28 Cdo 3937/2014
Datum rozhodnutí: 03.07.2015
Dotčené předpisy: § 10 odst. 4 předpisu č. 403/1990Sb., § 451 odst. 2 obč. zák., § 157 odst. 2 o. s. ř., § 229 odst. 4 o. s. ř., § 238 odst. 1 písm. f) o. s. ř. ve znění od 01.01.2013 do 31.12.2013




28 Cdo 3937/2014

ROZSUDEK

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobců a) I. S. , b) M. M. , c) J. M. , d) M. M. , e) S. E. , a f) M. Š. , zastoupených JUDr. Petrou Olmrovou Nykodýmovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Říčanech, 17. listopadu 230, proti žalovaným 1. Technické správě komunikací hl.m. Prahy , IČ 638 34 197, se sídlem v Praze 1, Řásnovka 770/8, zastoupené Mgr. Danielou Mádlovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Záhřebská 50/148, 2. hlavnímu městu Praze , IČ 000 64 581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2, zastoupenému JUDr. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 18, a 3. Dopravnímu podniku hl.m. Prahy, akciové společnosti , IČ 000 05 886, se sídlem v Praze 9, Sokolovská 217/42, o zaplacení 3.535.755,- Kč s příslušenstvím , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 26 C 669/2008, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. května 2013, č. j. 53 Co 331/2011-388, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. května 2013, č. j. 53 Co 331/2011-388, vyjma výroku I., jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 15. listopadu 2010, č. j. 26 C 669/2008-310, s výjimkou výroku I., se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení; jinak se dovolání odmítá .

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 15. 11. 2010, č. j. 26 C 669/2008-310, nepřipustil změnu žaloby navrženou žalobci v podání ze dne 5. 11. 2004 (výrok I.), zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali po žalované 1. zaplacení částky 1.235.525,- Kč s příslušenstvím, po žalovaném 2. částky 1.810.400,- Kč s příslušenstvím a po žalované 3. částky 489.830,- Kč s příslušenstvím (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III. až V.). Žalobci usilovali o vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu § 451 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen obč. zák. ), jež, jak tvrdí, žalovaným vzniklo užíváním pozemků ve vlastnictví žalobců bez právního důvodu. Soud zjistil, že mezi žalobci (respektive jejich právními předchůdci) a Magistrátním úřadem hlavního města Prahy byla dne 16. 10. 1992 uzavřena dohoda podle zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon č. 403/1990 Sb. ), kterou jim byly vydány předmětné pozemky, jež se nalézají v katastrálním území Žižkov. Jak ovšem vyplynulo z provedeného dokazování, nacházely se již v době sjednání zmíněné dohody na těchto pozemcích stavby tramvajové trati a křižovatky pozemních komunikací v takovém stádiu rozestavěnosti, že je bylo možno pokládat za samostatné věci ve smyslu občanskoprávním. Jelikož se podle § 10 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb. pozemek, na němž je umístěna stavba zřízená až po převzetí pozemku státem, nevydává, je dohodu o vydání řečených nemovitostí nutno pokládat za neplatnou. Soud rovněž vyloučil, že by tyto pozemky žalobci mohli vydržet, a to s ohledem na nedostatek dobré víry daný tím, že při zachování obvyklé obezřetnosti museli zjistit, že se na pozemcích nachází výše popsané stavby, a jejich vydání je tedy ve zjevném rozporu se zněním zákona č. 403/1990 Sb. Nejsou-li žalobci vlastníky pozemků údajně užívaných žalovanými, musela být žaloba zamítnuta jako nedůvodná.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 5. 2013, č. j. 53 Co 331/2011-388, odmítl odvolání žalobců směřující proti výroku I. rozsudku soudu prvního stupně (výrok I.), ve výrocích II. a III. rozhodnutí obvodního soudu potvrdil (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky III. až V.). Odvolací soud nejprve k námitce žalobců konstatoval, že odůvodnění prvostupňového rozsudku je sice rozsáhlé, avšak splňuje všechny požadavky kladené na něj ustanovením § 157 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ). Závěr soudu prvního stupně o absolutní neplatnosti dohody o vydání věcí ze dne 16. 10. 1992 pro rozpor s § 10 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb. shledal městský soud zcela přiléhavým. Nebylo-li možno určit, jakou část předmětných pozemků stavby pokrývají, nemohla být dohoda o jejich vydání platně uzavřena vůbec. Korektní je také úsudek, dle něhož nebylo myslitelné vydržení sporných pozemků žalobci, kterým mělo být zřejmé, že pozemky nejsou způsobilé být předmětem restituce, a nemohly tudíž přejít do jejich vlastnictví. Odvolací soud proto rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 jako věcně správný potvrdil.

