28 Cdo 3971/2014
Datum rozhodnutí: 25.11.2015
Dotčené předpisy: § 237 předpisu č. 99/1963Sb.



28 Cdo 3971/2014


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Petra Krause a soudců Mgr. Miloše Póla a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobkyně L. J. , zastoupené JUDr. Jaroslavem Brožem, advokátem se sídlem v Brně, Marie Steyskalové 767/62, proti žalované Česká republika Státní pozemkový úřad , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 31 C 366/2011, o určení výše nároku žalobkyně a nahrazení projevu vůle, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. března 2014, č. j. 35 Co 530/2012-196, takto:
Dovolání žalované se odmítá .

O d ů v o d n ě n í :


Obvodní soud pro Prahu 5 částečným rozsudkem ze dne 27. září 2012, č. j. 31 C 366/2011-112 určil, že nárok žalobkyně na bezúplatný převod jiných pozemků státu podle § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., za nevydanou část pozemku podle pozemkového katastru o výměře 24389 m 2 (zapsanou v pozemkové knize pro k. ú. Z. v knihovní vložce č. 16), činí v cenách ke dni 24. června 1991 částku 2.932.003,- Kč.

Obvodní soud se zabýval zejména otázkou, zda předmětný pozemek ocenit podle jeho administrativního začlenění ke dni převzetí státem jako pozemek v okrese Praha západ anebo podle jeho administrativního začlenění ke dni účinnosti zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen zákon o půdě ), tj. ke dni 24. června 1991, jako pozemek v hlavním městě Praze. Při zjišťování výše nároku žalobkyně na nevydanou část pozemku vycházel ze stavu pozemků ke dni jejich převzetí státem s tím, že ocenění se provádí v cenách ke dni účinnosti zákona o půdě podle vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. (dále jen vyhláška ), přičemž stavem nemovitosti v době jejího odnětí rozuměl stav materiální a nikoliv administrativní. Při oceňování pozemku je nutné vycházet ze současného správního (administrativního) stavu, protože v opačném případě by ztrácelo použití cenového předpisu aktuálního v době vydání zákona smysl. Ohledně sporné části pozemku o výměře 7440 m 2 obvodní soud dovodil, že byla ke dni přechodu nemovitosti do moci státu určena k zastavění a pro ocenění užil § 14 odst. 1 vyhlášky, neboť pozemky je třeba považovat v době jejich přechodu na stát za parcely stavební, administrativně začleněné ke dni účinnosti zákona o půdě v hlavním městě Praze. Soud se přiklonil k variantě II znaleckého posudku Ing. H., protože je v souladu s restitučními předpisy, aby i pozemky přidělené do osobního užívání fyzickým osobám byly oceněny jako pozemky stavební, tudíž podle účelu, k němuž měly sloužit a k němuž slouží.

Městský soud v Praze, vázán předchozím zrušujícím rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 8. ledna 2014, sp. zn. 28 Cdo 3454/2013, pak napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (vycházel z právního názoru Ústavního soudu vysloveného ve sporu s analogickým skutkovým stavem, viz nález sp. zn. IV. ÚS 1088/12). Odvolací soud uzavřel, že pozemky měly být oceněny bez ohledu na změny v administrativním členění jako pozemky na území hlavního města, v jehož blízkosti se nacházely i v době odnětí státem. Cena náhradního pozemku má být ekvivalentní ceně pozemku, který byl oprávněné osobě odebrán, a stanoví se podle § 28a zákona o půdě v cenách platných ke dni účinnosti tohoto zákona podle vyhlášky s tím, že se vychází ze stavu pozemku ke dni jeho přechodu na stát. Bylo nesporné, že část pozemku o výměře 16949 m 2 měla v době přechodu na stát charakter stavebního pozemku, a je třeba ji ocenit podle § 14 odst. 1 vyhlášky. Sporným byl charakter části pozemku o výměře 7440 m 2 , k níž se nedochovaly doklady, přičemž v rozhodném období byla tato část vedena jako role, se kterou však stát disponoval jako vlastník a jednotlivé pozemky přiděloval fyzickým osobám do osobního užívání. Ačkoliv se žalobkyni nepodařilo prokázat tvrzení, že v době, kdy stát s předmětnými pozemky nakládal, byly určeny k zastavění, odvolací soud jí dal za pravdu. Podle § 199 obč. zák., ve znění účinném do 31. prosince 1991, totiž mohlo být právo osobního užívání zřízeno jen k pozemkům určeným k výstavbě. Setrvávání na tom, aby žalobkyně doložila příslušné územní rozhodnutí, by vůči ní zakládalo nepřiměřeně tvrdý a formální postup, přičemž v restitučních sporech je třeba volit takovou interpretaci, která směřuje k maximálnímu naplnění účelu restituce a respektuje proporcionalitu mezi omezením restitučního nároku a posouzením konkrétního veřejného zájmu. Postup podle znaleckého posudku (varianty II) považoval odvolací soud za správný.

