28 Cdo 3938/2016
Datum rozhodnutí: 26.10.2016
Dotčené předpisy: § 451 obč. zák., § 458 obč. zák.



28 Cdo 3938/2016


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Miloše Póla a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně S. T. , zastoupené JUDr. Petrem Kalenským, advokátem se sídlem v Praze 2, Hálkova 1406/2, proti žalovanému M. M. , zastoupenému Pavlem Švestákem, advokátem se sídlem v Šumperku, Starobranská 327/4, vedené u Okresního soudu v Jeseníku pod sp. zn. 10 C 4/2008, o zaplacení 242 258 Kč s příslušenstvím , o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě pobočky v Olomouci ze dne 17. března 2016, č. j. 12 Co 400/2014-434, t a k t o:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Jeseníku rozsudkem ze dne 30. září 2013, č. j. 10 C 4/2008-327, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni 242 258 Kč spolu se specifikovaným příslušenstvím (výrok I.); zamítl žalobu v části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení dalších 117 742 Kč a specifikovaného příslušenství (výrok II.); přiznal žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 55 604 Kč (výrok III.); uložil žalobkyni povinnost zaplatit státu na účet Okresního soudu v Jeseníku na nákladech řízení částku 531 Kč (výrok IV.); žalovaného zavázal zaplatit státu na účet Okresního soudu v Jeseníku na nákladech řízení částku 239 Kč (výrok V.); a rozhodl, že žalobkyni bude vrácena část zaplacené zálohy na znalecký posudek ve výši 500 Kč (výrok VI.).

K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 4. prosince 2014, č. j. 12 Co 400/2014-381, změnil výrok I. rozsudku okresního soudu tak, že zamítl žalobu, aby byl žalovaný povinen zaplatit žalobkyni částku 242 258 Kč a v rozhodnutí blíže specifikované příslušenství (výrok I.); a rozhodl o nákladech řízení (výroky II. VI.). Tento rozsudek k dovolání žalobkyně Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 19. listopadu 2015, č. j. 28 Cdo 1069/2015-413, zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dovolací soud shrnul, že žalovaný se mohl bezdůvodně obohatit již tím, že v situaci, kdy měl k předmětným nemovitostem přístup pouze on a osoby, kterým to umožnil, fakticky vykonával užívací právo, které by mu jinak příslušelo pouze z titulu platně uzavřené nájemní smlouvy. Tím, že by za užívání nemovitostí neplatil částky odpovídající obvyklému (tržnímu) nájemnému, nedošlo by ke zmenšení jeho majetku, ač se tak mělo stát.

Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 17. března 2016, č. j. 12 Co 400/2014-434, v novém řízení potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadené části, ve výrocích I. a III. (výrok I.); ve zbývající odvoláním napadené části, ve výrocích IV., V. a VI. rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že uložil žalobkyni povinnost zaplatit na nákladech řízení před soudem prvního stupně vzniklých České republice na účet Okresního soudu v Jeseníku částku 186 Kč, a žalovanému povinnost zaplatit na nákladech řízení před soudem prvního stupně vzniklých České republice na účet Okresního soudu v Jeseníku částku 25 Kč a ve zbytku nepřiznal státu právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.); a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na nákladech odvolacího řízení částku 45 574 Kč (výrok III.).
Odvolací soud v souladu se soudem prvního stupně vyslovil, že důkazní návrh na doplnění dokazování znaleckým posudkem ohledně zhodnocení nemovitostí žalovaným s ohledem na ostatní skutková zjištění již není nutné provádět a vypracování znaleckého posudku ohledně stanovení obvyklého nájemného také považoval za nadbytečné. Ve vztahu k žalovaným vznesené námitce promlčení práva žalobkyně podle § 107 obč. zák. dovodil její částečnou důvodnost s tím, že žaloba je promlčena pouze zčásti. Žalovaný si také musel být vědom skutečnosti, že vlastníkem nemovitosti je žalobkyně, která jej nejméně již v roce 2003 vyzývala k jejímu vyklizení. Pokud jde o právní posouzení věci, odvolací soud, vázán právním názorem Nejvyššího soudu, dospěl k závěru, že žalovaný je osobou pasivně věcně legitimovanou a za situace, kdy za užívání nemovitostí v předmětném období neplatil částky odpovídající obvyklému (tržnímu) nájemnému, bezdůvodně se na úkor žalobkyně obohatil. Ta se proto právem domáhá po žalovaném zaplacení částky 242 258 Kč, jež byla coby bezdůvodné obohacení stanovena korektně. V daném případě nebyla prokázána důvodnost obrany žalovaného spočívající v nároku na zaplacení zhodnocení nemovitosti žalobkyně stavebními úpravami, a proto je žalovaný povinen shora uvedenou částku zaplatit; žalovanému vzniklo bezdůvodné obohacení, neboť bez platného právního titulu na úkor žalobkyně v předmětném období v postavení detentora měl nemovitost přístupnou jen pro sebe a nakládal s ní podle svého. Soud nepovažoval za podstatné, nakolik ji skutečně využíval, ani zda z předmětné nemovitosti v daném období měl nějaký užitek. Podle odvolacího soudu soud prvního stupně nepochybil ani v případě přiznání žalovaného příslušenství částky 242 258 Kč, které posoudil v souladu s ustanovením § 517 odst. 2 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. z důvodu nesprávného právního posouzení věci podle ustanovení v § 241a odst. 1 o. s. ř., zejména pokud se týká výše majetkového prospěchu žalovaného, který má být z titulu bezdůvodného obohacení vydán žalobkyni. Vytýkal odvolacímu soudu, že nesprávně vyřešil otázku procesního práva, když nenechal přezkoumat znalecké posudky jiným znalcem v souladu s § 127 odst. 2 o. s. ř., eventuálně znaleckým ústavem podle § 127 odst. 3 o. s. ř., neboť oba znalecké posudky postrádaly základní zákonné náležitosti znaleckého posudku. Namítal, že znalec Ivo Trsťan určil výši obvyklého nájemného za užívání předmětných nemovitostí nepřezkoumatelným způsobem, neboť neměl k dispozici jediný konkrétní podklad o jeho výši. V dovolání shrnul dosavadní průběh řízení, poukazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3450/2007 s tím, že odvolací soud nerespektoval jeho závěry. Odvolací soud také pochybil při posouzení otázky promlčení žalovaným započtené vzájemné pohledávky z titulu investic, neboť rozhodující není, kdy byla vzájemná pohledávka uplatněna k započtení, nýbrž časový okamžik, kdy se započítávané pohledávky setkaly. V tomto směru je právní posouzení odvolacího soudu v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, a to s rozhodnutími sp. zn. 20 Cdo 1852/2007 a sp. zn. 33 Odo 336/2005, podle nichž promlčení se posuzuje k okamžiku, kdy se pohledávky setkaly. Navrhl proto zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle § 241 o. s. ř., se zabýval jeho přípustností.
Dle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatel předně brojí proti úsudku odvolacího soudu o výši bezdůvodného obohacení, které bylo zjištěno ze znaleckých posudků, jež jsou toliko jedním z důkazních prostředků ve smyslu § 125 o. s. ř., které soud hodnotil s dalšími důkazy podle § 132 o. s. ř., tedy vznáší námitky skutkového charakteru. Je vhodné upozornit na závěry Nejvyššího soudu (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 329/2010, a ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5138/2014) stran hodnocení znaleckého posudku jako jednoho z důkazů v civilním řízení, kdy je nutné respektovat specifika, jimiž se takový důkaz vyznačuje. Soud musí zvažovat, zda má posudek všechny formální náležitosti, jsou-li závěry v něm popsané řádně odůvodněny a podloženy obsahem nálezu, dále jestli znalec vyčerpal úkol v rozsahu, v němž mu byl zadán, zda přihlédl ke všem skutečnostem, s nimiž se měl vypořádat, jestli své závěry podložil výsledky řízení a zda tyto nejsou