28 Cdo 396/2005
Datum rozhodnutí: 31.03.2005
Dotčené předpisy: § 80 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




28 Cdo 396/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání dovolatele P. N. U., zastoupeného advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem z 10.3.2004, sp.zn. 10 Co 1/2004, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp.zn. 10 C 53/99 (žalobce P. H. U., zastoupeného advokátem, proti žalovaným: 1. České republice-Úřadu pro zastoupení státu ve věcech majetkových, 120 00 Praha 2, Rašínovo nábřeží č. 42, 2. F. n. m. ČR, P., zastoupenému advokátem, 3. J. P., 4. H. P., zastoupeným advokátem, a 5. Č. s. s., akciové společnosti, o neplatnost kupní smlouvy a zástavních smluv), takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobou, podanou u soudu 15.1.1999, se žalobce domáhal, aby soud rozsudkem určil, že jsou neplatné: a/ rozhodnutí Okresního úřadu v L. ze 16.5.1998, čj. P 869/96, b/ kupní smlouva, uzavřená mezi F. n. m., jako prodávajícím, a J. P. a H. P., jako kupujícími, ze dne 1.6.1996, c/ smlouva o zřízení zástavního práva, uzavřená mezi J. P. a H. P., jako zástavci, a Č. s., a.s., pobočka L., jako zástavním věřitelem, z 1.8.1996 pro částku 465.300 Kč a z 11.8.1998 pro částku 350.000 Kč. V žalobě bylo uvedeno, že žalobce jako oprávněná osoba podle zákona č. 87/1991 Sb. vyzval řádně a včas Nemocnici s poliklinikou v P., jejíž zřizovatelem byl Okresní úřad v L., o vydání domu čp. 231 a pozemku parc. č. 958 v katastrálním území P. a poté podal i žalobu o vydání těchto nemovitostí, a to u Okresního soudu v Lounech pod sp.zn. 7 C 1191/95. Avšak dne 16.5.1999 byly uvedené nemovitosti převedeny na F. n. m. ČR; následně byla dne 1.6.1996 uzavřena kupní smlouva mezi F. n. m. ČR, jako prodávajícím, a žalovanými J. P. a H. P., jako kupujícími; uvedení kupující byli pak zapsáni jako vlastníci uvedených nemovitostí v katastru nemovitostí. Tito nabyvatelé nemovitostí potom uzavřeli dvě smlouvy o zřízení zástavního práva k nemovitostem s Č. s., a.s., L., a to dne 10.1.1996 smlouvu o zřízení zástavního práva v hodnotě 435.300 Kč a dne 3.8.1998 smlouva o zřízení zástavního práva v hodnotě 350.000 Kč. Všechny uvedené smlouvy byly uzavřeny až po podání výzvy k vydání nemovitostí podle ustanovení § 5 odst. 1 zákona č. 87/199¨1 Sb. a byly tedy, podle názoru žalobce, uzavřeny v rozporu s ustanovením § 9 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.

Žalovaní J. P. a H. P. navrhli zamítnutí žaloby s tím, že jde především o předčasně podanou žalobu ze strany žalobce, neboť dosud není skončeno řízení o vydání nemovitostí, uváděných žalobcem, podle zákona č. 87/1991 Sb. Zdůrazňovali dále, že tyto nemovitosti získali od F. n. m. na základě schváleného privatizačního projektu. Měli dále za to, že žaloba žalobce nepřihlíží k tomu, že tu šlo o nemovitosti, které byly v poválečném období konfiskovány podle dekretů č. 108/1945 Sb. a č. 12/1945 Sb. Byli také toho názoru, že žalobce dovozuje svůj nárok jen po původní spolumajitelce K. U., které však patřila jen polovina žalobcem uváděných nemovitostí. Podle názoru uvedených žalovaných nejsou oni v tomto sporu pasívně legitimováni, protože ke dni nabytí účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. (tj. k 1.4.1991) byli nemovitosti ve správě Okresního ústavu národního zdraví v L.

Také žalovaná Č. s. poukazovala na dosud probíhající řízení o vydání nemovitostí podle zákona č. 87/1991 Sb. u Okresního soudu v Lounech pod sp.zn. 7 C 1141/95. Smlouvy o zřízení zástavního práva s manžely P. byly uzavřeny v dobré víře, že převod nemovitostí na ně byl proveden F. n. m. ČR v souladu se zákonem.

