28 Cdo 3948/2008
Datum rozhodnutí: 25.02.2009
Dotčené předpisy: § 3 odst. 2 předpisu č. 87/1991Sb.




28 Cdo 3948/2008

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského

a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Františka Ištvánka, o dovolání dovolatelky Mgr. R. D., zastoupené advokátkou, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 15. 4. 2008, sp. zn. 30 Co 105/2008, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 24 C 103/2004 (žalobkyně

Mgr. R. D., zastoupené advokátkou, proti žalované ČR Ministerstvu financí, o 2.960.000,- Kč), takto:

I. Zrušují se rozsudek Městského soudu v Praze z 15. 4. 2008, sp. zn. 30 Co 105/2008, i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 z 25. 1. 2008, čj. 24 C 103/2004-136.

II. Věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

O žalobě, podané v této právní věci u soudu dne 1. 3. 2000, bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 z 25. 1. 2008, čj. 24 C 103/2004-136. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo vysloveno, že je co do základu po právu nárok žalobkyně Mgr. R. D. vůči žalované České republice Ministerstvu financí na zaplacení finanční náhrady podle ustanovení § 13 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., týkající se domu čp. 488 (s dvorem a zahradou) v T., okres J.

O odvolání žalované České republiky Ministerstva financí proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze z 15. 4. 2008, sp. zn. 30 Co 105/2008. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 z 25. 1. 2008, čj. 24 C 103/2004-136, změněn tak, že nárok žalobkyně Mgr. R. D. vůči žalované České republice Ministerstvu financí ČR o finanční náhradu není co do základu po právu . Odvolací soud zároveň vyslovil, že o nároku samotném a o nákladech řízení bude rozhodnuto konečným rozsudkem .

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalované České republiky Ministerstva finanční ČR bylo shledáno důvodným.

Odvolací soud uváděl, že v odvolacím řízení zopakoval důkaz obsahem dědického spisu W. M. (původního vlastníka nemovitostí, o něž jde v tomto řízení), vedeného u bývalého soudu v Třešti pod sp. zn. D 132/48, a z obsahu tohoto spisu zjistil, že dědictví po zůstaviteli W. M. (zemřelém) náležely nemovitosti zapsané v knihovních vložkách č. 380, 774, 1513, 1615 a 2106 pro katastrální území T. Z těchto nemovitostí byly ty nemovitosti, které byly zapsány ve vložce pozemkové knihy č. 380, jež byly továrním objektem, převedeny pod tlakem německé okupace za války na Ing. E. L., F. M. a J. W. E.. Majetek W. M. byl posléze konfiskován výměrem bývalého Okresního národního výboru v T. z 10. 3. 1952 podle dekretu č. 108/1945 Sb. (W. M. a H. M. se údajně hlásili k německé národnosti a domácnost a výchovu dětí vedli v německém duchu); po uvedené konfiskaci odpadlo projednání pozůstalosti po W. M. a pozůstalostní řízení bylo skončeno .

Z vložky č. 2106 pozemkové knihy pro katastrální území T. vyplývá, že dům čp. 488 a pozemky parc. č. 2281/3, 2284/1 a 2286/2 byly dne 6. 12. 1952 zapsány na základě rozhodnutí Krajského národního výboru v J. z 19. 9. 1952 jako vlastnictví Čs. státu.

Odvolací soud dovozoval, že takto byl nemovitý majetek W. M. konfiskován státem v roce 1952, a to přímo z vlastnictví (ležící pozůstalosti) W. M.

Ohledně nemovitého majetku W. M., o nějž jde v tomto soudním řízení (sp. zn. 24 C 103/2004 Obvodního soudu pro Prahu 1), nedošlo v době od 28. 9. 1938 do 8. 5. 1945 k žádnému převodu či přechodu vlastnictví, který by byl neplatný ve smyslu ustanovení zákona č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých majetkově právních jednáních z doby nesvobody a o nárocích z této neplatnosti a z jiných zásahů do majetku vzcházejících. Odvolací soud tedy dovozoval, že W. M., ani jeho právní nástupce (nástupci), neměl v daném případě nárok ohledně těchto nemovitostí podle dekretu č. 5/1945 Sb. nebo podle zákona č. 128/1946 Sb., takže na tento případ se nevztahuje ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.

Odvolací soud konstatoval, že žalobkyně Mgr. R. D., ani původní žalobce M. K., její otec, nejsou v této právní věci žádnou z osob uváděných

v § 3 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., neboť nejsou ani dědicové ze závěti, ani potomkem či manželem, sourozencem (nebo jeho potomkem) nebo rodičem ve vztahu k W. M.

Byl tedy odvolací soud toho názoru, že žalobkyně není oprávněnou osobou podle ustanovení § 3 zákona č. 87/1991 Sb. a nemá tak nárok na finanční náhradu podle ustanovení § 13 zákona č. 87/1991 Sb. za nemovitosti, které nebyly oprávněné osobě vydány, ač by vydány být měly.

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen dne 27. 5. 2008, advokátce, která žalobkyni v řízení zastupovala, a dovolání ze strany žalobkyně bylo v sobotu dne 28. 7. 2008 předáno na poště k doručení Obvodnímu soudu pro Prahu 1, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu. Dovolatelka navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelka co do přípustnosti svého dovolání poukazovala na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu a jako dovolací důvody uplatňovala, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, která nemá podle obsahu spisu v podstatné části oprou v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 občanského soudního řádu) a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).

Dovolatelka poukazovala na to, že ohledně nemovitostí, o něž jde v tomto řízení, bylo rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě čj. 9 C 999/963-98 (který se stal pravomocným) rozhodnuto, že tyto nemovitosti nelze vydat oprávněné osobě, neboť přestavbou ztratily svůj původní stavebně technický charakter; bylo tu poukazováno i na možnost domáhat se finanční náhrady za nevydané nemovitosti.

Dovolatelka dále poukazovala na to, že žalobu v této právní věci (sp. zn. 24 C 103/2004 Obvodního soudu pro Prahu 1) podal její právní předchůdce Dr. M. K. (otec žalobkyně Mgr. R. D.), který jako syn H. K., jež byla dcerou J. (H.) K., rozené M. (dcery J. M. a L. M.), měla v den přechodu nemovitostí (o něž jde v tomto řízení) na stát (dne 19. 9. 1952) podle dekretu č. 108/1945 Sb. nárok (jako právní nástupkyně původního vlastníka W. M., jenž zemřel za války jako oběť rasové perzekuce, na tyto nemovitosti podle zákona č. 128/1946 Sb. (tyto nemovitosti byly za německé nacistické okupace svěřeny tehdejšími úřady do správy tzv. Vystěhovaleckého fondu pro Čechy a Moravu, takže spadal i pod režim dekretu č. 5/1945 Sb., o neplatnosti některých majetkově právních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů a kolaborantů a některých organizací a ústavů). Podle názoru dovolatelky šlo tedy o majetek, ohledně něhož majetkově právní jednání jsou neplatná; nárok na vrácení tohoto majetku náležel tomu, kdo neplatným převodem pozbyl věc, nebo jeho právnímu nástupci (nástupcům).

Dovolatelka se proto dovolávala ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.

a má za to, že splňuje obě podmínky ve smyslu tohoto ustanovení, tj. že tu existuje nárok podle poválečných restitučních předpisů a že tento nárok nebyl po 25. 2. 1948 uspokojen z důvodů uvedených v § 2 odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb. Nesprávný je proto, podle dovolatelky, názor odvolacího soudu, že pro určení oprávněné osoby tu nelze použít ustanovení § 3 odst. 2 a ustanovení § 3 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb.; provedené dokazování pak vůbec neodpovídá názoru, že W. M., ani jeho právním nástupcům, nevznikl nárok podle dekretu č. 5/1945 Sb. nebo podle zákona č. 128/1946 Sb.; zcela opomenuta pak byla odvolacím soudem skutečnost, že sporný nemovitý majetek tu přešel v roce 1952 z ležící pozůstalosti po osobě, která zemřela jako oběť rasové perzekuce za války .