v rozporu s ostatními provedenými důkazy. Je přitom zřejmé, že soud nedisponuje odbornými znalostmi, aby mohl (směl) zodpovědně přezkoumávat věcnou správnost znaleckého posudku, či jeho závěry nahradit názory vlastními (například za použití § 136 o. s. ř., jenž má místo pouze tam, kde výši nároku lze zjistit jen s nepoměrnými obtížemi nebo ji není možné určit vůbec). Uvedené ovšem neznamená, že by soud výsledek znaleckého zjišťování měl bez dalšího převzít, nýbrž může znalci v případě pochybností uložit, aby podal vysvětlení, posudek doplnil nebo jinak odstranil jeho nedostatky, popřípadě mu může zadat vypracování posudku nového, anebo ustanovit jiného znalce, jenž by věc znovu posoudil a ke správnosti původního posudku se vyjádřil (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soud ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4930/2009, jakož i jeho usnesení ze dne 2. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4157/2015, a ze dne 4. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5001/2015). V nyní projednávané věci nelze v uvedených souvislostech shledat žádné pochybení odvolacího soudu, neboť ten se v rámci přezkumu skutkových závěrů soudu prvního stupně pečlivě zabýval veškerými námitkami žalovaného, jakož i závěry posudků. Zcela lichá je námitka, že by znalecké závěry o výši obvyklého nájemného byly nepřezkoumatelné, neboť znalec vysvětlil, proč stanovil právě částku 10 000 Kč měsíčně, a soudy v návaznosti na to podrobně rozebraly, proč tuto částku akceptovaly.
Lze shrnout, že námitky dovolatele stran (kvality) znaleckého posudku, které jsou fakticky námitkami výhradně skutkovými, dovolacímu přezkumu podléhat nemohou, neboť taková činnost Nejvyššímu soudu ve smyslu ustanovení § 237, § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 o. s. ř. nepřísluší (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, či ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. 28 Cdo 411/2014), proto taktéž nemohou založit přípustnost dovolání.
Zcela nepřípadná z hlediska splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. je nakonec i kritika závěrů týkajících se vyčíslení investic do předmětné nemovitosti (ve smyslu zjištění rozsahu jejího zhodnocení žalovaným) a na ni navazující posouzení otázky účinků vznesené námitky promlčení žalovaným k započtení navrhované vzájemné pohledávky z titulu těchto investic.
Námitky žalovaného směřující proti závěru, že neprokázal stav nemovitosti před jím tvrzenými úpravami a po jejich skončení ani jejich rozsah (nedoložil žádnou dokumentaci ani např. doklady o nákupu stavebního materiálu atp.) ve smyslu stavebním i finančním, jsou námitkami výhradně skutkovými, a tedy nejsou ničím jiným než kritikou hodnocení provedených důkazů (žalovaný pouze předkládá svou verzi), která nemůže být považována za způsobilý dovolací důvod (k tomu srovnej mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Ostatně soudy se velmi podrobně touto otázkou zabývaly a mimo jiné také vyložily na podkladě obsahu spisu, že žalovaný, krom důkazní nouze opakovaně měnil svá tvrzení ve vztahu k pracím, jež měl provést na předmětné nemovitosti, jakož i o době jejich provedení (k čemuž nepředložil např. stavební dokumentaci, stavební povolení), tedy nebyl schopen předložit dostatečně přesvědčivou skutkovou verzi, která by spolehlivě (prokazatelně) dokládala žalovaným tvrzenou pohledávku z titulu bezdůvodného obohacení na straně žalobkyně. Z podaného je tedy dobře patrné, že ani právě předestřená námitka přípustnost dovolání nezaložila.
Z posledně uvedeného pak nakonec logicky vyplývá, že v situaci, kdy žalovaný neprokázal existenci své pohledávky z titulu bezdůvodného obohacení na straně žalobkyně (kdy měla vzniknout ani v jaké výši), pak zde není k započtení způsobilá pohledávka, která by se mohla setkat s pohledávkou žalobkyně a stejně nadbytečné jsou úvahy o jejím promlčení. K posouzení důvodnosti námitky promlčení musí být totiž zjištěno, že pohledávka existovala (a v jaké výši) a kdy se stala splatnou a způsobilou k započtení (k tomu srov. i dovolatelem citovanou judikaturu dovolacího soudu, a usnesení ze dne 23. 7. 2009, sp. zn. 20 Cdo 1852/2007, nebo rozsudek ze dne 24. 4. 2007, sp. zn. 33 Odo 336/2005). Skutečnost, že se soudy na okraj v obecné rovině vyjádřily i k otázce promlčení (pokud žalovaný svůj nárok za zhodnocení provedené před 25. 4. 2006 uplatnil poprvé až návrhem dne 25. 4. 2008, pak tento nárok by byl k řádně uplatněné námitce žalobkyně již promlčen) , je v uvedených souvislostech bezvýznamná, neboť na posouzení této otázky rozhodnutí odvolacího soudu, v situaci kdy nebyla zjištěna pohledávka žalovaného, vystavěno nebylo, a proto ani kritika žalovaného není způsobilá přípustnost dovolání založit.
Jelikož žalovaný ve svém dovolání nepředestřel žádnou otázku, jež by zakládala jeho přípustnost, Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítnul.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 243c odst. 3, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že žalobkyni, jež by v zásadě měla na jejich náhradu právo, žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 26. října 2016

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu