28 Cdo 3940/2009
Datum rozhodnutí: 11.05.2011
Dotčené předpisy: § 8 odst. 3 (nyní odst. 2) předpisu č. 82/1998Sb.




28 Cdo 3940/2009
ROZSUDEK

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D. v právní věcí žalobkyně: JUDr. A. J. , proti žalované: Česká republika Ministerstvo spravedlnosti , se sídlem Praha 2, Vyšehradská 16, o náhradu škody, vedené u Městského soudu v Brně pod sp.zn. 33 C 287/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. 5. 2009, č.j. 44 Co 72/2009-41, takto:

I. Dovolání žalované se zamítá .
II.Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem Krajského soudu v Brně výše označeným byl změněn výrok I. rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 13. 11. 2008, č.j. 33 C 287/2006-28, tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 521.843,-- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu. Ve výroku II. rozsudku odvolacího soudu bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudy obou stupňů tak, že na jejich náhradu nemá právo žádný z účastníků.
Ve věci se žalobkyně domáhala náhrady škody podle § 8 odst. 2 zákona
č. 82/1998 Sb., způsobené žalovanou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Žalobkyně požadovala nahrazení ušlého zisku; ten jí měl vzniknout v důsledku jejího odvolání z funkce správkyně konkurzní podstaty společnosti Kapucín a.s. (ustanovena do funkce dne 24. 7. 2000), a to na základě rozhodnutí Krajského obchodního soudu v Brně ze dne 30.10.2000, sp.zn. 46 K 40/2000. Toto rozhodnutí bylo vykonáno bez ohledu na právní moc dne 3.11.2000, kdy předala funkci nově ustanovenému správci konkurzní podstaty společnosti, JUDr. H. Proti usnesení Krajského soudu v Brně podala žalobkyně odvolání a Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 15. 4. 2003,
sp.zn. 2 Ko 13/2001, rozhodl o zrušení výroku I. a II. usnesení Krajského obchodního soudu v Brně (kvůli neúplnosti skutkových zjištění z důvodu vad týkajících se řízení) a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Ten v novém řízení dne 13. 4. 2005 návrh na zproštění funkce správkyně konkurzní podstaty zamítl. Žalobkyně poté opětovně převzala od JUDr. H. správu nad majetkem úpadce až do doby jeho skončení, tj. schválení rozvrhu výtěžku konkurzní podstaty.
Pokud jde o částku, kterou žalobkyně vyčíslila jako ekvivalent ušlého zisku, tj. 521.843,-- Kč, ta byla vypočtena z uplatněné odměny za výkon funkce správce konkurzní podstaty, kdy celková odměna byla stanovena ve výši 1.059.813,-- Kč. Z této částky byla žalobkyni vyplacena polovina, tj. 521.843,-- Kč a JUDr. H. dostal tutéž částku jako odměnu za výkon činnosti správce konkurzní podstaty za mezidobí (tj. od 3 .11. 2000
do 13 . 4.2005), ve kterém funkci řádně vykonával namísto žalobkyně.
Soud prvního stupně rozhodl o zamítnutí návrhu na náhradu výše specifikované škody, kterou žalobkyně po žalované požadovala, a to pro jeho nedůvodnosti. Podle závěru soudu byla žalobkyni uhrazena částka odpovídající odměně za období, ve kterém svou funkci řádně vykonávala; proti rozhodnutí o odměně za vykonávanou funkci nepodala žádný opravný prostředek. Soud k tomu doplnil, že na jmenování správkyní konkurzní podstaty není žádný zákonný nárok. Dále se soud vyjádřil rovněž k zákonným předpokladům pro uplatňovaný nárok na náhradu škody po žalované. V posuzovaném případě bylo odvolacím soudem zrušeno rozhodnutí o zproštění funkce správkyně konkurzní podstaty společnosti Kapucín a.s.; podle názoru soudu však není v předmětné věci dána příčinná souvislost mezi vznikem škody a zrušeným rozhodnutím Krajského obchodního soudu v Brně o zproštění funkce žalobkyně. Zrušení tohoto rozhodnutí nevyvolalo následek spočívající ve výši přiznané odměny a k jeho zrušení nedošlo v důsledku jeho nezákonnosti (nýbrž pro nedostatek podkladů pro rozhodnutí). Nezákonnost navíc není možné spatřovat podle závěrů soudu v rozhodnutí Krajského obchodního soudu v Brně i proto, že soud měl pochybnosti o řádném výkonu funkce žalobkyně a zprostil ji funkce v z důvodu předejití možným škodám; obchodní soud tedy postupoval v souladu s zákonem.