Ve vyjádření Ministerstva financí ČR k dovolání dovolatelky Mgr. R. D. bylo uvedeno, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno, neboť odvolací soud správně dospěl k závěru, že žalobkyni, ani jejího právního předchůdce nelze považovat za oprávněnou osobu podle zákona č. 87/1991 Sb., ani podle novelizujících ustanovení dle zákona č. 116/1994 Sb., tedy ani podle ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., ani podle ustanovení § 3 odst. 4 téhož zákona. Protože pak žalobkyně není oprávněnou osobou podle zákona o mimosoudních rehabilitacích, nenáleží jí finanční náhrada podle § 13 zákona č. 87/1991 Sb. za nevydaný nemovitý majetek.

Dovolání dovolatelky je v daném případě přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, protože směřuje proti rozsudku dovolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.

Dovolatelka uplatňovala jako dovolací důvod především to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu). Nesprávné právní posouzení věci může spočívat buď v tom, že soud posoudí projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu, anebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (srov. z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13 /45/).

Odvolací soud posoudil projednávanou právní věc (při rozhodování o odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, vydanému co do základu této právní věci, zejména podle ustanovení § 3 odst. 2 a 4 zákona č. 87/1991 Sb., jakož i podle ustanovení § 13 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích.

Podle ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. je oprávněnou osobou podle tohoto zákona fyzická osoba, jejíž věc přešla do vlastnictví státu v případech uvedených v § 6 zákona č. 87/1991 Sb., pokud je státním občanem ČR.

Podle ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. je oprávněnou osobou podle tohoto zákona fyzická osoba, jejíž věc přešla do vlastnictví státu v případech uvedených v § 6 zákona č. 87/1991 Sb. a která v den přechodu věci na stát podle § 6 téhož zákona měla na ni nárok podle dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb., o neplatnosti některých majetkově právních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů a kolaborantů a některých organizací a ústavů, nebo podle zákona č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých majetkoprávních jednáních z doby nesvobody a o nárocích z této neplatnosti a jiných zásahů do majetku vzcházejících, pokud k převodu nebo k přechodu vlastnického práva, prohlášeným za neplatné podle těchto zvláštních předpisů, došlo z důvodu rasové perzekuce a tento nárok nebyl po 25. 2. 1948 uspokojen z důvodů uvedených v § 2 odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb.

Podle ustanovení § 3 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. zemřela-li osoba, jejíž věc přešla do vlastnictví státu v případech uvedených v § 6 téhož zákona, nebo osoba, která na věc uvedenou v § 3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. měla nárok, uvedený v tomto ustanovení, před uplynutím lhůty, nebo byla-li prohlášena za mrtvou ke dni předcházejícímu uplynutí této lhůty podle uvedeného zákona, jsou oprávněnými osobami, pokud jsou státními občany republiky, fyzické osoby v tomto pořadí: dědic ze závěti, děti a manžel osoby, jejíž věc přešla do vlastnictví státu, rodiče osoby, jejíž věc přešla do vlastnictví státu a sourozenci osoby, jejíž věc přešla do vlastnictví státu (a zemřel-li některý z nich, jsou na jeho místě oprávněny jeho děti).

Uspokojení nároku ve smyslu ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. (ve znění zákona č. 116/1994 Sb.) je nutno chápat jako faktické uspokojení, a to způsoby, které zákon č. 128/1946 Sb. znal a upravoval, tj. restituci vlastnických práv k věcem nebo k jiným majetkovým hodnotám anebo poskytnutím odpovídající náhrady (k tomuto právnímu závěru došel dovolací soud např. v rozhodnutí vydaném pod sp. zn. 2 Cdon 727/97 Nejvyššího soudu).

V ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. (ve znění zákona č. 116/1994 Sb.) není uvedena okolnost, zda nárok byl nebo nebyl podle dekretu č. 5/1945 Sb. nebo podle zákona č. 128/1946 Sb. uplatněn (k tomuto právnímu závěru dospěl dovolací soud např. v rozhodnutí vydaném pod sp. zn. 2 Cdon 1998/97 Nejvyššího soudu).

Vzhledem k těmto uvedeným ustanovením zákona č. 87/1991 Sb. i vzhledem k citovaným právním závěrům z judikatury soudů, vycházel dovolací soud z nich

i v daném případě. Musel však zároveň konstatovat, že z těchto ustanovení i z právních závěrů obdobných citovaným judikátům dovolacího soudu, vyházel i odvolací soud ve svém rozsudku z 15. 4. 2008 (sp. zn. 30 Co 105/2008 Městského soudu v Praze), proti němuž směřuje dovolání dovolatelky.

Výsledný právní závěr odvolacího soudu (opírající se o výsledky provedeného dokazování) v daném případě ohledně majetku původního vlastníka nemovitostí W. M. v době nesvobody (v důsledku německé nacistické okupace), že totiž tu nedošlo k převodu nebo k přechodu vlastnického práva prohlášeným za neplatné, jak to má na zřeteli § 3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., ale došlo ohledně tohoto majetku až v roce 1952 k jeho konfiskaci s poukazem na ustanovení dekretu č. 108/1945 Sb., takže tu nešlo o případ předpokládaný ustanovením § 3 odst. 2 zákona č. 87/19941 Sb., ale mohlo jít o případ převzetí věcí státem bez právního důvodu (§ 6 odst. 2 zákona

č. 87/1991 Sb.), na nějž bylo třeba případně uplatňovat nárok podle § 1, § 3 odst. 1 a 4 a § 5 zákona č. 87/1991 Sb., nelze přesvědčivě označit za posouzení věci podle nesprávného právního předpisu nebo za posouzení věci s použitím nesprávného výkladu použitého předpisu. Přitom je třeba mít na zřeteli, že se žalobkyni nepodařilo zatím v průběhu řízení před soudy obou stupňů prokázat, že je další oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení § 3 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., která by (sama nebo její právní předchůdce) řádně a včas uplatnila výzvu k přiznání finanční náhrady podle ustanovení § 13 odst. 1 a 3 zákona č. 87/1991 Sb.

Odvolací soud ovšem posuzoval projednávanou právní věc jen v rámci přezkoumání výroku rozsudku soudu prvního stupně, posuzujícího pouze žalobní návrh, že tu je po právu nárok na finanční náhradu podle § 13 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. za nevydané nemovitostí, ohledně nichž podle tvrzení žalobkyně došlo k převodu nebo k přechodu vlastnického práva, prohlášeným za neplatné podle zvláštních předpisů (zejména zákona č. 128/1946 Sb.) z důvodů rasové perzekuce, a nikoliv v celém rozsahu obecného nároku na finanční náhradu za nevydané nemovitosti (§ 13 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.), které nelze vydat oprávněné osobě (jak o tomto nevydání nemovitostí bylo pravomocně rozhodnuto Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 9 C 99/96), takže otázka nároku na finanční náhradu za nevydané nemovitosti tu nebyla posuzována soudem právního stupně a ani odvolacím soudem v celém rozsahu (a to případně i na podkladě upřesněného žalobního návrhu žalobkyně po poučení ze strany soudu).

V uvedeném smyslu došlo v řízení u soudů obou stupňů v této právní věci k vadě řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. a/ občanského soudního řádu).

Nezbylo proto dovolacímu soudu než přikročit podle ustanovení § 243b odst. 2 občanského soudního řádu ke zrušení rozsudku odvolacího soudu, který nebylo možné vzhledem k uvedeným okolnostem považovat za zcela správný, jak to má na zřeteli toto ustanovení občanského soudního řádu. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, přikročil dovolací soud ke zrušení i rozsudku soudu prvního stupně podle ustanovení § 243b odst. 3, věta druhá, občanského soudního řádu, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

V dalším řízení bude soud prvního stupně vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243d odst. 1 a § 226 občanského soudního řádu) a v tomto dalším řízení rozhodne (popřípadě na podkladě upraveného a upřesněného žalobního návrhu žalobkyně), a to nikoli již výrokem o základu nároku žalobkyně, ale výrokem rozsudku o celé projednávané věci (ve smyslu ustanovení § 152 odst. 2 občanského soudního řádu).

V novém rozhodnutí rozhodne soud prvního stupně i o nákladech řízení včetně nákladů řízení odvolacího a dovolacího (§ 243d odst. 1, věta druhá, občanského soudního řádu).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 25. února 2009

JUDr. Josef Rakovský, v. r.

předseda senátu