28 Cdo 3939/2009
Datum rozhodnutí: 15.03.2011
Dotčené předpisy: § 7 odst. 1 písm. a) předpisu č. 95/1999Sb., § 7 odst. 1 písm. b) předpisu č. 95/1999Sb., § 7 odst. 5 předpisu č. 95/1999Sb., § 11 odst. 2 předpisu č. 229/1991Sb.








28

Cdo 3939/2009


ROZSUDEK




Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobců
1) M. K.,

2) M. K.,

3) A. K.,

4) A. W.,

5) O. W.,
zastoupených JUDr. Věrou Nenutilovou, advokátkou ve Stříbře, Masarykovo nám. 8, proti žalovanému
Pozemkovému fondu České republiky,
se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o nahrazení projevu vůle, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 6 C 245/2006, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 3. 2009, č. j. 53 Co 538/2008-161, takto:


Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 3. 2009, č. j. 53 Co 538/2008-161, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 23. 6. 2008, č. j. 6 C 245/2006-141,
se
ve vztahu mezi žalobkyní 5) Olgou Wolfovou a žalovaným
zrušují
a věc
se
v tomto rozsahu
vrací
soudu prvního stupně k dalšímu řízení; ve zbytku, tj. ve vztahu mezi žalobci 1), 2), 3), 4) a žalovaným,
se
dovolání
odmítá
.


O d ů v o d n ě n í :


Rozsudkem Městského soudu v Praze shora označeným byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 23. 6. 2008, č. j. 6 C 245/2006-141, kterým byla zamítnuta žaloba se žádostí, aby byl žalovaný povinen uzavřít se žalobci tam specifikovanou kupní smlouvu a smlouvu o převodu pozemku parc.č. 1160/1 o výměře 137.7012 ha (orná půda) v k. ú. T., který by následně náležel do podílového spoluvlastnictví žalobců (výrok I.). Odvolacím soudem nebylo žádnému z účastníků přiznáno právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.).


Soud prvního stupně dospěl k závěru, že jelikož restituční nárok uplatněný prvními čtyřmi žalobci jakožto oprávněnými osobami na základě ustanovení § 7 odst. 1 písm. a) zákona č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby, a na straně páté žalobkyně jakožto samostatně hospodařící rolnice podle ustanovení § 7 odst. 1 písm. b) téhož zákona, nedosáhl (na straně prvních čtyř žalobců) ani 50 % z minimální ceny předmětného pozemku, nebyl tak naplněn zákonný předpoklad pro převod pozemku ve smyslu ustanovení § 4 odst. 1 písm. d) citovaného předpisu. Vzhledem k tomu, že takto uzavřená kupní smlouva by byla neplatná pro rozpor se zákonem podle § 39 obč. zák., nebylo možné, aby příslušné ujednání žalovaný se žalobci uzavřel. První instancí bylo navíc shledáno, že restituční nárok žalobců směřující k naturálnímu plnění je již prekludován, a to s ohledem na skutečnost, že jej uplatnili jako osoby, které toto právní postavení získaly na základě postoupených pohledávek. Jakožto postupníci proto mohli žalobci s účinností od 1. 1. 2006 požadovat pouze uspokojení ve formě finanční náhrady.


Odvolací soud se ztotožnil se závěry učiněnými soudem prvního stupně a dále v této věci zaujal následující právní názory. Předně konstatoval, že pokud nebylo prvními čtyřmi žalobci tvrzeno, že jsou nositeli nároku na náhradní pozemky ve smyslu ustanovení § 11 odst. 2 (v tehdejším znění) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen zákona o půdě ), pak tito navrhovatelé nemohou být oprávněnými osobami, jimž by podle § 7 odst. 1 písm. a) zákona č. 95/1999 Sb. svědčil nárok na prodej půdy z vlastnictví státu. Odvolací instancí bylo z tohoto důvodu uzavřeno, že uvedení žalobci tak mají pouze postavení tzv. jiných osob ve smyslu ustanovení § 1 odst. 2 zákona č. 95/1999 Sb., a tudíž se prodeje předmětného pozemku ve vlastnictví státu mohou domáhat jedině za podmínek stanovených pro tyto osoby v ustanovení § 8 citovaného předpisu, což ovšem tito žalobci neučinili. Přestože pátá žalobkyně svůj nárok uplatňovala jakožto samostatně hospodařící rolník, tedy na základě odlišného zákonného ustanovení § 7 odst. 1 písm. b) zákona č. 95/1999 Sb., nemohlo být podle názoru soudů obou stupňů její žalobě vyhověno s ohledem na charakter předmětného nároku, kvůli němuž musela sdílet právní osud ostatních žalobců.


Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Dovodili přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku ve věci samé a jako důvody dovolání označili vadu řízení s možným následkem nesprávného rozhodnutí, nesprávné právní posouzení věci, jakož i skutečnost, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. V rámci vylíčení právní otázky a ve spojení s ní též dovolacích důvodů zejména tvrdili, že nižší instance špatně vyhodnotily nabídku, když všichni žalobci v dané věci vystupovali jako oprávněné osoby a pátá žalobkyně navíc jakožto nájemce sporného pozemku. Dále zdůraznili pochybení soudů obou stupňů, kterého se tyto dopustily ve vztahu k páté žalobkyni, když bez dalšího nevyhověly jejímu nároku, ačkoli uznaly, že je po právu. Dovolatelé proto žádali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a současně i rozsudek soudu prvního stupně - a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.


Žalovaný se k dovolání písemně vyjádřil. Trval na svých dosavadních tvrzeních, nesouhlasil s dovolacími námitkami a navrhl, aby dovolání žalobců bylo jako nedůvodné zamítnuto.


Nejvyšší soud zjistil, že žalobci, zastoupení advokátkou, podali dovolání v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobci dovozovali přípustnost dovolání z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací důvody byly uplatněny podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. pro vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dále ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy pro nesprávné právní posouzení věci, jakož i na základě ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., neboť rozhodnutí podle mínění dovolatelů vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.


Dovolání ve vztahu mezi prvními čtyřmi žalobci a žalovaným není přípustné.


Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam.


Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Uvedené podmínky však rozhodnutí odvolacího soudu ve spojení s dovoláním prvních čtyř žalobců nesplňuje.


Je nutné předeslat, že žalobci, ač současně postupníci podle § 33a zákona o půdě, volili vůči Pozemkovému fondu právní cestu úplatného převodu nemovitosti podle zákona č. 95/1999 Sb. To však neznamená, že by ustanovení i judikatura k právnímu statusu postupníků zde postrádala aplikační význam.


V tomto směru je třeba odkázat na nález Ústavního soudu ze dne 20. 12. 2005, sp. zn. Pl. 6/05, z něhož pro danou věc vyplývá, že jelikož se žalobci ve vztahu k předmětnému restitučnímu nároku nacházeli v právním postavení tzv. postupníků,
nemohli se tak úspěšně domáhat příslušného naturálního plnění v podobě získání vlastnického práva ke sporné nemovitosti, neboť s účinností od 1. 1. 2006 mohli požadovat pouze uspokojení prostřednictvím peněžité náhrady.
Nižší instance tudíž rozhodly správně, pokud těmto čtyřem žalobcům vlastnické právo nepřiznaly, když tito navíc nesplňovali další nutnou podmínku pro převod zmíněného pozemku, kterou je dosažení minimální výše 50 % z ceny předmětné nemovitosti, jak vymezuje ustanovení § 4 odst. 1 písm. d) zákona č. 95/1999 Sb.


Jiná situace pak nastává u páté žalobkyně, neboť v tomto rozsahu shledává Nejvyšší soud dovolání jak přípustným, tak zároveň důvodným.


Podle ustanovení § 11 odst. 2 zákona o půdě (v tehdejším znění) platilo, že v případě, kdy zemědělské pozemky nebylo možno vydat, převedly se oprávněné osobě bezúplatně do vlastnictví jiné pozemky ve vlastnictví státu v přiměřené výměře a kvalitě, jako byly její původní pozemky, a to pokud možno v téže obci, ve které se nacházela převážná část pozemků původních, pokud s tím oprávněná osoba souhlasila.


Ve smyslu ustanovení § 7 odst. 1 písm. a)
zákona č. 95/1999 Sb
. může Pozemkový fond České republiky prodat zemědělské pozemky osobám oprávněným, a
podle § 7 odst. 1 písm. b) téhož předpisu
také samostatně hospodařícím rolníkům, kteří prokazatelně provozují zemědělskou výrobu minimálně po dobu 36 měsíců na pozemcích o rozloze nejméně 10 ha v katastrálních územích obce nebo v katastrálním území, které sousedí s katastrálním územím, do něhož náležejí pozemky určené k prodeji.


Nejvyšší soud ve shodě se závěry soudů obou stupňů konstatuje, že na straně páté žalobkyně byly veškeré výše uvedené podmínky pro to, aby jí byl Pozemkovým fondem pozemek prodán, splněny. Pátá žalobkyně, O. W., uplatňovala svůj nárok jakožto samostatně hospodařící rolnice, s tím, že prokázala všechny nezbytné předpoklady pro to, aby mohlo být její žádosti vyhověno. Oproti prvním čtyřem žalobcům její restituční nárok dosáhl požadované minimální výše 50 % z ceny předmětné nemovitosti, čímž tak byla splněna nezbytná podmínka pro převod tohoto pozemku, vymezená v ustanovení § 4 odst. 1 písm. d) zákona č. 95/1999 Sb. Dále je nutno podotknout, že páté žalobkyni zároveň svědčilo též
přednostní právo
ke sporné nemovitosti, neboť byla ve smyslu ustanovení § 7 odst. 5 a 6 citovaného zákona nejméně po dobu 36 měsíců před vyhlášením prodeje
nájemcem
tohoto pozemku.




