28 Cdo 3954/2008
Datum rozhodnutí: 20.11.2008
Dotčené předpisy: § 9 odst. 1 předpisu č. 87/1991Sb., § 5 odst. 3 předpisu č. 229/1991Sb.




28 Cdo 3954/2008

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., o dovolání dovolatele Ing. A. S., zastoupeného advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Praze z 10. 6. 2008, sp. zn. 28 Co 150/2008, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 7 C 1633/97 (žalobce Ing. A. S., zastoupeného advokátem, proti žalovanému J. S., zastoupenému advokátem, o vydání nemovitostí), takto:

Dovolání se odmítá.

Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :

O žalobě žalobce, podané u soudu 25. 9. 1997, bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze 17. 10. 2007, č. j. 7 C 1633/97-190. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobce, domáhajícího se, aby žalovanému bylo uloženo vydat mu do 3 dnů od právní moci rozsudku ideální čtvrtinu pozemku parc. č. 1116/1, ideální čtvrtinu pozemku parc. č. 1124 a ideální čtvrtinu pozemku parc. č. 1125 v katastrálním území H., zapsaných na listu vlastnictví č. 1459 pro toto katastrální území u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj (katastrální pracoviště P.). Žalobci bylo uloženo zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení 17.136,- Kč.

O odvolání žalobce proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Praze z 10. 6. 2008, sp. zn. 28 Co 150/2008. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze 17. 10. 2007, č. j. 7 C 1633/97-190, změněn jen tak, že byla zamítnuta žaloba žalobce, aby žalovanému bylo uloženo vydat žalobci v rozsahu jedné ideální čtvrtiny pozemky parc. č. 1116/1, parc. č. 1124 a parc. č. 1125, nacházející se v obci a v katastrálním území H., zapsané na listu vlastnictví 1459 u katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště P., a žalobci bylo uloženo nahradit žalovanému na nákladech řízení před soudem prvního stupně 11.602,50 Kč k rukám jeho zástupce do tří dnů od právní moci rozsudku . Bylo také odvolacím soudem rozhodnuto, že žalobce je povinen nahradit žalovanému na náhradu nákladů odvolacího řízení 12.852,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalobce nebylo shledáno důvodným.

Odvolací soud uváděl, že vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a tato zjištění doplnil i vlastním dokazováním. Odvolací soud se však neztotožnil plně s tím, jak soud prvního stupně věc právně posoudil.

Odvolací soud zdůrazňoval, že na tuto projednávanou věc, v níž nemovitosti při existenci více oprávněných osob byly vydány povinnou osobou jedné z oprávněných osob, dopadá ustanovení § 5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Odvolací soud byl toho názoru, že zpochybňováním platnosti v daném případě uzavřených dohod o vydání nemovitostí je tu nepochopitelné, neboť pokud by tyto dohody byly neplatné, žalovaný by na jejich základě nabyl vlastnické právo k předmětným pozemkům a žalobce by se po něm nemohl domáhat vydání jejich jedné ideální čtvrtiny, opíraje se o § 5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb.

Odvolací soud tedy na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že pozemky v katastrálním území H., o něž jde v tomto řízení, byly žalovanému platně vydány podle zákona č. 87/1991 Sb. O vydání těchto nemovitostí, které nabyl stát v roce 1948 znárodněním firmy J. S. (šlo o otce žalobce i žalovaného) Zahradnictví a obchod s květinami, požádal žalobce v září 1991. Žalobci bylo uděleno státní občanství ČR rozhodnutím Ministerstva vnitra z 22. 7. 1991 a žalobce měl také v období rozhodném pro učinění výzvy k vydání nemovitostí (tj. od 1. 4. 1991 od 1. 10. 1991 ve smyslu ustanovení § 5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.) trvalý pobyt na území České republiky. Když nebylo jeho výzvě k vydání nemovitostí ze strany povinné osoby Obchodu palivy a stavebninami, státního podniku, vyhověno, podal žalobce žalobu o vydání nemovitostí proti této povinné osobě i proti J. S.; o této žalobě žalobce v tomto soudním řízení (sp. zn. 7 C 1633/97 Okresního soudu Praha-západ) uvádí, že žalobu proti uváděnému státnímu podniku i proti J. S. vzal zpět. Odvolací soud proto na základě těchto zjištění nepokládá za doložené (nýbrž jen za účelové) tvrzení žalobce Ing. A. S., že tehdy neměl trvalý pobyt v České republice a že teprve po vydání nálezu Ústavního soudu ČR, uveřejněném pod č. 164/1994 Sb., využil možnosti domáhat se vydání nemovitostí po odpadnutí zákonné podmínky trvalého pobytu na území České republiky.

Ohledně žaloby žalobce proti žalovanému měl odvolací soud za to, že v tomto sporu je žalovaný J. S. pasívně legitimován ve smyslu ustanovení § 5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb., protože žalovaný získal v žalobě žalobce uváděné nemovitosti dohodami o jejich vydání, uzavřenými 22. 6. 1992 se státním podnikem Sady, lesy a zahradnictví P., držícím tyto nemovitosti. Žalobě žalobce Ing. A. S. proti žalovanému J. S. nebylo však v této právní věci (sp. zn. 7 C 1633/2007 Okresního soudu Praha-západ) možné, podle názoru odvolacího soudu, vyhovět, neboť tuto žalobu žalobce nepodal v době do 1. 4. 1992 ve smyslu ustanovení § 5 zákona č. 87/1991 Sb.; odvolací soud totiž dovodil, že v tomto případě nález Ústavního soudu ČR č. 164/1994 Sb. pro žalobce Ing. A. S. neotvírá novou lhůtu k podání žaloby o vydání nemovitostí, když tato možnost podle uvedeného nálezu se dotýká jen oprávněných osob, které v době od 1. 4. 1991 do 1. 10. 1991 nesplňovaly podmínku trvalého pobytu na území České republiky, ale takovou osobou žalobce není .

Odvolací soud tedy dospěl k výslednému závěru, že je třeba vyhlásit (vzhledem na v odvolacím řízení připuštěnou změnu žaloby žalobcem) rozsudek, jímž byl v důsledku úpravy žalobního návrhu změněn rozsudek soudu prvního stupně, ale obsahově jde o potvrzující rozsudek , jímž byl rozsudek soudu prvního stupně, zamítající žalobu žalobce, potvrzen.

O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení § 224 odst. 2 a § 142 odst. 1 občanského soudního řádu.

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, dne 27. 6. 2008 a dovolání ze strany žalobce bylo podáno u Okresního soudu Praha-západ dne 1. 8. 2008, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu.

Dovolatel ve svém dovolání navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatel měl za to, že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), neboť směřuje proti rozsudku, který má po právní stránce zásadní význam. Z obsahu dovolání dovolatele vyplývalo, že jako dovolací důvod uplatňuje, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolatel je především přesvědčen, že odvolací soud zcela pominul tvrzení žalobce a důkazy jím předložené o tom, že v době před účinností nálezu č. 164/1994 Sb. se na území České republiky trvale nezdržoval a ani se tu nemohl zdržovat s úmyslem mít tu trvalé bydliště. Žalobce totiž v rozhodné době žil a doposud trvale žije v USA. Z toho důvodu byla také výzva žalobce k vydání nemovitostí, podaná jím vůči povinné osobě 25. 9. 1991, odmítnuta.

Dovolatel k argumentaci odvolacího soudu, kterou se snažil odůvodni svůj nesprávný závěr o trvalém bydlišti žalobce, uváděl v dovolání, že pokud někdy vůči správnímu orgánu uváděl při vyřizování žádosti o udělení státního občanství ČR, že má v České republice trvalý pobyt, myslel tím skutečnost, že má v České republice adresu svého bydliště, a domníval se, že když má tuto adresu uvedenou v občanském průkaze, že je tím myšleno, že se u něho jedná o trvalý pobyt ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.; nebyla v takovém případě řešena (např. v soudním sporu) otázka jeho trvalého pobytu v ČR , takže tu nejde o nějaké rozhodnutí státního orgánu, jež by zakládalo možnost z něj vycházet podle ustanovení § 135 odst. 2 občanského soudního řádu; žalobce Ing. A. S. nikdy nevyhrál žádný soudní spor nebo spor řešený správním orgánem na základě tvrzení, že má trvalý pobyt na území České republiky, a naopak svou žalobu v jednom občanském soudním řízení o vydání nemovitostí vzal zpět právě vzhledem k nesplňování podmínky trvalého bydlení na území ČR.

V tomto soudním řízení (vedeném u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 7 C 1633/97) šlo o nemovitosti, které jsou zemědělským majetkem ve smyslu zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě). S touto skutečností se odvolací soud, podle názoru dovolatele, vůbec nevypořádal a jednostranně posoudil, vycházeje z tvrzení žalované, že žalobce zmeškal lhůtu uvedenou v zákoně č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, k podání žaloby o vydání nemovitostí . Je však skutečností, zdůrazňuje dovolatel, že žalobce splnil veškeré podmínky pro vydání nemovitostí, o něž jde v tomto řízení, podle zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě) .

Podle názoru dovolatele odvolací soud dospěl i k nesprávnému závěru v otázce platnosti nebo neplatnosti dohod o vydání nemovitostí žalovanému J. S., když totiž nepokládal za rozhodné, že tyto nemovitosti byly žalovanému vydány dohodami, uzavřenými podle zákona č. 87/1991 Sb., třebaže šlo o nemovitosti, které byly a jsou součástí zemědělského půdního fondu. Odvolací soud však zaujal v této souvislosti právní názor, že tu není dán vzájemně negativní důsledek z hlediska nároku na vydání věcí podle zákona č. 87/1991 Sb. a naproti tomu podle zákona č. 229/1991 Sb. . Podle názoru dovolatele však žalovaný uzavřel s osobou povinnou ohledně předmětných nemovitostí dohody o vydání věcí, které jsou v rozporu s ustanovením § 1 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., jakož i s ustanovení § 5 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb. .

Podle názoru dovolatele je nesprávný také právní názor odvolacího soudu, že ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. a ustanovení § 5 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb. se na daný případ nevztahují z toho důvodu, že tato ustanovení se týkají pouze převodu věcí na jiné než oprávněné osoby. Dovolatel v této souvislosti poukazuje na to, že zmíněnými dohodami o vydání věcí byl kromě podílů na nemovitostech, které náležejí žalovanému, jako osobě oprávněné, vydán žalovanému J. S. i podíl na těchto nemovitostech, který náleží žalobci Ing. A. S., také jako osobě oprávněné, takže tyto dohody o vydání věci, uzavřené mezi povinnou osobou a žalovaným J. S. ohledně podílů, náležejících žalobci, se neplatně týkaly i podílů, ohledně nichž nebyl žalovaný oprávněnou osobou. Dovolatel je tedy přesvědčen, že ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. a ustanovení § 5 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb. se na daný případ vztahují, dohody o vydání věcí, které s povinnou osobou uzavřel žalovaný J. S., jsou tedy s těmito ustanoveními v rozporu a jsou proto, podle názoru dovolatele, neplatné.

Ve vyjádření žalovaného J. S. k dovolání žalobce Ing. A. S. bylo uvedeno, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno. Podle názoru žalovaného byla otázka postavení žalobce J. S., jako restituenta, posouzena už i dovolacím soudem (např. v usnesení 28 Cdo 2345/2005 Nejvyššího soudu z 13. 4. 2006). V uvedeném vyjádření žalovaného k dovolání žalobce bylo v této souvislosti poukazováno na to, že se dovolací soud ve svém usnesení z 13. 4. 2006 zabýval i otázkou platnosti dohod, kterými žalovaný získal nemovitosti, o něž jde v tomto řízení, a dovodil, že tyto dohody jsou platné.

Přípustnost dovolání dovolatele v daném případě bylo třeba posoudit s přihlížením k ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a písm. c) občanského soudního řádu. V ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu je stanovena přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. V ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu je pak stanovena přípustnost dovolání i proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

V daném případě odvolací soud rozhodl ve výroku svého rozsudku (označeném I.) z 10. 6. 2008 (sp. zn. 28 Co 150/2008 Krajského soudu v Praze), že rozsudek soudu prvního stupně se mění , avšak v odůvodnění tohoto rozsudku bylo pak uvedeno, že odvolací soud sice rozsudek soudu prvního stupně podle § 220 odst. 1 psím. b) občanského soudního řádu změnil s ohledem na v odvolacím řízení připuštěnou změnu žaloby, ale došlo rovněž k zamítnutí žaloby; obsahově tu jde tedy o potvrzující rozhodnutí .

Vzhledem k tomu, co bylo takto v citovaném rozsudku odvolacího soudu uvedeno, je dovolací soud toho názoru, že je třeba v tomto případě posoudit přípustnost dovolání dovolatele podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, neboť závěr, že odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně, nelze činit jen na základě slovního označení výroku rozsudku, nýbrž především s přihlédnutím k věcnému obsahu rozhodnutí ve věci samé odvolacího soudu ve vztahu k obsahu rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci.

Ve vztahu k ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu uvádějícímu rozhodnutí po právní stránce zásadního významu , ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nebo právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, anebo řešil-li odvolací soud svým rozhodnutím, napadeným dovoláním, některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Odvolací soud v tomto případě zaujal ve svém rozsudku z 10. 6. 2008 (sp. zn. 28 Co 150/2008 Krajského sodu v Praze) právní závěr především k otázce, zda žalobce je osobou, pro kterou nález Ústavního soudu č. 164/1994 Sb. otevřel novou lhůtu (od 1. 11. 1994) k podání výzvy povinné osobě k vydání věci a také novou lhůtu k podání žaloby v téže právní věci, neboť odvolací soud má za to, že u žalobce nejde o osobu, která by v době od 1. 4. 1991 do 1. 10. 1991 nesplňovala podmínku trvalého pobytu v České republice.

Při posuzování správnosti nebo nesprávnosti uvedeného právního závěru odvolacího soudu, jakož i dalších právních závěrů, vyjádřených v rozsudku odvolacího soudu z 10. 6. 2008, proti němuž směřuje dovolání dovolatele, bylo třeba mít na zřeteli zejména to, že dovolací soud se již právním vztahem mezi týmiž účastníky řízení Ing. A. S. a J. S. zabýval, a to zejména naposledy před tímto dovolacím řízením ve svém usnesení z 13. 4. 2006 (28 Cdo 2342/2005 Nejvyššího soudu).

Z citovaného usnesení Nejvyššího soudu z 13. 4. 2006, sp. zn. 28 Cdo 2342/2005, lze zejména uvést:

V právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 10 C 98/2003 vycházel odvolací soud v dalším řízení po vydání zrušovacího rozsudku Nejvyššího soudu ze 14. 5. 2003, sp. zn. 28 Cdo 792/2002, z tohoto rozsudku a od právních závěrů dovolacího soudu se neodchýlil. Měl na základě výsledků provedeného dokazování za to, že na straně žalobce Ing. A. S. nejsou dány předpoklady, aby se na něj vztahovala ustanovení nálezu č. 164/1994 Sb., a tedy shodně dospěl k závěru, k němuž dospěl i dovolací soud ve svém zrušovacím rozsudku ze 14. 5. 2003 (28 Cdo 792/2002 Nejvyššího soudu). Dále nebylo v řízení před soudy obou stupňů (v uvedené právní věci sp. zn. 10 C 98/2003 Obvodního soudu pro Prahu 6) zjištěno nic, co by přesvědčivě dokládalo, že by dohody, uzavřené mezi žalovaným J. S. a povinnou osobou o vydání pozemků, z nichž jednu ideální čtvrtinu žalobce Ing. A. S. vyžadoval, byly neplatné. Nelze přisvědčit názoru dovolatele Ing. A. S., dovozoval dovolací soud, že tyto dohody, uzavřené podle zákona č. 87/1991 Sb., jsou neplatné proto, že při jejich uzavření tu byl údajně rozpor s ustanovením § 1 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. Již ve stanovisku uveřejněném pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (srov. jeho strana 124 /257/) i ve stanovisku uveřejněném pod č. 16/1996 téže Sbírky (srov. jeho stranu /45/ 123) bylo vyloženo, že tu není vzájemně dán negativní důsledek z hlediska nároku na vydání věci podle ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. a zákona č. 229/1991 Sb. Nelze také přisvědčit názoru dovolatele, že při aplikaci ustanovení § 5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb. se měl a mohl soud zabývat (jako otázkou rozhodnou v tomto restitučním sporu) platností nejen dohod uzavřených mezi žalovaným J. S. a povinnou osobou, ale i platností dohod (smluv), které po vydání nemovitostí povinnou osobou žalovanému, uzavřel žalovaný J. S. s dalšími subjekty o převodu nemovitostí, jež mu byly vydány podle dohod uzavřených na základě zákona č. 87/1991 Sb.