Proti rozsudku krajského soudu podala žalovaná dovolání, v němž nesouhlasí s oceněním nevydané části pozemku znaleckým posudkem Ing. H. ani s oceněním podle varianty II tohoto posudku a tvrdí, že ve znaleckém posudku byla nevydaná část pozemku oceněna k nesprávnému datu, tj. k 24. červnu 1991, ačkoliv měl znalec část pozemku o výměře 16949 m 2 ocenit ve stavu ke dni odnětí, tj. 30. srpna 1958 a 6. července 1959, a zbývající část o výměře 7440 m 2 k období let 1970-1973, kdy přešla na stát bez právního důvodu. Provedené ocenění tak bylo v rozporu s judikaturou dovolacího soudu (např. usnesení ze dne 25. února 2014, sp. zn. 28 Cdo 3631/2013, či ze dne 4. března 2013, sp. zn. 28 Cdo 2049/2012). Soudy nižších stupňů se nevypořádaly ani s námitkami dovolatelky proti použití varianty II znaleckého posudku. Pozemek byl v evidenci nemovitostí zapsán jako orná půda, proto ho bylo možné ocenit jen jako zemědělskou půdu, nikoliv jako pozemek stavební a varianta II znaleckého posudku také nevychází ze stavu pozemků v době jejich přechodu na stát. Dovolatelka nesouhlasí ani s tím, že část pozemku o výměře 7440 m 2 lze považovat za určenou k zastavění ke dni přechodu na stát za situace, kdy tato okolnost byla prokázána pouze dohodami o zřízení práva osobního užívání. Namítala také, že soudy nižších stupňů vycházely z rozhodnutí Pozemkového úřadu Praha ze dne 23. září 2003, č. j. PÚ 8626/93, jež bylo nahrazeno rozsudkem Obvodního soudu v Praze ze dne 8. října 2010, sp. zn. 20 C 500/2003, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 13. října 2011, sp. zn. 24 Co 2/2011, kde soudy rozhodly o vlastnictví žalobkyně k některým pozemkům, jež podle rozhodnutí pozemkového úřadu nebyly vydané (Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 27. listopadu 2012, sp. zn. 28 Cdo 2903/2012, zamítl dovolání proti uvedenému rozhodnutí odvolacího soudu).

Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že projednávaná věc již byla předmětem přezkumu dovolacího soudu, který zavázal odvolací soud svým názorem, že při oceňování pozemku nelze postupovat formalisticky v tom smyslu, že se nacházel v obci, která v inkriminované době nebyla součástí hlavního města P. Rovněž v otázce výběru z variant znaleckého posudku postupoval odvolací soud v souladu s judikaturou dovolacího soudu (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. března 2014, sp. zn. 28 Cdo 4237/2013). K poslední námitce žalobkyně uvedla, že si nebude nárokovat náhradu za pozemky, které jí byly vydány dodatečně na základě soudního rozhodnutí.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterými se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony; dále jen o. s. ř.). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou podle § 241 odst. 2 písm. b) a § 21a odst. 1 písm. b) o. s. ř. a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

V otázce ocenění předmětného pozemku vzhledem k jeho územnímu (administrativnímu) začlenění, dovolací soud předně odkazuje na nález ze dne 21. května 2013, sp. zn. IV. ÚS 1088/12. Ústavní soud v něm na jedné straně zdůraznil potřebu zachování identity odňatého a náhradního pozemku, přičemž za rozhodný považoval charakter a hodnotu pozemků ke dni odnětí státem, na straně druhé však poukázal na to, že za odňatý pozemek v malé obci sice má být poskytnut též pozemek v malé obci, ovšem tuto zásadu nelze mechanicky aplikovat na případ zákonem nijak nezohledňované změny územního uspořádání obcí. Zatímco přeměnou zemědělského pozemku na stavební se skutečná hodnota pozemku reálně zvýší, pouhým administrativním aktem začlenění malé obce do většího města se hodnota pozemků zvýší pouze imaginárně, úředně, ale nikoli reálně. Hodnotu pozemku neurčuje administrativní velikost obce, ale její poloha, dopravní dostupnost od velkého města, občanská vybavenost apod., které jsou na takovém administrativním aktu zcela nezávislé (odst. 14-16 cit. nálezu; srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 12. srpna 2014, sp. zn. I. ÚS 1497/13). Tyto závěry ve své judikatuře přijal i Nejvyšší soud, a to právě v rozsudku ze dne 8. ledna 2014, sp. zn. 28 Cdo 3454/2013, vydaném v nyní projednávané věci, či v rozsudku ze dne 6. března 2014, sp. zn. 28 Cdo 264/2014. Odvolací soud s ohledem na ustálenou judikaturu správně uzavřel, že pozemky mají být oceněny bez ohledu na změny v administrativním členění jako pozemky na území hlavního města, a že cena se stanoví podle § 28a zákona o půdě v cenách platných ke dni 24. června 1991. Zcela nepřípadná je v uvedených souvislostech dovolatelova námitka, že odvolací soud rozhodl v rozporu s usneseními Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2014, sp. zn. 28 Cdo 3631/2013, a ze dne 4. března 2013, sp. zn. 28 Cdo 2049/2012, neboť jejich závěry nelze aplikovat na nyní projednávanou věc. První zmíněné usnesení je založeno mimo jiné na rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2930/2011 (cit. výše), který byl posléze zrušen Ústavním soudem, a ani jedno z nich se nezabývalo otázkou oceňování pozemku v souvislosti se změnou administrativního začlenění. Odvolací soud tedy rozhodl v souladu ustálenou judikaturou dovolacího soudu, a proto tato otázka nemohla založit přípustnost dovolání.