Žalovaný F. n. m. ČR ve svém vyjádření k žalobě žalobce uváděl, že soudu nebylo žalobcem prokázáno, že je oprávněnou osobou v tomto sporu. K převodu nemovitostí na žalované J. P. a H. P. došlo tu po privatizaci Nemocnice s poliklinikou v P. podle privatizačního projektu č. 29086, který byl schválen usnesením vlády č. 537 z 20.9.1995; po této privatizaci došlo pak teprve k přímému prodeji nemovitostí žalovaným manželům P. dne 1.6.1996. Vydání uvedených nemovitostí brání tu v daném případě ustanovení článku II. bod 2 zákona č. 116/1994 Sb.

Rozsudkem Okresního soudu v Lounech z 21.6.2001, čj. 10 C 53/99-49, byla žaloba žalobce zamítnuta. Žalobci bylo uloženo zaplatit žalovanému Okresnímu úřadu v L. na náhradu nákladů řízení 3.225 Kč, žalované H. P. 3.944 Kč a žalovanému F. n. m. 913,77 Kč; bylo také rozhodnuto, že ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou Č. s. nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů řízení.

K odvolání žalobce byl uvedený rozsudek soudu prvního stupně usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze 16.5.2003, sp.zn. 10 Co 29/2003, zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud vytýkal soudu prvního stupně, že se odpovídajícím způsobem nezabýval otázkou, zda tu je na straně žalobce dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení, dále že si neobjasnil otázku pasívní legitimace a způsobilosti být účastníkem řízení na straně jednotlivých žalovaných a posléze, že se nezabýval otázkou, zda žalobce, který nebyl účastníkem smlouvy o koupi nemovitosti, ani účastníkem zástavních smluv je oprávněn podávat žalobu o určení neplatnosti těchto dvoustranných smluv v situaci, kdy nebylo rozhodnuto o tom, zda je či není žalobce vlastníkem předmětných nemovitostí a kdy výsledek restitučního řízení, které dosud neskončilo, je nejistý .

V dalším průběhu řízení byl rozsudkem Okresního soudu v Lounech z 31.10.2002, čj. 10 C 53/99-72, zamítnut žalobní návrh na určení proti žalované Č. s. a proti Okresnímu úřadu v L., dále proti F. n. m. ČR i proti žalovaným J. P. a H. P., že jsou neplatné: a/ rozhodnutí Okresního úřadu v L. ze 16.5.1998, čj. P 869/96, b/ kupní smlouva z 1.6.1996, uzavřená mezi F. n. m. ČR, jako prodávajícím, a J. P. a H. P., jako kupujícími, a c/ smlouvy o zřízení zástavního práva na nemovitostech, uzavřené mezi J. P. a H. P., jako zástavci, a Č. s., a.s., L., jako zástavním věřitelem, a to dne 1.8.1996 pro částku 465.300 Kč a dne 11.8.1998 pro částku 350.000 Kč. Řízení bylo zastaveno ohledně žalované Č. s., a.s. L. Žalobci bylo uloženo zaplatit na náhradu nákladů řízení žalované České republice-Okresnímu úřadu v L. 13.300 Kč, F. n. m. ČR 1.827,40 Kč, žalovaným J. P. a H. P. (společně a nerozdílně) 40.725 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Bylo také rozhodnuto, že žalobce a Č. s., a.s., L. nemají navzájem právo na náhradu nákladů řízení.

K odvolání žalobce byl také rozsudek Okresního soudu v Lounech z 31.10.2002, čj. 10 C 53/99-72, zrušen usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze 16.5.2003, sp.zn. 10 Co 29/2003, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud měl za to, že rozsudek soudu prvního stupně není v zamítavém výroku přezkoumatelný pro nedostatek důvodů. Odvolací soud vytýkal soudu prvního stupně i nesprávné označení žalované Č. s., a.s., jež bylo v rozhodnutí uvedeno bez označení sídla této žalované a jejího IČO.

Okresní soud v Lounech pak vynesl rozsudek z 13.10.2003, čj. 10 C 53/99-108, jímž byla znovu zamítnuta žaloba žalobce o určení neplatnosti rozhodnutí Okresního úřadu v L. ze 16.5.1998, čj. P 869/96, kupní smlouvy z 1.6.1996,uzavřené mezi F. n. m. ČR a manžely P., jakož i zástavních smluv z 1.8.1996 a z 11.8.1998, uzavřených mezi Č. s., a.s., L. a manžely P. Žalobci bylo uloženo zaplatit žalované České republice-Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových na náhradu nákladů řízení 13.300 Kč, žalovanému F. n. m. ČR na náhradu nákladů řízení 12.705,20 Kč, žalovaným MUDr. J. P. a H. P. 77.495 Kč na náhradu nákladů řízení a také Č. s., a.s., 992 Kč rovněž na náhradu nákladů řízení.

V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že na straně žalobce nebyl shledán naléhavý právní zájem (§ 80 písm. c/ občanského soudního řádu) na požadovaném určení, neboť tu nejde o případ, kdy by bez takového určení bylo právo nebo právní vztah žalobce ohroženo nebo by se stalo nejistým. V tomto případě i sám žalobce už tvrdil, že tu došlo k porušení práva, když totiž přes jeho výzvu k vydání nemovitostí (§ 5 zákona č. 87/1991 Sb.) byly tyto požadované nemovitosti prodány jinému subjektu.

Pokud však šlo o tento převod, soud prvního stupně poukazoval na to, že k němu došlo v rámci privatizace schválené vládou (usnesením z 20.9.1995) a na základě rozhodnutí přednosty Okresního úřadu v L. formou přímého prodeje předem určeným vlastníkům. Soud prvního stupně poukazoval na to, že podle ustanovení § 10 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb. nepodléhá rozhodnutí o privatizaci přezkoumání soudem. F. n. m. byl rozhodnutím o privatizaci vázán a proto tu neobstojí aplikace tzv. blokačního ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. Podle názoru soudu prvního stupně není tu na straně žalobce dána aktivní legitimace k podání žaloby o neplatnost kupní smlouvy, protože žalobce není účastníkem právního vztahu z této smlouvy a není také účastníkem následně uzavřených smluv zástavních z 1.8.1996 a z 11.8.1998. Soud prvního stupně byl i toho názoru, že na straně žalobce není dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení neplatnosti rozhodnutí Okresního úřadu v L. ze 16.5.1998, jakož i neplatnosti kupní smlouvy z 1.6.1996 i zástavních smluv z 1.8.1996 a z 11.8.1998. Soud prvního stupně se domníval, že ani vyhověním této určovací žalobě by se totiž postavení žalobce nezměnilo; podle názoru soudu prvního stupně žalobce není ani subjektem, do jehož existující právní sféry by se sporný právní vztah, řešený v tomto sporu, promítal .

Soud prvního stupně byl i toho názoru, že není důvodný rovněž návrh žalobce na přerušení tohoto občanského soudního řízení až do pravomocného skončení řízení v právní věci vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp.zn. 7 C 1141/95, neboť toto rozhodnutí by se nepromítlo do právních poměrů žalobce k předmětné nemovitosti a neřeší právní situaci, ani žádnou důležitou otázku, která by se týkala neplatnosti shora uvedených právních aktů .

Z uvedených důvodů soud prvního stupně žalobu žalobce zamítl a o nákladech řízení rozhodl s poukazem na ustanovení § 142 odst. 1 občanského soudního řádu.

O odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Lounech z 13.10.2003, čj. 10 C 53/99-108, rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem z 10.3.2004, sp.zn. 10 Co 1/2004. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a byl změněn pouze ve výroku o nákladech řízení mezi žalobcem a žalovanými J. P. a H. P., a to tak, že tyto náklady činí pouze 31.295 Kč (nikoli 77.495 Kč). Žalobci bylo také uloženo nahradit žalovaným J. P. a H. P. náklady odvolacího řízení částkou 7.035 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Bylo také rozhodnuto, že žalobce a ostatní žalovaní nemají vůči sobě navzájem právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud uváděl, že odvolání žalobce bylo shledáno důvodným pouze z menší části, a to pokud šlo o výši náhrady nákladů řízení žalovaných manželů P.

Odvolací soud sdílel názor soudu prvního stupně, že v této právní věci není dán naléhavý právní zájem na žalobcem požadovaném určení. Žalobce tu podal vedle žaloby v této právní věci (sp.zn. 10 C 53/99 Okresního soudu v Lounech také žalobu podle zákona č. 87/1991 Sb.) vyřizovanou Okresním soudem v Lounech pod sp.zn. 7 C 1141/95 (a v řízení o této další žalobě je řešeno a posuzováno postavení žalobce jako oprávněné osoby podle zákona č. 87/1991 Sb.; žalobce nelze tedy zatím pokládat za vlastníka jím uváděných nemovitostí. Podle názoru odvolacího soudu nedopadá tu v daném případě ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o neplatnosti právních úkonů, které učinila povinná osoba v rozporu s tímto ustanovením. Vzhledem k tomu, že tu byla v daném případě (sp.zn. 10 C 53/99 Okresního soudu v Lounech) uplatněna určovací žaloba, nešlo tu o ochranu právního postavení žalobce v období před tím, než by došlo k porušení existujícího právního vztahu.

Pokud šlo o žalobcem navrhované určení neplatnosti rozhodnutí Okresního úřadu v L., nebyl tu soud povolán k tomu, aby takovýmto způsobem (na základě určovací žaloby) přezkoumával správnost správního orgánu, vydaného ve správním řízení.

Odvolací soud zdůrazňoval, že žalobce nemá věcnou legitimaci v řízení o určení neplatnosti právních úkonů kupní smlouvy a zástavních smluv, jejichž účastníkem sám nebyl.

Dospěl proto odvolací soud k závěru, že soud prvního stupně postupoval správně, když žalobu žalobce zamítl; proto odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný. O nákladech řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení § 220 odst. 1, na ustanovení § 142 odst. 1 a na ustanovení § 224 odst. 1 občanského soudního řádu a na ustanovení vyhlášek č. 177/1996 Sb. a č. 484/2000 Sb.

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, dne 7.4.2004 a dovolání ze strany žalobce bylo předáno 7.6.2004 na poště k doručení Okresnímu soudu v Lounech. Dovolatel navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatel měl za to, že je jeho dovolání přípustné, protože směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, přičemž rozhodnutí odvolacího soudu řeší právní otázku, o niž v tomto řízení jde, v rozporu s hmotným právem. Jako dovolací důvody dovolatel uplatňoval, že řízení v této právní věci bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolatel poukazoval na to, že určení neplatnosti smluv se domáhal s poukazem na ustanovení § 9 zákona č. 87/1991 Sb. V této souvislosti dovolatel uváděl, že u Okresního soudu v Lounech uplatnil také žalobu o vydání nemovitostí, jichž se týkala kupní smlouva i zástavní smlouvy uváděné v jeho žalobě. Žaloba o vydání věcí, jež byla projednávána u Okresního soudu v Lounech pod sp.zn. 7 C 1141/95, byla však soudy obou stupňů zamítnuta, ale dovolatel podal proti pravomocným rozhodnutím, vydaným v této právní věci dovolání; podle názoru dovolatele by obě dovolání měla být řešena společně.

Dovolatel trval stále na tom, že má v této právní věci (sp.zn. 10 C 53/99 Okresního soudu v Lounech) naléhavý právní zájem na požadovaném určení rozsudkem soudu, což je v tomto případě otázka prvotní. Po vyřešení této otázky a v souvislosti s výsledky jeho dovolání, podaného proti pravomocným soudním rozhodnutím, vydaným v již uváděné právní věci sp.zn. 7 C 1141/95 Okresního soudu v Lounech, bude možné doloženě vyložit i otázku aktivní legitimace žalobce k podání určovací žaloby v právní věci sp.zn. 10 C 53/99 Okresního soudu v Lounech.

Žalovaný F. n. m. ČR a žalovaná Česká republika-Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových ve svých vyjádřeních k dovolání dovolatele navrhovaly, aby toto dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto.

Přípustnost dovolání dovolatele bylo možné posoudit pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp.zn. 10 C 53/2000 Okresního soudu v Lounech), ani z obsahu dovolání dovolatele a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by odvolací soud svým rozhodnutím, proti němuž směřuje dovolání dovolatele, řešil právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda tu odvolací soud řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.

Podle ustanovení § 80 písm. c/ občanského soudního řádu lze žalobou uplatnit, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právo nebo právní vztah je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.

Podle ustanovení § 247 odst. 2 občanského soudního řádu přezkoumávají soudy zákonnost rozhodnutí orgánů státní správy a orgánů územní samosprávy ve správním soudnictví.

V rozhodnutí uveřejněném pod č. 11/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo vyloženo: Mimo rámec správního soudnictví není soud oprávněn zkoumat věcnou správnost správního aktu; vždy však zkoumá, zda jde o správní akt vydaný v mezích pravomoci příslušného správního orgánu, zda nejde o paakt a zda je rozhodnutí správního orgánu pravomocné nebo vykonatelné.

V rozhodnutí uveřejněném pod č. 68/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek byl zaujat právní názor: Lze-li žalovat o řešení práva nebo právního vztahu, není dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy, jež se tohoto práva nebo právního vztahu týká (§ 80 písm. c/ občanského soudního řádu).

V rozhodnutí uveřejněném pod č. 53/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek bylo, jako výjimka ze zásady posuzování platnosti v občanském soudním řízení vždy za účasti všech účastníků smlouvy, připuštěno, že jen v řízení, v němž se žalobce domáhá vyklizení nemovitosti, může soud předběžně posoudit otázku platnosti smluv, i když žaloba není uplatňována osobou, která nebyla osobou, jež smlouvu uzavřela.

Zákaz převodu věci do vlastnictví jiné osoby podle ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, platí do zániku práva na vydání věci (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 65/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Účinky včas a řádně učiněné výzvy podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích (viz jeho § 5 odst. 1, zůstávají zachovány také pro nárok podle zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 65/1995 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Rozhodnutí o privatizaci podle zákona č. 92/1991 Sb. nepodléhají přezkoumání soudem (§ 10 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb.), přičemž není rozhodující, v jaké fázi privatizace je tu příslušným státním orgánem rozhodováno (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 31/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Podle ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb. může být majetek, na jehož vydání mohl vzniknout nárok fyzické osobě podle ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., použit podle zákona č. 92/1991 Sb. pouze v případech, když tyto nároky nebyly uplatněny ve stanovené lhůtě nebo byly zamítnuty (viz stanovisko uveřejněné pod č. 34/1993, str. 105, odst. 2 a 4, a str. 106, odst. 1 a 3, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Z obsahu uvedených ustanovení hmotněprávních i procesních předpisů a z citovaných právních závěrů z uveřejněné judikatury soudů vycházel dovolací soud i v tomto případě, a to z toho hlediska, zda tu rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž směřovalo dovolání dovolatele, řešilo některou právní otázku v rozporu s hmotným právem (s uvážením i výkladu souvisících hmotněprávních ustanovení v uveřejněné judikatuře soudů), popřípadě zda dovoláním dovolatele napadené rozhodnutí odvolacího soudu řešilo některou právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu. Dovolací soud však nemohl přisvědčit názoru dovolatele, že by tu byly u dovolání dovolatele dány zákonné předpoklady přípustnosti dovolání, jak je stanoví § 237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 občanského soudního řádu (tj. rozhodnutí řešící právní otázku rozhodované rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, rozpor s hmotným právem či řešení otázky dosud nevyřešené v rozhodování dovolacího soudu).

Nezbylo proto dovolacímu soudu než přikročit k odmítnutí dovolání dovolatele podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ občanského soudního řádu, a to jako dovolání nepřípustného.

Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a ohledně nákladů vynaložených žalovanými k dovolání dovolatele použil dovolací soud ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5 a § 224 občanského soudního řádu ustanovení § 150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení; dovolací soud tu přihlížel k povaze projednávané právní věci i k obsahu zmíněného vyjádření k dovolání, rekapitulujícího v podstatě procesní stanoviska žalovaných, vyjádřená již v řízení před soudy obou stupňů.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 31. března 2005

JUDr. Oldřich J e h l i č k a , CSc., v.r.

předseda senátu