Proti tomuto rozsudku podali žalobci dovolání, jež pokládají za přípustné podle § 237 o. s. ř. Poukazují v první řadě na otázku procesního práva spočívající v nepřezkoumatelnosti rozhodnutí soudu prvního stupně, které nesplňuje kritéria dle § 157 odst. 2 o. s. ř., neboť je v něm obsažen pouhý soupis provedených důkazů, aniž by se z něj podávalo, které z těchto důkazů byly použity za základ výsledného rozhodnutí, a které naopak nikoli. Odvolací soud se přitom s námitkou, jíž žalobci na tuto vadu ve svém odvolání poukázali, nijak nevypořádal. Obvodní soud rovněž pochybil, když nepřipustil změnu žaloby, kterou žalobci navrhli již na samém počátku řízení, a pro jejíž nepřipuštění tedy nebyly dány podmínky.

Dovolatelé dále poukazují na hmotněprávní otázku platnosti dohody o vydání pozemků, jakož i na problém vydržení vlastnického práva k nim. Podle žalobců nebylo možné, aby se, jak se zřejmě domnívají soudy nižších stupňů, namísto žádosti o vydání pozemků přímo domáhali zaplacení peněžité náhrady, neboť podle § 18 zákona č. 403/1990 Sb. za nemovitosti, o něž oprávněná osoba neprojeví zájem, náhrada nenáleží. Oprávněné osoby tak měly jedinou možnost, totiž vyzvat povinnou osobu k vydání věci, a teprve v případě, že by povinná osoba výzvě nevyhověla, mohly se brát o finanční náhradu. Bylo výlučně na uvážení povinné osoby, zda věc vydá, a pokud tak učinila, byla tím založena dobrá víra oprávněných osob. Dovolatelé ostatně stále mají za to, že jim pozemky byly vydány po právu, přičemž upozorňují na skutečnost, že jejich nároku bylo vyhověno žalovaným 2., který disponuje právním oddělením a vlastnické právo žalobců, vystupujících dlouhodobě jako majitelé pozemků, nikdy dříve nezpochybňoval. Vydání oněch nemovitostí nepředstavovalo ze strany hlavního města omyl, nýbrž uvážlivé rozhodnutí, které se opíralo o tehdejší výklad zákona č. 403/1990 Sb. Konečně dovolatelé podotýkají, že žalovaní jsou subjekty vybavenými vlastními právníky, náklady, jež jim vznikly v souvislosti se zastoupením advokáty, tudíž nelze pokládat za účelně vynaložené.

Z těchto důvodů dovolatelé navrhují, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek i rozhodnutí soudu prvního stupně a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu řízení.

K dovolání žalobců se vyjádřila žalovaná 1., která se ztotožnila s úvahami nalézacího, respektive odvolacího soudu a navrhla dovolání odmítnout, eventuálně zamítnout.

Rovněž žalovaná 3. k dovolání žalobců podala vyjádření, v němž argumentačně podpořila závěr, že vydání pozemků žalobcům nebylo možné s ohledem na § 10 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb., odkazujíc v tomto směru zejména na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 41/2000, usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1752/2002 a nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 581/14. Poté, co se detailně zabývala též nemožností vydržení pozemků žalobci, jakož i dalšími aspekty sporu, navrhla Nejvyššímu soudu předmětné dovolání zamítnout.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.

Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobami k tomu oprávněnými a řádně zastoupenými podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dle § 238 odst. 1 písm. f) o. s. ř. nicméně dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti usnesením, proti nimž je přípustná žaloba pro zmatečnost podle § 229 odst. 4 o. s. ř.

V § 229 odst. 4 o. s. ř. se uvádí, že žalobou pro zmatečnost může účastník napadnout mimo jiné pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání.

Výrok I. rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo odmítnuto odvolání žalobců proti výroku I. prvostupňového rozhodnutí, je svou povahou (bez ohledu na inkorporaci do rozsudku) usnesením, které lze napadnout žalobou pro zmatečnost dle § 229 odst. 4 o. s. ř. (viz kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2014, sp. zn. 29 Cdo 911/2014), a přípustnost dovolání proti němu je tudíž podle § 238 odst. 1 písm. f) o. s. ř. vyloučena. V této části tedy muselo být předmětné dovolání v souladu s § 243c odst. 1, větou první, o. s. ř. odmítnuto.

Ve zbylém rozsahu je naopak dovolání žalobců přípustným, ježto se odvolací soud při posuzování otázky platnosti dohody o vydání věci dle zákona č. 403/1990 Sb. odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Nejen Nejvyšší soud, nýbrž i Ústavní soud v minulosti dovodily, že § 8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon č. 87/1991 Sb. ), podle nějž se nevydává pozemek, na kterém je umístěna stavba zřízená až po převzetí pozemku státem, představuje ustanovení dispozitivní, nerespektování obsahu citované normy tak bez dalšího neplatnost dohody o vydání věci nepůsobí (viz kupř. nález Ústavního soudu ze dne 4. 11. 1998, sp. zn. II. ÚS 236/97, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2215/2005). Vzhledem k tomu, že je § 10 odst. 4, část věty před středníkem, zákona č. 403/1990 Sb. identického znění jako výše vzpomenutý § 8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., aplikují se nastíněné teze obdobně i tam, kde došlo k vydání zastavěných pozemků v rozporu s tímto ustanovením zákona č. 403/1990 Sb. (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2000, sp. zn. 23 Cdo 2307/2000, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2002, sp. zn. 28 Cdo 1177/2001, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2003, sp. zn. 28 Cdo 1544/2003).

Upozorňuje-li žalovaná 3. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2001, sp. zn. 28 Cdo 41/2000, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2004, sp. zn. 28 Cdo 1752/2002, postačí zmínit, že se tato rozhodnutí vyjadřují k aplikaci § 10 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb. (potažmo § 8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb.) v kontextu řízení o návrhu na soudní uložení povinnosti k vydání věci ve smyslu restitučních předpisů, kde dané ustanovení vskutku znemožňuje takové žalobě vyhovět. Tím však není nikterak dotčen judikaturou artikulovaný úsudek, že uzavře-li povinná osoba dobrovolně dohodu o vydání pozemku podle zákona č. 403/1990 Sb., jako tomu bylo i v předmětné kauze, nečiní pominutí zastavěnosti tohoto pozemku dohodu o jeho vydání neplatnou. Podobně i nález Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14, se týkal autoritativního rozhodování o restitučním nároku, pročež ani v něm vyslovené závěry ohledně dopadu současného způsobu využití pozemku na přípustnost jeho vydání nejsou v přezkoumávané věci aplikovatelné.