Závěru nižších instancí, že s ohledem na povahu uplatněného nároku musí pátá

žalobkyně

v této věci sledovat osud ostatních žalobců, neboť se v tomto řízení jedná o nahrazení zcela konkrétního projevu vůle, nelze přisvědčit.
Pátá žalobkyně (v navrhované smlouvě rovněž od ostatních žalobců odlišovaná) totiž svůj nárok (v podobě většinového podílu ve výši 6931/10 000 předmětné nemovitosti) uplatňovala ze zcela odlišného právního titulu, a to jakožto samostatně hospodařící rolnice ve smyslu ustanovení § 7 odst. 1 písm. b) zákona č. 95/1999 Sb., s tím, že splnila veškeré předpoklady tímto předpisem stanovené.


Navíc je v tomto směru nutno poukázat na povahu institutu podílového spoluvlastnictví, vymezeného v ustanovení § 137 a násl. obč. zák., neboť tento si soudy obou stupňů ve spojení s posuzovaným případem vyložily chybně. Předmětem spoluvlastnického práva je určitá věc jako celek. Tato věc náleží
celá každému
spoluvlastníku; rozdělena (podílem) není společná věc, ale vlastnické právo, resp. spoluvlastnický podíl jako míra, kterou se spoluvlastník podílí na právech a povinnostech ke společné věci.



Podle ustanovení § 139 obč. zák. dále platí, že z právních úkonů týkajících se společné věci jsou oprávněni a povinni všichni spoluvlastníci společně a nerozdílně. Ochranu svého vlastnického práva k příslušnému podílu pak může uplatňovat každý ze spoluvlastníků samostatně, tedy bez nutnosti souhlasu ostatních spoluvlastníků k takovému právnímu postupu.
Ohledně svých spoluvlastnických podílů ke společné věci mají totiž jednotliví spoluvlastníci vůči třetím osobám postavení jako vlastník samostatný (výhradní). Z toho lze jasně dovodit, že

je třeba právní status podílového spoluvlastníka, který navíc uplatňuje svůj nárok na základě zcela odlišného právního titulu (na rozdíl od ostatních žalujících spoluvlastníků),

posuzovat zvlášť.


Nutno dodat, že ačkoli se pátá žalobkyně taktéž nacházela v právním postavení tzv. postupníka restitučního nároku, nelze na ni vztahovat ani závěr o nemožnosti domáhání se předmětného naturálního plnění v podobě převedení požadovaného podílu sporné (náhradní) nemovitosti. Tento závěr odůvodňuje dovolací soud mimo výše řečené též odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2007, sp. zn. 28 Cdo 436/2007, neboť na straně páté žalobkyně byla v této věci dána
nižší míra rizikovosti podnikatelské aktivity, bylo možno konstatovat též uplatnění nároku (na úplatný převod pozemku) před restituční tečkou, a zejména naplnění jednoho z účelů zákona o půdě, kterým je veřejný zájem na péči o zemědělskou půdu a na hospodářském rozvoji venkova.


Z výše uvedeného plyne, že právní závěr nižších instancí vztahující se na osobu páté žalobkyně nelze sdílet. Pokud soudy obou stupňů bez dalšího odůvodnění uzavřely, že tato žalobkyně musí v dané věci sledovat právní osud ostatních žalobců, je v tomto směru jejich rozhodnutí s ohledem na shora vyslovené teze jak nesprávné, tak zároveň nepřezkoumatelné.


Vzhledem k výše zmíněným skutečnostem proto Nejvyšší soud dovolání
prvních čtyř
žalobců proti rozsudku odvolacího soudu podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl, neboť
v této části
nebyl dovolacím soudem shledán judikatorní přesah posuzovaných právních otázek, přičemž lze rovněž konstatovat, že nižší instance ve vztahu k těmto žalobcům rozhodly správně.


V té části, v níž však napadené rozhodnutí odvolacího soudu směřovalo
vůči páté

žalobkyni
, bylo dovolacím soudem s ohledem na shora uvedené právní názory zrušeno a vráceno k dalšímu řízení nižší instanci.


Jelikož se shodného pochybení při právním posouzení nároku páté žalobkyně dopustily obě nižší instance, Nejvyšší soud z těchto důvodů v tomto rozsahu zrušil obě jejich rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 věta za středníkem, odst. 3 o. s. ř.).


V dalším průběhu řízení, v němž se rozhodne též o nákladech dovolacího řízení, je soud prvního stupně vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).


Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.


V Brně dne 15. března 2011


JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.

předseda senátu