Odvolací soud se však se závěry soudu prvního stupně neztotožnil a odvolání žalobkyně posoudil jako důvodné. K tomu uvedl, že náhradu škody je žalobkyně oprávněna požadovat, a to s ohledem na ustanovení § 8 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., ve znění do novely č. 160/2006 Sb. Rozhodnutí Krajského obchodního soudu v Brně o zproštění funkce správkyně konkurzní podstaty totiž bylo vykonatelné bez ohledu na nabytí právní moci příslušného rozhodnutí; to bylo navíc Vrchním soudem v Olomouci zrušeno pro neúplnost skutkových zjištění z příčin vad, které se týkaly řízení, resp. procesních práv žalobkyně jako účastníka (soud správkyni návrh na její zproštění předem nedoručil a neumožnil
jí tak vyjádřit se k podanému návrhu a svému postupu v rámci probíhajícího konkurzního řízení, případně doložit potřebné poklady pro svůj postup). Odvolací soud rovněž podotknul, že žalobkyně byla oprávněna nárok na náhradu škody způsobenou nezákonným rozhodnutím uplatnit rovněž bez překážky v tom, že by nebyla splněna i podmínka nezákonnosti rozhodnutí; podle názoru soudu nezákonným prostě bylo, což plyne z odůvodnění rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci. Soud prvního stupně tak nesprávně posoudil povahu rozhodnutí Krajského obchodního soudu v Brně o zproštění funkce správkyně konkurzní podstaty, jelikož z právní úpravy ustanovení § 8 odst. 6 zákona č. 328/1991 Sb. plyne, že ke zproštění funkce může dojít pouze na základě důležitých důvodů, nikoliv jen v důsledku obavy; nejedná se o rozhodnutí prevenčního charakteru. Odvolací soud tedy uzavřel, že škodou je v předmětné věci ušlý zisk jako hodnota, o kterou by se majetek žalobkyně rozšířil podle řádu běžného chodu věcí, nebýt uvedené události ve smyslu ustanovení § 5 zákona č. 82/1998 Sb. v konkurzním řízení a příčinná souvislost mezi takovým následkem a příčinou nebudí žádných pochyb. Odvolací soud se rovněž vyjádřil k závěru soudu prvního stupně o tom, že na jmenování do funkce správce konkurzní podstaty není nárok. Již tím, že žalobkyně byla ustanovena do funkce správkyně konkurzní podstaty, vzniklo jí právo na odměnu; žalobkyně nebyla pravomocně odvolána, když rozhodnutí o zproštění funkce správkyně bylo zrušeno a následně rozhodnuto o zamítnutí návrhu na její zproštění. Odvolací soud tedy změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalované uložil povinnost nahradit žalobkyni vzniklou, shora vyčíslenou, škodu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. V něm namítala, že soud není nadán pravomocí vytvářet fikce nezákonnosti a není možné podle platných právních norem postupovat nezávisle na hmotněprávních normách, které jsou součástí právního řádu. Nezákonnost rozhodnutí navíc nebyla podle jejího názoru v řízení o náhradě škody prokázána, ačkoliv měla být. Nezákonným se nestává rozsudek zrušený pro rozdílné právní názory dvou soudů. V závěru dovolání žalovaná uvedla, že v případě, kdy by všichni soudci vydávali nezákonná rozhodnutí a postupovali tak v rozporu se zákonem, stali by se potenciálními pachateli trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele. Po rekapitulaci událostí relevantních ve vztahu k předmětu řízení navrhla zrušení dovoláním napadeného rozhodnutí.
Žalobkyně se k podanému dovolání krátce vyjádřila. Uvedla v něm, že podané dovolání je soukromou iniciativou osoby, která jej podala, protože tato osoba nedoložila, že je v pracovním či jiném vztahu k žalované. Nedoložila rovněž nové platné pověření jednat před soudy a není tak osobou oprávněnou k podání dovolání. Rozsudek odvolacího soudu shledala správným, spravedlivým a přesvědčivým. V závěru navrhla dovolání jako neplatné a nedůvodné zamítnout a potvrdit rozsudek odvolacího soudu; co se týče nákladů dovolacího řízení, měl by dovolací soud rozhodnout tak, že je nese každý účastník sám.
Nejvyšší soud shledal, že žalovaná, jednající pověřeným zaměstnancem s právnickým vzděláním JUDr. V. (pověření č.l. 48), podala dovolání včas (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání je dána pro diformitu rozsudků nižších instancí podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Dovolací důvod, jak vyplývá z obsahu dovolání žalované, byl uplatněn podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (tvrzené nesprávné právní posouzení věci).
Dovolání je přípustné, nikoliv však důvodné.
Dovolací soud považuje za nutné se na tomto místě vyjádřit k námitce podané žalobkyní, podle níž je dovolání soukromou iniciativou osoby, která jej podala, jelikož nedoložila nové platné pověření jednat před soudy jménem žalované. Na základě pověření, které je součástí spisové dokumentace (č.l. 48), doloženého dokladu o právnickém vzdělání pověřeného zaměstnance (č.l. 53) a ustanovení § 21a odst. 1 písm. b), odst. 3 o. s. ř. je JUDr. V. oprávněn ve věci jednat jménem žalované organizační složky státu Ministerstva spravedlnosti ČR a podávat též dovolání k Nejvyššímu soudu.
Dále se Nejvyšší soud bude zabývat pouze právním posouzením předmětné věci.
Podle § 5 zákona č. 82/1998 Sb. (ve znění před novelou 160/2006 Sb.) stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení nebo v řízení trestním.
Podle § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. (ve znění před novelou 160/2006 Sb.) lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán. Podle odst. 3 tamtéž byla-li škoda způsobena nezákonným rozhodnutím vykonatelným bez ohledu na právní moc, lze nárok uplatnit i tehdy, pokud rozhodnutí bylo zrušeno nebo změněno na základě řádného opravného prostředku.
K uvedenému srov. rovněž rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2010, 25 Cdo 2221/2008. Podle něj vydání rozhodnutí soudem v občanském soudním řízení může za splnění zákonných předpokladů založit odpovědnost státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím podle zákona č. 82/1998 Sb. (§ 5 písm. a/), a to tehdy, bylo-li podle § 8 odst. 1 zákona rozhodnutí zrušeno či změněno příslušným orgánem pro nezákonnost . Tento závěr odvolacího soudu je v souladu s hmotným právem i ustálenou judikaturou soudů vyšších stupňů a odpovídá principu presumpce správnosti rozhodnutí , podle nějž soud v řízení o odpovědnosti státu za škodu není oprávněn sám posuzovat zákonnost rozhodnutí vydaného v jiném řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 2. 2. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2162/2005, publikované v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 4030).
Dovolací soud se při svém přezkumu zabýval zejména otázkou nezákonnosti napadeného rozhodnutí Krajského obchodního soudu v Brně o zbavení žalobkyně funkce správkyně konkurzní podstaty úpadce, a to v souvislosti s jeho předběžnou vykonatelností a rovněž i vlivem těchto skutečností na vznik škody (ušlého zisku) u žalobkyně.
V příslušném výše citovaném ustanovení, upravujícím náhradu škody (§ 8 odst. 1 a 3 zákona č. 82/1998 Sb.) je jako jedna z podmínek pro možnost domáhat se náhrady škody, stanovena nezákonnost příslušného rozhodnutí. Na žádném místě však není pojem nezákonnosti výslovně vymezen. Je však možné dovodit, že contra legem je takové rozhodnutí, které je v rozporu s právními předpisy upravujícími jak hmotněprávní stránku předmětu sporu, tak i procesní postup soudu.