Jelikož odvolací soud, jakož i soud prvního stupně dovodily neplatnost dohody o vydání předmětných pozemků žalobcům na základě chybného výkladu § 10 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb., jsou nesprávností nevyhnutelně zasaženy i úvahy těchto soudů, jež se týkají vydržení sporných pozemků žalobci a opírají se o shodnou interpretaci téhož ustanovení zákona č. 403/1990 Sb. Přezkoumávat přiléhavost rozhodnutí soudů nižších stupňů o náhradě nákladů řízení by se za současné procesní situace jevilo předčasným. Stran této problematiky je nicméně namístě připomenout v konstantní judikatuře Nejvyššího soudu zastávaný názor, podle něhož lze u statutárních měst i hlavního města Prahy presumovat existenci dostatečného materiálního a personálního vybavení k tomu, aby byla schopna kvalifikovaně hájit svá práva a zájmy, aniž by musela využívat právní pomoci advokátů. Přiznává-li tedy soud nárok na náhradu nákladů vynaložených na advokátní zastoupení hlavnímu městu, musí přihlédnout ke specifickým okolnostem projednávané věci (zejména složitosti řešených otázek) a vyložit úvahy, pro něž by bylo v daném případě možno na náklady advokátního zastoupení pohlížet jako na účelně vynaložené (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3895/2013, a rozhodnutí v něm odkazovaná).

Pozornosti Nejvyššího soudu neuniklo, že odůvodnění rozsudku obvodního soudu (nikoli již soudu odvolacího) obsahuje zmínku, že by dohoda o vydání pozemků žalobcům mohla být neplatnou též z jiného důvodu. Jedná se však o pouhou okrajovou poznámku nad rámec nosných důvodů rozhodnutí, jež nemůže ničeho změnit na výsledku dovolacího řízení.

S ohledem na přípustnost dovolání zkoumal Nejvyšší soud, zda nebylo řízení před soudy nižších stupňů postiženo vadami, o nichž hovoří § 242 odst. 3 o. s. ř. V tomto směru dovolací soud nemůže přisvědčit námitce nepřezkoumatelnosti rozsudku obvodního soudu, byť připouští, že jmenovaný soud poněkud rezignoval na přehlednost svého rozhodnutí, jež sestává převážně z graficky nečleněného textu, v němž se na některých místech skutkové závěry nepříliš šťastně prolínají s úvahami právními. Nejedná se však o nedostatky natolik intenzivní, aby jimi bylo založeno porušení § 157 odst. 2 o. s. ř. V rozsudku jsou pečlivě zachycena jednotlivá dílčí skutková zjištění učiněná z konkrétních provedených důkazů, která se posléze promítají do celkového závěru o skutkovém stavu věci, jakkoli snad tento závěr není formulován zcela stručně a výstižně (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2396/2010, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2738/2014). Z rozhodnutí soudu prvního stupně se taktéž podává, že všechny vypočtené důkazy pokládal soud za relevantní, že mezi nimi nebyly identifikovány podstatné rozpory a že jejich věrohodnost žádný z účastníků nezpochybňoval, což nerozporují ani dovolatelé, proto je možné i způsob zachycení úvah soudu týkajících se hodnocení důkazů shledat akceptovatelným. Konečně nelze mít ani za to, že by se odvolací soud s touto námitkou žalobců vypořádal nedostatečně, ačkoli je jeho odpověď na uvedenou výtku spíše implicitní (k obecným nárokům na kvalitu odůvodnění soudního rozhodnutí viz kupř. nález Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2014, sp. zn. II. ÚS 3076/13, bod 19).

Nepřipuštění změny žaloby vadu řízení ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. představovat nemůže, neboť jde o vlastní rozhodovací akt soudu obsahující hodnotící závěr, který našel svůj konkrétní projev ve výrokové části rozhodnutí, a nejedná se tudíž o procesní vadu způsobenou postupem soudu v průběhu řízení (viz kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2081/2013).

Nejvyšší soud nicméně při vědomí nesprávnosti právního posouzení věci soudy nižších stupňů přistoupil podle § 243e odst. 1 a 2 o. s. ř. v rozsahu, v jakém bylo dovolání žalobců shledáno přípustným, ke zrušení napadeného rozsudku, jakož i rozhodnutí soudu prvního stupně a vrácení věci Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu řízení.
Soudy obou stupňů jsou v souladu s § 243g odst. 1, částí věty první za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 3. července 2015

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu