektivitu, a proto komitenty, v jejichž vlastnictví byl majetek spravovaný podle smlouvy žalovaným jako komisionářem, mohly být toliko fyzické osoby zakládající členové sdružení, a uzavřel, že žalovaný není v tomto sporu věcně pasivně legitimován, protože závazek vůči žalobci mají fyzické osoby, které uzavřely předmětnou smlouvu a jsou podle ustanovení § 839 obč. zák. povinny vrátit žalobci věci vnesené do sdružení, nikoliv tedy žalovaný z titulu bezdůvodného obohacení.

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 13. 12. 2006, č. j. 30 Co 179/2006-108, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 50.424,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně od 1. 2. 2001 do zaplacení, co do částky 104.370,- Kč a částky 12.500,- Kč s příslušenstvím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, v části výroku o povinnosti žalobce doplatit soudní poplatek ve výši 600,- Kč jej zrušil, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Odvolací soud shledal závěr soudu prvního stupně nesprávným. Podle odvolacího soudu bylo v řízení prokázáno, že jednotlivé platby (tvořící dohromady požadovanou částku) žalobce zasílal na účet žalovaného jako správce majetku sdružení na základě neplatné smlouvy o sdružení, čímž se žalovaný na úkor žalobce bezdůvodně obohatil ve smyslu ustanovení § 451 odst. 1, 2 obč. zák. Námitku promlčení vznesenou žalovaným odvolací soud posoudil jako zčásti oprávněnou a dovodil, že žalobci byly skutkové okolnosti pro posouzení platnosti právního úkonu, tedy smlouvy o sdružení, známy již v době uzavření tohoto právního úkonu trpícího absolutní neplatností , tedy v den podpisu Prohlášení o přistoupení k Bytovému sdružení H. , a jeho nárok na vydání bezdůvodného obohacení se v souladu s ustanovením § 107 odst. 1 obč. zák. promlčel v subjektivní dvouleté promlčecí lhůtě. Jelikož předmětná žaloba byla u soudu podána dne 13. 8. 2001, mohl být žalobci přiznán nárok na vydání plateb učiněných v období od 13. 8. 1999. Současně odvolací soud žalobci přiznal nárok na úroky z prodlení z částky zaplacené v uvedeném období na účet žalovaného.

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním s tím, že dovolání má ve věci samé zásadní právní význam . Ten dovolatel shledává v tom, že případný závěr o opodstatněnosti dovolání by měl za následek rozhodnutí o nepromlčení jeho nároku. Pochybení odvolacího soudu spatřuje v nesprávném posouzení otázky počátku běhu promlčecí lhůty. Dovolatel polemizuje se závěrem soudu, že o neplatnosti smlouvy o sdružení mohl vědět již v okamžiku jejího podpisu, namítaje, že by nikdy nepodepsal smlouvu s vědomím o její neplatnosti a že soud přecenil jeho právní povědomí. Upozorňuje na skutečnost, že o neplatnosti smlouvy o sdružení se poprvé dozvěděl až z napadeného rozsudku a že v předchozím řízení nebyla tato smlouva soudy obou stupňů posuzována jako neplatná. Dovolatel dále namítá, že žalovaný mohl smlouvu vytvořit a podepsat úmyslně a kalkulovat s tím, že až bude muset peníze vyplácet, prohlásí, že smlouva je neplatná a nároky jsou promlčené, v důsledku čehož by na daný případ měla být aplikována desetiletá objektivní promlčecí lhůta. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaný ve svém vyjádření k dovolání uvádí, že dovolatel v dovolání nepředkládá relevantní tvrzení ani důkazy, pouze obecně polemizuje s posouzením žalovaným vznesené námitky promlčení, vyjadřuje přesvědčení, že postupem odvolacího soudu nebyla nikterak poškozena práva dovolatele a s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 211/2005, vydané ve skutkově obdobné věci, navrhuje, aby dovolací soud dovolání zamítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).

Následně se Nejvyšší soud zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.

Z povahy dovolání jako opravného prostředku vyplývá, že jej není oprávněn podat kterýkoli účastník, nýbrž jen ten, jemuž byla napadeným rozhodnutím způsobena újma odstranitelná zrušením takového rozhodnutí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopisu Soudní judikatura, ročník 1998, pod č. 28, nebo rozsudek ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2357/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 2, pod C 154). Žalobce proto není oprávněn podat dovolání proti té části výroku napadeného rozsudku odvolacího soudu, jíž byl změněn výrok rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalobě bylo částečně vyhověno. Dovolání proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu tedy sice objektivně přípustné je, avšak subjektivně oprávněn podat takové dovolání by byl pouze žalovaný, nikoli žalobce.

Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podle § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. rovněž není v této věci přípustné, neboť soud prvního stupně rozhodl v novém rozhodnutí shodně jako ve svém prvém rozsudku, když žalobu znovu zamítl.

Zbývá posoudit přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., dle něhož je dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu přípustné, jestliže nejsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o.s.ř.) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Ustálená judikatura považuje za rozhodnutí zásadního právního významu takové rozhodnutí, které má význam nejen pro danou věc, ale též pro rozhodování jiných (obdobných) věcí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2002, sp. zn. 20 Cdo 1986/2001, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazku 16, pod C 1164).

Z uvedeného především vyplývá, že pouhá okolnost, že v případě akceptace důvodů dovolání dovolacím soudem by byl výsledek řízení pro žalobce příznivější, zásadní právní význam napadeného rozsudku nezakládá.

Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud s výjimkou určitých vad řízení vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl.

Dovolatel v dovolání odvolacímu soudu vytkl nesprávné posouzení počátku běhu dvouleté subjektivní promlčecí doby podle § 107 odst. 1 obč. zák., jakož i to, že opomněl věc posoudit z hlediska desetileté objektivní promlčecí doby podle § 107 odst. 2 obč. zák.

Podle § 107 odst. 1 obč. zák. se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil.

Podle § 107 odst. 2 obč. zák. se nejpozději právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za tři roky, a jde-li o úmyslné bezdůvodné obohacení, za deset let ode dne, kdy k němu došlo.

Ve smyslu citovaného ustanovení je z hlediska posouzení počátku běhu dvouleté subjektivní promlčecí doby rozhodný okamžik, kdy se oprávněný v konkrétním případě skutečně dozví o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo je získal. Jinak řečeno pro počátek subjektivní promlčecí doby k uplatnění práva na vydání plnění z bezdůvodného obohacení je rozhodující subjektivní moment, kdy se oprávněný dozví takové okolnosti, které jsou relevantní pro uplatnění jeho práva u soudu (shodný názor zaujal již Nejvyšší soud SSR v rozsudku ze dne 17. 2. 1978, sp. zn. 2 Cz 35/77, publikovaném ve Sborníku stanovisek, zpráv o rozhodování soudů a soudních rozhodnutí Nejvyšších soudů ČSSR, ČSR a SSR, svazku IV, s. 649, k obdobnému závěru pak dospěl Nejvyšší soud České republiky např. v rozsudcích ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. 25 Cdo 2581/98, ze dne 27. 3. 2003, sp. zn. 33 Odo 766/2002, jakož i v rozsudku ze dne 25. 4. 2001, sp. zn. 33 Cdo 3003/99, uveřejněném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ročník 2001, svazek 5, pod C 442). Touto vědomostí se míní znalost takových skutkových okolností, z nichž lze odpovědnost za bezdůvodné obohacení dovodit. V případě bezdůvodného obohacení získaného plněním z neplatné smlouvy (§ 457 obč. zák.) je pak rozhodující subjektivní moment, kdy oprávněný zjistí takové okolnosti, z nichž lze dovodit, že smlouva, z níž bylo plněno, je neplatná (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2007, sp. zn. 33 Odo 306/2005). Není významné, zda oprávněný má takové právní znalosti, aby byl subjektivně schopen posoudit uvedené skutkové okolnosti a zjistit, že smlouva, podle níž plnil, je neplatná. Řešení této právní otázky se tedy v rozhodovací praxi soudů ustálilo a odvolací soud ji posoudil v intencích konstantní judikatury, a tedy v souladu s hmotným právem. Proto pro její řešení nelze přiznat napadenému rozsudku zásadní právní význam a dovolání přípustnost podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Pokud dovolatel namítá, že odvolací soud měl uvažovat o úmyslném získání bezdůvodného obohacení žalovaným, jež se promlčuje v desetileté objektivní době, pak uvedené úvahy jsou především pouze hypotetické, neboť nemají ohledně tvrzeného úmyslu žalovaného získat bezdůvodné obohacení na úkor žalobce oporu ve skutkových zjištěních soudů obou stupňů a v dovolacím řízení nové skutečnosti uplatňovat nelze (§ 241a odst. 4 o.s.ř.). Kromě toho jsou i z hlediska právního nepřípadné, neboť vztah mezi objektivní a subjektivní promlčecí dobou je takový, že skončí-li běh jedné z nich, právo se promlčí, a to i za situace, že ještě běží druhá promlčecí doba (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 730/2004). Jestliže tedy odvolací soud dospěl k závěru, že právo se promlčelo uplynutím dvouleté subjektivní promlčecí doby, nezávislé na formě zavinění při získání bezdůvodného obohacení, je bez právního významu, zda bylo bezdůvodné obohacení získáno úmyslně, a zda tedy případně v době podání žaloby ještě běžela desetiletá objektivní promlčecí doba.

Vycházeje z uvedených závěrů, Nejvyšší soud podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. dovolání pro jeho nepřípustnost odmítl, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které vznikly žalovanému v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 9.105,- Kč (§ 2 odst. 1, § 3 odst. 1 ve spojení s § 10 odst. 3, § 15 ve spojení s § 14 odst. 1 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§ 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů) a částky 1.787,- Kč odpovídající 19 % DPH.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně dne 18. března 2008



JUDr. Robert W a l t r , v. r.

předseda senátu