K otázce ocenění části pozemku o výměře 7440 m 2 jako pozemku určeného k zastavění za situace, kdy byl v evidenci (v době převodu na stát) veden jako zemědělský, dovolací soud poukazuje na svou judikaturu ve vztahu k poskytování náhrady za nevydané pozemky. Např. v usnesení ze dne 9. října 2013, sp. zn. 28 Cdo 1816/2013, se jednalo o převod pozemků, které sice byly vedeny v evidenci nemovitostí jako zemědělské, nicméně v době převodu na stát již byly určeny k výstavbě sídliště (a s tímto záměrem byly i vykupovány). Nejvyšší soud konstatoval, že v takové situaci je potřeba oprávněnému poskytnout náhradu jako za pozemky určené pro stavbu (§ 14 odst. 1 vyhlášky), byť byly v době převodu na stát v evidenci nemovitostí vedeny jako zemědělské (obdobně viz také rozsudek ze dne 3. dubna 2014, sp. zn. 28 Cdo 444/2014). Rozhodnutí odvolacího soudu v nyní projednávané věci je založeno na závěru, že ačkoliv měly předmětné pozemky v době přechodu na stát charakter zemědělského pozemku a v evidenci nemovitostí byly vedeny jako role, stát je přidělil do osobního užívání fyzickým osobám. Takové přidělení bylo možné pouze u pozemků určených k výstavbě, zatímco zemědělská půda nesměla být použita ke zřízení práva osobního užívání (srov. § 199 obč. zák. ve znění účinném do 31. prosince 1991). Z toho důvodu bylo nutné poskytnout za ně náhradu (ve smyslu § 16 odst. 1 a § 28a zákona o půdě) jako za pozemky určené pro stavbu (§ 14 odst. 1 vyhlášky). Nejvyšší soud uzavřel, že odvolací soud postupoval i při řešení této otázky v souladu s judikaturou dovolacího soudu, a tudíž ani ona nezaložila přípustnost dovolání.

S výše uvedenou otázkou souvisela námitka dovolatele, jíž zpochybňoval dostatečnost prokázání charakteru pozemku o výměře 7440 m 2 jako pozemku stavebního, a tedy správnost skutkových zjištění odvolacího soudu. Dovolacímu soudu je však zapovězeno přihlížet k námitkám směřujícím proti skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů a vadná nebo nesprávná skutková zjištění v občanském soudním řízení proto nejsou sama o sobě dovolacím důvodem. Tím nemohou být ani vady či omyly při hodnocení důkazů, které je soudům svěřeno k realizaci procesní zásady volného hodnocení důkazů.

S námitkou, že soudy nižších stupňů vycházely při určování výše nároku žalobkyně z rozhodnutí pozemkového úřadu, které bylo změněno soudním rozhodnutím, přichází dovolatel až v dovolání, ačkoliv rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. října 2011, sp. zn. 24 Co 2/2011, nabyl právní moci 2. ledna 2012, tedy ještě před vydáním rozsudku prvního stupně v nyní projednávané věci. Uplatnění nových skutečností je však v dovolacím řízení zapovězeno § 241a odst. 6 o. s. ř., a dovolací soud k nim tudíž přihlédnout nesmí. Pro úplnost lze uvést, že účelem dovolacího řízení je toliko přezkoumání správnosti rozhodnutí odvolacího soudu. Dokazování ve věci samé se neprovádí, nelze v něm proto úspěšně uplatňovat skutečnosti a důkazy, které nebyly uvedeny v řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2008, sp. zn. 30 Cdo 3287/2006).

Nejvyšší soud shledal, že odvolací soud rozhodl v souladu s judikaturou dovolacího soudu. Ve věci není naplněno ani jedno z hledisek, pro které by měla být dovolacím soudem dovozena přípustnost podaného dovolání podle § 237 o. s. ř., a proto je ve smyslu § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Dovolací soud nerozhodoval o nákladech dovolacího řízení, neboť přezkoumával rozsudek odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o odvolání proti částečnému rozsudku soudu prvního stupně; o všech dosavadních a dalších nákladech řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. listopadu 2015


Mgr. Petr Kraus
předseda senátu