28 Cdo 3935/2013
Datum rozhodnutí: 03.08.2015
Dotčené předpisy: § 451 obč. zák.



28 Cdo 3935/2013


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobce České republiky Krajského soudu v Ostravě , se sídlem v Ostravě, Havlíčkovo nábřeží 34, proti žalované COVIS spol. s r. o. , IČO: 27773086, se sídlem v Ostravě, Škrobálkova 158/21, zastoupené JUDr. Jiřím Rakem, advokátem se sídlem v Kopřivnici, Štefánikova 58/31, o zaplacení částky 100.000,- Kč s příslušenstvím , vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 32 C 6/2011, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. října 2012, č. j. 71 Co 156/2012-81, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Shora označeným rozsudkem Krajský soud v Ostravě potvrdil rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 24. října 2011, č. j. 32 C 6/2011 52, jímž tento soud uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 100.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75% z uvedené částky za dobu od 28. 12. 2010 do zaplacení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání.

Jelikož dovoláním napadený rozsudek byl vydán před 1. 1. 2013, řídí se řízení o dovolání zákonem č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2012 dále jen o. s. ř. (srov. čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).

V odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno (srov. § 243c odst. 2 o. s. ř.).

Rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a nejde ani o případ přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem dříve zrušen).

Nejvyšší soud neshledal dovolání přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí na řešení otázky dovolacím soudem dosud neřešené, nebo soudy rozhodované rozdílně, anebo otázky dovolacím soudem vyřešené, která by měla být posouzena jinak, a rozhodnutí proto nemá po právní stránce zásadní význam (srov. § 237 odst. 3 o. s. ř.).

Jelikož k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. nebo ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., přihlédnuto (srov. § 237 odst. 3 o. s. ř.), je bez významu argumentace dovolatelky, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s . ř.).

Námitky dovolatelky, jimiž zpochybňuje nepodjatost soudců soudů nižších stupňů, kteří věc projednávali a rozhodovali, pak vystihují zmatečnostní vadu řízení uvedenou v § 229 odst. 1 písm. e/ o. s. ř. Ke zmatečnostním vadám řízení ovšem Nejvyšší soud přihlíží, jen je-li dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.) a ony samy způsobilým dovolacím důvodem nejsou. Proto také nelze jejich prostřednictvím založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2002, sp. zn. 29 Odo 523/2002, uveřejněné pod číslem 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2005, sp. zn. 21 Cdo 496/2005). K účinné ochraně práv účastníků těmito vadami postižených slouží (tam, kde přípustnost dovolání není nebo nemusí být dána ani při uplatnění způsobilého dovolacího důvodu) jiný mimořádný opravný prostředek, totiž žaloba pro zmatečnost (srov. § 229 a násl. o. s. ř.).

Přitom sluší se z rozhodovací praxe dovolacího soudu odkázat i na usnesení velkého senátu občanského a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. listopadu 2009, sp. zn. 31 Nd 209/2009 (uveřejněné pod č. 65/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), jímž byl formulován a odůvodněn závěr, že soudci soudu, jenž jedná za stát v občanském soudním řízení jako jeho organizační složka, nejsou bez dalšího (jen proto, že u takového soudu působí) vyloučeni z projednávání a rozhodnutí příslušné věci .

Ovšem i argumentace žalované ve vztahu k závěrům odvolacího soudu o složení jistoty ve výši 100.000 Kč (placené podle § 75b o. s. ř.) a jejím vrácení (§ 75b odst. 4 o. s. ř.) je převážně polemikou se skutkovými zjištěními odvolacího soudu, nikoliv s právním posouzením věci. Povinnost ke složení jistoty k zajištění náhrady škody nebo jiné újmy, jež by vznikla předběžným opatřením, je přitom podle § 75b odst. 1 o. s. ř., povinností navrhovatele; z této jistoty uspokojuje se (vůči navrhovateli) pravomocně přiznaná náhrada škody nebo jiné újmy vzniklé předběžným opatřením (§ 77a odst. 4 o. s. ř.), a byla-li v dané věci jistota vrácena na navrhovatelkou označený bankovní účet, šlo nesporně o platební místo určené navrhovatelkou, vůči níž soud plnil povinnost plynoucí z ustanovení § 75b odst. 4 o. s. ř. (nehledě na okolnost, že Ing. D. M. jíž žalovaná nyní staví do pozice třetí osoby byla v dané době jednatelkou navrhovatelky, tedy jejím statutárním orgánem osobou oprávněnou jednat v řízení za tuto právnickou osobou; § 21 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.).

Na správnost rozhodnutí odvolacího soudu, že v důsledku poskytnutí dvojího plnění vzniklo žalované na úkor žalobkyně bezdůvodné obohacení (§ 451 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník), nemá vliv ani dovolatelkou kritizovaný závěr soudu o kvalifikaci skutkové podstaty bezdůvodného obohacení plněním za jiného podle § 454 obč. zák. (k předpokladům jeho vzniku srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2003, sp. zn. 29 Odo 289/2001, uveřejněný pod č. 23/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Jestliže totiž žalobkyně (coby dlužník žalované povinné) nebyla již od okamžiku doručení exekučního příkazu přikázáním pohledávky (den 3. 6. 2010) oprávněna plnit přímo žalované (splnění dluhu již mohla přivodit toliko plněním k rukám exekutora, nikoliv při porušení tzv. arrestatoria podle § 313 odst. 1 o. s. ř. srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. listopadu 2009, sp. zn. 20 Cdo 2853/2007; nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2015, sp. zn. 28 Cdo 3432/2013), pak se logicky prosadí závěr, že ke vzniku bezdůvodného obohacení žalované na úkor žalobkyně došlo by již samotným poskytnutím plnění žalované (na určené platební místo, dne 8. 6. 2010), při němž byl porušen zmíněný zákaz plynoucí z ustanovení § 313 odst. 1 o. s. ř. Právní kvalifikace skutkové podstaty bezdůvodného obohacení je pak v dané věci bez vlivu na správnost rozhodnutí, a tedy ani kritikou uvedeného závěru odvolacího soudu nelze založit přípustnost dovolání (řešení této otázky se v poměrech účastníků neprojeví).

Proto Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), nepřípustné dovolání odmítl (§ 243b odst. 5, § 218 písm. c/ o. s. ř.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy dovolání žalované bylo odmítnuto a kdy žalobkyni v tomto řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 3. srpna 2015

Mgr. Petr Kraus
předseda senátu