Žalovaná v podaném dovolání uvádí, že nevyřešená otázka v souvislosti s právní názorem soudu je, že všichni soudci, kteří vydali, podle názoru soudu nezákonná, rozhodnutí, která byla později změněna nebo zrušena, by byli potenciálními pachateli tr. činu zneužívání pravomoci veřejného činitele, vzhledem k tomu, že při vydávání takových rozhodnutí postupovali v rozporu se zákonem. Dovolací soud je toho názoru, že takové spekulace nejsou namístě. Soudy, v rámci výkonu rozhodovací činnosti, jsou povinny řídit se platnými právními předpisy, které následně aplikují na jednotlivé případy a rozhodují o nich; rozhodování je vždy činěno podle jejich nejlepšího vědomí a svědomí a po posouzení všech důkazů (a relevantních skutečností) samostatně a v jejich vzájemné souvislosti. Zákonná ustanovení však mohou být v některých případech aplikována a vykládána různými způsoby. Podstatné v těchto souvislostech není to, zda jde o rozhodnutí první nebo odvolací instance, ale zda je pravomocné a vykonatelné. V posuzované věci bylo vydáno sice nepravomocné, ale vykonatelné rozhodnutí. Bylo-li toto rozhodnutí následně jako nesprávné vyšší instancí zrušeno, vzniká tu podle § 8 odst. 3 (nyní odst. 2) zákona č. 82/1998 Sb. nárok na náhradu škody proti státu za předpokladu splnění ostatních zákonných podmínek.
Při posouzení podmínky zákonnosti, resp. nezákonnosti vydaného rozhodnutí Krajského obchodního soudu v Brně o zbavení funkce správkyně konkurzní podstaty, Nejvyšší soud vycházel z obsahu usnesení Vrchního soudu v Olomouci, sp. zn. 2 Ko 13/2001. V něm soud dospěl k závěru, že Krajský obchodní soud v Brně nepostupoval v daném případě správně (podle právních předpisů), když o návrhu věřitele na zproštění funkce správkyně rozhodl bez toho, aby správkyni předem doručil tento návrh a umožnil jí tak vyjádřit
se k jeho obsahu ještě před vydáním rozhodnutí. Soud tak postupoval v rozporu s povinností, stanovenou mu právním předpisem občanským soudním řádem; jedná se tedy o procesní vadu řízení. Vzhledem k tomu, že soudy nejsou povinny v rozhodnutí přímo vyslovovat nezákonnost rozhodnutí (resp. zrušení či změnu rozhodnutí pro nezákonnost), je nutné vycházet z rozhodnutí jako z celku (v tomto případě z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu). Z tohoto důvodu má dovolací soud za to, že je možné uzavřít, že rozhodnutí Krajského obchodního soudu, sp.zn. 46 K 40/2000, trpělo vadami (procesní povahy) a nebylo vydáno v souladu s příslušnými právními předpisy. Jako takové bylo odvolacím soudem zrušeno.
Pokud jde o posouzení naplnění podmínky § 8 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., dovolací soud uzavírá, že usnesení Krajského obchodního soudu, sp.zn. 46 K 40/2000, bylo v souladu s poučením předběžně vykonatelné tj. vykonatelné bez ohledu na nabytí právní moci dnem doručení žalobkyni. Nejvyšší soud konstatuje, že v předmětné věci je dána příčinná souvislost mezi rozhodnutím soudu a vznikem škody (ušlým ziskem) u žalobkyně. Pokud by nebylo rozhodnutí o jejím zproštění funkce správkyně konkurzní podstaty vydáno, škoda ve formě ušlého zisku by na její straně nevznikla. S ohledem na to, že žalobkyně využila možnosti podat proti tomuto rozhodnutí odvolání, došlo k jeho následnému zrušení a tím i k naplnění zákonné podmínky pro uplatnění škody po žalované (§ 8 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb.).
Ze shora vyslovených právních závěrů plyne, že uplatněné dovolací důvod nebyl naplněn, odvolací soud rozhodl ve věci správně a Nejvyšší soud proto dovolání žalované zamítl (§ 243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 1 o. s. ř.
a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobkyni žádné prokazatelné náklady, související s podaným vyjádřením, nevznikly.

V Brně dne 11. května 2011

JUDr. Ludvík D a v i d, CSc.
předseda senátu