Ve stanovisku uveřejněném pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo pak výslovně uvedeno (na str. 123 /257/), že i ohledně pozemků, u nichž byla dána souvislost se zemědělskou výrobou, to nemá negativní důsledek z hlediska nároku na vydání věci podle ustanovení zákona č. 87/1991 Sb.

Dovolací soud proto v daném případě při posuzování přípustnosti dovolání dovolatele nemohl přesvědčivě dospět k závěru, že tu odvolací soud, který vycházel z právních závěrů obsažených v předchozím rozhodnutí dovolacího soudu, posuzujícího tentýž právní vztah mezi žalobcem a žalovaným, i ze závěrů z citované uveřejněné judikatury soudů, řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem (zejména s hmotněprávními ustanoveními zákona č. 229/1991 Sb. /zákona o půdě/ i s hmotně právními ustanoveními zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích). Nešlo tu také v rozhodnutí odvolacího soudu z 10. 6. 2008 (sp. zn. 28 Co 150/2008 Krajského soudu v Praze) o řešení právní otázky, jež by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, když tu odvolací soud vycházel nejen obecně z uveřejněné judikatury soudů, ale přímo konkrétně z rozhodnutí dovolacího soudu z 13. 4. 2006 (28 Cdo 2342/2005 Nejvyššího soudu), posuzujícího svou právní povahou týž právní vztah mezi žalobcem Ing. A. S. a žalovaným J. S. A protože neřešil odvolací soud svým rozhodnutím, napadeným dovoláním odvolatele, nyní v tomto dovolacím řízení, ani právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nebylo tu možné shledat u dovolání dovolatele zákonné předpoklady přípustnosti dovolání uvedené v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, ale ani podle jiného ustanovení téhož právního předpisu, upravujícího přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacích soudů.

Zabývat se pak dovolacími důvody náleží dovolacímu soudu jmenovitě u dovolání přípustného (srov. § 241a odst. 3 občanského soudního řádu: Je-li dovolání přípustné .. ). Vzhledem k tomu však, že dovolatel v daném případě zdůrazňoval opakovaně výtky nesprávného skutkového zjištění , nezabývání se zákonem předloženými důkazy a jednostranného hodnocení důkazů, lze i tu rovněž poukázat na to, jak je v uveřejněné judikatuře soudů vykládáno posouzení námitek tohoto druhu, obsažených v dovoláních proti pravomocným rozhodnutím odvolacích soudů. Např. v rozhodnutí, uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo k tomu uvedeno: Ani vadná nebo nesprávná skutková zjištění v občanském soudním řízení nejsou sama o sobě dovolacím důvodem, nýbrž jen tehdy, jestliže zakládají některý z dovolacích důvodů, stanovených taxativně v občanském soudním řádu. Dovolacím důvodem nemohou být vady či omyly při hodnocení důkazů (§ 132 občanského soudního řádu), které je soudům svěřeno k realizaci procesní zásady volného hodnocení důkazů soudem. Rozhodnutí soudu vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v dokazování, jen tehdy, jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, nebo jestliže naopak nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost (právně významnou), která bez dalšího z obsahu spisu vyplývá.

Protože tedy dovolací soud neshledal u dovolání dovolatele zákonem stanovené předpoklady přípustnosti dovolání, jmenovitě v ustanovení § 237 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, přikročil podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatele, a to jako dovolání nepřípustného.

Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a ohledně nákladů, vynaložených žalovaným na vyjádření k dovolání dovolatele, použil dovolací soud ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5 a § 224 občanského soudního řádu ustanovení § 150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšném účastníku řízení, a žalovanému uvedené náklady, vynaložené v dovolacím řízení, mu co do jejich náhrady nepřiznal; dovolací soud tu přihlížel jednak k právní povaze projednávané právní věci a jednak i k obsahu již zmíněného vyjádření k dovolání dovolatele, obsahujícímu v podstatě jen to, co již bylo žalovaným uplatněno a vyjádřené v řízení před soudy obou stupňů.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně 20. listopadu 2008

JUDr. Josef R a k o v s k ý, v. r.

předseda senátu